Haló?! Jsem namydlenej!!

Předestírám, že následující příběhy mohou připadat některým (prudivým) čtenářům lehce pubertální. Nepopírám, že tak mohou působit, nicméně jednalo se o součást firemního humoru a myslím, že není špatné podělit se o nějaké ty “srandičky” se čtenáři tohoto blogu.

Seděl jsem toho času s kolegou Mariánem ve společné kanceláři. Byl květen, krásný jarní den, sluníčko, teploty kolem 20C, což neříkám proto, že bychom se snad chystali na romantickou procházku, ale protože jsme přesto krásně nachytali vrátného.

K našim legráckám posloužil padesátiletý inženýr Rojík, který dělal přípravy staveb. Jako člověk působil velice diskrétním, až nenápadným dojmem, díky šedému plnovousu a lysé hlavě vypadal jako vědecký pracovník, mluvil potichu a skoro nikdo z firmy ho blíže neznal. Právě poslední zmíněný fakt jsme využili, nebo přesněji řečeno zneužili.

Zavolali jsme tedy na vrátnici, odkud se nám ozval žoviální vrátný, který se představil jménem firmy.

Marián okamžitě začal improvizovat a šeptajícím hlasem se představil: “No, tady Rojík! Prosimvás, jaký tam máte počasí?”


Vrátný: “Pěkně, sluníčko, ….” přičemž mu očividně nedocházelo, že ráno viděl Rojíka, když si píchal příchod do práce.


Rojík: “No, to je divný teda! Tady napadl sníh!”


Vrátný (mírně překvapeně): “Jóooo?”


Rojík: “No, víte, já se bojím vyjet. Tady jsou závěje a já jsem hrozně špatný řidič!”


Vrátný: “Né, to se nebojte! Přijeďte! To bude v pohodě!”

Odpoledne jsme procházeli kolem vrátnice, takže jsme se nemohli nezeptat: “Nevolal vám náhodou Rojík?” A vrátný, aniž by mu cokoli došlo: “No, volal!” A my na to: “No, nám taky volal! On je nějakej divnej, ne?” Vrátný pokýváním hlavy souhlasil.

Po nějakém čase jsme opět pocítili potřebu si “zarojíkovat” (slovo prošlo podobným vývojem, jako Google-googlovat, Rojík-rojíkovat). Vytočili jsme tedy telefon jedné z asistentek, patrně nejhodnější a nejsubmisivnější dívčině na pobočce.

Rojík: “No, dobrý den, tady Rojík!”

Asistentka: “Dobrý den, pane Rojík!” (to se asi učí na nějakém školení, tohle opakování jména :)) ).

Rojík: “Prosím vás, nevíte, kolik je hodin?”

Asistentka: “Eh, no, … …půl desáté.”

Rojík: “Tak děkuji!”

A zavěsili jsme. Po úvodním výbuchu smíchu říkám Mariánovi: “Ty, hele, to není pěkné dělat si zrovna z ní takovou srandu. Zavolej jí a přiznej se, žes to byl Ty!”

Kolega tedy znovu vytočil číslo na asistentku a začal své doznání větou: “No, tady zase Rojík. Nepřipadal jsem vám nějakej divnej?”

Odpověď nás odbourala: “Né, to né! Ale kdybyste příště potřeboval vědět, kolik je hodin, tak máte vpravo dole na monitoru hodiny.”

Rojík: “Hm, tak děkuji.”

Následovalo rychlé zavěšení a další výbuch smíchu. Poté, co jsme se uklidnili, jsem se jal opět Mariána přesvědčovat, že bychom měli přiznat barvu. Vydali jsme se tedy k asistentce osobně. Potkali jsme ji na chodbě, takže se Marián hned zeptal: “Ty, nevolal Ti Rojík?”

Asistentka (mírně překvapeně): “Nó, volal?!”

Marián: “A neptal se Tě, kolik je hodin?”

Asistentka: “Jak to víš?”

Marián: “No, nám taky volal a ptal se….”

Asistentka: “On je nějakej divnej.”

Samozřejmě následovala další salva smíchu, což už ovšem milá dotyčná pochopila a komentovala slovy: “Vy jste blbý!”

Při firemním silvestrovském večírku se Marián mírně připil, což u něj vyvolávalo ještě veselejší stavy, než když byl střízlivý. Následně usoudil, že bude dobré Rojíkovi i všem přítomným vylíčit, kterak jsme zneužívali jeho jména. Vyprávění pobavilo celou firmu, včetně jmenovaného, který nás nakonec překvapil tím, že se v naprosté tichosti totálně opil :).

Nebyla by to ale naše firma, kdyby naše počínání zůstalo bez odezvy. Jednoho dne přišla sekretářka s tím, že nám ředitel vzkazuje, že dne toho a toho v sedm ráno přijede na pobočku finanční ředitel a že máme být přítomni jednání, protože se nás to bude týkat. Prý máme přijít v obleku, z čehož jsem ani trošku neměl radost, neboť oblek nesnáším a počítal jsem s tím, že kromě maturity a svatby si ho vezmu už jen na svůj pohřeb. Celý týden jsem po firmě zjišťoval, cože to má být za jednání, ale nikdo nevěděl podrobnosti.

Blížil se den D, já samozřejmě zjistil, že se do obleku, ve kterém jsem maturoval, ani náhodou nevejdu. Navíc jsem ani neuměl uvázat kravatu. Marián se nabídl, že mi půjčí své kalhoty a s kravatou nám pomůže sekretářka ředitele.

V osudné ráno dorazil Marián opravdu na poslední chvíli. Hodil jsem na sebe kalhoty, které jsem samozřejmě nedopnul, což jsem zamaskoval sakem a letěli jsme přes celou budovu, abychom dorazili včas. Doběhli jsme minutu před sedmou, v kanceláři asistentky ředitele bylo už několik lidí z firmy a po úpravě kravaty jsme byli vpuštěni k řediteli. Finanční ředitel očividně ještě nedorazil.

“Tak kampak nás posadíte?” zahlaholil rozjařeně Marián.

“Mno, já vás snad ani nikam neposadím,…” začal rozvážně ředitel. Nechápal jsem, zda nás jako nechá stát, dokud nedorazí vyšší vedení, nebo jak si představuje jednání….

“…já jsem vás chtěl jenom vidět v obleku!” dokončil ležérně větu.

Nechápal jsem ještě více – přeci jen sedm ráno byl pro mne v té době čas exhumace, tedy vstávání z postele. V tom momentě nakoukla do kanceláře vedoucí obchodního oddělení a oznámila, že: “Pan Rojík prý nepřijde.” Marián se začal smát, ve dveřích se objevily skoro všechny kolegyně a mně až asi po pěti vteřinách vytřeštěného výrazu došlo, že to celé je dobře naplánovaná a zorganizovaná odveta. Kdysi jsem totiž před jednou z kolegyněk prohlásil, jak bytostně nesnáším oblek a ta si na to vzpomněla, když se k ní doneslo, jaké fórky provádíme jménem pana Rojíka. Vymyslet pomstu pak nebylo složité. Vše bylo dovršeno, když nám ještě ten den skladová referentka poslala katalog společenských obleků.

Srandiček jsem ale nezanechal. Protože jsme neměli přenosné telefony, zprovoznil jsem starý faxmodem jako záznamník. Uživatelé tak mohli nechávat své vzkazy a ty se nahrávaly do počítače. Jednou mi takhle odpoledne zavolal pan Kmínek. Jeho vzkaz zněl zhruba následovně. “Dobrý den, tady je Kmínek. Nefunguje mi počítač a já musím do zítra připravit stavbu. Jsem namydlenej. Zavolejte mi. Děkuji, na shledanou.”

Udělal jsem editoru tři smyčky a připravil si je do přehrávače. Pak jsem vytočil kolegyni, která už u nás nepracovala. Když zvedla telefon, pustil jsem smyčku: “Dobrý den, tady je Kmínek.”

Kolegyně: “Dobrý den!”

Následovala další smyčka: “Jsem namydlenej.”

Kolegyně se zmohla jen na překvapené: “Co?”, takže jsem hlášku o namydleném Kmínkovi pustil ještě jednou.

Samozřejmě následovalo ještě překvapenější ticho, které jsem zakončil “Děkuji, na shledanou” a zavěšením.

Samozřejmě ani tato akce nezůstala bez odezvy. Další týden na mne čekal vzkaz, který záznamník nahrál někdy v deset v noci. Jakási kolegyně popisovala, že je žhavá a mám jí zavolat. Jal jsem se tedy telefonovat po firmě, jako první padl tip na vedoucí obchodního úseku, kterou jsem asi pět minut přesvědčoval, ať se přizná. Držela, jak Fučík, že ona nic. Teprve během dopoledne, kdy jsem stačil obvinit půlku ženského osazenstva, se ozvala dotyčná ex-kolegyně a očividně se náramně bavila tím, jak mě napálila.

Když se pak na Internetu objevila první služba, která umožňovala “zadarmové” spojení hovoru mezi dvěma pevnými linkami, nelenil jsem a zadal jsem jako volajícího mou ex-kolegyni a číslo volaného psychiatrickou léčebnu v Bohnicích. Nevím přesně, jak hovor probíhal, ale zpravidla se obě strany dohadovaly o tom, kdo komu volal, neboť oběma zvonil telefon. Milé ex-kolegyňce jsem pak zatelefonal s dotazem: “Ty máš nějaké psychické problémy?”

Ona: “Ne, proč?”

Já (vítězoslavně): “No, že jsi prý teďka volala do Bohnic!” 🙂

Celé to působilo obzvláště pikantně díky faktu, že ze šedesáti lidí z pobočky jich během pěti let šest skončilo v péči psychiatra :)).

Ostatně o tom, jak jsem stejným způsobem spojoval současného kolegu Tchoře, vyznačujícího se výrazným tělesným zápachem, s parfumerií a místní zoologickou zahradou, jsem už psal. Zajímavé je, že zhruba někdy od té doby se pach Tchořova pižma výrazně snížil. Že by pochopil poselství, proč mu volali z parfumky a ZOO? Obdobně jsem se pobavil ještě na účet jedné velmi nepříjemné babky důchodového věku, když jí nejprve zavolali z pohřební služby a hned nato z ostravského krematoria. Třeba si tak díky mně zdarma vyřídila všechny náležitosti :)).