Chvilky pro kutílky

Po více než roce, kdy se nám v ložnici válely plovoucí podlahy do té doby neobyvatelného obýváku (tedy spíše ne-obýváku), jsme se během těchto prázdnin rozhodli k zásadnímu kroku – totiž učinit tuto místnost obyvatelnou.

O celém procesu již něco psala manželka ve svém článku, takže úvodní fázi poněkud zestručním: omítky a zbytky lepidla po stropní mozaice “odrbal” člověk, který se živí jako “hodinový manžel.” Ač se to podle názvu může zdát, neplnil hodinu ty příjemnější manželské povinnosti, nýbrž za celkem slušnou sazbu pracoval. Vzhledem k tomu, jak moc nesnáším škrábání omítek, jsme raději zaplatili za to, že to udělá někdo za nás.

Původně jsme plánovali položení plovoucí podlahy “svépomocí,” nicméně nakonec jsme tento úkol nechali taktéž tomuto člověku, stejně jako tapetování, které provedl léty prověřený tapetář, taxikář a nevím, čím vším se ještě živící pán :).

Na nás zbyly ty příjemnější povinnosti – jako například koupě sedací soupravy. Jednoho dne přišla manželka s tím, že v Europa Möbelu (nebo kde to bylo) mají v akci docela pěknou sedačku. Zajeli jsme se tam hned podívat, cena byla opravdu slušná, nicméně kvalita za ní výrazně pokulhávala. Kromě faktu, že jsem při dosednutí cítil v pozadí tlak jednotlivých pružin, jsem si všiml i švů, které se páraly a trhaly. Zkusmo jsem za jeden šev jemnou silou zatáhl, ozvalo se křupnutí a celý steh se roztrhl na dva kusy. Představa, jak rychle by asi proběhla destrukce poposedávajícím pozadím, mě přesvědčila o tom, že toto by nebyla dobrá koupě, ani kdyby cena byla poloviční.

Vydali jsme se tedy do Sconta. Ceny některých kusů nábytku mě překvapily, protože za tu samou sumu by se dalo bez problémů pořídit ojeté auto, ve kterém se dá nejen sedět, ale dokonce i jezdit. Nabízené zboží však nedisponovalo ani koly, ani volantem, dokonce ani palivovou nádrží. Teprve po chvíli jsme “ji” zahlédli a byla to láska na první pohled! Opravdu nádherná sedací souprava s jedním křeslem a jednou sedací válendou ve tvaru písmena “L” s možností rozložení jako gauče. Akorát ta cena – ta byla zhruba dvojnásobná proti tomu, kolik jsme byli ochotni zaplatit.

Smutně a smířeně jsme se tedy s tímto kusem nábytku rozloučili, prohlédli si zbytek nabízeného zboží a vydali se k východu. Cestou jsme narazili na místnost, kde bylo vystavené kazové zboží. Sedacích souprav tam bylo nepočítaně, nicméně na všech visela cedule “rezervováno.” Uprostřed trůnila ta “naše” – jako jediná bez cedulky. Hned jsme začali pronásledovat první přítomnou prodavačku a vyptali se, co s tou sedačkou přesně je, že se ocitla ve slevě. Nerad říkám “koupili jsme to a ono za tolik korun,” takže pro představu: zmíněný kus nábytku byl zlevněný o celých 10 000 Kč, což byla prakticky polovina ceny. No, nekupte to!

Od prodavačky jsme se dozvěděli, že je poškozený rozkládací mechanismus  a sedačku tedy nelze použít jako gauč. Po krátké obhlídce, kdy jsem usoudil, že to půjde spravit, jsme s velkým jásotem milý kus nábytku zaplatili.

O asi tři dny později nám ji přivezli – nevýhodou bylo, že doprava byla pouze k prvním uzamykatelným dveřím. Takže jsme dostali sedačku ke vchodovým dveřím a konec. Jako další problém se ukázal fakt, že s výjimkou jediného dílu se nábytek nevejde do našeho pidivýtahu a neméně radostnou se tato skutečnost jevila díky tomu, že žijeme v osmém nadzemním podlaží.

Naštěstí nám přijel pomoc švagr se svou přítelkyní, takže jsme natřikrát odnosili všechny díly až k našemu bytu. Pro mne to byl životní sportovní výkon, neboť do té doby jsem po schodech šel pouze dvakrát a to ještě bez nákladu. Po přinesení třetího dílu ze mne lilo, jako z konve.

Samozřejmě bychom to nebyli my, aby se i v této fázi neobjevil další problém. Nikoho z nás totiž nenapadlo sedačku změřit, zda projde dveřmi. První pokusy jasně ukázaly, že neprojde, což jsem komentoval slovy, že buď vyřežeme balkónové dveře a necháme sedací soupravu vnést do našeho bytu vrtulníkem, nebo budou mít sousedi pěkné posezení na chodbě, případně k přezouvání.

Zatímco jsem lamentoval, jak je všechno úplně v pytli, švagr ve své hlavě patrně projektoval různé průsečíky a tečny sedačky, futer a křídla dveří, až z něj po několika desítkách vteřin vypadlo: “zkus to vzít takhle, otočit takhle, potom to tady pootoč….” a lup – sedačka proklouzla dveřmi do bytu. Podobný průběh mělo i pronášení dalších dílů. Švagrovo myšlení mi v tu chvíli připadalo neuvěřitelné a vsadil bych se, že kdybych mu dal do ruky ježka v kleci, nevyndaval by ho – jako já – metodou pokus-omyl, nýbrž by předem vyprojektoval jednotlivé trajektorie pohybu a následně několika šikovnými pootočenimi hlavolam rozebral.

Takže jsme měli sedačku na místě. Musím říci, že je nejen pěkná, ale i mimořádně pohodlná, takže jsem se u televize vzdal svého relaxačního křesla (podobného, jako bývá v solných jeskyních) a našel jsem si své nové pohodlné místečko.

Krátce nato jsme koupili konferenční stolek. Jmenuje se Honza, stejně jako jeden z mých kolegů. Na mé oznámení, že na něm budeme s manželkou jíst, se netvářil moc nadšeně :))).

Během minulého prodlouženého víkendu jsem nám naplánoval hned několik kutilských akcí:

• Opravit poškozený mechanismus gauče.
  
• Zacelit díru na WC (nemám na mysli díru v míse, nýbrž takové to okénko, kudy se dá dostat k uzávěrům plynu a vody)
  
• Pověsit obrázky, které manželka koupila do obýváku.
  

Začal jsem gaučem. Vzhledem k tomu, že celá závada vznikla prasknutím překližkové desky, rozhodl jsem se tuto desku vypodložit další – silnější – a navíc ještě zpevnit konstrukci rámu, skládajícího se ze dřevěných trámů, ocelovými úhelníky. Jak jsem naplánoval, tak jsem učinil. Celá konstrukce tak výrazně posílila, k čemuž jsem použil 27 vrutů a šest ocelových profilů. Byl jsem naprosto přesvědčený o tom, že po tomto tuningu rozkládací část unese i slona. Hned jsem psal kamarádovi, který u nás chtěl přespat spolu se svou přítelkyní, že gauč je opraven a ať tedy počítá s víkendem u nás doma.

Protože svou práci dělám tak, aby skutečně vydržela, rozhodl jsme se udělat drobnou zatěžkávací zkoušku. Sedl jsem si na rozložený díl – podle předpokladů bylo vše v pořádku. Lehl jsem si – opět vše v naprosté pohodě. Nedalo mi to a začal jsem po gauči mírně poskakovat koleny. Ozvala se neskutečná rána a celé dílko se mírně prolomilo. Po otočení rozkládací části jsem uzřel dílo zkázy: hned několik (odhadem deset) vrutů se vytrhalo, včetně ocelových profilů, vyztužující deska se taktéž v bodech uchycení vylomila, čímž se ukázalo, že veškerá práce byla naprosto zbytečná. Kamarádovi jsem napsal, že víkend padá, neb sedačka nevydržela zátěžový test.

Aktuálně mám naplánovanou kompletní výměnu celého rámu, protože ten stávající podpíral část na ležení jen z poloviny, díky čemuž došlo k prvotnímu prasknutí překližkové desky. Takže až nakoupím materiál, sundáme matraci, vyrobím úplně nový rám s kompletní podporou, vyztužím ho několika trámy a na vrch dáme novou, pevnější desku. Pokud to vyjde, zamontujeme celou konstrukci místo té stávající a jsem moc zvědavý, zda poté půjde rozkládací část složit :))).

Přesunuli jsme se k zacelení otvoru na WC. Za tímto účelem jsme zakoupili čtyři magnety, kterými se přidělávají dlaždice k údržbovému otvoru vestavěných van. Už na první pokus se mi zdálo, že jsou magnety slabé, nicméně nebyli bychom to my, kdybychom to nezkusili. Uřízli jsme tedy ze sádrokartónu pilkou na dřevo patřičný obdélník, na který jsme oboustrannou páskou přidělali kovové obdélníčky a do díry jsme usadili magnety. Světe div se, deska držela na svém místě! Tedy až do okamžiku, kdy jsem zavřel a o něco později otevřel dveře od záchodu. Podtlak, který vyvolalo otevření dveří v malé místnůstce, zapůsobil jako píst a milá sádrokartónová deska se vydala z otvoru směrem ke mně, jako by mě chtěla přivítat. S hrozivým rachotem následně dopadla na záchodovou mísu. Jediné, z čeho jsem měl v tu chvíli radost, byla skutečnost, že to mísa vydržela.

Víkend jsme nakonec zakončili úspěšným přivrtáním dvou obrázků. Na tom jsem – díkybohu – nic nezkazil. Tedy až na drobný detail, že následující týden vrtačka, s níž jsem udělal všechny díry v našem bytě (včetně dvou děr vrtákem číslo deset, na nichž drží obrázky v ložnici :)), protože “to musí držet i kdybych se na tom věšel” :)) ), odešla do věčných lovišť.

Výsledek víkendu byl tedy následující:

• Oprava mechanismu gauče – cca. 400 Kč za ocelové úhelníky, asi tři hodiny práce – mechanismus nadále nefunkční.
  
• Díra na záchodě – stále zeje. Zbyly nám čtyři bezprizorní magnety.
  
• Obrázky – cca. 1000 Kč za novou vrtačku, nicméně zatím visí na zdi.
  

Během týdne se manželka domluvila s dvěma dělníky, kteří pracují u tchýně na rekonstrukci. Dohromady zajímavá dvojička: šéf, velice slušně vypadající Rom, čistě oblečený, sympatický a Slovák, naopak působící výrazně vágusovským dojmem a zcela zjevný dlouholetý alkoholik. První, co musím říci, že kdyby všichni Romové byli jako tenhle, neměl bych proti nim žádné výhrady: pracovitý, příjemný, sympatický a přesto, že se živí manuální prací, perfektně čistý.

Nuže, milá dvojice dorazila v sobotu odpoledne. Předcházelo tomu přemlouvání ze strany mé manželky, neboť Slovákovi se nechtělo pracovat, protože ho prý bolela hlava (ne, neměl menses – patrně den předtím někde chlastal). Ukecat se nenechal ani na příplatek, zabral až na příslib láhve se zvýšeným obsahem alkoholu. Borci přinesli pantíky a zámeček. Už na první pohled mi bylo jasné, že zámeček nebude možné zamontovat, protože je krátký. Na to ale milý Slovák přišel až o několik hodin později. Mezitím štípačkami uštípnul panty a jal se je přivrtávat k rámu oné díry a následně k sádrokartónové desce. Hned mi bylo jasné, že zvolený způsob montáže skončí tak, že deska nepůjde otevírat, protože pant se v poloze “otevřeno” bude opírat o kachle pod otvorem. Nicméně nechtěl jsem kibicovat – přeci jen pánové měli být fachmani.

Samozřejmě to skončilo, jak jsem čekal. Nejprve tedy odešla ona vrtačka. Slovákovo radování se, že tedy dnes už se pokračovat nebude, zarazila manželka, která přes domovníka sehnala vrtačku od sousedů. O tom, že je zvolený způsob montáže špatný, mě přesvědčila otázka dělníka, jak že prý často se mají ta dvířka otvírat. V tu chvíli mi bylo jasné, že jsem se nemýlil.

Dělnicí nakonec skončili s tím, že zámeček jaksi nepasuje a Slovák sliboval, že: “To celé předělám, tady takhle to navařím a to půjde!” Svěřit jim obložení dvířek dlaždicemi, se nám opravdu nechtělo. Po odchodu této povedené dvojičky, jsem obhlédl stav díla. Hned při prvním otevření se polovina pantů uvolnila tak, že mi milá dvířka málem zůstala v ruce. Při zavření a otevření dveří mě deska chtěla přivítat podobně, jako po mém předchozím uchycení na magnety. Po obhlédnutí provedených prací jsem usoudil, že pokud takto fušersky pracují profesionálové, pak patrně patřím mezi mimořádně manuálně zdatné osoby.

Představil jsem si, jak asi probíhaly práce na mostě ve Studénce, než spadl před přijíždějící vlak: “No, hele, tady to takhle navaříme, jo, tady ty vyčuhující šrouby, to zakryjeme a ono to půjde!”, na což se ozvala rána a most byl dole. Jestli bude ještě někdy příležitost vidět se s těmito pány, zkusím se jich zeptat, zda se jejich zaměstnavatel nejmenoval Bögl and Krýsl :)).

Naštěstí se v neděli ozval hodinový manžel, který byl naší díru (vybavuje se mi Karel Gott a jeho “Ze zdi na mne tupě zírá po trezoru velká díra…”) obhlédnout, nicméně odešel s tím, že aktuálně nemá čas, ale kdyby našel chvilku, přijde to udělat. Což jsme ale brali jako “ne.” Naštěstí tomuto šikovnému pánovi opravdu čas zbyl a protože je to pracovitý Ferda Mravenec, zavolal s tím, že v pondělí přijde.

Manželka celou neděli strávila tím, že se snažila dovolat Patovi a Matovi a zrušit jejich pondělní návštěvu s “navařeným zámečkem,” nicméně nebyla úspěšná. Tak snad se u nás ten alkoholik neobjeví a nepopere se s chudákem hodinovým manželem :)).

Každopádně musím říci, že jsem byl opravdu překvapen mírou fušerství, jakou ti dva dokázali předvést a příště si důkladně promyslíme, komu svěříme práce na našem bytečku. Sám se psychicky chystám na rekonstrukci gauče – samozřejmě se na našem blogu pochlubím, jak mé další manuální snažení dopadlo. Každopádně nic “tady tak trošku navařovat” nebudu :))