Dnes bych se s vámi chtěl podělit o jeden absurdní příběh ze začátku našeho vztahu.
Takže bylo nebylo, manželka si udělala řidičák a začala jezdit Hondou Accord r. v. 1996 své maminky. Pro začátečníka je to poměrně obtížné auto především díky svým majestátním rozměrům (délka bez 32 centimetrů pět metrů). První najeté kilometry probíhaly vcelku dobře – tedy rozhodně lépe, než když jsem vylezl z autoškoly já :). Přesto jednoho dne přišlo poměrně tvrdé vystřízlivění. Tchýně totiž nechala zatmavit skla, díky čemuž nebylo ve tmě směrem dozadu prakticky vůbec nic vidět. Auto sice mělo parkovací senzory, ale na potvoru jsme při couvání najeli do nákladové rampy, která nebyla spojená se zemí a senzory ji tudíž “viděly” až v okamžiku, kdy se její roh probořil do našeho kufru. Škoda nepůsobila na první pohled tak dramaticky: byly poškozeny zadní světla a víko kufru. Přesto to byl pro manželku poměrně velký šok.
Neméně dramaticky reagovala i tchýně, když jsme jí nabořenou Hondu přivezli zpět. Je to možná paradoxní, ale nakonec jsem to byl já, kdo zachoval nejchladnější hlavu a přišel s plánem na vyřešení situace. Krok jedna znamenal objet ve Studénce všechny servisy s tím, zda by byli schopní poškozené víko kufru “vyklepat.” Bohužel se ale nejednalo o prosté promáčknutí, nýbrž kompletní proboření směrem dovnitř, na což si žádný z místních fachmanů netroufal.
Krok dva spočíval v obvolání vrakovišť s dotazem, zda nemají víko kufru na náš model. Nové totiž stálo 20 tisíc, tedy žádná láce. Inu, japonské auto…. Jako na potvoru všechna vrakoviště měla k dispozici buď jen kapotu motoru, nebo vůbec nic. Naděje umírala postupně s tím, jak se tenčil seznam vrakovišť v kraji. Nakonec umřela úplně: ani v jednom neměli požadovaný díl.
Na jakémsi fóru majitelů Hond jsem ale našel odkaz na vrakoviště poblíž Kladna. To je sice od Studénky vzdálené více než 350 kilometrů, leč nachází se poblíž Prahy, kde jsme toho času také střídavě přebývali. Bylo jasné, že logistická stránka nebude zrovna jednoduchá, ale byla to naše poslední naděje. Na telefonický dotaz, zda mají víko kufru na Accorda 96 odpověděli kladně, takže jsme si naplánovali víkendový výlet.
Ještě ten týden jsme ale na Internetu našli hned několik informací o “našem” vrakovišti. Většina z nich hovořila o tom, že bylo uzavřeno z důvodu, že se zde až podezřele často nacházely díly z ukradených aut. To nás trošku rozhodilo, nicméně v sobotu už jsme mířili vlakem do Kladna a odsud pak autobusem do vesničky, jejíž název si teď nevybavím. Počítali jsme s tím, že naše cesta bude zbytečná, ale stále jsme doufali.
Vesnička působila opuštěným dojmem a naprosto odpovídala obrazu místa, kde lišky dávají dobrou noc. Prvního domorodce jsme potkali asi po kilometru a samozřejmě jsme ho hned zneužili k tomu, aby nám ukázal cestu.
Vrakoviště jsme našli. Bylo zavřené, jen za plotem pobíhal poněkud vyhublý vlčák. “V novinách měli pravdu, zavřeli to tady!” napadlo nás. Nechtěli jsme se ale vzdát, takže jsme zavolali na telefon, na kterém jsme se předtím domlouvali. Po chvíli čekání z maringotky za plotem vylezl člověk, působící dojmem bezdomovce. Nejprve si zavolal psa, pak nás vpustil dovnitř.
V areálu o rozměrech tak 30 x 10 metrů se na zemi pod sněhem povalovaly nejrůznější součástky na Hondy: kapoty, dveře, části karoserií a skoro úplně vzadu i víka kufrů. “Tohle by mělo být na Accorda 96,” pronesl náš průvodce. Poněkud s nedůvěrou jsme hleděli na vínový kus karosérie, na kterém se skvěl nápis Acura (samostatná luxusní značka založená Hondou). Šance, že by komponenta z Acury pasovala na běžnou Hondu tu sice byla, ale stejně tak se mohlo stát, že přivezeme naprosto nepoužitelnou věc. Po chvilce dohadování “Myslíš, že to tam bude pasovat?” jsme ale nakonec víko kufru vzali.
Prodavač, hlídač a expert na díly z Hondy nás poněkud překvapil prosbou, zda by si nemohl zavolat z našeho mobilního telefonu šéfovi kvůli ceně – prý že majitel vrakoviště neplatí, takže mu odpojili telefon i elektrický proud. Čekali jsme sice, že nám zabaví telefon, pak nás zabije a nechá sežrat psem, ale z nadšení jsme nakonec svolili. Naštěstí nám s mobilem neutekl, neprodal ho do bazaru, ani neprovedl nic jiného. Výsledná cena tedy byla 2000 Kč, tj. pouhá desetina proti originální, nové komponentě.
Následovala ta zajímavější část akce: přemístit víko kufru na vlakové nádraží v Kladně, odkud jsme ho chtěli poslat drážní poštou. Zmíněný díl nebyl žádný drobek – šířka auta byla kolem 180 cm a kufr byl užší jen asi o 20 cm. Popadli jsme tedy víko a vyrazili na zastávku autobusu, který nás měl odvézt do Kladna. Samozřejmě všechny spoje odjely během našeho “jednání” na vrakovišti, takže jsme si počkali bratru 3/4 hodiny. Možná bych ještě někde našel fotku, kterak manželka sedí v zasněžené plechové boudě s kufrem od Hondy u nohou.
Do autobusu jsme se, díkybohu, vešli, byť balancovat s více než metr a půl širokým hliníkovým kusem v zatáčkách a držet rovnováhu při rozjezdech a brzdění nebylo právě jednoduché. Nakonec jsme vystoupili v Kladně a jali se hledat nádraží. K tomu nás čekala ještě cesta dalším autobusem místní MHD.
Vítězoslavně jsme na pokraji sil dosmýčili víko kufru až na železniční stanici. Zde přítomné dámy sice neměly problém s tím, že chceme poslat tak velký a neskladný balíček přes celou republiku až do Studénky, nicméně nelíbily se jim ostré hrany. Nechali jsme tedy milý kufr na nádraží a vydali se hledat nějaké obalové materiály. Nakonec manželka vydyndala v Albertu krabice a koupila širokou izolepu. Krabice jsme roztrhali na pláty, které jsme izolepou lepili k víku, což muselo z pohledu nezávislého pozorovatele působit velmi komickým dojmem. Izolepu jsme nakonec spotřebovali skoro celou, ale výsledek stál za to: všechny hrany jsme úspěšně oblepili tak kvalitně, že nás nádražačky pochválily a převzaly balík k přepravě. Byli jsme rádi, že to nebudeme my, kdo bude zásilku rozbalovat :).
Celý příběh nakonec skončil dobře: ještě ten den večer přijelo víko kufru rychlíkem z Prahy do Studénky, kde ho převzali tchán s tchýní. Největší radost jsme měli z faktu, že opravdu pasovalo na “naší” Hondu, protože jsme celý den řešili, zda jsme nevyhodili dva tisíce za něco, co ve Studénce bude dobré tak maximálně do sběru. I s přelakováním na stříbrnou barvu jsme se nakonec vešli do cca. třetiny ceny, kterou bychom zaplatili za nový díl. Pravda, sice “nové” víko nesedělo tak dokonale, jako to původní – patrně bylo maličko zkroucené – ale svůj účel plnilo a do kufru neteklo.
Autovrakoviště již patrně opravdu zavřeli – alespoň dnes jsem ho během psaní tohoto zážitku nenašel nikde na Internetu. Možná jsme byli jeho posledními zákazníky. Rádi ale na celou příhodu se šťastným koncem vzpomínáme – hlavně na onoho pána z maringotky, který musel sedět v zimě bez proudu i telefonu. Bylo to kuriózní, možná až absurdní, ale dobře to dopadlo :).
0 komentářů