Jak jsem se dostal k psaní aneb Můj redaktorský život v kostce

Ti, kdož mě znají, dobře vědí, že mě odjakživa bavilo psaní. Díky souhře okolností a několika pro mne důležitým lidem se nakonec povedlo, že se psaním živím. Píšu pro Živě.cz, MobilManii.cz, časopis Computer, blog XM.cz, tvořím texty pro e-shop XM.cz a mé články můžete vidět i v diskuzi na webu MyPower.cz. Občas jsem tázán, jak jsem se k tomu vlastně dostal – jestli jsem třeba vystudoval novinařinu nebo něco podobného. Tak jsem se rozhodl, že zkusím svůj redaktorský příběh sepsat na blog, ať mám kam odkazovat a nemusím to vyprávět pořád dokola.

Na počátku byl slon

Začnu předškolními léty, protože si myslím, že až sem sahají důvody, proč dnes dělám to, co dělám. Jako dítě jsem rád a hodně (ale opravdu HODNĚ) četl. Pamatuji si, že první slovo, které jsem přečetl, bylo „slon“ a bylo to někdy v pěti letech. Čítával jsem tehdy mamce jednotlivá písmenka a ona mi z nich trpělivě skládala slova. Jednou jsem takto z jakési knížky o zvířatech přečetl „S, L, O, N“, ale mamka zrovna někam odběhla (myslím, že žehlila a odnášela prádlo do skříně), takže mi to nemohla obratem spojit. Nakonec jsem si poradil sám – a tak se „slon“ stal prvním slovem, které jsem kdy přečetl.

A od té doby se to se mnou táhlo – četl jsem téměř všude a téměř všechno. Doma, v metru, v autobuse, v čekárně u doktora, v lázních, v nemocnici i na chalupě. Když jsem nastoupil do první třídy, četl jsem už naprosto plynule. Dodnes si pamatuji, jak spolužáci bojovali s „MÁ-MA – MÁMA!“, zatímco já už byl o několik stránek dál. Co mi naopak nešlo, bylo psaní. Tedy psaní rukou, nebo přesněji řečeno perem. Myslím, že rozskřípané hroty bych asi nespočítal a je patrně jediným štěstím, že se dnes články nepíšou tímto způsobem. To bych se psaním určitě neživil.

Čtení mě ale bavilo nade vše, a když se k tomu přidal koníček v podobě astronomie, přihlásila mě mamka do místní knihovny. Dětské oddělení však brzy přestalo stačit mým potřebám, takže mě ve dvanácti letech přeřadili do knihovny pro dospělé (z dnešní perspektivy mi připadá, že jsem byl tak trošičku Sheldon ze seriálu Teorie velkého třesku). Konečně jsem se tak dostal k opravdu zajímavým knížkám o vesmíru, jeho objevování a dobývání!

Ve škole jsem ale začal mít problémy s češtinou, konkrétně s pravopisem v diktátech. Zde zasáhla a sehrála zásadní roli moje mamka, která se mnou drilovala jeden diktát za druhým tak dlouho, až mi pravidla českého pravopisu prostě vlezla do hlavy. Nicméně nikdy jsem nepochopil větné členy a dodnes poznám jen podmět a přísudek. Stejně tak přechodníky jsem použil pouze v jedné slohové práci na gymnáziu, která se kvůli nim stala jedinou, ze které jsem dostal něco jiného než jedničku.

Čtení mě provázelo dál. Četl jsem prakticky všechno, co se mi dostalo do ruky a šlo to přečíst. Dětský mozek tehdy nasával vědomosti neuvěřitelným způsobem. Můj taťka, který v té době pracoval jako řidič, mi například dal učebnice k tehdejší vyhlášce o silničním provozu a učebnici pro automechaniky. Obojí jsem samozřejmě přečetl a díky tomu jsem znal dopravní značky a předpisy dávno předtím, než jsem je potřeboval v autoškole. V autech se sice nevyznám, ale teoreticky velmi dobře chápu princip fungování jednotlivých ústrojí, jako je diferenciál, spojka, zážehový i vznětový motor atd. V praxi však umím jen natankovat, doplnit kapaliny a vyměnit žárovku 🙂

Proč jsem zařadil tuto část? Protože si myslím, že je důležitá z toho důvodu, že jsem díky čtení získal slušný základ v podobě široké slovní zásoby. To je místo, kde u mnoha (zejména mladších) autorů/redaktorů vidím opravdu velké nedostatky, projevující se například nepříjemně častým opakováním slov. Kromě toho jsem se naučil (respektive byl jsem donucen naučit se) psát bez chyb. Za to patří velký dík přísné, ale spravedlivé paní učitelce češtiny Olze Sojkové.

Užij si poslední prázdniny!

Po základní škole jsem pokračoval na gymnáziu v Ohradní ulici, dnes zvaném Elišky Krásnohorské. Myslím, že tento vzdělávací ústav mě na další kariéru nijak zásadněji nepřipravil. Tedy když pominu fakt, že jsem byl jedním z pouhých dvou studentů z celkového počtu 120 v ročníku, který dostal z maturitní slohové práce jedničku. Ta mě také zachránila u ústního zkoušení, kde jsem doslova vybouchl – dějiny literatury mě totiž prostě nikdy nebavily. Naštěstí se tehdy známky průměrovaly, takže jsem z češtiny odmaturoval za tři.

Následovaly dva semestry na ČVUT, konkrétně na Fakultě dopravní. Tam jsem ale víc nechodil, než chodil, respektive ve druhém semestru už jsem se tam objevoval jen výjimečně a raději jsem se toulal po staré Praze. Takže když začalo být jasné, že školu nedokončím, pronesla má mamka památnou větu: „Užij si poslední prázdniny a pak půjdeš pracovat!“

A jak řekla, tak se i stalo. Bylo září roku 1996 a já začal pracovat jako prodavač v „music shopu“, tedy přesněji řečeno v obchodě s hudebními nosiči. Hudba mě tehdy bavila, byl jsem mladý kluk s gymplem, bez jakékoli praxe, tak co bych chtěl dělat jiného? A tak jsem poprvé přišel do kontaktu s počítačem, který v obchodě zastával roli pokladny. Firemní ajťák mi tehdy prozradil velké tajemství: jak si na tom počítači mohu nastartovat Windows (tehdy verze 3.1) a doporučil mi, ať se učím Word a Excel – že se mi to v životě bude hodit.

Hned jsem si koupil knihy o Wordu a Excelu od Ivoše Andrleho. a i když jsem neměl vlastní počítač, učil jsem se z nich Word a Excel cestou do práce a z práce. Dodnes jsem překvapen z toho, jak mladý mozek dokáže doslova nasávat informace. Jo, kde jsou ty časy! Dovolím si tvrdit, že na tu dobu jsem se uvedené aplikace naučil nadprůměrně dobře. A logicky jsem došel k závěru, že musím mít počítač i doma. Tehdy to ale nebyla levná legrace, tím spíš, když můj plat byl 7500 Kč měsíčně hrubého. Naštěstí vypomohl taťka, který mi na počítač půjčil a otevřel mi tak dveře do budoucnosti.

Z obchodu s CD a kazetami udělal zaměstnavatel prodejnu nožů, takže jsem se rozloučil a nastoupil do firmy, kde mým úkolem bylo přepisovat data z papírových smluv do databáze v Accessu. V podstatě jsem byl taková sekretářka, ale co chcete dělat s gymplem a ani ne roční praxí za pultem? Jednoho dne si mě zavolal ředitel a zeptal se „Pane kolego, co vy a sítě?“ „Já a sítě?“ opáčil jsem, „Já a sítě vůbec nic.“ „Výborně – budete nám dělat síťaře!“ odpověděl tehdy bodrým tónem nejvyšší. A tak se ze mne stal ajťák.

Firma mi o něco později přestala vyplácet mzdu, tak jsem odešel a vysoudil z ní ještě navíc dva nebo tři odstupné platy. Za ty jsem si pak upgradoval počítač na Celeron 366 MHz. Po krátké anabázi servisního technika ve firmě, opravující počítače IBM, jsem skončil jako ajťák v (tehdy ještě fakultní) Thomayerově nemocnici v Krči. Tam mi profesor Koukolík poprvé ukázal internet. Byl jsem naprosto fascinován. O pár měsíců později jsem se už připojoval také – modemem, který jsem našel ve skladu, s přihlašovacími údaji jednoho zákazníka. Ehm 🙂 No, jinak to tehdy nešlo.

Jenom číst mi nestačilo

Na internetu bylo tolik zajímavých informací, až z toho šla hlava kolem! Brzy jsem došel k závěru, že nechci být jen konzumentem, ale že chci informace také šířit. Založil jsem si tedy web – Atlas tehdy nabízel bezplatný hosting, a pokud si dobře pamatuji, mé první stránky měly adresu www.mujweb.cz/www/karelkilian. Nebo tak nějak. Kde sehnat obsah? Na internetu je ho plno, tak jsem vzal několik článků ze Světa Namodro, Živě a dalších zdrojů a publikoval je na svém webu. A čekal jsem přívaly nadšených návštěvníků.

Netrvalo dlouho a ozval se mi Daniel Dočekal, který tehdy provozoval a z větší části plnil obsahem Svět Namodro. Vůbec se mu nelíbilo, že jsem s ledovým klidem vzal jeho články a publikoval je jinde, aniž bych se obtěžoval ho alespoň zeptat. Oponoval jsem mu, že když je vystavil na internet, tak je tím v podstatě dal k volnému užití. Dan mě odkázal na autorský zákon, který jsem si (jak je mým zvykem) důkladně pročetl. Došel jsem k jedinému logickému závěru – že má pravdu, a že tedy budu muset dělat své stránky jinak. Nejen za tuto zkušenost jsem dnes Danovi (se kterým dnes máme, myslím, korektní vztahy) vděčný.

Začal jsem tedy psát vlastní články. Jednalo se hlavně o různé tipy a triky, informace o počítačových virech a tak podobně. Později jsem se přes Mirka Kučeru ze Zoneru dostal k možnosti rozjet web na doméně druhého řádu. Zvolil jsem si adresu www.1PCRevue.cz – jednička byla na začátku proto, abych byl v internetových katalozích na prvním místě (kde je dnes katalogům konec, že?). Spolu s tím, jak rostla návštěvnost z desítek (zpočátku tvořili čtenářskou základnu především lékaři z FTN, včetně profesora Koukolíka) na stovky, a nakonec i na tisíce, stoupala má chuť vydávat obsah.

Fungoval jsem v té době tak, že jsem od osmi do půl páté pracoval v nemocnici, a od pěti do půlnoci jsem doma psal články pro 1PCRevue.cz. Zvládl jsem jich za odpoledne několik a přesně o půlnoci jsem je nahrával přes FTP, aby měli čtenáři ráno co číst. Pak jsem šel spát a další den znovu to samé. Celkem se tehdy hodilo, že jsem neměl partnerku ani kamarády, kteří by mě tahali ven 😀 Čtenost rostla a já byl spokojený.

Mimochodem doména druhého řádu tehdy měla poměrně velkou váhu. Díky ní jsem například dostal novinářskou akreditaci na veletrh výpočetní techniky INVEX v Brně (kde je mu konec, že?). Tehdy jsem se tam například potkal se Zdeňkem Cendrou – byl to takový mladý, nevýrazný, obrýlený klučina, který rozjížděl webhosting, no a jak dopadl…. 😀

Psaní pro papírový časopis

Nicméně jednoho dne mi přišel e-mail ze slovenského časopisu PC Revue. V jeho úvodu stálo, že si všimli mého webu a mne rázem oblil studený pot. Obával jsem se, že se jim nebude líbit velice podobný název mých stránek. Další řádky mé obavy rozptýlily – e-mail obsahoval nabídku, zda bych pro ně nechtěl psát! Představa, že uvidím svůj text v papírovém časopise, byla lákavá, takže jsme si plácli. Nevím už přesně – myslím, že jsem pro ně napsal asi tři články, za které jsem dokonce dostal (na tu dobu velice slušně) zaplaceno, byť se honoráře ze Slovenska posílaly dost komplikovaně.

V červenci 1999 jsem dostal nabídku psát pro Živě.cz – v té době jedničku v segmentu internetových magazínů o počítačích a všem kolem. Samozřejmě jsem neodmítl, ale prosadil jsem si podmínku, že články budou vycházet i na 1PCRevue.cz. Šéfredaktorem byl tehdy Tomáš Holčík, kterého dodnes vnímám jako jednoho z největších pohodářů a současně profíků v branži. Záhy přišla nabídka z Computeru, jež tehdy také patřil do stáje brněnského Computer Pressu. Sice jsem vytrvale odmítal s tím, že víc opravdu nestíhám, ale tehdejší šéfredaktor Pavel Pospíšil mě doslova ukecal.

Jednou z tehdejších vzpomínek je velká firemní akce Computer Pressu na Šumavě, kde jsem seděl u stolu s Jirkou Hlavenkou – šéfem a člověkem, na jehož knihách jsem odborně vyrostl. Byla to pro mne nesmírná čest, a i když dnes s některými jeho názory nesouhlasím, stále ho považuji za jednoho z nejschopnějších lidí, které jsem poznal. Bohužel si jen matně vybavuji, že mi snad na té akci nabídl tykání, ale ruku do ohně za to nedám, neboť zbytek večera se postupně ztrácí v mlze 😀 Ale sedět u jednoho stolu s Hlavenkou byl pro mne jeden z největších zážitků.

V Živě a Computeru jsem fungoval až do začátku roku 2002, kdy jsem vyhořel. Bylo mi sice 26 let, ale rozhodně bych se v té době neoznačil za dospělého. Najednou jsem začal vydělávat na tu dobu slušné peníze, získal jsem pocit, že něco znamenám, a to byl začátek mého tehdejšího konce. Na začátku roku 2002 jsem s psaním úplně skončil na všech frontách a dál se živil jako ajťák v AŽD Praha.

Éra psaní blogu

Nepsaní mi ale nevydrželo dlouho. Velký boom tehdy zažívaly blogy a já chtěl být součástí tehdejší komunity. Vetřel jsem se na web POOH.cz, který provozoval již jednou zmíněný Daniel Dočekal – v té době jako platformu, na které se podílelo několik autorů (např. Martin Malý, dnes Info.cz). Blogování mě bavilo, nicméně z dnešní perspektivy uznávám, že jsem se v podnájmu u Daniela začal chovat jako nevděčný a hodně drzý nájemník. Nebylo tedy divu (a dnes se opravdu vůbec nedivím), že se mnou Dan v srpnu roku 2003 ukončil spolupráci.

Já si tehdy uraženě pořídil doménu ZaRohem.cz a výměnou za zpětné odkazy vydyndal od Zdeňka Cendry bezplatný hosting. Zde jsem rozjel tento blog, kde jsem se dále realizoval. I ten se nakonec dostal na slušná čísla čtenosti. Léta plynula a já chvilku psal pro server Interval.cz, spadající pod Zoner, chvilku pro Cnews.cz a časopis Extra PC. V roce 2016 mi Standa Janů nabídl možnost návratu do Computeru. Tu jsem pochopitelně nemohl odmítnout, takže jsem se po 14 letech vrátil tam, kde jsem v podstatě začínal.

Asi nejzásadnějším přínosem blogu ZaRohem.cz bylo, že si mě v roce 2010 všiml Michal Šrajer z tehdy začínajícího a vysloveně nadšeneckého projektu Svět Androida. Zaznamenal mé první články o Androidu a ptal se, zda bych nechtěl psát pro tento web. Tím začala má dosud nejdelší spolupráce, jež trvala dlouhých deset let, během kterých jsem pro tento portál napsal několik set článků. Postupem času se z koníčka stala i docela dobrá brigáda, kterou jsem si přilepšoval ke svému zaměstnání. V té době už jsem bydlel v Ostravě a pracoval jako ajťák v místní Městské nemocnici.

Blog šel tedy postupem času na vedlejší kolej, protože práce a psaní mě docela slušně vytěžovaly. Dnes už mohu přiznat, že mnoho tehdejších článků vzniklo v pracovní době, zejména v okamžicích, kdy jsem neměl tolik práce, což se v nemocnici stávalo docela často.

Zaseknutý v korporátu

V roce 2017 se mi ozval Jirka Opletal, zda bych nechtěl pracovat pro jeho internetový obchod s mobilními telefony. Jirku jsem znal ze Světa Androida, pro který chvilku psal, a vždy jsem ho uznával (a dodnes uznávám) jako nesmírně schopného člověka. Nabídku jsem tedy přijal a pro XM.cz pracuji dodnes. Dnes už má sice firma jiné vedení, ale mohu s klidným svědomím říci, že stávající ředitel (shodou okolností také Jirka) je naprosto v pohodě 🙂 A stejně tak i kolektiv je pro mne skoro až neuvěřitelný. Kdybych čistě náhodou někdy chtěl pracovat v nějaké firmě, bylo by XM.cz žhavým kandidátem (tedy kdyby mě tam chtěli :-D).

Takže jsem chodil do práce v nemocnici, psal jsem pro Svět Androida, Computer, a ještě k tomu vedl blog XM.cz. Nemocnice byla taková jistota – de facto skoro státní podnik, garance pravidelné výplaty, časté zvyšování platu a celkem nenáročná práce. Ale já nějak čím dál více cítil, že mě už nebaví tahat zaseknuté papíry z tiskáren, vystavovat nové směrnice na intranet, roznášet nové počítače, a hlavně dělat pohotovosti. První jsem vyřešil ty pohotovosti – když mi šéf oznámil, že pohotovostní práce do 18:00 nebude proplácena, ale budu si moci odpracované hodiny vybrat, tak jsem se na pohotovosti vykašlal. Naštěstí jsem neměl ve smlouvě, že bych je měl dělat, takže stačilo jen říci, že s nimi končím.

V té době jsem čím dál více cítil, že psaní je to, co chci dělat, ideálně to, čím se chci živit. Do toho do mne soustavně vrtal můj ex-kolega ze Světa Androida Honza Dolejš, že je mne pro korporát škoda, čímž mě donutil k zamyšlení a následnému závěru, že má asi pravdu. Dalším důležitým elementem byla grafička Computeru Eva Danielová, které jsem se tehdy svěřil se svým snem, a ta se zmínila šéfredaktorovi Živě.cz Davidovi Polesnému. Tím nastartovala soukolí, které vyvrcholilo v únoru 2018 telefonátem, ve kterém jsme si s Davidem virtuálně plácli a zahájili jsme (v tu chvíli jen externí) spolupráci.

Živě.cz znovu otevřelo dveře

Nejzásadnější okamžik přišel v březnu 2018, kdy mi David napsal, že by mě vzal na „práci ve větším rozsahu na denní bázi za paušální odměnu“. Přes maily jsme domluvili podrobnosti, a když bylo jasné, že se naše představy protínají, podal jsem v nemocnici výpověď s tím, že končím k poslednímu květnu. Následně jsem si zřídil živnostenský list a počínaje 1. červnem 2018 jsem se stal freelancerem.

V tomto bodě musím vyzdvihnout úžasnou reakci mé manželky. Oba jsme věděli, že nemocnice byla prakticky neotřesitelná jistota. Fakt nevím, co bych tam musel udělat, aby mě vyhodili. Přesto mě podpořila, když jsem přišel s tím, že půjdu na vlastní nohy a budu vydělávat psaním. Byla to situace, kdy by mnozí lidé dali přednost jistotě, ale ona věděla, že tohle je můj sen a jedinečná příležitost. Dodnes mě podporuje a musím říci, že mi zajišťuje dokonalé zázemí, ve kterém se mohu věnovat své práci tak, jak je potřeba.

Od té doby uplynuly tři roky. Některé spolupráce mezitím skončily (Svět Androida), některé nové začaly (MyPower.cz). Nadále tedy pracuji pro Živě.cz, Computer a XM.cz, čili se mohu realizovat ve všech směrech, které mě baví.

Letos se na Živě změnil šéfredaktor. David se vydal na svou vlastní dráhu Trail Huntera (já mu v tomto moc držím palce a děkuji za příležitost, kterou mi dal) a jeho pozici nyní zastává Filip Kůžel. Ten mi hned v úvodu nabídl, že by potřeboval i články pro MobilManii, což jsem s povděkem přijal, protože mi trochu chyběl prostor pro témata kolem mobilních technologií. Takže nyní v tomto směru spolupracuji s Honzou Láskou – doufám, že k oboustranné spokojenosti :-).

Takže tak nějak vypadala moje životní cesta k tomu, že se dnes živím psaním. Jak jste viděli, nemám na to žádnou školu. V mém psaném projevu určitě hrají roli dost možná stovky přečtených knížek, přísná češtinářka a vytrvalá mamka, která se mnou drilovala diktáty. Za to, co dnes dělám, může i Dan Dočekal, který mě tehdy upozornil, že pokud chci něco publikovat na webu, tak to nestačí (s)prostě ukrást. A také taťka, který mi půjčil na první počítač, Honza Dolejš, který do mne „vrtal“, ať „jdu sám na sebe“, Eva Danielová, která se o mně ve správnou dobu zmínila přes správnými lidmi, a manželka, jež mě podporuje.

Dnes jsem nesmírně vděčný všem lidem, kteří mi dali příležitost. Jsem rád, že se touto formou mohu dělit o zajímavé informace s několika tisíci čtenáři, protože to je něco, co mě naplňuje. Psaní mě prostě baví a mohu potvrdit, že je opravdu moc fajn, když člověk může dělat jako práci to, co ho baví, respektive co má jako koníčka. Nemohu v závěru nevzpomenout citát z knihy Alchymista Paula Coelha: „Když něco opravdu chceš, celý vesmír se spojí, abys to mohl uskutečnit.“