26. dubna byl pro mne důležitý den. Kromě toho, že je to výročí 23 let o výbuchu jaderné elektrárny v Černobylu a také dva roky a osm měsíců od naší svatby, jsem přesně před rokem přišel na železničním přejezdu ve Studénce o šest řidičských bodů. Šest bodů, to jest polovina cesty k zabavení řidičáku. Pro člověka, který miluje řízení auta nade vše, by přijít o papíry znamenalo, krom snížení komfortu, především přijít o zábavu. Pokud jsem nechtěl přesednout do prostředků MHD a do vlaků, musel jsem změnit své chování za volantem. Pravda, již předtím jsem jezdil slušně (tedy rozhodně slušněji, než je na našich silnicích zvykem) a například překročení rychlosti v obci pro mne bylo takřka nemyslitelným přečinem, nicméně sem tam jsem profrčel křižovatku na “krvavě oranžovou,” když jsem pustil na dvou přechodech za sebou chodce, třetí jsem obvykle projel a tak podobně :). Poté, co jsem přišel o bodíky, jsem musel začít jezdit naprosto podle předpisů, protože jedině v případě, že mě policajti znovu nechytí při nějakém přestupku, jsem mohl počítat s odečtem. Takže jsem dodržoval rychlost a sledoval, jak mě ostatní předjíždějí, zastavoval chodcům a doufal, že mi nikdo neprojede kufrem, brzdil, když se na semaforu rozsvítila oranžová a modlil se, aby za mnou nejel kamion, chodil na tři, čtyři pivka, abych ráno neměl zbytkáč.
Nadešel den D. 25. dubna jsme ještě byli s příbuznými v ZOO, kde jsem si dal jedno pivko. Sice jsme odjížděli asi dvě hodiny poté, takže jsem váhal, ale nakonec se řízení ujala manželka. Udělali jsme dobře – v Hrabůvce stála policejní hlídka a ze všech aut zastavila právě to naše. Sice šlo o běžnou silniční kontrolu, dýchat nedávali, ale kdybych byl za volantem já, tak při mé smůle….
V pondělí 4.5. jsem se vydal na poštu, abych zkontroloval, jak na tom jsem se svým bodovým kontem. Naštěstí máme “lístečkový systém,” takže jsem si na přístroji stiskl tlačítko “Czech Point” a dostal lísteček s číslem 807. Pošta na Dubině si mě získala – proti pražské (tuším to byla pošta č. 145), kde nebyl problém strávil i hodinu ve frontě, jsem tady nečekal déle, než tři minuty. U okýnka jsem předložil občanku a zaplatil poplatek 69 Kč. “To je docela dobrý byznys,” říkal jsem si, “stát vymyslí systém postihování přestupků a občan musí zaplatit, když chce zjistit, zda se něčeho dopustil.” Úřednice nejprve něco udělala myší, pak čekala, poté opsala nějaký údaj z občanky a následně opět čekala. Odhaduji, že systém, v němž se body evidují, má docela velké prodlevy. Hned se mi, jako správnému ajťákovi, vybavil článek o nevhodnosti použití operátoru LIKE v SQL dotazech a říkal jsem si, že by to mohla být jedna z možných příčin dlouhých čekacích dob mezi jednotlivými úkony. Po cca. pěti minutách postávání u okénka, během kterých úřednice tu pohnula myší, onde zase stiskla nějakou klávesu, se konečně dostavil výsledek. Úřednice skoro až obřadně vytáhla z tiskárny dva papíry, sešila je k sobě, zpečetila razítkem a to celé doplnila potvrzením o zaplacení poplatku. Pozastavil jsem se nad tím, proč má potvrzení formát A5 – to je dost zbytečné plýtvání papírem. Pak jsem si ale vzpomněl na výši poplatku a uvědomil si, že “za ty prachy” mi to mohli vytisknout na ozdobný papír s vodotiskem, jako vysvědčení. Celkovou dobu, strávenou na poště, odhaduji tak na 8-10 minut.
Počítal jsem s tím, že v systému odečtu bodů bude nějaký zádrhel a už jsem si pomalu chystal nějaké pěkné, cholerické vystoupení na dopravním odboru místního úřadu. Zmýlil jsem se – systém očividně funguje a ke 27.4. mi ze šesti bodů byly čtyři odečteny, jak to má být. Takže aktuálně jsem vlastníkem již jen dvou bodíků a když budu ještě rok za vzorňáka a nebudu-li mít smůlu na aktivní policajty, tak se zbavím i těch 🙂
 |
 |
 |
0 komentářů