Když tchán minulý rok koupil zahradní traktůrek (přesně se tomu říká “travní traktor,” já jej nazývám jednoduše sekačka), vyvolal tím velké pozdvižení jak v rodině, tak především v ulici, kde žije. Část sousedů se chodila zvědavě dívat, nejdrzejší dítě se domáhalo svezení a setkali jsme se i s tím, že rodiče poslali potomka s otázkou, zda jim nechceme posekat zahradu (ne, nechtěli jsme :-P). Někteří se s tímto vybavením zahrady nesmířili dodnes, takže jsme se dočkali například hlášky “každý, kdo na co má” a podobně :).
Sekání jsem se ujal já, protože mě baví řídit cokoli, co jezdí, nebo létá. Pravda, létání jsem se sekačkou ještě nevyzkoušel, přesto jsem zážitků s tímto strojem zažil více, než dost.
První rok bylo všechno v pohodě. Velké štěstí bylo, že ačkoli nikoho nenapadlo změřit šířku stroje a porovnat ji s rozměry zahradní branky, vešla se sekačka s rezervou asi pěti centimetrů. Pravdou je, že s přibývající sebedůvěrou v ovládání se už párkrát stalo, že jsem se netrefil úplně přesně, čehož památkou je několik šrámů na kapotáži nožů.
Na zimu jsem sekačku připravil podle návodu: tedy vyndal jsem akumulátor a uložil jej na teplé, suché místo. Na začátku jara jsme ji pak nechali odvézt do servisu, aby mohla bez obav odstartovat do nové sezóny.
První sekání a hned první smůla. Ve značně vzrostlém porostu jsem přehlédl “krtkovač” (tj. tzv. “elektronická ochrana proti krtkům”), což v našem případě obnášelo plastovou nádobu s asi šesti bateriemi typu “tlustý buřt,” zahrabanou částečně v zemi. Přítomnost tohoto zařízení jsem zaznamenal až v okamžiku, kdy se ze spodní části stroje ozvala ohromující rána a všude kolem se rozlítaly plastové střepy a baterie. Takovou popravu jsem ještě neviděl :-P.
Druhé sekání proběhlo bez problémů. Tedy až do chvíle, kdy se mě přišla má drahá polovička zeptat, zda jsem viděl, jak sekačka stojí. Ano, stála poněkud nakřivo – to proto, že se mi podařilo píchnout pravé přední kolo. Když jsem to vyprávěl kolegyni, smála se na celé kolo, že jsem asi první, kdo píchnul kolo na sekačce. Manželka mezitím zjistila, že by mělo stačit nechat zalepit kolo v pneuservisu, takže následovala demontáž (překvapilo mě, že drželo jen na podložce a pérovce) a odvoz do opravy.
Třetí letošní sekání probíhalo celkem bez zvláštních událostí. Tedy pokud za zvláštní událost nepovažujeme moment, kdy se ze spodku vozítka vyvalil hustý bílý dým. Obhlídkou a několika následnými pokusy jsem vyzkoumal, že se tak děje v okamžiku, kdy sekačka vjede do hustší trávy. Na vině byl pryžový řemen, který měl na starost přenos síly mezi motorem a žacím zařízením. Když nože narazily na větší odpor, začal řemen prokluzovat a následně i dýmit. Nevěnoval jsem tomu další pozornost, pouze jsem změnil styl sekání (tj. když začal řemen prokluzovat, vyjel jsem do již posekané části trávníku a byl klid).
Čtvrté sekání se stalo dovršením mé noční můry. Žlutý traktůrek se patrně rozhodl pomstít se za to, že ho neberu jako dospělé auto. Nedávno jsme s manželkou sledovali seriál Můj nejhorší týden (Worst Week), jehož pointou je série smůly a trapasů, která se lepí hlavnímu hrdinovi na paty. Mně se seriál líbil mnohem více, než ženě, což jsem si vysvětloval tím, že se lépe ztotožňuji s ústřední postavou. Manželka mi soustavně vymlouvala, že to není pravda, protože zas takový smolař nejsem. Právě po posledním sekání trávníku ale s vymlouváním přestala.
Nuže, vesele jsem sekal, když došlo k naplnění koše, sekačka začala pípat a já se vydal na místo, kde vysypávám posekanou trávu. Pomalu jsem nacouval, otevřel koš, vysypal obsah a vyrazil vpřed. Tedy nevyrazil – zadní kola zahrabala a já se zabořil do hromady dříve posečené trávy. V uplynulých dnech totiž vydatně pršelo a jak tráva nasákla a částečně shnila, stala se z ní břečka, která sice shora vypadala jako usušená tráva, ale pod centimetrovou vrstvou bylo regulérní bahno. Sekačka zabírala jen jedním kolem, samozřejmě tím, které prokluzovalo více a bohužel nemá uzávěrku diferenciálu, aby se výkon dal přenést na druhé kolo. Nepomohl pokus o zacouvání a rychlý rozjezd, takže se celý stroj docela slušně zanořil do smradlavé hmoty.
Původně jsem měl v plánu vzít milou sekačku na lano a vytáhnout ji autem, ale rozhodl jsem se se svými plány nejprve seznámit manželku. Ta zachovala chladnější rozum a se slovy “To budou mít sousedi podívanou” nejprve navrhla zkusit milou sekačku vytlačit. To se nezdařilo – zabořená byla opravdu solidně. Pak jsme ale objevili rám v přední části vozítka, za který jsme ho vlastními silami vytáhli ven. Jak asi vypadaly naše boty, nemusím podrobněji rozebírat.
Vyrazil jsem tedy na další okruh. Pomsta očividně měla pokračovat – sekačka sice sekala, ale nesbírala posečenou trávu. Smířil jsem se s tím – ostatně co mi zbývalo. Asi za pět minut přišlo finále: ze spodní části se opět vyvalil bílý dým, který ale záhy zmizel. Sekačka byla z ničeho nic výrazně méně hlučná. Kdo tipuje, že se přepálil řemen, pohánějící nože, má pravdu. Rezignoval jsem a milou sekačku jsem odstavil.
Manželka asi potřetí v tomto roce volala servis. Přijeli hned ten den a podle úvodní prohlídky to nevypadalo dobře. Skoro jsem měl pocit, že milý stroj v mých rukách zažil Carmageddon, když mi žena líčila, co všechno servisní technik zmínil, než naložil sekačku do auta. Z toho všeho si pamatuji jen: nože se potkávaly tam, kde neměly, samozřejmě prasklý řemen, nánosy zkamenělého bahna a dalších asi pět věcí. Jen řemen měl přitom stát 1500 Kč.
Zkrátím to: traktůrek přivezli zpátky ještě ten den. Výsledek byl nakonec lepší, než se čekalo: řemen stál 900 Kč, zbytek věcí byl opraven “zlatými českými ručičkami.” Pán, který sekačku přivezl, byl očividně nadšenec a se zápalem očí líčil, jak se s takovým strojem má zacházet. Skoro jsem měl pocit, že se zahradní sekačce musí věnovat větší pozornost, než osobnímu autu. Každopádně po vší té smůle, co jsem letos zažil, já osobně už na sekačku nesednu :).
0 komentářů