Product placement je forma reklamy, se kterou se nejen v českých filmech setkáme, coby diváci, ve stále větší a otravnější míře. Oč jde: každý větší film má nějaké sponzory. Sponzoři investují peníze a něco za ně chtějí zpátky. Typicky to jsou “úvodní/závěrečné obrazovky” s jejich logy a konstatováním, že ten či onen film vznikl za jejich přispění. Většina diváků ale takovému sdělení určitě věnuje výrazně menší pozornost, než filmu samotnému. Ostatně kdybyste se jich při odchodu ze sálu zeptali, jaká loga sponzorů viděli, většina by vám neřekla více, než jedno či dvě. Příjemci reklamy si prostě na podobně sdělený obsah vytvořili určitý druh imunity, slepoty a ignorace. Tím pádem bylo nutné jim reklamu podstrčit ve snesitelnější formě – tedy zakomponovat ji přímo do filmu.
Matně si vzpomenu na první filmy, kde jsem product placement zaznamenal ve “zkousnutelné” podobě: tak například v Matrixu byla k vidění dnes již legendární Nokia 7110. O něco násilněji, ale ještě stále v mezích, působilo pojídání bonbónů M&M´s v celovečerním filmu s Mr. Beanem. Jednou z nejznámějších forem tohoto typu reklamy je pak Pepek námořník – asi každý ví, jakou potravinu konzumoval, když potřeboval dodat sílu. A výsledek této “kampaně” byl prý překvapivě dobrý.
Česká forma product placementu je o něco kostrbatější a někdy až příliš “okatá.” Začněme porevolučními Básníky a drogerií Teta. Ta ale aspoň trošku zapadala do děje.
Velmi svérázně pojali reklamu ve filmu autoři Českého snu: když se před kamerami proměňovali z obyčejných studentů na manažery a v butiku firmy Boss se odívali do kvalitních obleků, dohodli se (na kameru) s majitelem, že za to bude jejich logo na obrazovce pět sekund. Následně pak jeden z protagonistů ukázal na kameru nášivku, umístěnou na saku. Divák tak přímo viděl, jak takový product placement vypadá v praxi (až na to, že ve filmech tu dohodu a případný finanční obolus neuvidíte).
O dost nešetrnější pak byly Troškovy Kameňáky, kde všichni popíjeli Mattoni a každý ve městě jezdil zásadně v nejnovějším modelu z produkce automobilky Opel. Část záběrů pak byla evidentně koncipována jen proto, aby bylo dostatečně dlouho a detailně vidět logo na přední masce. A tady začíná podle mne špatný model nasazování product placementu – totiž když se film (resp. záběry v něm) podřizuje reklamnímu sdělení.
Za naprostou tragédii pak považuji film Rafťáci. Přiznám se, že po jeho shlédnutí jsem byl naprosto znechucen a pokud si dobře vzpomínám, od té doby jsem již žádný nový český film neviděl. Přeci jen – pokud se budu chtít dívat dvě hodiny na reklamu, půjdu na Noc reklamožroutů, ale vážně nevidím jediný důvod, proč vyhazovat 150 Kč za trapně zpracované série reklamních sdělení.
Několik příkladů z Rafťáků: protagonisté jdou po ulici a snímá je kamera. Říkal jsem si “proč je natáčeli tak blbě zezdola?” V zápětí se objevila odpověď – totiž logo České spořitelny na fasádě jedné z budov. Tak debilní záběr jen kvůli logu…. Další trapárnou je několikanásobné opakování věty, ať chlapečkovi dají zapít prášky Spritem, že ten jediný nevyplivne. Za absolutní trapas pak považuji scénku u babičky, kdy Kotek (?) volá na psa “Sezname!” – už to samo o sobě bylo dost hloupé. Jenže to jaksi sponzorovi – Seznamu.cz – asi nestačilo a tak Kotek ještě musel Mádlovi (?) vysvětlit, proč se pes jmenuje právě Seznam: “No, protože všechno najde!”
Opravdu nemíním platit za sledování přehlídky log, produktů a značek sponzorů toho kterého filmu. Pokud sponzoři sponzorují, nechť je film uváděn zdarma a diváci na něj chodí s tím, že za nulovou cenu budou muset akceptovat dávku reklamy. Je-li ale z peněženek diváků požadována suma v řádech stokorun, neměli by se za své peníze dívat na souvislý blok reklamních sdělení, která jsou pospojována jakýmsi druhotným dějem.
0 komentářů