Pátek 22.12.2006
Čtvrtek byl odpočinkový den, takže o něm nic nepíši. Ostatně postupem času bude deníček určitě “řídnout.” Ono psát o obyčejných všedních dnech a o tom, jak jsem ráno vstal, dojel do práce, cestou z práce nakoupil, najedl se a šel spát, to by bylo jaksi zbytečné 🙂 Jediné, co bylo ve čtvrtek zajímavé, byla nehoda, která se stala u Studénky, kousek od nádraží. Někdo nedal přednost na triviální křižovatce a výsledkem byla skupinová nehoda s jednou mrtvolkou. Před Vánocemi jsou podobné bouračky snad klasikou.
Pátek začal v sedm ráno po hasičsku. Po hasičsku znamená, že se vstane, provedou se základní úkony, včetně oblečení, naskáče se do auta a jede se. Manželka obětavě vstala o čtvrt hodiny dříve a připravila mi kávu 🙂
Vyrazili jsme do Ostravy, kde jsem měl v devět podepsat smlouvu s novým zaměstnavatelem. Do firmy jsem dorazil opět s náskokem. Zajímavé bylo, že teprve v tomto okamžiku se začalo mluvit o platě. Tedy přesněji: jedna otázka vstupního dotazníku byla, jaký si představuji plat, což jsem také napsal, ale nikdy se nikdo nevyjádřil, zda jsem si řekl moc, nebo málo. Každopádně nabídnutý plat se rovnal mé nejnižší představě jedině s prémiemi, které samozřejmě být mohou, ale nemusí (prémie přitom tvoří celých 20% základního platu). Smlouva na dobu určitou (jeden rok) mě také zrovna nenadchla a ani žádnými jinými výhodami se můj zaměstnavatel nepochlubil. Smlouvu jsem sice podepsal (jsa si vědom toho, že existuje zkušební doba a že z ní mohu vycouvat), ale spokojený jsem nebyl. Spíše zklamaný, vzhledem k tomu, jak slibně vypadalo to místo i firma sama.
A nyní přichází srdcové eso v rukávu: o dvě hodiny později jsem měl už od počátku minulého týdne domluvený pohovor v jedné velké ostravské nemocnici. Málem jsem ten pohovor odvolal, když už jsem měl přislíbené to nové místo… …ale neměl jsem číslo na pána, který mě tehdy kontaktoval. Tak jsem si řekl, že to zkusím a uvidím. Za pokec s nějakým šéfem přeci nic nedám :). No, zkrátím to: krátce před jedenáctou jsem vstoupil do oné nemocnice. Šéf přišel přesně v domluvený čas – příjemným znamením bylo, že přišel, ačkoli měl dovolenou. Pokud existuje nějaký typ “Ostravaka,” pak ji tento člověk naplňuje přesně podle mých představ, včetně přízvuku, kratkeho zobaku a specifického humoru. Žádná strojenost, žádná škrobenost, o všem jsme si popovídali takříkajíc na plnou hubu. To byla jedna z věcí, jež mi hodně vyhovují :). Společně se šéfem tam byl i budoucí kolega, kterého bych měl nahradit a s tím jsme si sedli naprosto dokonale – hned jsme se dohodli na tykání, probrali klasické problémy se správou sítě, prostě jsme pokecali.
Proti soukromníkovi nemocnice nabídla:
- prakticky stejný základní plat
- místo nejistých prémií o kousek lepší a především jisté peníze za pohotovost (jednou za tři týdny 24/7)
- týden dovolené navíc
- obědy za velmi výhodné ceny (za stejné ceny obědvá moje manželka v menze)
- jednou ročně příspěvek na dovolenou
- pohyblivou pracovní dobu (pevná od 8:00 do 14:00) s možností vybrání náhradního volna v případě přebytku napracovaných hodin (žůůůůžoooo!)
K tomu i vedoucí, který se neprezentuje za každou cenu jako manažer (a to nejen přede mnou, coby nově příchozím, ale i před tím kolegou – svým podřízeným) a evidentně vřelejší pracovní prostředí. Samozřejmě není vyžadována žádná “ústrojová kázeň”, takže nemusím chystat výdaje na košile :-), což je v mém případě další bod k dobru.
Kdo mě čte delší dobu, nebo zná osobně, ten ví, že jsem před pěti lety pracoval v jedné velké pražské nemocnici a dá se říci, že tohle období ve mně zůstalo hodně zapsané. Ostravská nemocnice se velice podobá té, v níž jsem dělal, včetně podobného uspořádání, určité větší či menší zchátralosti, ale i jisté vnitřní poezie. Když jsem se před pohovorem procházel po zdejších komunikacích, připadalo mi toto prostředí velmi blízké. Když jsem pak slyšel pracovní podmínky, srdíčko doslova volalo: “vezmi to!” A to jsem měl v kapse skoro ještě horkou smlouvu od toho soukromníka :).
No, pohovor skončil tím, že pan vedoucí pronesl: “No, jednoznačně jste ze všech kandidátů nejlepší. Sice má přijít ještě jeden, ale ten vás nemůže předstihnout” a zavolal na personální, že uzavírá výběrové řízení, protože si vybral :). Bác – během dvou hodin jsem měl už druhé zaměstnání :-D. Pak se snažil sehnat nějakého náměstka, kvůli smlouvě, ale jak už to ve státním bývá, v pátek, tuplem před Vánocemi, ho nesehnal :-D. Takže jsme se dohodli na tom, že se sejdeme a podepíšeme smlouvu ve čtvrtek 27.12.. Dokud nebudu mít v ruce tuhle smlouvu, zatím si nechávám ještě tu předchozí firmu, ale jinak už jsem zcela a definitivně rozhodnutý.
Krátce před polednem jsem tedy prozatím opustil brány nemocnice a vydal se na byt. Dalším potěšujícím faktem je skutečnost, že cesta z práce domů trvá tramvají pouhých 15 minut. Tramvaj jede prakticky celou cestu po samostatném tělese, takže nehrozí, že by se nějak významně zdržela – prostě pohádka!
Doma jsem se pustil do montáže světla v předsíni. Tolik nadávek jsem už dlouho nevypustil, neboť celá konstrukce a systém montáže svědčil o tom, že vynálezce tohoto “patentu” zjevně nikdy nevyzkoušel světlo přimontovat. Šroubky mi na zem spadly minimálně desetkrát a dráty jsem z čokolády (díky nezbytnému zkroucení pod kryt) vytrhnul hned třikrát. Prostě lahoda, ale nakonec se povedlo a v předsíni tedy vidíme :). Pokračování domácích prací je naplánováno na zítra.
Sobota 23.12.2006
Vstávali jsme poměrně pozdě – až někdy kolem 11. dopolední. Po krátké snídani jsme se vydali na byt. Nejprve jsme jeli do Intersparu, nakoupit nějaký proviant. Kupodivu ani nebylo moc lidí – asi proto, že bylo poledne a všichni seděli u oběda. Okoukli jsme také umělé vánoční stromečky, ale měli jen ošklivá košťata.
Pak jsme se vydali do OBI, nakoupit nějaké věci na zpevnění skříně, která se proslavila pod názvem “pomsta milé tchýně”. Nakonec jsme koupili jen vruty.
Doma jsme nejprve zapojili pračku a udělali první zkušební zapnutí. Pravda, 30-minutový program na praní peří toho moc nepředvedl, ale hlavní je, že pračka ani při napouštění, ani při vypouštění neteče. Další pokusy uskutečníme v nejbližších dnech, až prostudujeme návod, který je pouze v angličtině.
Dále jsem přimontoval další světlo do předsíně. U tohoto jsem si dost zanadával, protože systém uchycení evidentně vymýšlel někdo, kdo toto osvětlení nikdy nezkusil přimontovat. První ze dvou šroubů jsem nakonec jakž takž dostal na své místo, ale u druhého jsem vypěnil. Následně mě vystřídala manželka, která se s tím chvíli babrala a nakonec skončila také – šroubek se totiž poroučel do lišty, odkud se nedá dostat. Takže světlo drží na jednom šroubu a to bude muset stačit.
Pak už jsem dělal jen takové maličkosti, jako je montáž držátek ke skříni, nebo pověšení lustru do dětského pokoje. I zde jsem si zanadával na hliníkové dráty a projevil přání, abych se mohl setkat s někým, kdo náš byt před několika lety stavěl. Asi bych si při takovém setkání vyřval hlasivky, protože tolik fušeřiny jsem viděl snad jen v Itálii.
Cestou zpět jsme se ještě snažili sehnat vánoční stromeček. U Makra je už neprodávali, u Tesca měli košťata, přičemž nejošklivější, pro které je i označení “koště” příliš vznešené, začínaly na 500 Kč a ty lepší na 700 Kč. Ani tu “nejvyšší třídu” bych si ale nedal ani do sklepa, natož do obýváku. V Tescu sice měli celkem solidní umělý stromek za docela slušnou cenu, ale byl to poslední kus a když jsem si představil protažené ksichty obsluhy po našem požadavku na odstrojení a zabalení do krabice, vzdali jsme to a vyrazili domů. Letošní Vánoce prostě budou bez stromečku. Mně to ani nevadí – našel bych tisíc způsobů, jak lépe investovat stovky korun, než za jakousi obskurní kosodřevinu.
Toť pro tuto chvíli vše. Ozvu se, jakmile se zase bude dít něco zajímavého :).
0 komentářů