Reportáž z výletu do Zürichu (+fotky)

Je čtvrtek 5. března, krátce po druhé hodině noční a my vyrážíme na cestu. “My,” to jest já, moje manželka a tchýně. Počasí je celkem v pohodě, takže první etapu do Prahy zvládáme v poměrně dobrém čase. Brzy ráno se již proplétáme dopravní špičkou na Barrandovském mostě a dohadujeme se, zda by situace byla lepší, kdybychom vyjeli o dvě hodiny dříve. Nejspíše ano, protože Pražáci tak brzy, jako například v Ostravě, nevstávají.

O něco později už uháníme směr Rozvadov. Hranice s Německem odpovídají již zaběhlému standardu schengenského prostoru, takže místo závor a otravných celníků jen mineme tabuli informující, že jsme právě vjeli “na západ.” O kousek dál už dopravní značka informuje o maximálních rychlostech v zemi, přičemž nejneobvykleji působí omezení pro jízdu na dálnici, kde je pouze doporučená rychlost 130 km/h. Sám jsem zkusil maximálně 145 km/h. Když řídím silné auto, nemám potřebu si dokazovat, jak rychle se s ním dá jet – stačí mi, že to vím. Co jsem tak vysledoval, podobnou filozofií se nejspíš řídí i většina Němců, protože pokud nás někdo předjel stylem “vžůůům,” byl to prakticky vždy Čech v Octavii, nebo Superbu.

Navigace nás směruje na Mnichov, kde jsme chtěli navštívit jedno z obchodních center. Po příjezdu na místo zjišťujeme, že spíše než “obchodní centrum” by se hodil název “obchodní městečko.” Nejedná se totiž o jeden velký dům, uvnitř kterého jsou napěchované obchůdky, nýbrž o zónu, kde je hned několik velkých obchoďáků. Zejména rodiče, kteří raději, než procházku lesem nabídnou dítěti courání “shoppingem,” by si tady přišli na své! Jsem fascinován jednou maminkou, která fotí svou ratolest u lavičky v jednom z obchodů. Není nad to, prohlížet si v dospělosti fotky z nákupů!

Po krátké prohlídce jednoho z center se vydáváme do potravin, zastoupených nám dobře známým Plusem. Výběr je víceméně podobný, jako u nás, akorát jsou zde jiné značky a u většiny výrobků nižší ceny, než v Česku (například sýrová omáčka k chipsům “nachos” u nás stojí kolem 80 Kč, zde jsem ji pořídil za necelých 30 Kč). Překvapení následuje u pokladny, kde mi odmítají vzít mou kartu VISA Electron. S tím jsem se ještě nesetkal a to jsem s ní platil v Černé Hoře, Řecku, Srbsku i Makedonii. Stejně odmítavě se pokladní tváří i na tchýninu embossovanou VISU. Uspějeme teprve s MasterCardem. Skutečnost, že s VISA kartou opravdu nemáme šanci, potvrzují i samolepky na dveřích – z karet, dostupných na českém trhu, je opravdu akceptován jen zmíněný MasterCard. Pokud se tedy vydáte na nákupy do Německa, doporučuji buď rozměnit na eura, nebo před vstupem do prodejny zkontrolovat, jaké platební karty přijímají. Kromě tohoto zážitku také zjišťujeme, že Němci jsou velice neochotní mluvit jakýmkoli jiným jazykem, než svou mateřštinou. Instrukcím “gerade aus und nach rechts” ale rozumím i přesto, že jsem na gymnáziu z tohoto jazyka málem propadl.

Manželka mě přesvědčuje, že potřebuji nějaké boty na jaro. Ještě, že ji mám – já sám jsem schopný nosit obuv do té doby, dokud drží podrážka :). Zkoušíme jedny boty, druhé, třetí a já si vzpomínám na své dětství, kdy jsme trávili dlouhé hodiny v obuvích v Benešově u Prahy. Nemám rád to neustálé zouvání a obouvání. Po šestém páru bot otráveně konstatuji, že končím. Manželka mě ale nakonec přesvědčí, ať si tedy zkusím ještě jedny, poslední. Objevuji je v nadstandardní velikosti 47, nazouvám, přešlapuji…. Moje milá se mě už rovnou ptá: “Tak co máš proti těmhle?” Po předchozích pokusech celkem oprávněně očekává výčet toho, kde bota tlačí, či je jinak nepohodlná. Ještě chvilku chodím kolem sedátka a nakonec musím konstatovat “No, asi nic.” Manželka je v šoku, já také, neboť už jsem nedoufal, že nějakou obuv pořídíme. Tenisky Nike, které původně stály v přepočtu 2400 Kč, nyní za 1500 Kč, padly doslova jako ulité. Dnes v nich chodím již šestým dnem a musím konstatovat, že jsou to nejpohodlnější boty, jaké jsem kdy měl. Ač si na to nepotrpím, mám dojem, že se vyplatí připlatit si za značku :).

Další necelé dvě hodiny trávíme v místních prodejnách elektra. Zde nejsou ceny tak příznivé, jak jsme předpokládali – v přepočtu jsou buď stejné, nebo dokonce o něco vyšší. Když nasedáme do auta, abychom pokračovali v cestě, bolí nás z dlouhé procházky nohy.

Nastavujeme navigaci na místo určení – tedy ulici Limmatstrasse v Zürichu. Cestou se zastavujeme na několika benzínkách. Těch je kolem dálnic podstatně méně, než v Česku, takže je nutné počítat s větší rezervou paliva. Na místních ÖMV mají výborné obložené pečivo, které nakupujeme i do zásoby na večeři, protože ve Švýcarsku je draho. Kuriozitou jsou pro mne toalety – kromě spláchnutí záchod ještě automaticky umývá prkýnko. To probíhá tak, že se nad prkýnkem vysune plastová “ruka,” prkýnko se začne otáčet a “ruka” jej oplachuje vodou s desinfekcí a okamžitě i suší. Chtěl jsem vám tento technický výdobytek nahrát na kameru, leč na potvoru zrovna v tom momentě se zařízení porouchalo :).

Do Švýcarska jsme dorazili až za tmy. Navigace nás vede na místní komunikaci, kam se stěží vejdou dva osobáky. Manželka otáčí auto a zapíná u žen jinak velmi nevídanou věc – totiž orientační smysl. Během několika minut jsme zase na dálnici a fičíme směrem na jih. Bohužel se díky tmě nemohu kochat Alpami, ani Ženevským jezerem. Naštěstí se mi tento obraz naskytne alespoň cestou zpátky.

Kolem osmé večer dorážíme na místo určení. Nadzemní garáže, které jsme chtěli využít, procházejí rekonstrukcí a jsou uzavřené. Naštěstí recepční v hotelu umí výborně anglicky, takže nám za 15 franků (=300 Kč) vystavuje jakousi povolenku s tím, ať si najdeme parkování v “modré zóně.” Vykládáme tedy zavazadla a vyrážíme hledat místo, kde necháme přespat auto. Nakonec jedno nalézáme. Manželce tvrdím, že je to “určitě modrá zóna,” později se ale ukazuje, že čáry na silnici nebyly modré, ale bílé. Halt xenonové světlomety v kombinaci s mou ne moc dobrou schopností vnímat barvy poněkud mátly.

V hotelu zjišťuji, že tam, kde stojíme, můžeme být do osmi do rána. Pak dostaneme pokutu. Přesouváme se na pokoj a večeříme proviant z benzínky. Na recepci si pak bereme kávu a čaj – mladík za pultem si účtuje tři franky (=60 Kč) za jednu. Ve Švýcarsku je opravdu dosti draho! Na postelích se zdravotními matracemi usínáme prakticky po dolehnutí.

Ráno vstáváme v sedm. Mohli bychom spát o něco déle, ale musíme přeparkovat auto. Znovu tedy zjišťuji, kde že by měly být ony “modré zóny,” kde můžeme beztrestně stát. Po dvaceti minutách, během kterých jsme prokřižovali snad všechny uličky v okolí, konečně nacházíme volné místečko. Pro jistotu si fotím situaci, abychom případně mohli policii dokázat, že jsme oběma nápravami stáli v modrých pruzích.

Snídaně je dobrá, největší ohlas u nás sklidily croissanty, které jsou místní specialitou. Na recepci si pak dáváme další kávu, za pultem je tentokrát slečna, která mi tvrdí, že opravdu platit nemusím, protože jde o službu hotelu. Káva se pak neobjevuje ani na závěrečném účtu. Vida, tak nejen v Česku se krade :). Recepční si tak za tři stisky tlačítka přišel na nějakých 180 Kč. Šikovný kluk!

Po deváté hodině pak vyrážíme do centra, kde má tchýně jakési jednání a my využíváme volný čas ke korzování po hlavním bulváru, plném obchůdků světoznámých značek. Dovnitř ani nechodíme – například hodinky za v přepočtu 440 000 Kč opravdu nepatří mezi věci, jež bych si mohl pořídit ze svého platu. Ulicemi se šinou tramvaje – asi tak půlka z nich má historicky působící vzhled, druhá půlka jsou naopak nízkopodlažní, kloubové a moderní vozy. Na každé zastávce je cestující informován, za jak dlouho ta která linka přijede a co jsem tak pozoroval, jízdní řád je zde dodržován na minutu. Aby také ne, když jsme v zemi světově proslulých švýcarských hodinek!

Centrum z velké části připomíná Prahu. Na rozdíl od Ostravy, kde jakékoli historické centrum prakticky zcela chybí, jsou zde spletité uličky, ve kterých bych se vydržel procházet dlouhé hodiny. V jedné z nich objevujeme vozítko, kterým rozvážejí jakési zboží. Jedná se vlastně o kapotovanou šlapací tříkolku. Asi ve Švýcarsku nemají coby předsedu “ekologické” strany ministra Bursíka, ale berou ekologii o něco vážněji, což se mi ostatně potvrdí i dále.

Nakonec vycházíme na kopec nad městem, ze kterého je vidět nábřeží řeky Limmat. Pohled je to skutečně pěkný! Manželka vzpomíná na hotel, ve kterém trávila noc při jedné z předchozích cest, který se díky posunům půdy pohnul tak, že uvnitř byly podlahy “do kopce.” Klasikou místních domů jsou barevné okenice, díky kterým vypadají domečky vesele i v ponurém počasí tohoto dopoledne.

Vydáváme se na cestu zpět. V místním obchodě s potravinami objevuji pivo Fosters, které jsem měl možnost pít jen jednou v životě. Jedná se o australské pivo, které se dováží i do některých evropských zemí. Bohužel v Česku jsem ho našel jen v jedné restauraci v centru. Plechovka stojí v přepočtu přes 50 Kč, což není málo, ale vzhledem k výtečně hořké chuti tohoto nápoje neváhám a kupuji si dva “kousky.” Jsem “český pivní nacionalista,” což se v praxi projevuje tak, že přes sebevětší snahu mi nechutná žádné zahraniční pivo. Fosters je ale výjimkou a směle si dovolím jeho chuť přirovnat i k naší Plzni.

Cestou k hotelu samozřejmě nemůžeme minout zdejší hlavní nádraží. Je zde celá řada zajímavých vláčků, včetně rychlovlaků. U některých souprav musím jen tiše závidět – kromě vozů pro maminky s dětmi, díky kterému nemusí ostatní cestující trpět řvoucí haranty, je k dispozici i tzv. “tichý vůz.” Něco podobného chtěl u nás zavést, nemýlím-li se, pan Jančura s vlaky Student Agency. Škoda, že jeho plány zatím zůstávají nenaplněné, protože tichý vůz by byl pro mne při cestování po železnici jednoznačnou volbou. Zjevná je také velká podpora cyklistiky (Bursíku, tady by ses mohl učit!!) – nejen, že skoro všude na ulicích jsou stojany na kola (která kupodivu nekrade ani Dežo, ani Ferko), ale i u všech vlaků jsem našel alespoň oddíl a někdy i celý vůz pro přepravu těchto ekologických přibližovadel.

Zajímavostí je také vteřinová ručička na všech nádražních hodinách. Ta u nás jaksi není potřeba, protože České dráhy jsou rády, když vlaky dojedou do cíle se zpožděním v rámci (spíše desítek) minut. V Zürichu vteřinovka očividně není jen tak pro okrasu, protože jakmile dospěla k číslici 12, ozvalo se z některého kouta nádraží zapískání a jeden z vlaků se vydal na svou cestu.

Po poledni se vydáváme na cestu zpět. Celou dobu prší, místy nám návrat komplikuje hustá mlha. Před Mnichovem hlásí navigace (díky zapojené anténě RDS) blížící se kolony. Když najedeme na nájezd a dostaneme se do jedné z nich, TomTom bleskurychle nachází variantu a navrhuje okamžitě sjet. Chvilku váhám, nakonec se ale rozhoduji: “Zkusíme jí věřit.” Jedeme po souběžných okreskách a sledujeme na dálnici stojící auta. “Jestli ušetříme nějaký čas, koupím tchánovi dvě Plzně,” slibuji nahlas nepřítomnému majiteli “chytré mluvící krabičky.” Nakonec skutečně ušetříme skoro dvacet minut, které bychom jinak strávili popojížděním v koloně. Navigace nás vrací na dálnici až v místě, kde se zase jezdí normálně. Blahořečím funkci RDS i tchánovi :).

V Praze vyzvedávám švagrovo Toledo, které potřebuje odvézt do servisu, takže zbylých 342 km jede manželka s tchýní v jednom a já ve druhém autě. Díky vytrvalému dešti, mlze a tmě se nepohybujeme rychleji, než 110 km/h. Své si užívám až na okreskách na Libavě, kde závěrečné kilometry přidávám na razanci a vychutnávám si každou zatáčku. Cesta z hlavního města nám nakonec trvá hodně přes čtyři hodiny.

Teď by asi měl přijít nějaký závěr :). Pokud máte rádi města, která mají ducha a určitou poezii, jakou má třeba Praha, Budapešť, nebo Paříž, bude se vám Zürich líbit. Strávili jsme v jeho uličkách něco kolem tří hodin a jsem si jistý, že bude-li někdy příležitost prohlédnout si toto město ještě jednou, ideálně v hezčím počasí, určitě se sem rád vrátím. Každopádně počítejte s vysokými cenami, které našince nejspíš hodně překvapí.

PS: Jak se jezdí po německých a švýcarských silnicích jsem popsal v samostatném článku Jak se jezdí v Evropě – 3. díl.