Loni jsme během dovolené uklízeli fekálie, letos se porouchalo auto, takže jsme si užili pořádnou dávku řecké mentality a nešikovnosti.
Loni jsme se dělili o “super” zážitek z dovolené v Řecku, kterou jsme trávili zametáním fekálií, jež vytekly z přeplněné žumpy do našeho pokoje. Začínám mít obavy, že toto místo je pro nás prokleté, neboť letos jsme si tamtéž “užili” zase.
Vše začalo tím, že tchýně měla služební cestu do Řecka a protože by celých 1600 kilometrů sama nejspíš neodřídila, iniciativně jsme se hlásili jako řidiči. Ostatně kdo by si nechtěl o jeden týden prodloužit léto a vyměnit zdejší sychravé a šedé počasí za příjemných 28 stupňů, že? Takže jsme v pátek 10. září vyrazili. Vše probíhalo podle plánu, ani na hranicích jsme tentokrát nestáli moc dlouho, takže jsme v sobotu večer úspěšně dorazili na Chalkidiki.
Celý týden jsme si užívali sluníčka, moře, já pak především dlouhých dopoledních spánků, a kdyby nepřišel čtvrtek, patrně bych o našem výletu ani nepsal, protože by nebyl pro čtenáře ničím zajímavý. Ve čtvrtek odpoledne chtěla tchýně vyřídit něco ve městě, takže sedla do auta a zjistila, že nejde nastartovat. Podotýkám, že každý den někam jezdila a ještě několik hodin předtím v pohodě přijela z nějakého jednání. Nejedná o žádný vrak, ale o zánovní (cca. rok staré) BMW.
Samozřejmě jsem byl coby “jediný chlap v chalupě” první na ráně, ačkoli v žádném případě nejsem odborník na auta a mé znalosti končí tím, kam se tankuje nafta, kudy se nalévá voda do ostřikovačů, kde je chladící kapalina a jak se kontroluje hladina oleje. Takže jsem prověřil takové ty základní věci, jako že nádrž není prázdná a baterka mrtvá. Startér se při pokusu o nastartování normálně točil, jen motor ne a ne naskočit a na palubní desce svítila oranžová (tedy jen výstražná, nikoli fatální) kontrolka motoru. Návod, po kterém se sahá až v poslední řadě, byl v tomto případě k ničemu – nic takového v něm jednoduše popsané není.
Zavolali jsme tedy českou pobočku BMW. Když jsme jim vylíčili problém, rozhodli se vyslat místní odtahovou službu, která měla auto odvézt do servisu v Soluni (asi 120 km). Přijeli v podvečerních hodinách; posádka odtahového vozu čítala muže a ženu (patrně manželé) dosti podivného vzhledu. Skoro jsem měl obavy, aby auto nenaložili a neodvezli do nedaleké Albánie. Jak ale ukázalo následující dění, ničeho takového jsem se opravdu obávat nemusel. Řidič odtahovky totiž předvedl ukázkový amatérismus, když ani nebyl schopen dobře najet nakládací plošinou k autu. To byl ale teprve začátek. Pokračoval tím, že několika pokusy o nastartování vybil baterku. Při následném pokusu o nastartování kabely z jeho auta si nevšiml, že se mu konektory dotýkají, čímž způsobil poměrně efektní zkrat. Milé BMW se bez elektřiny kompletně zablokovalo – tedy elektricky ovládaná ruční brzda se zabrzdila a zablokovala se automatická převodovka. Nikoho určitě nepřekvapí, že tento umělec pak nepřišel na způsob, jak zabrzděné auto rozumně dostat na korbu. Jednu chvíli ho odtahovkou vláčel na laně asi pět metrů, aby ho srovnal s nakládací plošinou. Ze zvuku pneumatik, drhnoucích po betonu, mi dodnes běhá mráz po zádech. Ani po tomto pokusu se mu ale nepovedlo dostat plošinu a auto do jedné roviny. Výsledek jeho snažení vypadal tak, že naše auto pokaždé najíždělo křivě, takže buď viselo jedním kolem ve vzduchu, nebo vypadalo, že při sebemenším pohybu spadne dolů. To ale řidiče nikterak netrápilo a vehementně se snažil auto vytáhnout. Naštěstí jsme neměli příležitost zjistit, jestli ho chtěl odvézt i s tím, že bude jedno kolo mimo plošinu.
Volali jsme tedy opět české zastoupení, kde nás přepojili na technika, jež nám postupně vysvětlil, jak auto odblokovat. Tomu byste nevěřili: nejprve se musí otevřít kufr. Protože jsme byli bez elektřiny, následoval postup, jak kufr otevřít – tedy vlézt do něj přes zadní sedačky, najít prťavou plastovou krytku a odblokovat pojistku pod ní. Pak se v kufru musí sundat plastový panel na levé straně, vyndat veškeré harampádí a objeví se ocelové lanko. Když za něj správně zatáhnete (na to je v nářadí dokonce speciální nástroj), ruční brzda se odbrzdí. Provedeno, ale auto dál stálo se zablokovanými koly. Jako další se tedy musela odblokovat převodovka. To se zase dělá tak, že si sednete na místo řidiče, šroubovákem vypáčíte držáky na nápoje a pod nimi se objeví čtvercová díra. Do ní zasunete ten samý nástroj, kterým jste předtím vytahovali lanko (akorát jinou stranou) a otočíte o 90 stupňů. Povedlo se a já měl pocit, že jsem se stal autorizovaným technikem BMW :).
Řidič odtahovky si ale dál nevěděl rady s tím, jak srovnat nakládací plošinu a když při dalším pokusu o najetí srazil dvě zahradní LED lampičky (1 ks v ceně 120 euro), začal jsem na něj řvát, že je idiot, kretén a ať okamžitě vypadne. Přiznávám, že takový cholerický záchvat jsem už dlouho neměl a dotyčný měl velké štěstí, že se nepokusil o jakékoli námitky. Vyřčeným mezinárodním slovům očividně rozuměl a po ujištění, že opravdu nechceme jeho služby, sbalil si svá fidlátka a zmizel. Přes řecké zastoupení jsme se pak dohodli, že pošlou druhý den ráno technika.
Domluva s Řekyní na telefonu byla také zajímavá: kromě hodně špatného mikrofonu v telefonu měla ještě horší angličtinu, takže informaci o tom, co se chystá na další den, jsme si raději dvakrát společně zopakovali. Vyčerpáni jsme padli do postelí a snažili se usnout.
Technik měl podle domluvy přijet v šest hodin, ale pokud v Řecku něco obzvláště nefunguje, pak je to dodržování jakýchkoli termínů. Představa Řeka, pracujícího od šesti hodin ráno, je asi stejně pravděpodobná, jako to, že jednou bude Paroubek dobrým premiérem. V dohodnutý čas samozřejmě nikdo nepřijel, což ani jednoho z nás nepřekvapilo. V devět hodin jsme tedy začali zjišťovat, jak to vypadá, no a technik dorazil v pravé poledne s úsměvem ve tváři, kelímkem frappé v ruce a zářivě žlutými reflexními kalhotami na sobě :)).
Čekal jsem fachmana, když přijel v X5ce s vyndanými zadními sedačkami, aby se tam vešly šuplíky s nářadím, nicméně borec se zmohl maximálně na několik pokusů o start za pomoci náhradního zdroje, pak zkusil nastartovat přes kabely ze svého auta, nakonec ještě dojel pro naftu, kdyby nefungoval ukazatel stavu paliva. Své vystoupení zakončil tím, že pošle odtahovku, která auto odveze do servisu v Soluni, kde se na něj ještě ten den podívají. Pochopitelně jsme trvali na tom, aby přijela jiná odtahovka než umělec ze včerejšího večera.
Samozřejmě, protože je to Řecko, přijela odtahovka až ve čtyři odpoledne. Také to nebylo naložené hned, neboť se znovu musela lankem v kufru odjistit ruční brzda a pak pákou v kokpitu uvolnit převodovka. To byla další hodina v háji, plus minimálně další dvě hodiny na cestu a složení auta. Alespoň ten člověk, co přijel, uměl auto podle telefonní asistence místního BMW naložit a nedemoloval při tom vše kolem. Vymínili jsme si na českém zastoupení, že se na to ještě ten den někdo podívá, protože přeci nebyla naše chyba, že nedokázali za dva dny vozidlo odtáhnout. To nám bylo přislíbeno jako samozřejmost.
Jenže řecká mentalita je prostě řecká mentalita, takže se na auto – podle všeho – nikdo ani nekoukl. Sice do Česka ještě ten den večer ohlásili, že je tam “těžká závada na motoru, jejíž oprava zabere minimálně týden,” nicméně reálně jsem přesvědčen, že to znamenalo: “nikdo se na to ani nekoukl a dřív než za týden ani nezvednou haubnu.” V Řecku je na všechno času dost a že potřebujete něco rychle, třeba se dostat v pondělí ráno do práce, je pro tamní lidi naprostá abstrakce.
Začali jsme řešit, jak se dostat zpět. Firma sice garantuje “záruku mobility,” takže v úvahu připadalo letadlo či vlak, nicméně tato záruka byla omezena na 500 euro, což by pro tři lidi asi nestačilo a na všech kartách, co jsme měli sebou, máme nastavené limity. Naštěstí nás zachránil nás tchán, který byl tou dobou v Česku a ještě v pátek v noci vyrazil za námi. Jel celkem 20 hodin tam, pak si asi pět hodin odpočinul a frčel s námi dalších 21 hodin zpátky. Má můj velký obdiv – na to, že je mu bezmála padesát let a nikoho nechtěl pustit za volant, je to neuvěřitelný výkon :).
Tím ale naše smůla ještě neskončila. V sobotu odpoledne, pár hodin před tchánovým příjezdem, jsme si uvědomili, že naše pasy zůstaly ve schránce v odtaženém v autě. Naštěstí tchýně má v Soluni známého, takže ten hned vyrazil do servisu, kde ale zjistil, že schránka nejde otevřít, protože je – jak jinak – na elektriku. Který debil vymyslel schránku před spolujezdcem na elektriku? Aha, BMW, tak to je jasné… Takže s vybitým akumulátorem se do blbé schránky před spolujezdcem prostě nedostanete. Dohodli jsme se tedy, že si doklady vyzvedneme cestou sami.
Do Soluně jsme dorazili v nedělí asi v pět hodin ráno. V servise na nás měla čekat ochranka, nicméně ani když jsme celý objekt obešli snad desetkrát, nikde ani noha. Chtít po řeckém ostrahářovi, aby vylezl alespoň ve chvíli, kdy jsme záměrně narušili pohybová čidla a spustili alarm na parkovišti nových aut, je prostě moc. Následoval telefonát známému, který měl jistě radost, že mu voláme v neděli brzy ráno a ten zavolal ostraze, na kterou si chytře vzal číslo. Po chvilce se odkudsi ze zadní části servisu konečně vynořil člověk s rukou v sádře a opravdu drsným hlídacím psem, který by se vešel do dámské kabelky. K autu nás pustil bez problémů, podle návodu jsme nouzově otevřeli schránku (očividně výrobce s takovou variantou počítá, když má pod plastem v palubce poutko, jehož zatažením schránku otevřete i bez elektriky), slavnostně jsme vylovili pasy a mohli vyrazit do Česka.
Z těch všech nervů jsem nakonec nespal 40 hodin, takže jsem na konci cesty už byl docela “kantáre.” Dojeli jsme v neděli krátce před půlnocí, přeložili ve Studénce věci do našeho auta a hurá do Ostravy. Do postele jsem se dostal někdy v půl jedné, takže si asi umíte představit, jak náramně se mi vstávalo v půl páté do práce.
Auto zůstalo v Řecku, podle posledních zpráv už snad je i opravené, přičemž příčinou závady byl podle všeho chybný software, který nahráli při nedávné garanční prohlídce na ostravské pobočce BMW. Teď samozřejmě řešíme další problém: totiž jak se pro auto dostat a přivézt ho zpátky do republiky.
Takže takovou jsme měli pěknou dovolenou. Místo odpočinutí si jsem byl rád, že jsem do práce dorazil ve stavu, kdy jsem dokázal udržet otevřené oči :).
0 komentářů