Po několika dnech v mé nové lokalitě – totiž na Ostravsku – přichází čas na krátkou rekapitulaci uplynulých dnů.
Středa 13.12.2006
Poslední den v práci. Všichni, kteří měli dodnes spoustu času se svými požadavky, si najednou vzpomněli, že odcházím a nahrnuli mi je do posledních tří pracovních dnů. Například uklízečka, která dva měsíce chodila s tím, že přinese počítač své dcery, ať se na něj ještě stihnu podívat, ho samozřejmě přinesla v pondělí. Bohužel nebyla zdaleka jediná. K tomu mi šéf v pondělí přivedl mého nástupce s tím, že ho musím za tři dny naučit to, co jsem dělal celých pět let. Chlapec byl sice mladý a ambiciózní, ale na takový “vědomostní výplach” určitě nebyl připravený. Jen za jedno dopoledne popsal poznámkami pět listů A4.
Takže středa vypadala asi tak, že jsem “mladého” naučil základní správu účtů, nainstalovat nový počítač do sítě a zadat majetek do informačního systému. Ve 13:00 jsem totálně “zplavený” naposledy prošel vrátnicí a vydal se na ředitelství, oběhat výstupní formality. Musím říci, že jsem se tohoto momentu docela bál – přeci jen když někde děláte 5,5 roku, je s tím místem spojena celá řada zážitků a vzpomínek. Ale ty poslední tři dny byl takový frmol, že jsem byl docela rád, když jsem konečně vypadl a zaklaply za mnou dveře.
Na ředitelství mě nijak zvlášť nezdrželi – odevzdal jsem průkazku (díky které jsem se několikrát prošel tunely metra 🙂 ), podepsal nějaké papíry a sypal jsem domů, kde na mne čekala finální fáze balení věcí.
Poslední noc v posteli, v níž jsem strávil ještě několikanásobně více let, než v posledním zaměstnání, také proběhla celkem rychle a bez emocí. Díky celkové únavě jsem doslova padl a usnul, jako zabitý.
Čtvrtek 14.12.2006
Budíček jsem si naplánoval na osmou hodinu (ranní, pochopitelně 🙂 ). Zbývalo ještě trošku poklidit, abych po sobě zanechal, jak se tak říkává, “čistý stůl.”
Ve 14:50 mě pak čekala poslední cesta metrem. Tedy úplně poslední asi ne, ale skoro určitě jsem jel naposledy coby Pražák a také coby majitel pražské “lítačky”. Stanice ubíhaly, jako počítadlo – skoro každou minutu jedna a tak jsem už za chvíli stál s taškou a baťohem na Hlavním nádraží. To prochází dlouho očekávanou rekonstrukcí, díky které by se snad mělo proměnit z ostudy našeho hlavního města na reprezentativní místo. Doufám, že mě tedy v budoucnu nebude Praha vítat smradem, bordelem a feťáckou či alkoholickou verbeží.
V 15:35 jsem nasedl do již tradičního spoje IC541 Hutník a vydal se na poslední cestu z Prahy. Škoda, že nevyšly plány soukromého dopravce Railtrans, který měl od nového jízdního řádu provozovat na lince Praha-Ostrava nový spoj RT Express. Hodně jsem se těšil na to, že své 4,5 leté cestování na této trase zakončím jízdou s někým jiným, než mnohokrát proklínanými Českými dráhami. Ty se tentokrát blýskly a překvapivě mě dovezly do cíle mé cesty na minutu přesně.
Pátek 15.12.2006
Hned na 9. hodinu jsem byl pozván na historicky první ostravský pohovor. Jedná se o soukromou firmu, vyvíjející software a já se hlásil na pozici pracovníka zákaznického centra. Personalistka mě upozornila, ať si na pohovor vyhradím alespoň tři hodiny, což jsem považoval za nadsázku s velkou rezervou, nicméně nakonec jsem v dotyčné firmě skutečně zkysnul do poledne.
První část se skládala z tzv. “stres testu.” To byl test, odpovídající zhruba SCIO testům, obsahující 50 otázek, na jejichž vyřešení mají uchazeči 90 minut. Neskromně se pochlubím, že personalistka můj výsledek hodnotila slovy “hodně dobrý.” Konkrétní skóre mi ale nesdělila – prý se to nesmí. Podezřívám ji z toho, že nechtěla, abych měl ještě před pohovorem nos až ke stropu :))))).
Následoval pohovor se šéfem – patrně ředitelem firmy. Ten se mě nejprve zeptal na pár otázek z mé pracovní praxe a potom mi položil otázku, co si vlastně představuji pod pojmem zákaznické centrum. Po mém konstatování, že se pod tím dají představit různé věci, mi oznámil, že by pro mne měli pozici, která by lépe odpovídala mým zkušenostem a odeslal mě zpět do “čekárny.”
Když mě personalistka vytáhla s tím, že mě nyní odvede do bufetu, zeptal jsem se, zda to jako má být ta vhodnější pozice, na níž bych se měl hodit. Prý ne – jen jsem dostal za úkol dát si kafe (mimochodem asi jedno z nejlepších kafí, které jsem v poslední době pil) a počkat, až na mne bude mít čas jiný šéf.
Jiný šéf byl vysloveně sympaťák – hodně mi připomínal mého vedoucího z jedné pražské nemocnice, pod jehož vedením jsem strávil tři roky. Docela příjemně jsme si popovídali a potěšil mě především závěrem našeho rozhovoru, kdy sondoval, jak se mi na Ostravsku hledá práce. Na mou odpověď, že jsem slyšel, že to v tomto regionu není nic lehkého, ale že jsem zatím nebyl nikdy nezaměstnaný déle, než dva týdny, mi odvětil: “No, je mi jasné, že se budeme muset rozhodnout rychle, protože Vy s Vašim životopisem tady práci najdete velice brzy.” Kdyby nic jiného, tak tahle jeho věta mi hodně zvedla náladu i sebevědomí, protože počet volných míst, odpovídajících mé praxi, mě klidem zrovna nenaplňoval.
Odpoledne jsme pak vyzvedli manželky strýce, tetu a malou sestřenici Dášu a odvezli je do Studénky, kde se měla odehrát oslava tchánových polokulatých narozenin. Cestou jsme viděli moc ošklivou čelní nehodu dvou vozidel. Ten obraz jsem pak měl před očima následující den, kdy jsme jeli pro mé věci do Prahy. Asi nejdivnější a nejnepříjemnější na celém tom výjevu byla taková nepříjemná tma a klid….
Oslava proběhla v klidu, ale protože jsem byl hodně unavený, zapadl jsem kolem jedenácté do postele a usnul. Manželka pak ještě po půlnoci vezla ostravskou část příbuzenstva zpět, takže se se mnou setkala až ve stavu spících.
Sobota 16.12.2006
Ačkoli jsme chtěli vstávat už v osm hodin ráno, vykopali jsme se z postele o půl hodiny později. Hlavním a vlastně jediným úkolem dne byl transport mých věcí z Prahy. Vyjeli jsme krátce před devátou odpolední, za volantem jsem se až do Prahy udržel já :).
První etapa – Studénka-Brno – byla technicky náročnější, protože v oblasti Libavy byla hustá mlha, díky které jsem místy musel jet hodně pomalu. Přesto nám průměrná rychlost vyšla na pěkných 79 km/h.
Druhá etapa – Brno-Praha – byla o poznání svižnější a zvládli jsme jí za necelé dvě hodinky, tedy průměrkou 105 km/h.
Hromada s mými věcmi zabírala skoro čtvrtinu pokoje a počítal jsem s tím, že se do auta typu sedan rozhodně nevejde. Na tom jsem se shodl se všemi, kdo tu hromadu viděli, takže jsem počítal s tím, že si v neděli dáme ještě jedno kolečko. Jediný, kdo nesouhlasil a trval na tom, že se hromada do auta vejde, byla manželka. Myslel jsem si cosi o absenci prostorové představivosti u ženského pohlaví, dokonce jsem měl tendence se i sázet, ale nakonec bylo štěstí, že jsem to neudělal. Manželka skutečně dokázala nacpat do nebohého auta úplně všechno, aniž by po tom šlapala, nebo jakýmkoli jiným způsobem násilně měnila proporce tašek a krabic, ve kterých jsme vše stěhovali.
Výsledkem ovšem bylo, že si celé auto pořádně sedlo a prostřední (dle mého mínění nejužitečnější) zrcátko se stalo jaksi nadbytečným, neb v něm byla vidět jen hromada krámů.
Vyrazili jsme tedy na cestu zpět. Prvních cca. 130 km jsem se ještě držel za volantem já. Poloha skrčence, typická pro velkou část řidiček (tj. sedadlo šoupnuté úplně vpředu a volant pod prsama) mi sice moc nevyhovovala, ale díky tempomatu jsem skoro nemusel používat pedály, takže se to dalo vydržet. S autem jsem jel výrazně pomaleji, protože díky přetížení téměř nezrychlovalo a tudíž nebyla šance dostat se do levého pruhu. Poměrně rychle jsem si zvykl na jízdu za kamiony a přizpůsobil se jejich stylu jízdy. Musím říci, že tahle zkušenost docela podstatně změnila můj pohled na “TIRáky” směrem k většímu pochopení. Ono je přeci jen něco jiného řídit malé “prdítko” typu Octavia, než plně naložené auto, které sotva zrychluje a orientovat se jen podle bočního zrcátka….
Po 130. km a rychlém občerstvení u Velkého Meziříčí, se volantu ujala manželka. Nutno uznat, že si prošla doslova a do písmene řidičským očistcem. Skoro 100 kilometrů byla jen a jen hustá mlha, ke které se postupně přidávala tma a sem tam i mrznoucí mrholení. Místy nebyla ostatní auta vidět ani s rozsvícenými zadními mlhovkami dál, než na nějakých deset metrů. Já sám bych asi zastavil a čekal, než takové podmínky přejdou, ovšem manželka se s tím poprala statečně a zvládla tuhle těžkou část v klidu a pohodě.
Celá cesta nám sice trvala (i s onou přestávkou) pět hodin, tj. průměrná rychlost byla kolem 72 km/h, ale dojeli jsme v pořádku i s totálně přeloženým autem. Na vykládání věcí jsme už ale neměli sílu, takže autíčko zůstalo přes noc s veškerým nákladem před domem ve Studénce. Protože tady není prostředí jako v Praze, našli jsme ráno nejen auto, ale i jeho obsah :).
Neděle 17.12.2006
Dopoledne padlo na vykládku mých věcí. Takže hurá do Ostravy, postupně vytahat veškerý bordel a naskládat ho do výtahu. Z výtahu pak do předsíně a z předsíně do obýváku.
V autě jsem si nechal jen počítač, který krátce před odjezdem z Prahy hlásil veselou hlášku, že nemůže najít bootovací disk. To byl poměrně zásadní problém. Disk byl sice nový, ale zato naprosto po okraj naplněný daty, včetně všech dokumentů, fotek a instalaček. A samozřejmě – nic z toho jsem neměl zálohované.
Po vystěhování všech věcí jsme se odebrali zpět do Studénky, kde jsme dospali spánkový deficit, nastřádaný v uplynulých dnech. Večer jsme pak společně počítali příklady z podnikové ekonomie, z níž manželku čeká zápočet. Opět jsem se díky tomuto ujistil, že mé přesvědčení nikdy nedělat vysokou školu, je jediné správné.
Během zpráv jsem pak rozběhal i svůj počítač. Naštěstí byla závada velmi prostá – během výpadku proudu se prostě pomotal jeden záznam v BIOSu a počítač se tak snažil startovat z jiného disku, než ze kterého měl.
Pondělí 18.12.2006
Manželka odjela hned po ránu kamsi do Ostravy – teď si nevzpomenu, zda tam jela za studiem, nebo za milencem :-D. Já se každopádně hned po probuzení věnoval záloze nejdůležitějších dat ze svého počítače. Přeci jen předchozí překvapení a s ním spojené obavy, bylo dobrou motivací pro toto počínání.
Tento den patřil mezi volnější, takže jsme se navečeru opět věnovali výpočtům z podnikové ekonomiky a večer strávili u televize. Mne osobně potěšil rekapitulační souhrn “Jak Česko našlo Superstar,” protože zejména ženskou část jsem v tomto ročníku sledoval pozorně přes webový archiv.
Vznikla také jedna z největších sázek mezi mnou a mou manželkou. Už jsem si za těch 4,5 roku mohl zvyknout na to, že 99% všech sázek s ní prohrávám, ale pořád mi nedochází, že díky tomu jednomu procentu vítězství opravdu nemá smysl se s ní sázet. Oč jde: v aktuální reklamě na parfém Hugo Boss je jako model jakýsi starší, modrooký muž. Já tvrdím, že je to Patrick Swayze, manželka že nikoli.
Strávil jsem několik hodin hledáním ve vyhledávačích, do kterých jsem zadával nejrůznější kombinace, žel bezúspěšně. Takže jsme se začali vyptávat – psal jsem šéfredaktorovi serveru ReklamavTV.cz, který dal za pravdu manželce. Stejně tak i všichni naši přátelé napsali buď že neví, nebo že to Swayze určitě není. Rozhodl jsem se ale nevzdat a napsal jsem i na českou pobočku Hugo Boss, odkud mi odepsali, že se pokusí to zjistit přímo na centrále v Německu. Pro jistotu jsem poslal dotaz i na info@hugoboss.com. Teď mi nezbývá než doufat, že mi alespoň z jedné pobočky dají za pravdu, nebo tahle sázka zase spadne do 99 procent těch prohraných.
Úterý 19.12.2006
Úterý patřilo konečně mezi nejklidnější dny. Většinu času po probuzení (v krásných 11 hodin 🙂 ) jsme věnovali – kdo by to čekal – podnikové ekonomice. Halt opakování jest matkou moudrosti. Kdo je otcem, to jsem nikdy nedopátral…
Bohužel i v průběhu dne se přidávaly další a další hlasy, ukazující, že sázku o reklamu Hugo Bosse asi prohraji. Uzávěrku naší sázky jsme tedy definitivně dali na zítřejší večer. Jestli mi do té doby nenapíšou přímo od výrobce HB, že mám pravdu já, tak si manželka pochutná na jednom balení Ferero Rocher a jednom balení Rafaela (to je ta naše sázka).
Odpoledne mi pak přišel e-mail od firmy, kde jsem byl v pátek, že jsem postoupil do druhého kola výběrového řízení na pozici “Manager oddělení podpory zákazniků” a mám se dostavit zítra v jednu…. Evidentně jednají opravdu docela rychle :). Když nic jiného, tak snad alespoň v bufetu zjistím, z jaké kávy bylo to výborné kafe :). Pak mě snad ještě chtějí prezentovat nějakému dalšímu vedoucímu na jinou pozici, tak se určitě v dohledné době pochlubím, jak jsem dopadl :). Každopádně pevně doufám, že statistiky nezaměstnaných ostravského kraje nerozšířím :).
0 komentářů