Koncem února psal Karel K. článek Co mi vadí na českých řidičích, ve kterém se zabývá chybějící slušností a ohleduplností mezi řidiči na českých silnicích. S bezohledností některých lidí se setkávám denně nejen na silnicích, ale i na ulici, v dopravních prostředcích, … Ne, nebudu tu rozebírat, jak mládež v hromadné dopravě nepouští sednout důchodce, nebo jak důchodci často neumí ani poděkovat, když jim někdo nabídne místo k sezení. To je tématem pro diskuzi na dlouhé zimní večery – zima nám už končí…
Vytvořím-li pomyslný pátek a sobotu z některých mých zkušeností s lidskou netolerantností, vypadal by asi následovně:
Ráno vstávám do práce v 6 hodin, ale už v 5 hodin mě vzbudila hlasitá hádka sousedů a následné bouchnutí dveřmi. Byla to taková rána, že se divím, že nepřijeli pyrotechnici ohledat místo činu. 🙂 Když se vypravím do práce, čeká mě cesta pěšky, pak metrem a ještě tramvají. Mám na sobě béžový kabát a světlé kalhoty. No, moje dnešní volba oděvu byla opravdu špatná, protože začalo pršet. Doufám, že se cestou do práce nikde neumažu. Když se usadím pohodlně v metru, na další stanici přistoupí mladík cizí národnosti a jednu nohu s botou, ze které kape bláto, si přehodí přes druhou po “americkém způsobu” nebo tzv. do čtyřky, opře si o koleno knihu. Zcela ignoruje fakt, že naproti němu sedí někdo, jehož kabát a kalhoty se mění z čistě béžové na béžové s hnědou batikou. Přistupují další a další lidé, ale pánovi zjevně nevadí, že si vedle něj díky jeho posezu nemůže nikdo sednout, neumí-li se vznést a dosednout na sedadlo jako vrtulník do terénu při záchranných akcích. Nade mne si stoupá dáma – konečně někdo kdo není sobec – dělí se všemi o svoji chřipku, když s nezakrytými ústy kýchá ostatním přímo do obličeje. Díky ní jsem pochopila, že lidé jsou opravdu ovlivněni finanční krizí, neboť tato dáma nemá ani na papírové kapesníky…. To nemá ani pán, který se právě vysmrkal do dlaně, ale u něj se slušnost projevila tak, že se rozhodl neporušovat přepisy přepravy osob v městské hromadné dopravě, podle kterých se cestující mají za jízdy držet držadel Proto se urychleně onou dlaní sápal po nejbližší tyči. Přes to všechno už pomalu ani nevnímám, že se za mými zády ozývá: tuc, tuc, tuc, tuc, tuc, …, extrémně hlasitý hovor o tom jak přesně “TO” spolu včera v noci dělali se svým přítelem. Poté, co vystupuje pán s o můj kabát očištěnou botou, přistupuje slečna, která si připadá hrozně “cool”, takže je snad jasné, že si musí hodit kabelku vedle sebe na sedadlo i když je plné metro. Do toho přežvykuje hlasitě žvýkačku. Pohled na ní mi připomíná časy, kdy jsem pomáhala v kravíně a kravičky tam vděčně přežvykovaly potravu, kterou dostaly. S tím rozdílem, že tato slečna voní po ránu opravdu těžkým parfémem, který se line snad přes všechny vozy metra Ale asi je to pro něco dobré – alespoň necítím “vůni” našich spoluobčanů, kteří hygienou inklinují ke svým příbuzným z pravěku
Konečně čas vystoupit, to se mi ovšem nedaří, neboť se dovnitř ženou nedočkaví jedinci. Co kdyby jim to metro ujelo! To by byl průšvih, když za 2 minuty jede další… Další neopomenutelnou vlastností lidí je vnímání důležitosti – já, já, jenom já! To se projevuje tak, že dotyčný musí doběhnout soupravu, která právě stojí ve stanici, i kdyby zrovna nikam nespěchal. Vrcholem úspěchu pak je podržet si právě se zavírající dveře, vecpat se do vagonu a porazit u toho pár lidí. Toto je obzvláště efektní když se na daném nástupišti najde více takovýchto Emilů Zátopků. Z přístupu “cizí starosti nejsou naše starosti,” tak proč si lámat hlavu s tím, že pár tisíc lidiček čeká na to, aby mohla souprava včas odjet ze stanice a přijet podle jízdního řádu i do té další Také všechny ostatní soupravy čekají, až jim díky oněm sprinterům přestane v tunelu svítit červená.
Mně se nakonec podařilo vystoupit, ale už na nástupišti se setkávám s další bezohledností. Tak 10 metrů ode mne zkolaboval pán přímo u nohou šestičlenné skupinky. Ti si ho ovšem ani “nevšimli” a rychle nastoupili do dalšího metra. Vyrazila jsem k němu na pomoc, ale to už se ho ujala lékařka, která byla náhodou na místě. Vydávám se tedy k eskalátorům, kde to vypadá jako při nějaké demonstraci. Slušně čekám až se na eskalátor dostanou lidé, stojící přede mnou, ale brzy zjišťuji, že všichni, co stáli vzadu, jsou také přede mnou Z opačného eskalátoru se vyřítí muž v obleku s nepříčetným výrazem. Možná ho nahuštěné meetingy a termíny v práci tak vyřídily, že teď spěchá rovnou do blázince. Asi bychom pro něj měli mít pochopení, protože jen těžko si v tomto stavu uvědomuje důsledky svého jednání a tak div neporazí mamince kočárek a téměř strhne kabelku. Měli by ho chápat i ti spolucestující, kterým konzumuje párek v rohlíku a naklání se s kapající hořčicí nad jejich ramena, aby si neumazal svůj oblek.
Konečně se dostávám do tramvaje. Zde je opravdu plno – my tento druh přepravy nazýváme sardinky v plechovce. Vypadá to tak, že kdyby ještě někdo přistoupil, další by nedobrovolně vystoupil oknem na druhé straně. To ovšem neruší některé cestující od “snídání” potravin typu rajče a pití piva, redbullu, apod.
Hned po příchodu do kanceláře odcházím na cizineckou policii, abych zde vystála několikahodinovou frontu za našeho firemního klienta a podala mu žádost o víza. Není to nic příjemného, ale jsem trpělivá. Tedy až do chvíle kdy se před frontu napakuje vzlykající Vietnamka s miminkem na ruce. Když začali lidé nadávat, slečna již téměř pláče a lámanou češtinou prosí, abychom ji pustili, že má malé miminko, nemá ho kam dát a nemůže tam s ním stát celý den. Lidé se slitovali a slečnu pustili. Poté co si přednostně zařídila vše potřebné, vyšla ven před budovu a radostně podala miminko své kamarádce – patrně opravdové matce dítěte, která jej uložila do kočárku a poté se rozloučily a každá se vydala svou cestou.
Po pracovní době jedu nakoupit. Je to kousek cesty autobusem, tak si ani nesedám. Stojím slušně u tyče daleko ode dveří a v tom se rozhodne vsát ze sedadla starší dáma právě v moment, kdy autobus zatáčí To, co následně předvádí, by jí kaskadéři záviděli. S napětím sleduji těch pár sekund, kdy mi paní bez omluvy přistála svým opravdu bytelným podpatkem na noze. Se slovy: “Vystupujeteeeee?” mě doslova vyrazila ven z autobusu. Nestačím zírat. Autobus byl poloprázdný a já nestála v její cestě. Nechápu tedy její počínání. Snažím se zapomenout, ale v ten okamžik již brzdí autobus v další zastávce a ze strany se na mne valí tak 100kg osoba. V jedné ruce ještě drží mobilní telefon, na kterém datloval SMSky a v druhé krabici s pizzou. Je tedy jasné, že se neměl čím držet a spoléhal na to, že v případě pádu se o někoho zachytí…
Jsem v nákupním centru = hurá už brzy budu doma a odpočinu si. Přemýšlím nad tím, co koupit, když v tom div neupadnu na zem. Ne, nevypila jsem vodku z blízkého regálu. Příčina je jiná: starší dáma si zahrála se svým nákupním vozíčkem na Alaina Prosta z Formule 1 a nemilosrdně to do mne “naprala”. Jak rychle do mne nabourala a odřela mi botu, tak rychle také zmizela. Možná to byl jen nějaký přelud, říkám si, z čehož procitnu u kasy, kde se za mnou objeví tatáž ježibaba z Mrazíka aka Alain Prost. Tentokrát mě ve frontě postrkuje vozíkem do zadku tak, že přemýšlím, zda mi tímto způsobem nevyznává svou lesbickou lásku, nebo jestli si mě chce do vozíku naložit jako na lopatu a hodit mě do pece. To by bylo – odvézt si z obchodu 55kg masa ZADARMO, navíc je jisté, že bych ani nepípala při průjezdu bezpečnostní bránou nainstalovanou za pokladnou. Uvažuji nad tím vším, ale to už mi pokladní markuje zboží, které odhazuje na pás, jenž jej závratnou rychlostí odváží z mého dosahu. V ten moment si všimnu jak se od vedlejšího pásu “nenápadně” natahuje paní po mém již naúčtovaném sýru. Hlídám si to, protože mi tímto způsobem kdysi už zboží ukradli. V tomto případě jsem nákup ubránila. Musím ještě do jednoho obchodu, kde vše probíhá podle podobného scénáře s tím rozdílem, že celou frontu předběhla Vietnamka s vozíkem zásob pro celou Asii Nemám nic proti Vietnamcům, ale nyní opravdu zuřím, protože je to již poněkolikáté, co mě ve frontě předběhla občanka této národnosti. Na “bitevním poli” vyhrály dvě – když jedna stála u kasy “do 10 položek” a měla v košíku 10 položek a po chvíli k ní s kamenným výrazem ve tváři naklusala její kamarádka, která měla v košíku další zboží. Vyndaly to na pás společně, takže v závěru to byla pokladna “do 20 položek”. Nechci si domýšlet, jak by to dopadlo, kdyby se stejným způsobem chovaly početné italské rodiny… 🙂
Přidám-li k tomu, že můj pobyt v obchodě se prodloužil o dobu kdy, jsem se snažila dostat k regálu s čokoládou, o který se více než 30 minut opírala romantická dvojice…, pak se nedivím, že muži ženám vyčítají, kolik času tráví v obchodech.
Moje naděje na odpočinek se rozplývají ihned po příchodu domů. Slyším, že si sousedi nad námi jako téměř každý večer “užívají života naplno”. Reprobedny od rádia by jim záviděli v koncertní hale a hlas paní sousedky a zvuky linoucí se z této domácnosti by jistě ocenil nejeden DJ elektronické a houseové hudby. “Dobrá”, říkám si, “dnes v noci se zase nevyspím. Naspím to tedy ráno když je zítra sobota.” V 7 h ráno mě však vzbudí táhlé VRRR, VRRRRRR, VRRRRRRRRRRRRRR! Ne, sousedi nemají psa baskervilského. To se jen jeden z našich sousedů, kterému přezdíváme Vrtal, se rozhodl uspokojit své vrtací touhy v ranních hodinách bez ohledu na ostatní nájemníky. Ani hystericky ječící sousedka ho neodradí od jeho nadšení z vrtání a tak vrtací akce pokračují několik měsíců od rána do večera celé víkendy. Kolik děr ještě soused vyrobí, než bude mít hotové své “termitiště,” je otázkou pro jeho psychoanalytika. Snad to spolu vyřeší, než rozvrtá základy a spadne celá budova 🙂
0 komentářů