Nenávidím České dráhy aneb Víkend ve vlaku

Pátek 3.11.

Možná to znáte taky – postavíte se do fronty v obchodě a i když si vyberete nejkratší frontu, odcházíte jako poslední. Obvykle se zepředu ozve “pani vedoucí, stornooo”, “vy jste si nezvážila ty jabka?”, případně dojde papír (v pokladně, samozřejmě 🙂 ). Mně se tohle stává tak často, že automaticky s něčím takovým počítám a už mě to ani nenasere. Zrovna, když jsem byl naposledy v jednom hyper-super, se zasekla fronta díky paní přede mnou. Stáli jsme tam asi pět minut, než “rychlobruslař” na inlinech zjistil cenu zboží. Zákaznice, stojící za mnou, začala po těch pěti minutách žbrblat, ať pokladní namarkuje zbytek zboží a to chybějící vezme potom zvlášť. Byla takový ten “našlapovací typ” – tedy sama se nastartuje a sama se následně “tůruje.” Když dosáhla určité hranice nasranosti, obrátila se ke mně: “No že jo, pane?” Já, jakožto našimi hyper-super k asertivitě dovedený zákazník, jsem se na ní otočil a odvětil jí: “Klíd, paní. To je tím, že v téhle frontě stojím já. Kdybych stál támhle v té, tak se zasekne tamta.” Nevím, zda dotyčná pochopila mou ironii, ale působila jakoby smířeně s osudem :).

Stejně tak když nasednu do vlaku, něco se stane a opravdu jen zcela výjimečně dojedu včas. Pravda, naposledy -před týdnem – se má smůla přenesla na manželku, když přijela o tři hodiny později, neb v Prosenici skočil pod vlak sebevrah. Na mne ale nemá – můj osobní rekord činí 210 minut, což je ještě o půlhodiny déle (to tehdá v Chocni strhnul vlak trolej a naschvál to udělal zrovna v úseku, kde byla díky rekonstrukci v provozu jediná kolej).

Takže jsem v pátek v 15:18 nasedl do IC Hutník, což je můj tradiční spoj. Cesta vypadala v pohodě, jediné, co mě mírně točilo, byl tlustoprd na vedlejším sedadle, který nějak nechtěl uznat, že půlka prostoru by měla být moje a neustále se rozcapoval. Nicméně osud, Bůh, nebo něco podobně podlého, asi po hodině cesty zjistil, že ve vlaku sedím já. Jinak si neumím vysvětlit, že jsme v 16:18 neplánovaně zastavili ve stanici Přelouč. Na vedlejší koleji stál rychlík 1503, který z Prahy odjížděl více než 40 minut před námi. Hned mi bylo jasné, že bude problém. A taky byl. Průvodčí nám vlakovým rozhlasem oznámil, že stojíme z důvodu poruchy zabezpečovacího zařízení a odhadovaná doba zpoždění bude 15 minut. Na toto konstatování jsem se jen pobaveně zasmál, neb coby zkušený cestující vím, že takováto čísla, jsou-li sdělena někým z Českých drah, je nutné násobit 2x až 3x. A nemýlil jsem se: z Přelouče jsme nakonec odjeli až po 40 minutách. Dostalo se před nás i Pendolíno, které IC Hutník běžně dohání až v ostravském Suchdole nad Odrou.

Strojvedoucí zbytek cesty opravdu jel, co to dalo – pochvala pro něj. Chvílemi jsem si ve velkoprostorovém voze připadal jako v dopravním letadle, zmítaném turbulencemi. I díky tomu jsme nakonec zpoždění stáhli na dvacet minut.

Myslel jsem, že čtyřicetiminutovým postáváním v Přelouči jsem si smůlu na tento týden vybral. Jak ale uvidíte níže, nebylo tomu tak.

Sobota 4.11.

Mám svátek :). A jako ve správný sváteční den jsem se moc nepředřel :). Dokonce jsem dostal nějaké ty dárečky – ale protože svátek neslavím, tak jsem je prohlásil za dárky vánoční a zakázal nákup jakýchkoli dalších.

Kromě džínů od tchýně, mi manželka darovala moooc šikovnou věcičku, po které jsem při montážích v našem hnízdečku lásky toužil: akušroubovák. Sice jsem se chlubil, že šrouby utahuji vrtačkou, ale přeci jen akušroubovák má celou řadu výhod, počínaje výrazně nižší hmotností a konče nastavením momentu, takže už nebudu rasit hlavičky šroubů a vrutů :). V praxi jsem si tuhle hračku otestoval v neděli, kdy jsme dělali na kuchyni a musím jen chválit :).

Sobotní ráno jsem tedy zažil ve stavu spících, zatímco manželka s tchýní poletovaly po nákupech v Polsku. Původně jsem chtěl vyrazit také, ale vize toho, že bych se tím pádem celý týden ani jednou pořádně nevyspal, mé rozhodnutí změnila.

Odpoledne jsme pak trávili například vařením a pečením výborného koláče. Tchán odpoledne trávil tak, že popíjel s instalatérem a čtenářům dobře známým zedníkem Pepou. Pepu jsem málem nepoznal, neb poprvé v životě neměl na hlavě kšiltovku s kšiltem dozadu :).

Pan instalatér jaksi při popíjení pozapomněl, že je na místě motorovým vozidlem a bylo nutné zajistit jeho přepravu domů. Díky tomu jsem si vyzkoušel pilotáž zatím největšího auta – řídil jsem dodávku Peugeot Boxer. Přiznávám, že jsem se slušně bál, protože přeci jen s auty této kategorie jsem do té chvíle neměl ani sebemenší zkušenost. Proto mě překvapila celá řada “maličkostí”, jakými byl úplně jiný posed a držení volantu, absence prostředního zrcátka (to používám nejvíc, ale v dodávce jaksi nemá smysl), malé pedály, umístěné nezvykle daleko od sebe a dost divná řadící páka, na které nebylo poznat, jaký stupeň je právě zařazený (to jsem odhadoval podle tachometru a otáčkoměru). Úvodní část po Studénce jsem absolvoval rychlostí kolem 35 km/h a ani na silnici mimo obec jsem si nedovolil jet rychleji, než 70 km/h. Přeci jen auto je to dost velké, nevěděl jsem, jak se chová, brzdí atd. a silnice byla místy pěkně namrzlá. Pana instalatéra jsem ale nakonec s úspěchem odvezl a ani jsem nikde nevzal obrubník, čehož jsem se bál :). Jeho přání, abych zaparkoval ve dvoře, jsem mu ale nesplnil a nechal mu Boxera stát na silnici před domem s tím, ať si zaparkuje sám :).

Večer jsme s manželkou navštívili sousedy. Nalákali nás na ledové kafe, které paní domu umí znamenitě. Jen tak mimochodem se zmínili, že jim zlobí počítač, takže jsem spojil příjemné s užitečným a podíval se na něj. Už na první poslech mě zaujala tichost onoho stroje, za který by se nemusel stydět ani Mironet. Záhy jsem přišel na příčinu: byl jí absolutně zastavený větráček procesoru. Počítač sice běhal celkem slušně i bez něj, ale při zátěži “zamrzával.” Zbytek večera jsme strávili u sklenky vína a příjemného pokecu.

Neděle 5.11.

Už nemám svátek, takže se jede makat :). Budíček v 8:00, odjezd na nádraží a odsud vlakem na Svinov. Den samozřejmě nemohl začít jinak, než snídaní. V tomto už mě manželka zná a ví, že bez této části dne bručím, jak starý medvěd :).

Během snídaně jsem studoval část osvětlovací rampy, která nám posledně po zapojení efektně explodovala. Objevil jsem jakousi podivnou krabičku a po důkladném prozkoumání jsem musel potvrdit manželky první nápad – totiž že je to trafo. Ano, vážení a milí čtenáři, záhada explodujícího osvětlení je vyřešena: trafo jsem vůbec nezapojil, takže do žároviček na 11V teklo v daném momentě rovných 220V…. Ehm :).

Hned poté jsem se pustil do prohození směru otevírání dveří lednice. Původně jsem jel podle návodu, hezky bod po bodu. Zhruba v polovině jsem usoudil, že zbytek už pochopím sám a tak jsem také udělal. Pravda, zbyl nám jeden šroubek. Dokonce vím, kam patří. Jen nevím, jak ho tam dostat. Takže aktuálně probíhá testovací provoz za účelem zjištění, zda dveře plní svou funkci i bez onoho šroubu.

Jako další přišlo na řadu zavěšení poličky s kořenkami, které nám coby svatební dar darovala kolegyně Dáša. To byl překvapivě jednoduchý úkol, na kterém asi nešlo nic zkazit. Takže jsem nic nezkazil a kořenky visí :).

Další úkol už byl lahůdkovější: protože jsme koupili kuchyňskou linku, která je výrazně větší, než naše kuchyň, museli jsme improvizovat. Jedna ze skříněk tedy měla přijít vedle vstupu do místnosti. Dlouho jsme vážili, zda umístit skříň tak, nebo onak, jak má být vysoko, až jsme konečně nakreslili na zeď “zaměřovací body” a já se pustil do díla. Teprve když jsem asi posté nadával na to, že se do té skříně blbě dostávám s vrtačkou, mi došel “detail”, který nám předtím unikl – a sice směr otevírání dvířek. Skříňka sice už visela, ale nebylo v lidských silách se do ní po otevření dostat :). Nakonec jsme se rozhodli, že vyzkoušíme podobný způsob, jako u lednice – tedy že přehodíme dveře. Převrtal jsem tedy panty na druhou stranu, přemontoval držátko na dolní část dvířek a hurá – ono to vyšlo. Památkou na naší “šikovnost” budou díry po původním uchycení držátka, situované na horní části.

Přišel úkol dne – a sice montáž závěsného systému, který jsme si koupili ze svatebního darů od mých kolegů a kolegyň z práce. To bylo veselejší – část zdi je totiž beton a část tvoří Ytongy. V betonu drží hmoždinky (a tím i celý závěsný systém) bez problému, ovšem v Ytongu se občas ani k tomu určené hmoždinky nechytají. Na potvoru zrovna na posledním závěsu se hmoždinka protáčela. Nakonec jsem si ale poradil typicky kutilo-Timovským způsobem – do díry jsem nacpal plastový zbytek od hmoždinek a hle – najednou to drželo, jak mělo :).

Teď konečně k tomu, proč nenávidím České dráhy

Večer mě čekal odjezd do Prahy. Vybral jsem si vlak IC 146 Hradčany a abych měl jistotu, že nebudu stát v chodbičce, zakoupil jsem si místenku. První, co mě na nádraží naštvalo, bylo dvacetiminutové zpoždění, které vlak nabral v Bohumíně, kde připojovali vagóny. Vzhledem k plánovanému příjezdu do Prahy ve 23:03 zbývala asi 50 minut rezerva, abych stíhal poslední metro. Z ní tedy 20 minut ukrojili experti z Bohumína.

Proč experti? No, psal jsem o tomto fenoménu již před rokem ve článku Vůz se službou úschova mrtvol během přepravy je řazen na konci vlaku…, kde jsem zmiňoval skutečnost, že v Bohumíně na nádraží pracují patrně retardovaní jedinci, kteří neumí ani čísla, neb vlaky odtama zásadně nejedou v řazení, v jakém by měly jet, ale skoro pokaždé jinak.

Takže tuto neděli jsem měl – podle webu ČD – jet ve čtvrtém voze odpředu. Vlak přijel se svými dvaceti minutami zpoždění a ač jsem dával pozor, svůj vagón číslo 9 jsem nenašel. Zeptal jsem se tedy průvodčího, který mi sdělil, že “devítka je druhá za lokomotivou.” Hlavně, že měl být čtvrtý…. Asi se do toho Bohumína pojedu někdy podívat a přivezu tam těm retardům učebnici matiky pro první třídy ZŠ.

Nuže, následoval sprint do mého vozu, nalezení toho správného kupé a mé sedačky. Kupodivu byla prázdná a čekala na mne. Kromě toho v kupé dlely ale ještě další čtyři dívčiny slovenské národnosti, studující v Olomouci. Slovenštinu poslouchám celkem rád, ale poté, co se mezi sebou začaly dohadovat, zda se buráky a vlašáky loupou, musel jsem se ptát Boha, ve kterého nevěřím, za co mě takhle trestá. Stále mi ale svítala naděje, že v Olomouci ony dotyčné opustí vlak a bude klid od podobně filozoficky náročných debat.

“Auta stojí, vlaky jedou” – tak nějak zní propagace, která má prezentovat náš dopravní kolos. A jeli jsme – zpočátku i celkem rychle. Skoro jsem až doufal, že to dvacetiminutové zpoždění doženeme.

Po hodině jsme už byli v Prosenici, kde si minulý týden manželka odstála tři hodiny, jak jsem zmiňoval na začátku. Už při vjezdu mi bylo jasné, že jedeme na nějakou vedlejší kolej. A také, že ano. Začala pomsta Českých drah za můj negativní postoj k nim. Vlak zastavil. Po deseti minutách jsme se dozvěděli, že budeme stát asi třicet minut kvůli problémům s trakčním vedením. Spočítal jsem si, že 20 minut nabraných v Bohumíně a 30 minut tady = příjezd 23:53 a ještě bych to metro mohl stihnout. Nezapomínejme ale na mou poučku: každý takový čas, oznámený pracovníkem Českých drah, násobme 2x až 3x!!

Náš vlak se ve 20:32 konečně dal do pohybu. Aktuální zpoždění činilo 62 minut a já stále doufal, že něco doženeme a pojedu domů normální – tedy ne noční – MHD. Deset minut naděje. Bác – ve 20:42 jsme zastavili v Dluhonicích. A postáli jsme si zde 25 minut. Auta stojí, vlaky jedou? Ano, jeli jsme – se zpožděním 89 minut a rychlostí 36 km/h (změřeno stopkami). Obávám se, že auta jedou a vlaky buď stojí, nebo se plazí.

Do Prahy jsme dorazili v 0:37 (tedy s 94-minutovou sekerou), takže přesně v momentě, kdy od Hlavního nádraží odjížděl noční autobus směrem domů. Ten jsem samozřejmě nestihl a musel jsem čekat až do 0:52 na “noční okružní jízdu Prahou” (=podle DP Praha autobus linky 505), trvající 39 minut. I ten samozřejmě nabral zpoždění (jak jinak, když jsem v něm seděl já), takže jsem se domů dostal až v pondělí kolem 1:40. Jak asi vypadalo mé vstávání v 6:00, nemusím nijak zvlášť popisovat.

Každopádně opravdu se těším na to, jak se koncem roku odstěhuji za manželkou do Ostravy a budu moci Českým drahám vzkázat legendárními slovy z Pelíšků: “České dráhy, vyližte si prdel.” Už žádné dojíždění v dobytčácích, na kožence, ani stání v chodbičce, sezení na zemi a podobné zážitky, které by například při přepravě zvířat absolutně neprošly kvůli normám. Žel – na přepravu osob ČD žádné normy nemají a také to podle toho vypadá.