Visnery má k dnešnímu dni za sebou dvě autonehody. První jsme prožili společně před nějakými šesti lety, když jsme jeli autobusem na naší první dovolenou do Itálie. Bylo krátce po půlnoci, většina cestujících již spala, když jsme překročili Česko-Rakouské hranice a uháněli po dálnici na jih. Já byl jen v lehkém podřimování, když jsem zachytil krátký zvuk intenzivního brždění a následnou nepopsatelně velkou a ohromující ránu. Autobus se ještě chvíli potácel po dálnici zleva doprava, až se mu podařilo zastavit u krajnice. Po rychlém opuštění jsme mohli obhlédnout škody: pravá přední strana byla na šrot až k přednímu kolu, z vozidla crčela nafta a prostor, kde mohl v tu chvíli spát druhý řidič, byl úplně utržený. Střepy, které přiletěly především zepředu, ale i z boku, jsme dolovali z vlasů a vytrhávali z kůže ještě hodně dlouho a nebudu rozebírat, kde všude je měla má (tehdy nastávající) choť. Co se to vlastně stalo? Řidič v lehce předdůchodovém věku za volantem usnul a probral se těsně před tím, než vozidlo narazilo do betonové bariéry, oddělující odbočku z dálnice. Zkuste si představit, že teď, když ODS prodloužila odchod do důchodu, budou autobus řídit třeba 65-letí řidiči. Nebudete se bát?
Naštěstí kousek za námi jel druhý autobus, ve kterém bylo několik volných míst, takže nás mohl vzít, abychom pokračovali v cestě. Když jsem šel do zmrzačeného autobusu pro doklady a další věci, všiml jsem si rozbitého okna jen těsně nad místem, kde měla v okamžiku nehody opřenou hlavu klimbající Visnery. Podle střepů a promáčknutí skla bylo zřejmé, že sklo bylo rozbité směrem dovnitř (buď tam něco vletělo, nebo vrazilo). Visnery měla tehdy velké štěstí – otvor byl tak 20 cm od její hlavy. Schoval jsem si několik střepů na památku druhého Visneryina narození.
Včera jela Visnery s tchýní do Polska za nějakými nákupy. Asi půl hodiny poté, co mi napsala SMS, že vyjíždějí, mi volala. Nejprve jsem přemýšlel nad tím, proč mi volá z Polska, ale těsně před přijetím hovoru mi hlavou problesklo: “Něco se stalo!” A také že ano! “Měly jsme nehodu,” hlásila mi Visnery. Následoval můj úlek, ale současně i oddech, že mi volá a je tudíž patrně OK. Co se stalo? Představte si čtyřproudou silnici pro motorová vozidla (pro místní: bylo to kousek před Havířovem), po které jely manželka s tchýní. Na ní je křižovatka – nikoli ale bezpečná, s připojovacími pruhy, ale úplně obyčejná. Chlapík v Opelu přejížděl z jedné vedlejší na protější vedlejší, tedy kolmo na hlavní. Ačkoli viděl blížící se vozidlo, najel nejprve “čumákem” do jízdní dráhy a když tchýně, která seděla za volantem, začala brzdit a zahájila výhybný manévr, popojel “chytře” ještě více vpřed. V daném okamžiku již nešlo dělat nic víc, protože uprostřed té křižovatky stálo další auto a po stranách byla svodidla. Následoval náraz pravým předkem do viníkova levého boku v oblasti motoru. Když manželka vystoupila z auta a šla zjišťovat, zda jsou všichni v pořádku, zeptala se řidiče, na co myslel, když stál takhle uprostřed silnice, de facto dálnice. Odpověděl, že vůbec neví. Drsným překvapením bylo, že na zadních sedadlech přavážel babičku s vnoučetem, přičemž dítě nebylo připoutané v autosedačce. Řidič následně pohotově vylovil autosedačku z kufru, což moje milovaná nenechala bez komentáře, že milé dítě mohl svým počínáním i zabít.
Jako první byli na místě nehody z Auto-nehody.cz a nabídli tchýni náhradní vozidlo (na vrub povinného ručení viníka nehody), občerstvení atd.. Na otázku, jak se o nehodě dozvěděli, dostala Visnery odpověď, že “mají své zdroje.” Je zřejmé, že informaci podala Policie ČR, nicméně za dané situace to byla dobrá služba a chápu, že je důležité být ve správném okamžiku na správném místě. Místo nehody pak zajistili hasiči, kteří odpojili akumulátory obou vozidel, díky čemuž se pak do auta s centrálem nedalo dostat, takže si ho odtahovka odvezla i s brýlemi a dalšími věcmi….
Každopádně z fotek, které jsem viděl (ale nebudu je publikovat) a z líčení mé manželky, je evidentní, že tchýně zareagovala v rámci možností patrně nejlepším možným způsobem a výhybným manévrem minimalizovala jak škody na majetku, tak i na zdraví, dost možná i životech zúčastněných. Přeci jen kdyby to viník nehody dostal z boku na své levé dveře (jak si sám najel), z obstarožního Opelu by patrně zdravý nevyvázl a velkou pravděpodobností by ani harant bez autosedačky nezůstal v pohodě.
Bohužel podobné chování rodičů není na našich silnicích výjimkou a nepřipoutaných dětí jezdí po našich silnicích nespočet. Osobně to považuji za jistý důkaz Darwinovské teorie: totiž když je rodič takový debil, že nepřipoutá své dítě, je velká šance, že dítě tuto debilitu zdědilo a pokud při nehodě zahyne, dojde tak k přirozené selekci slabšího druhu ze společnosti.
Perličkou budiž následný příjezd rodinných příslušníků viníka, který měl v té době již naštěstí podepsaný protokol o nehodě. Jednalo se totiž o dvě Cikánky které, jak je jejich zvykem, projevily snahu o manipulaci a přesvědčovaly viníka, aby se kroutil. Sice by mu to nebylo nic platné, protože policajti hned na první pohled zkonstatovali, že “viník je zcela jasný.” Neodpustily si ani několik vulgarismů směrem k “našim” a na místě nehody dělaly rozruch, což je u tohoto etnika běžnou součástí jejich chování (ostatně Čunek je svého času popsal správně). Naštěstí nikdo z účastníků nehody nebyl při divadelním představení “spoluobčanek” okraden…. 🙂
Co je nesporné a důležité: Visnery tak ve zdraví přežila svou druhou nehodu a může si tak do kalendáře zapsat další narozeniny :). Škody na autě, ač nejsou rozhodně malé, jsou v tomto ohledu naprosto nepodstatné. I když si každý den uvědomuji, jak je fajn mít Visnery za manželku, byl jsem včera opravdu moc rád, že je v pořádku doma.
0 komentářů