Rozhodl jsem se trošku změnit styl Týdnovin, protože v uplynulých týdnech dosahovaly až obludné délky. Kromě toho, že jejich sepsání trvalo i několik hodin, museli jim hodně času věnovat i čtenáři. Dal jsem si neoficiální limit, že jeden komentář by neměl mít více než deset řádků (v Google Docs). Cokoli nad tuto hranici budu vydávat jako samostatné články, zaměřené na jedno konkrétní téma. Tento týden jsem limit překročil jen dvakrát :-P. Nuže, pojďme se podívat na to, co přineslo uplynulých sedm dní.
Michael Moore zařadil mezi své oblíbené filmy Český sen
Kontroverzní americký režisér a filmař Michael Moore prý mezi své oblíbené filmy počítá dokument Víta Klusáka a Filipa Remundy Český sen. S jeho názorem souhlasím. Tomuto filmu sice bylo vytýkáno, že byl natočen za peníze daňových poplatníků, neboť dostal grant, nicméně osobně jsem přesvědčen, že na rozdíl od mnoha jiných filmů to nebyly peníze vyhozené do vzduchu. Sám jsem na tomto filmu byl dvakrát v kině a je to patrně jediný snímek, u kterého ani po letech nelituji peněz vynaložených za vstupenky.
Český sen ukázal mnohé: například to, jak funguje reklama a jak se pracuje na tom, aby oslovila potenciální zákazníky. Kromě toho také vypovídá o české nátuře, kdy jsou dospělí lidé ochotni táhnout se na druhý konec města jen proto, že je na nějakém zboží nálepka “akce.” Naopak “mladí” považují “šoping” za zábavu a způsob, jak trávit volný čas.
Je škoda, že se netočí podobné filmy, které by národu ukázaly, jak jednoduché je ovlivnit lidi mediální kampaní. Nemusí se přitom jednat zrovna o reklamu na supermarket – stačí se podívat, co a jak slibují už poněkolikáté naši politici před stávajícími volbami.
Ani SSSR a východní blok si nedovolily to, co chce Evropská komise!
Již titulek článku Františka Matějky by se sám o sobě dal rozvést na poměrně rozsáhlé zamyšlení. Ostatně sám jsem tu mnohokrát zmiňoval, že současná Evropská unie je v mnoha směrech horší, striktnější a více omezující, než socialistické RVHP. Stejně tak často vyslovuji názor, že dnes často kritizované “úpění pod Sovětským svazem na věčné časy” zase nebylo tak hrozné – tedy srovnáme-li to s aktuálním centralizovaným rozhodováním Evropské unie.
Matějka se pak dále v článku zabývá devíti členy Evropské komise a poukazuje na skutečnost, že tento zásadní orgán moci je “plný komunistů, odborářů a závislých přerozdělovačů.” Inu, pěkně jsme to dvacet let po revoluci dopracovali. Zatímco předchozích čtyřicet let nám vládli zasloužilí soudruzi, dnes o našich životech rozhodují vysloužilí komunisté a socialisté ze západu.
Pravicový populismus nabírá obrátky – program strany TOP09
Petr Gočev, údajný asistent poslance Dolejše (KSČM), se zaměřil na volební program TOP 09. V některých otázkách došel k podobným závěrům, k jakým jsem při čtení programu této zpopularizované strany došel i já, jinde se naopak můj názor od toho jeho výrazně liší.
V první řadě si pochopitelně podává Miroslava Kalouska – člověka, kterého by podle mne nikdo z občanů, jež si vzpomenou na některé etudy jeho dosavadního politického působení, nemohl volit s klidným svědomím. Gočev konstatuje fakta: “Média již v mezidobí zapomněla, jak v době propukající ekonomické krize ministr financí a „mozek“ TOP09 Miroslav Kalousek protlačil sněmovnou rozpočet na rok 2009 se zabudovaným předpokladem tempa růstu více než 4%. Takový „růst“ posléze skutečně nastal, jenže se záporným znaménkem. Dnes je však Miroslav Kalousek opět veleben jako ekonomický guru za své návrhy, jak bojovat proti krizi seškrtáváním veřejných rozpočtů. Média Kalouska prezentují jako jediného politika, který hodlá účinně zabránit státnímu bankrotu s nedozírnými následky pro budoucí generace.”
Kritizuje také část programu, která jde naprosto proti lidem pracujícím pro stát: “Obětí Kalouskových škrtů mají být především lidé pobírající sociální dávky, důchodci a státní zaměstnanci (mzdy a dávky mají být sníženy o 10 %, valorizace důchodů odložena).” Podotýkám, že v tomto směru mnohem více souhlasím s Věcmi veřejnými, jež chtějí snížit počet státních úředníků o 10%. Jistě je spravedlivější najít několik tisíc postradatelných, než paušálně způsobem “padni komu padni” sahat zaměstnancům na jejich povětšinou nevysoké platy.
Nesouhlasím ale s Petrem Gočevem beze zbytku. Například když píše: “Pro nezaměstnané má TOP09 přichystány nucené práce v rozsahu 20 hodin týdně a další záminky pro odebrání podpory. A to v době, kdy probíhající ekonomická krize jasně dokázala, že nezaměstnanost je spíše důsledkem systémových než individuálních selhání…” Zde se naše pohledy rozcházejí. Pokud totiž někdo přišel o práci jiným způsobem, než invaliditou a/nebo nemocí, pak nevidím důvod, proč by za podporu v nezaměstnanosti nemohl odpracovat alespoň zmíněných 20 hodin. Vždyť to v součtu nedělá ani tři celé pracovní dny! Současný systém je příliš pohodlný a nijak nezaměstnaného nemotivuje k tomu, aby si aktivně hledal novou práci.
Že se stále razantněji odkláním od levicové politiky dokazuje i další názorový rozkol. Pan Gočev píše: “Možnost částečného vyvázání se ze společného důchodového systému, které pochopitelně využijí jen lidé s vyššími příjmy, je způsob, jak rozevřít nůžky mezi důchody původně více a méně vydělávajících jedinců.” Má na mysli variantu, kdy si občan bude moci k státem garantovanému důchodu přidat ještě penzijní připojištění. Ano, opravdu to není varianta pro lidi, kteří ze svého platu pokryjí jen nezbytné náklady. Na druhou stranu: proč bychom si měli hrát na falešné rovnostářství? Například já sám z jednoho platu státního zaměstnance financuji domácnost čítající dva členy. Přesto mám pro sebe i pro manželku uzavřené důchodové pojištění. Znamená to snad, že jsem podle výše uvedené citace člověk “s vyšším příjmem?” Jen částečně. Právě kvůli tomu, abych nám mohl platit penzijní připojištění, jsem si k práci přibral v pořadí třetí dohodu o pracovní činnosti. Tím jsem dosáhl stavu, kdy si připojištění mohu dovolit. Nevidím důvod, proč by to podobně nemohli udělat i jiní. Že se jim nechce? Budiž, je to jejich rozhodnutí! Přesto nebo právě proto ale nechápu, proč bychom měli v důchodu mít všichni plus mínus stejně, když já z celkem čtyř svých zaměstnání platím vyšší daně, než ti méně aktivní.
Jednou skutečně uctíme památku pana Kaczyńského, jak si zaslouží
Možná by bylo příště jednodušší místo psaní Týdnovin každý týden hodit odkazy na poslední články Františka Matějky :). Tento člověk totiž píše glosy a názory, se kterými souhlasím zpravidla od prvního písmene až po poslední tečku.
Tentokrát se místopředseda Strany svobodných občanů zamyslel nad osobností tragicky zesnulého polského prezidenta Lecha Kaczyńského. Pozastavuje se nad skutečností, že na jeho pohřeb nepřijela celá řada evropských státníků. Ti se sice vymlouvali na nepříznivou situaci v letecké dopravě, vyvolanou výbuchem sopky na Islandu, nicméně pak je otázkou, jak se na pohřeb dostali čelní politici z bezmála dvacítky zemí, které většinou nejsou členem EU. Jinými slovy: kdo opravdu chtěl přijet vzdát hold polskému prezidentovi, ten to – snad s výjimkou zaoceánských politiků – mohl dokázat.
Matějka konstatuje sice poněkud drsně, leč nejspíš velice pravdivě: “Hlavním hráčům EU a celému Bruselu spadl kámen ze srdce. Na starém kontinentu odešel na druhý břeh člověk, který nejenže stál jako jeden z mála osvícených na straně proti té novodobé svazové mašinérii, ale byl připraven v tomto boji pokračovat a nevzdat to ani po podpisu Lisabonské smlouvy.”
Alespoň se ukazuje, že EU se ve své podstatě příliš neliší od dětského pískoviště: jakmile je někdo “jiný,” ostatní děti si s ním nechtějí hrát.
Favorit fun factor
D-Fens tentokrát výjimečně zaperlil a svým dříve typickým způsobem popsal “závodnický zážitek,” kdy ve svém favoritu “bojoval” na dálnici s roomsterem. Vybrat alespoň jednu větu jako “námls” by tentokrát bylo nesmírně těžké – celý popis je totiž naprosto excelentní a kdo měl někdy tu čest se “závodníkem-škodovkářem,” ten se u něj bude královsky bavit. V kostce bych řekl, že popis zmíněné události slohově i stylisticky zapadá do D-Fensovy “zlaté éry,” kdy se tento autor zabýval zmrdy nejen na silnicích, ale i v běžném životě.
Megatest: WD VelociRaptor vs. Seagate Barracuda
Udělal jsem si radost a tak trošku z rozmaru jsem si koupil patrně nejlepší pevný disk pro desktopové nasazení: Westen Digital VelociRaptor. Dal jsem si tu práci a skoro celý týden jsem ho testoval a srovnával s velice slušnou Barracudou 7200.12 od Seagate. V odkazovaném článku můžete porovnat výsledky v pěti testech a jako bonus i poměrně zajímavé srovnání s pomalejší konkurencí.
Fotografka tvrdí, že Kocáb porušil autorské právo
Někteří lidé považují Michaela Kocába za umělce. Já s nimi sice nesouhlasím – přeci jen mám jiné představy o tom, co je zpěv – nicméně i tak by tento člověk snad měl mít alespoň základní povědomí o autorských právech. Jistě by se mu nelíbilo, kdyby někdo vzal jeho texty či písně a vydával je na svém CDčku.
Bohužel česká politika dělá z lidí neskutečné zmrdy (teď to myslím obecně prakticky na všechny naše politiky). Proto jsem se až tak nedivil, když se objevilo tvrzení, že Kocáb použil ve své knize snímky fotografky Dany Kyndrové, aniž by předem získal její svolení. Překvapuje někoho, že si politik dovolí něco ukrást a nikoho se neptá, zda souhlasí?
Kocáb sice hází vinu na nakladatele, který měl prý zajistit vyřízení náležitostí, nicméně je velice pravděpodobné, že svou knihu před vytištěním viděl a měl tudíž reagovat. Není možné vzít si něčí dílo a prezentovat ho, nebo dokonce – jak je tomu v tomto případě – prodávat jako součást svého díla.
Obhajoba ve stylu: “Vydavatel nevydavatel, není to OK. Dal jsem mu fotografie, které jsem vybral ze svých 20 let starých zdrojů, a řekl jsem mu: ověřte to” je naprosto nepřípustné. Pokud chtěl Kocáb do knihy zařadit fotografie, měl si je buď nechat nafotit, nebo kontaktovat jejich autory. Nějaké “to jsem našel v šuplíku” nedává právo použít cokoli kdekoli.
Bohužel bývalý ministr pro menšiny a nepostradatelný politik není jediný, kdo na autorská práva kašle. Není to tak dávno, co Mladá fronta a potažmo i iDnes vykrádaly fotografie z různých webů a zveřejňovaly je s titulkem “Zdroj: Internet.” Sám jsem věděl o několika případech, kdy takto byly zcizeny fotografie ze stránek fandů pražského metra. Vše se ale nakonec podařilo urovnat včetně finanční kompenzace.
Elektronické viněty se zřejmě odloží, o pět let
Zrovna minulý týden jsem v Týdnovinách odkazoval na doslova skvostný článek Radovana Novotného na téma nevýhodnosti elektronického mýtného. Tento týden se – alespoň to tak vypadá – zablesklo na lepší časy, nebo přinejmenším na odložení tohoto královského tunelu. Senátoři ODS, ČSSD a KDU-ČSL totiž doporučili odložení projektu o pět let. Důvod? Navrhovaný systém je příliš nákladný. Jaké to překvapení!
V každém případě lze zmíněné rozhodnutí považovat za rozumné. Když nic jiného, tak během těch pěti let by mohly klesnout ceny některých technologií, jež měly být použity. Když budu hodně velkým idealistou, tak budu doufat, že za pět let třeba přijde ještě lepší technologie, nebo ideálně někdo, kdo celý plán elektronického mýta smete ze stolu jako nesmyl navždy.
Proč Ostraváci mluví sprostě aneb ať si najmou tlumočníky, když pro ně robime
Téma mě blízké: po třech a půl letech v Ostravě si totiž na zdejší způsob mluvy stále neumím zvyknout. Už sice vnímám “pražštinu” jako jazyk, který mě tahá za uši, nicméně “kratkemu zobaku” ani zdejšímu stylu mluvy a slovníku jsem se nepřizpůsobil. Přiznám se, že ani nemám snahu a nechci. Na druhou stranu nepopírám, že mě potěšilo, když prodavač v Softcomu podle přízvuku tipoval můj původ na jižní Moravu :).
Celkově vzato: Ostraváci opravdu nemají daleko k vulgarismům. Ne snad, že by tady každý 24 hodin denně “pyčoval,” nicméně rozhodně se zde se sprostým slovem setkáte častěji, než kdekoli jinde. Extrémem byl v tomto směru můj bývalý vedoucí, který by mohl směle konkurovat i dlaždičům. Jeho komunikace v podstatě sestávala ze slov “kurva,” “pyča” (na Ostravsku se to opravdu vyslovuje tvrdě 🙂 ), “poser/e,” “jebat” a “prdel,” mezi které vkládal normální slova zhruba v poměru 1:2. Odfiltrovat si z jeho věty vulgarismy, abych se dostal k podstatě sdělení, leckdy bylo poměrně těžké. Například na mou otázku “Mohu si zítra vzít náhradní volno?” jsem se dočkal nejprve nasupeného “Jebat!” (takže jsem logicky usoudil, že jde o zamítavé stanovisko) a následně “Ať se to tady třeba posere!” (což v češtině znamenalo “Ano, můžeš.”). Smutné na tom celém bylo, že šlo o vysokoškolsky vzdělaného člověka, což ovšem ve zdejším kraji automaticky neznamená, že má mluvený projev na úrovni.
Na druhou stranu ale mluvím i s lidmi, jež nemají tak vysokou potřebu vyjadřovat se jako primitivové. Ti mě zpravidla vyvádějí z míry nářečními termíny, takže rozhovor často pozastavuji překvapeným “cože?”
Subjektivně vzato: ostravština se mi nelíbí. Kromě krátkého vyslovování je příliš “zpěvná” (zejména věty tázací často znějí jako ze základní školy “a na konci, děti, jdeme nahoru s hlasem!”) a obsahuje velké množství v češtině neexistujících výrazů. Přesto je mi ale po těch třech a půl letech o něco příjemnější na poslech, než typická “pražština.” 🙂 Zejména vkládání “v” před samohlásku na začátku slova (vokno), záměna í/ý za ej (milej, bejval) či é za í/ý (veselý Vánoce, píct chleba) mě opravdu dokáže zvedat ze sedačky. Asi největší spory jsem v Ostravě měl kvůli slovu “viď?” Zde se totiž vůbec nepoužívá a je zpravidla nahrazováno “že?” (s naprosto otřesnou výslovností, kde se spojuje protažené é a vzestup hlasu na konci tázací věty).
Macek navrhuje, aby hlasovací právo měli jen plátci přímé daně
ČTVRTEČNÍ GLOSY 22.04.2010
Ex-ODSák Miroslav Macek se v posledních dnech hned několikrát objevil v médiích. Po letech v ústraní, kdy víceméně publikoval jen na svém blogu, se tak opět dostal na výsluní i se svým typickým způsobem prezentování názorů. Je pravdou, že s celou řadou jeho pohledů nesouhlasím, přesto na jeho stránky občas zabrousím a najdu i nějakou tu shodu.
Medializovaný nápad, aby volit mohli jen ti, kdož platí přímé daně, mi nepřipadá vůbec špatný. Bohužel Novinky.cz se vůbec neobtěžovaly s tím, aby své čtenářské obci vysvětlily, co to je přímá daň, takže mnozí dospěli k mylnému závěru, že volit by měli jen podnikatelé (tedy ty bohaté svině :-P). Předpokládám, že čtenářům Týdnovin asi nemusím vyjasňovat, že se jedná o daň z příjmu, kterou platí nejen OSVČ, ale i každý zaměstnanec – tedy pracující.
Osobně se s tímto nápadem pana Macka do jisté míry ztotožňuji. Přeci jen tento stát je z významné části financován daněmi z příjmů a tudíž jeho provoz de facto sponzorují pracující. Ti by také měli mít právo rozhodovat o tom, kdo s jimi odvedenými penězi bude nakládat. Přiznám se, že nevidím moc rozumných důvodů, proč by o “správci” státní kasy měli rozhodovat i ti, kteří do ní nepřispívají.
Mackův názor samozřejmě vyvolal kontroverzi – ozval se například zvláštní druh demokraticky smýšlejících občanů, kteří žijí v přesvědčení, že by měli mít právo rozhodovat o něčem, co platí někdo jiný. Otázkou samozřejmě je, jak by dopadly volby v případě, kdyby se podařilo prosadit Mackův návrh. Takřka jistě by výrazně klesl počet poslanců sociálním demokratům a komunistům. Naopak bych předpokládal vzestup TOP 09, Věcí veřejných a větší šanci by jistě měli i Svobodní. Pokud by totiž volili jen ti, kteří platí daně z příjmu, pak by bylo podstatně méně voličů, kteří slyší na sliby o státu, jež se o ně postará, aniž by museli hnout prstem.
Existuje ještě jeden – podle mne extrémní – názor: totiž že váha hlasu voliče by měla odpovídat jeho podílu na státních příjmech. Na jednu stranu to i v kontextu s výše uvedeným působí jako rozumný nápad (a svým způsobem by to bylo spravedlivé). Přesto si ale myslím, že by bylo rozumnější zůstat u systému “jeden občan – jeden hlas.” Důvod je prostý: jakákoli větší práva vysokopříjmových vrstev by v této společnosti narazila na odpor a mohla by vyvrcholit v nenávist či třídní rozkol. Dokazuje to i fakt, že nejvíce nesouhlasných hlasů získal názor: “Naprosto souhlasím s Mackem, ten, kdo platí daně, má právo volit svoje zastupitele, kterým dávají právo rozhodovat, jak s jejich daněmi bude naloženo!!!!”
Řidič, který v opilosti způsobil smrt ženy, odešel od soudu s podmínkou
Ani ne třicetiletý manažer (“mladí a úspěšní”) usedl v prosinci do svého vozu se zbytkovým alkoholem v krvi a způsobil dopravní nehodu, kterou nepřežila 46-letá žena. Protože měl ale dost peněz, mohl nabídnout pozůstalým dostatečnou finanční kompenzaci. Soud to nakonec ocenil: dotyčný dostal jen podmíněný trest.
Samozřejmě nemám nic proti tomu, aby vrazi z našich silnic vynahradili pozůstalým škody (například výpadek příjmů). To by měla být samozřejmost. Pozastavím se ale nad jinou věcí: jak by soud rozhodl v případě, že by viníkem nehody byl člověk s nízkým příjmem, který by nebyl schopen vytáhnout z kapsy půl milionu? Poslal by ho do vězení? Nejspíš ano. Pak tu ale pokládáme základy jakési podivné společnosti, kde ti, kdož mají peníze, dostávají jiné tresty, než ti, co je nemají. A to se mi, přiznám se, ani trochu nelíbí. Spravedlnost by měla být slepá a soud by měl posuzovat pouze čin a jeho následky, nikoli to, jak se s tím pachatel následně vyrovná.
0 komentářů