Fušerští a nenažraní zubaři chtějí peníze „na dřevo.“ * O internetových diskuzích obecně i konkrétně.* Bude pít doktor Jandera Mattoni a jezdit ve Fabii? * Pracuje jen polovina obyvatel.
Zubaři: Dospělí by měli platit za plomby hotově. Navrhneme to hned po volbách
Plaťte 400 korun za amalgámovou plombu, požadují zubaři
Nemravný požadavek stomatologické komory
Když začínaly regulační poplatky ministra zdravotnictví Julínka (ODS), hodně se argumentovalo například tím, že jde „jen“ o 30/60/90 Kč. Důvod, proč jsem byl a jsem i nyní proti tomuto způsobu „regulace,“ je poměrně jednoduchý: protože je to jen začátek. Julínek naučil občany vytahovat u lékaře peněženku – věc do té doby naprosto nevídanou, neb každý pracující si platí zdravotní pojištění plus má Listinou základních práv a svobod garantovaný nárok na bezplatné ošetření. Protože ale vládní garnitury v uplynulých letech jasně ukázaly, že podobné dokumenty mají stejnou právní hodnotu, jako použitý toaletní papír, zvládla ODS tyto poplatky obhájit i před Ústavním soudem.
Byl to jen první krůček. O ten druhý se nyní snaží stomatologové skrze svou oborovou komoru. Jejich idea je taková, že by pacienti platili nejen za nadstandard, ale i za úplně obyčejnou amalgámovou plombu. Nejsou přitom žádnými troškaři – chtěli by rovnou 400 Kč za jednu.
Nesouhlasím hned z několika důvodů. Tím prvním je skutečnost, že každý nedobrovolně odvádí poměrnou část své mzdy do pokladny některé zdravotní pojišťovny. Platí bez ohledu na to kolik a zda vůbec něco ze systému vyčerpá. Chtějí-li zubaři „platbu na dřevo,“ pak je nesmyslné, aby jejich pacienti byli povinni ještě odvádět zdravotní daň v dosavadní výši.
Druhý důvod, proč být proti, udali sami zubaři: prý jim pojišťovna platí jen jedno ošetření každého jednoho zubu ročně. Když pacientovi plomba vypadne, zubař ji podruhé zaplacenou nedostane. Zní to sice poměrně logicky, leč příčina není v krkavosti pojišťoven, ale v leckdy fušersky odvedené práci. Najít kvalitního zubaře není jednoduché, protože skoro všichni mají plné kartotéky a nové pacienty nepřijímají. Pacient tak mnohdy musí docházet k zubaři, který svou práci odbývá a výsledek je ten, že například plomba vypadne během pár měsíců. I nyní jsem z dobře informovaného zdroje zaslechl informaci, že stomatologové záměrně provádějí opravu zubů tak, aby z toho měli co největší zisk – tedy vyvrtají jednou, vyvrtají podruhé, vytrhnou, … …přičemž samozřejmě každý takový úkon fakturují pojišťovně. Jak by asi vypadala jejich práce v okamžiku, kdy by dostávali hotovost od pacienta? Opravdu by bylo v jejich zájmu, aby udělali svou práci dobře a provedené úkony nebylo nutné revidovat/opakovat?
Nezapomínejme ještě na jeden fakt: zubaři dostávají velmi slušně zaplaceno za preventivní prohlídky, kdy pacient pouze přijde, otevře ústa a za pět či deset minut odchází. Neznám aktuální sazby, ale pár let nazad to bylo 500 Kč za jednu „preventivku“ a je velice nepravděpodobné, že by dnes ta částka byla nižší. Kdyby tedy stomatolog vynechal přestávky na kávu a pokec se sestřičkou, činila by jeho sazba 5000 Kč za hodinu. Nechci se nikoho dotknout, ale kdo z vás to má?
Napadá vás, že by právě toto vyřešil trh a že by ke špatnému zubaři nikdo nechodil? Mýlíte se. Stačí se podívat v podstatě na jakýkoli segment výroby konzumního zboží. Není v zájmu výrobce, aby jeho produkt vydržel dvacet let, ale naopak aby co nejdříve po záruční době „odešel“ a zákazník si následně koupil nový. Stačí se podívat na kvalitu automatických praček, ledniček, televizorů nyní a před třiceti lety. Dnes už nejspíš pračku po své mamince nezdědíte (respektive zcela jistě ji nezdědíte ve funkčním stavu). Najít výrobce, který by garantoval životnost svého produktu alespoň po dobu deseti let, je ve většině oborů nemožné.
Vrátím se ještě k pánům zubařům. Patrně nejtrefněji vyjádřila další důvod, proč by se u stomatologů nemělo platit, stínová ministryně zdravotnictví za KSČM Soňa Marková, která řekla: „Návrhy ČSK by vedly k tomu, že by v ČR byla zubní péče přístupná jen pro bohaté a v populaci by žilo mnoho lidí, kteří nemají zuby, tak jako je tomu v USA. Nestačilo jim, že se odbouraly prohlídky u dětí, ale toto by byl další krok ke zhoršení zdravotní péče. Pro nás je to zcela nepřijatelné.“
Milé stomatology by možná měl někdo upozornit, že peníze, jež dostávají od pojišťovny, jaksi nepadají z nebe, nýbrž pocházejí z kapes občanů – a to jak těch, jež zubaře nepotřebují, tak i z peněženek jejich pacientů. Pohled zubaře je jasný: chtěl by co nejvíce peněz i v případě fušersky provedeného zákroku. Pohled pacienta je ale racionálnější: zaplatil zdravotní pojištění a právem za to očekává alespoň elementární péči. Pokud se to zubařům nelíbí, mohou jít prodávat třeba do trafiky, kde si peněz „na dřevo“ užijí dosyta.
Diskuse jako fetiš
Právo na diskusi
Martin Malý alias Arthur Dent rozproudil diskuzi o diskuzích. Ve svém článku na Lupě se zamýšlí nad tím, zda mají diskuze pod články na zpravodajských serverech nějaký smysl. Celkem logicky – s ohledem na jejich kvalitu – dochází k názoru, že smysl ani přínos nemají.
Kromě toho také poukazuje na častý jev, kdy zrušení, omezování či moderování diskuzí někteří čtenáři vnímají (a prezentují) jako „omezení svobody slova.“ V tomto směru jsem s autorem shodného názoru: webový projekt je výhradním majetkem jeho majitele/autora a je jen na něm, aby rozhodl, zda chce či nechce naslouchat názoru čtenářů. Neexistuje „svobodný Internet“ v tom smyslu, že si každý může psát kde chce a co chce. Svoboda na Internetu znamená, že kdo chce, může na něm někde prezentovat své názory. Není to ale nárok na použití prostředků (serveru, databáze, …) někoho dalšího.
Malý to vystihl následující statí: „Nejdřív si vaše názory, co tak svobodně projevujete, musí najít své čtenáře. A to je docela piplavá práce, to je běh na dlouhou trať, není to tak, že se dneska rozhodnu napsat k sobě na svobodný blog: „Aha, zase jeden modrý chudáček, kterému bylo šlápnuto na kuří oko. Bohužel je to o tom, že svoboda u nás opravdu dostává, byť nenápadně a plíživě, těžce na frak. A to svými kecy nijak neovlivníte.“ – a zítra si to přečte deset tisíc lidí. Nepřečte. To je mnohem pohodlnější to napsat k nějakému článku na čteném médiu, tam vám autor a redakce svou dlouhodobou prací to obecenstvo zajistili. Že? Tak ať se o ty čtenáře kouká podělit, vždyť co je tvoje, to je moje, a co je moje, do toho ti nic není.“
Svého času jsem vedl projekt, založený právě na diskuzním fóru. Postupem času jsem – v zájmu poslání těch stránek – začal přistupovat k nejrůznějším restrikcím, kterými bylo mazání příspěvků či blokování uživatelů. Narazil jsem na tvrdý odpor některých návštěvníků – kromě kritiky ve smyslu, že dělám z webu „uzavřené akvárium,“ se dožadovali například toho, aby o mazání a blokování rozhodovala „komise“ sestavená z uživatelů. Pochopitelně jsem na tyto připomínky nepřistoupil – byl to můj projekt, na němž jsem odvedl nemálo práce a neviděl jsem důvod, proč by o něm měl rozhodovat kdokoli jiný.
S problémy v diskuzích jsme se v minulosti setkali i na tomto blogu. Bohužel nestačilo příspěvky jen mazat, protože je dotyčný přidával znovu a znovu, vždy pochopitelně se šťavnatým komentářem o cenzuře. V tomto je zásadní nevýhoda Internetu proti reálnému životu: zatímco člověka, který vám vtrhne do dveří a začne hulákat své názory, můžete vyhodit, na Internetu taková možnost není.
Snaha dostat prostor na stránkách někoho, koho chci urážet, vede některé jedince k vyvinutí až enormního úsilí – počínaje investováním času do opakovaného přidávání téhož příspěvku a konče používáním nejrůznějších obezliček, jako jsou anonymizéry.
Zavedení registrace bohužel nic neřeší, protože vyhozený uživatel se jednoduše zaregistruje znovu. Právě proto jsme přešli na tzv. „částečné moderování,“ kdy ověření uživatelé mohou přidávat své příspěvky do diskuze bez omezení, zatímco „neznámí“ musí počkat na jejich schválení. Po bezmála roce provozu musím konstatovat, že tento způsob shledávám nejvhodnějším z možných. Dokonce ani psychicky narušený jedinec nebude desetkrát přidávat jeden a ten samý příspěvek, když výsledkem jeho snahy bude pouze zobrazení hlášky o tom, že příspěvek čeká na schválení. Vedlejším efektem je také nulový počet spamu, neboť když už si bot poradí s kontrolní otázkou, při následné kontrole zjistí, že se jeho text nezobrazil.
Po roce provozu v tomto módu musím konstatovat, že úroveň diskuzí rapidně stoupla, neboť chybí osobní útoky, urážky a další podobné výpady, jež internetové debaty zcela znehodnocují. Dovolím si tvrdit, že nynější stav na našem webu je takový, že jednotliví čtenáři si vzájemně předkládají argumenty, přemýšlejí nad protiargumenty druhé strany a věcně reagují, což je na českém Internetu takřka unikátní stav. Zjednodušeně řečeno: pokud s autorem článku nesouhlasíte, tak komentářem „Ty jsi ale debil“ diskuzi zcela jistě nikam neposunete. Naopak při vzájemné toleranci, akceptaci odlišného pohledu a názorové polemice mohou obě strany dojít přinejmenším k pochopení, proč si ten druhý myslí něco jiného a v některých případech mohou pomoci protivníkovi otevřít oči.
Samozřejmě to není pouze našim systémem diskuzí, ale i lidmi, jež se zde scházejí (a ty pravidelné považuji za velmi inteligentní a důstojné oponenty).
Úvahu zakončím komentářem Veroniky Rodgers: „Přítomnost nebo nepřítomnost diskusí na webu nemá vůbec nic společného s demokracií, pouze se svobodou – svobodou soukromého subjektu rozhodnout si o obsahu svého webu.“
Product placement ve sněmovně prošel
To by musel čert na koze jezdit, aby naši zákonodárci nepodlehli lobbistickým tlakům! Minulý týden tak ochotně schválili tzv. „product placement“ v televizních pořadech, tedy umísťování reklamních sdělení či předmětů do děje. Přitom již nyní, kdy „product placement“ nebyl dovolený, dosahovala reklama v českých filmech přímo obludných rozměrů, na což jsem poukazoval před více než třemi lety ve článku Rafťáci: Celých 9% reklamy v jednom filmu! (článek loni převzaly i Britské listy).
Problém českých filmařů je především v tom, že reklamní sdělení divákovi doslova vnucují. Zatímco v zahraničí je tato forma reklamy podsouvána spíše nenápadně, v Česku jsou nejrůznějším logům, reklamám a značkám podřizovány celé záběry, které přitom nemají s dějem nic společného. Ostatně i toto jsem komentoval v listopadu 2006 slovy: „O dost nešetrnější pak byly Troškovy Kameňáky, kde všichni popíjeli Mattoni a každý ve městě jezdil zásadně v nejnovějším modelu z produkce automobilky Opel. Část záběrů pak byla evidentně koncipována jen proto, aby bylo dostatečně dlouho a detailně vidět logo na přední masce. A tady začíná podle mne špatný model nasazování product placementu – totiž když se film (resp. záběry v něm) podřizuje reklamnímu sdělení.“
Obávám se, že poté, co byla tato forma propagace oficiálně posvěcena „z nejvyšších míst,“ obtěžování reklamou v českých filmech a seriálech ještě vzroste. Přitom už nyní v podstatě neexistuje český film, který bych v uplynulých pěti letech chtěl vidět. Dočkáme se například toho, že doktor Jandera z připravovaného pokračování Sanitky bude křísit pacienty Mattonkou? Nebo půjdou filmaři ještě dál a vozový park seriálové záchranky vybaví nějakými nesmyslnými vozidly typu Škoda Fabia?
Jedno vím jistě: české filmy mi nechybí a zvýšení koncentrace reklamy v nich bude pro mne jen dalším důvodem, proč na ně nechodit. Producenti by si měli vybrat: buď našlapou film reklamou a vstupenky na takový snímek budou zdarma, nebo nebo výměnou za vstupné nechají diváka sledovat film s dějem a ne jen trapný sestřih za sebou jdoucích reklam.
O médiích a politice s bývalým novinářem z iDnes.cz
Bývalý novinář Adam B. Bartoš, vyhozený z iDnesu za to, že nepsal články v zájmu evropského Svazu socialistických republik, je alespoň minimálním důkazem existence svobody slova na českém Internetu. Číst jeho články a rozhovory s ním je nejen zajímavé, ale také velmi poučné. Já si díky nim například potvrdil, že média skutečně nejsou „objektivním poslem zpráv,“ ale nástrojem politického režimu, skrze který je ovlivňováno mínění té inteligenčně méně zdatné části národa.
Z rozhovoru na D-Fensovi se dozvíte řadu věcí, jež jste možná tušili, ale o kterých se „ve slušných médiích“ nemluví. Hlavním poznáním je fakt, že je nám lháno snad ještě více, než v období tzv. „totality.“
Bartoš je jedním z mála lidí, jež se nebojí otevřeně říkat své názory. Možná mu jednou „poděkujeme“ za to, že se naši mocní začnou zabývat regulací Internetu. Již nyní si ale můžeme být jistí jednou věcí: člověk s odlišným názorem nemá v masových médiích sebemenší šanci prosadit se.
Zajímavé je například Bartošovo hodnocení jednotlivých novin: „Aktuálně – silně levicové médium. Ano, je zelené a ano, silně prohavlovské (proto říkám levicové). MF DNES a iDNES.cz – jsou asi tak pravicové, jako je pravicová ODS. Silně protopolánkovské médium, podporuje současnou zprzněnou ODS, v poslední době jde silně na ruku TOP 09, ze které se může zbláznit, podobně jako ostatní média. Lidovky tištěné i internetové – silně prohavlovské a proevropské noviny, i když v čase se měnící podle toho, zda má navrch levicová skupina Plesl-Palata-Zavadil nebo konzervativci Kaiser-Weiss-Petráček. … … HN a iHNed.cz – další pravdoláska, vlastní je jeden z bratrstva. Silně havlistický je i Týden. Právo – jediné české noviny, ale v poslední době i tam začíná prosakovat německý kapitál. Redaktory tvoří lidé, kteří myslí zeleně, deník jako takový je proti ČSSD. Názory nestojí za nic, jsou levicové, ale jinak politické zpravodajství má Právo ze všech deníků nejlepší. Respekt – koncentrovaná pravdoláska, z které to jen kape. Reflex? Dříve jsem ho považoval za rozumný časopis, ale od chvíle, co jsem se dozvěděl, že i tam jednomu redaktorovi zakázali psát kriticky o EU a Lisabonské smlouvě pod pohrůžkou vyhazovu, si i o tomto médiu myslím své.“
Zajímavých až leckdy kontroverzních názorů tohoto enfant terrible české novinářské scény najdete v rozhovoru mnohem víc. Pokud si uvědomujete, že ne vše, co vidíte v televizi, slyšíte v rádiu a čtete v novinách či na Internetu, musí být pravda, pak byste rozhodně rozhovor s Adamem Bartošem neměli minout.
Vydělává méně než polovina obyvatel
Musím přiznat, že jsem neměl tušení, že je to s produktivní populací v naší zemi až tak špatné. Žil jsem v domnění, že cca. dvě třetiny lidí pracuji a zbývající třetinu tvoří děti, důchodci a nezaměstnaní. Situace je ale zjevně mnohem horší – ekonomicky aktivních je 5,6 milionu obyvatel, tj. 53,2%. Zbývajících 4,9 milionu nepracuje a dá se předpokládat, že jejich živobytí platí právě ti vydělávající.
V tomto světle pak začíná být zřejmé, nakolik vážná je situace v naší zemi. Pokud jeden pracující živí jednoho nepracujícího, je sociální systém napnutý na krajní mez. Pochopitelnější pak také začíná být otázka, proč lidé věří slibům politiků, že se o ně postarají. Zatímco poctivě pracující a přemýšlející člověk by se třebas i rád zajistil sám bez „pomoci“ státu, pro nepracující by takový systém byl krajně nevýhodný. Proto volí ty, kteří jim slibují jistoty. Právě proto také nemůžeme v této zemi nikdy očekávat změnu k lepšímu, neboť časem, až budou dnešní „silné ročníky Husákových dětí“ odcházet do penze, bude počet nepracujících dále stoupat. Pak lze očekávat kolaps celého systému, protože stav, kdy jeden člověk bude živit více než jednoho nepracujícího, je prakticky bezvýchodný.
Otázkou samozřejmě je, kudy z tohoto začarovaného kruhu ven. Možností je několik:
- Zkrátit dobu studia na minimum (např. 3 a 1/2 roku na Bc., 2 a 1/2 roku na Mgr./Ing. a 7 let na MUDr.). Cokoli nad tuto hranici by znamenalo nejen, že student bude muset platit školné, ale i veškeré své náklady (tj. žádné dávky, dotace, …).
- Výrazně zpřísnit politiku v oblasti nezaměstnanosti. Maximální doba podpory by byla 1/2 roku a v rámci této doby by nezaměstnaný měl nárok na bezplatnou rekvalifikaci v oboru, po kterém je na trhu práce poptávka. Když už existuje (podle mne zbytečný) Úřad práce, měl by kontrolovat, zda si nezaměstnaní pouze nechodí pro razítka, ale jestli opravdu mají zájem pracovat. Nárok na dávky by byl podmíněn vykonáváním veřejně prospěšných prací. Kdo by odmítl, ten by nedostal ani korunu.
- Zrušení nebo významné zkrácení mateřské (samozřejmě v souvislosti s tím by bylo nezbytné znovu rozjet jesle). Dítě je výsledek rozhodnutí dvou lidí a vzhledem ke kritické situaci jistě není vhodné paušálně platit ze státní pokladny podle počtu dětí. V zájmu společnosti by bylo možné podporovat rodiny s jedním až dvěma dětmi – cokoli nad by ale mělo být „nadstandardem,“ který si rodiče zaplatí ze své kapsy.
- Daňově zvýhodnit každého, kdo pracuje, přestože má nárok na peníze ze státní kasy (studenty, důchodce, matky na mateřské).
- Postupně transformovat důchodový a sociální systém tak, aby dnešní děti již děti měly možnost zajistit se pro případ ztráty zaměstnání či odchodu do důchodu samy. Postupně bych zcela zrušil sociální odvody a dal bych tyto peníze do výplaty. Bylo by na každém, jestli peníze propije, utratí za oblečení, nebo si je uloží a bude čerpat v momentě, kdy to bude potřebovat. Vedlejším efektem je například několikanásobně vyšší starobní důchod a možnost zvolit si, kdy člověk půjde do penze.
Úředník a lid vs. soukromé vlastnictví
js se tentokrát zamyslel nad otázkou, nad kterou přemýšlím poměrně často. Totiž pokud někomu něco patří (pozemek, dům, …), proč by mu měl do tohoto vlastnictví jakkoli zasahovat stát. Například daň z nemovitosti není ve skutečnosti ničím jiným, než státem řízeným výpalným. Postaví-li si člověk dům, zaplatí státu poměrně značné částky na DPH za materiál a práce. Nevidím důvod, proč by měl platit každý rok další peníze jen za to, že cosi vlastní.
Právě problém tohoto typu nyní řeší v Litomyšli. Na tamním náměstí zavedli placené parkování. Kdo chce zaparkovat, musí mít povolenku. Kdo chce povolenku, musí – není-li z pohledu města VIP – zaplatit. Systém prý byl zaveden proto, aby obyvatelé „používali k parkování plochy na svých pozemcích.“
Místní podnikatel Petr Skřiváček tedy zaparkoval v podloubí domu. Je sice majitelem onoho pozemku, platí za něj daň z nemovitosti, ale když si dovolil na toto místo postavit své vozidlo, setkal se s velkou nevolí. Místní městská policie mu dokonce udělila pokutu. Pan starosta se rozčiluje, co si to občan dovolil. No uznejte sami – stát na svém pozemku, za který odvádím státu daně, to je hodně velká nehoráznost, že?! Ještě kurióznější je konstatování iDnesu, že „někteří lidé v Litomyšli spravedlnost do svých rukou.“ Onou spravedlností je míněna úmyslná demolice vozidla naštvanými kolemjdoucími. V tomto státě prostě neplatí nedotknutelnost soukromého majetku – a to ani v případě, kdy jej máte na svém pozemku. Lidé cítí jakýsi morální nárok na to či ono prostranství a pokud jim toto někdo upírá, nezajímá je, zda náhodou onen chodník není čímsi soukromým majetkem. Ani bych se nedivil, kdyby polovinu oněch vandalů tvořily matky s kočárky. Ty totiž často patří mezi expertky v uvažování: „já mám dítě a vy všichni si z něj musíte sednout na zadek.“
Inu, žijeme prý v právním státě. Máme Ústavu, kterou si kdejaký poslanec může ohnout dle vlastního uvážení, máme Listinu základních práv a svobod, kterou přímo Ústavní soud veřejně poplive a máme sice majetek, ale nemůžeme s ním nakládat dle libosti. Přesně to napsal autor odkazovaného článku: „… takhle nějak to u nás se soukromým vlastnictvím funguje. Něco si kup, plať z toho daně, ale používej to odsaď pocaď.“
ArcelorMittal se chlubí ziskem
ArcelorMittal se sice chlubí ziskem, ale určitě se nebude chlubit ekologickými opatřeními. Co je nějakému Indovi po tom, že kdesi ve vzdálené „Čechii“ musí obyvatelé dýchat pěti- a vícenásobné koncentrace karcinogenního prachu, jdoucí z jeho továrny? Navíc ani snahy vlády v tomto směru nejsou natolik důrazné, aby se našel někdo „s koulemi,“ kdo panu Mittalovi řekne: „Buď s tím něco udělej, nebo táhni, odkud jsi přišel!“
Podobně neaktivní je i ostravská radnice. Překvapilo mě, když jsem minulý týden mluvil s jedním rodilým Ostravákem a ten vyslovil ten samý názor, co mám já: totiž že vedení města Ostravy musí být nějakým způsobem spřaženo/motivováno s vedením Mittalu. Jinak přeci není možné, že by nechali soukromou firmu takto významnou měrou ničit zdraví svých obyvatel a voličů.
Asi si budeme muset počkat na komunální volby, kdy se pan primátor Kajnar nechá zvěčnit na umělecko-seriózně-přiteplalé fotografii, ke které pak marketingoví experti přidají nějaký pěkný slib. Lepší vzduch bude určitě jedním z těch, které se budou obyvatelům Ostravy hodně líbit. Otázkou je, zda si voliči uvědomí, že tento člověk a jeho parta seděli na radnici čtyři roky a jediným výsledkem jsou vyhozené tři miliony za tři vykřičníky v logu „OSTRAVA!!!“ od studia Najbrt.
Kdybych si měl představit ideální Ostravu, nebyl by tu žádný ArcelorMittal, ale ani ČSSD na radnici. Všechny zúčastněné bych nechal pověsit do komínů zdejších továren, aby se nadýchali tak pěkného vzduchu, který musí dýchat děti ze zdejších Radvanic a Bartovic.
Červené tlačítko mělo hlásit porno. Místo toho špehuje
Ilegální pochybnosti o Červeném tlačítku
Ministr Kocáb v uplynulém týdnu představil projekt tzv. „červeného tlačítka.“ V praxi se mělo jednat o rozšíření internetového prohlížeče, skrze které by bylo možné hlásit „závadné stránky“ (zatím jen ty, které porušují zákony). Hlášení měla prověřit soukromá firma a v případě, kdy by shledala, že na dotyčném webu se nachází nelegální obsah, měla to nahlásit policii.
Pomiňme fakt, že podobná opatření krásně navazují na totalitní dobu, kdy režim využíval bonzáctví loajálních obyvatel k udržování své moci a autority. Mnohem zajímavější na „červeném tlačítku“ je fakt, že neodesílá pouze adresu „závadného“ webu, ale i IP adresu uživatele (na jejímž základě se dá za určitých okolností provést ztotožnění konkrétní osoby, firmy či domácnosti) a adresy několika předchozích navštívených webů. Obojí je poměrně zásadním narušením soukromí – co je komu do toho, jaké stránky jste si prohlíželi? Důležité je, že autoři „červeného tlačítka“ na takové chování svého programu nikde neupozorňují! Nebýt Daniela Dočekala, patrně by si jej lidé instalovali v domnění, že pomáhají dobré věci, netuše, že protihodnotou jim bude špehování jakousi soukromou firmou.
Ukazuje se, že žijeme v opravdovém Kocourkově. Sám ministr prezentoval produkt, který není ničím jiným, než Velkým bratrem jako vystřiženým z románu George Orwella. Jako by těch buzerací, regulací a monitorování v naší zemi už nebylo dost…
Vesnice mají padnout kvůli vývozu elektřiny z Česka
Celkem jasně si pamatuji, jak bylo občanům této země při dostavbě a spouštění jaderné elektrárny Temelín slibováno, že díky energii z jádra bude možné vypnout ekologicky nejzávadnější tepelné elektrárny, spalující hnědé uhlí. Temelín – až na občasné výpadky – již běží a považoval jsem tedy za samozřejmé, že v rámci slibu již probíhá vypínání hnědouhelných elektráren.
Bohužel, skutečnost je zcela jiná: zase nám lhali! Nejen, že tyto elektrárny stále běží, hnědé uhlí se vesele těží, ale dokonce takto získanou energii vyvážíme. Prokazatelně jí tedy je nadbytek, přesto se nadále ničí životní prostředí ať už těžbou, nebo spalováním fosilních paliv. Špinavý vzduch musí dýchat obyvatelé Česka, zatímco za hranicemi si mohou mnout ruce, jak výhodně a ekologicky nakoupili u těch blbců, kterým jsou lhostejné následky na přírodě a zdraví obyvatel. Hlavně, že jsou za to peníze, které si na konci roku přerozdělí několik majitelů soukromých subjektů! Na sliby o vypnutí hnědouhelných elektráren se jaksi zapomnělo.
Aby toho nebylo málo, objevují se po dvaceti letech klidu požadavky na prolomení těžebních limitů a zboření několika obcí. Musíme přeci vydělávat, no ne? Smutná je na tom celém skutečnost, že tento návrh, zcela odpovídající podobným akcím, prováděným v hluboké totalitě, podporuje i předseda ČSSD Jiří Paroubek. Ukazuje tak, že mu nejde o dobro obyvatel této země, ale pouze o zájmy jistých podniků a podnikatelů, prodávajících energii. Jen těžko lze uvěřit, že předsedu oranžových vedou k podpoře takového jednání nějaké vnitřní pohnutky – naopak si myslím, že je motivován zcela zištnými faktory. Takové kroky totiž v žádném nepřinesou nic dobrého tomuto národu, natož pak obyvatelům dotčených vesnic, nýbrž jen a výhradně subjektům, vyvážejícím elektřinu do zahraničí.
0 komentářů