Jarka Nohavicu jsem nikdy neměl nějak zvlášť rád. Šel tak nějak mimo mne poté, co se etabloval písničkou “Tři čuníci.” Pak jsem na jeho písničky postupem času narážel znovu a čím dále, tím více jsem musel uznat, že některé mají myšlenku. Ale pořád to pro mne byly jen “čísi písničky.”
Dlouho před premiérou jsem slyšel o filmu Rok ďábla… …měli v něm být moji oblíbení Čechomoři a… …právě “onen Nohavica.” Svým způsobem pro mne vlastně před shlédnutím tohoto snímku byli Čechomor PLUS a Nohavica MÍNUS. Dnes vím, že tento náhled byl chybný.
Pak jsem konečně měl možnost vidět Rok ďábla na vlastní oči a musím říci, že se změnila celá řada mých pohledů. Najednou jsem hltal, vnímal a snad i chápal každičký úryvek Nohavicových písniček.
Ještě se mi o Tobě zdá, ještě mi nejsi lhostejná… …ještě mi scházíš, ještě jsem nepřivykl, že nepřicházíš, že nepřijdeš… …že prostě jinde s jiným seš.
Nohavicův příběh začíná v protialkoholní léčebně, kde skončil poté, co mu díky pití začaly vypadávat texty jeho vlastních písniček. Co myslíte: je to pravda, nebo ne? Byl Nohavica na protialkoholním? A právě o tomhle je film: o spoustě momentů, u kterých sami se sebou polemizujete, zda je to natočené podle pravdy, nebo jestli je to jen pohádka….
Ráno mě probouzí tma, sahám si na zápěstí, zda-li to ještě tluče,jestli mám ještě štěstí,… … Není co, není proč, není jak, není kam, není s kým, není o čem, každý je v sobě sám…
Druhým hrdinou je Karel Plíhal, jehož příběh v Roku ďábla je ještě mysterióznější a ještě nepochopitelnější. Asi budete dlouho váhat, zda celý film Nohavica nemínil jako takovou poctu tomuto hudebníkovi. Některé scény filmu ale bohužel dělají z Plíhala tiché, podivné individuum (místy až debila)….
Chceš-li lásko přijít za mnou až zítra třeba bude už pozdě… …Byl jsem vhozen do života bez toho že by se mě ptali a bez toho že by se mě někdo zeptal budu zase vyhozen…
Jedním z “leitmotivů” je skupina Čechomor. Stejně, jako u předchozích jmenovaných nepoznáte, jestli je zde vyprávěna skutečná historie této kapely, která dokázala zahýbat českou hudební scénou. Co myslíte: opravdu začínali na Karlově mostě, na svatbách a pohřbech? Opravdu jejich zpěvák vystupoval v travesty show? Ale celý ten příběh zní tak hezky uvěřitelně, že se mu až chce věřit :). Jejich melodie jsou ale i po letech krásné a chytlavé (hlavně housle 🙂 ).
Hlavním hrdinou je ale Nohavica. Díky tomuto filmu jsem pochopil, že tenhle pán, ač televize a rádia hrála zpravidla jeho nejhloupější písničky a kazila tak jeho reputaci, je nesporně velice zajímavým člověkem. Přesto, jak ostatně říkají sami členové skupiny Čechomor: nikdo o Nohavicovi vlastně nic neví. Co myslíte, nosí Nohavica slipy, nebo trenýrky? I tahle otázka ve filmu padne ;).
Tak málo mám krve, tak málo mám krve, tak málo mám krve a ještě mi teče z úst Až bude růst nade mnou tráva až budu hnít…
Příběh samotný ale postupně začíná čím dál, tím více “ulétávat” – a to zejména skrze osobu uhrančivého Jaza Colemana. U jeho role už i méně pozorný divák začíná pochybovat, kde končí hranice reality a začíná výmysl. Vše graduje u okultní seance s Čechomory uprostřed prostředí, připomínajícího poušť. Tady už začalo i mé chápání selhávat.
Co mne při tomto filmu opravdu mrzelo, že jsem neměl možnost slyšet živě Čechomory a Nohavicu pohromadě. Nevím, jak zněli na koncertech, ale v Roku ďábla to byla výtečná kombinace!
Jak mi tak docházejí síly já pod jazykem cítím síru víru ztrácím v sebe víru a to mě míchá… … Rána jsou smutnější než večer, z rozbitého nosu krev mi teče… … chápej že čtyři roky to jsou čtyři roky a čas pádí a já jsem tady a ty zas jinde…
Příběh se ubírá dál a na pódiu se při koncertech začínají objevovat duše zesnulých, andělé, duchové…. To už přeci jen začíná být silnější káva a asi málokdo z diváků ještě věří tomu, že celý příběh není výmysl…. Ale kde a jak najít tu hranici mezi tím, co je smyšlenka a co pravda? Právě tohle je pomyslnou červenou nití vedoucí celým příběhem. Je jen na vás – na divácích, co přijmete jako faktografii a co jako totální výmysl. Druhou červenou nití tohoto filmu je soustavný boj s alkoholem, který je prezentován skrze Jarka Nohavicu a následně prostřednictvím nezávislého novináře Jana Holmana, který vlastně “jako” první část příběhu monitoruje a Nohavicu nakonec díky svému propadnutí alkoholu veřejně poškodí.
Spatřil jsem kometu, oblohou letěla, chtěl jsem ji zazpívat, ona mi zmizela. Zmizela jako laň u lesa v remízku, v očích mi zbylo jen pár žlutých penízků. Penízky ukryl jsem do hlíny pod dubem, až příště přiletí, my už tu nebudem. My už tu nebudem, ach pýcho marnivá. Spatřil jsem kometu, chtěl jsem ji zazpívat. O vodě, o trávě, o lese, o smrti se kterou smířit nejde se, o lásce, o zradě, o světě a o všech lidech co kdy žili na téhle planetě.
Co říci? Možná budete mít pocit, že je to celé jeden veliký nesmysl. Možná uvěříte tomu, že zhruba polovina příběhu je pravdivá. Třeba přijdete i na to, že je to celé pravda. Pak ale budete velkými fantasty, snílky a sci-fisty. Tak, jako tak, si myslím, že tenhle film stojí za vidění. A pokud máte rádi Jarka Nohavicu, nebo skupinu Čechomor, tak vám garantuji, že si přijdete na své!
0 komentářů