Už mi to visí? Nebo to visí mojí manželce? Ne: už NÁM visí!

Jak jsem avizoval tři týdny nazpět, čekala nás instalace kuchyňské linky. Ta měla jeden jediný, ale poněkud podstatný problém: byla větší, než naše kuchyň a navíc byla opačně orientovaná. Tedy ne, že by snad měla lesbické sklony, ale prostě byla určena pro kuchyň, která má roh vpravo a sporák vlevo, kdežto v naší kuchyni je tomu přesně obráceně. Ač jsme jí před nákupem viděli celkem tři: manželka, já a tchýně, nikomu z nás to jaksi nedocvaklo :).

Takže jak probíhal tento víkend.

Pátek 20.10.

Protože v našem bytečku pracoval instalatér, který nám zapojoval vodu a plyn, směřovala má cesta vlakem tentokrát až do Ostravy. Vlak byl tradičně narvaný, takže za příplatek “za vlaky vyšší kvality” museli někteří cestující trávit cestu v chodbičce. Já měl nejprve štěstí, pak smůlu. Štěstí proto, že jsem přišel včas a vychytal tak volné sedadlo, na které nebyla rezervovaná místenka. Smůlu proto, že jsem vychytal dalších pět spolucestujících. Jeden se neprojevoval nijak, druhá hned po příchodu zavřela okno a třetí soustavně zavírala dveře kupé. Když se vzduch v kupé dostatečně vydýchal, odcházela dotyčná na chodbu, aby se nadýchala čerstvého, přičemž nikdy nezapomněla zavřít tak, aby nezůstala ani nejmenší skulinka. Nejhorší byly čtvrtá a pátá cestující – obě pracovaly v nějaké jazykové škole a byly očividně plné zážitků. Hlavně cestující číslo čtyři trpěla vlastností, kterou úplně nesnáším a kterou nazývám “vyprávění jedna ku dvěma” – tedy že dotyčná osoba vypráví jednu minutu události dvojnásobný čas, než původně probíhala. Zmíněná slečna tento poměr často překonávala a navíc se vyžívala v monologu, který vedla od Prahy až do Hranic na Moravě (3,5 hodiny!!), kde vystoupila. Kdyby jela ještě o stanici dál, asi by mi z těch jejích blábolů praskla hlava, nebo bych onu slečnu s “intelektuálními brýličkami” vyhodil z okna.

Hned z nádraží jsme se přetransportovali s manželkou do obchoďáku IKEA, neb mi kručelo v žaludku a asi každá ženská, co má doma staršího partnera, ví, že nejhorší je hladový chlap. Musím říci, že smažák s hranolkami a tatarkou pro dva za celkových 140 Kč včetně tzv. “nekonečné skleničky” (=můžete si jí naplnit tolikrát, kolik váš močový měchýř snese), byl příjemným překvapením a to i po chuťové stránce.

Když jsme se vrátili, instalatér akorát dokončoval svou práci. Ukázal nám, jak se zapaluje sporák (má automatické zapalování) a jaké má všechny možné pojistky. Docela jsem zíral, když ukazoval jištění proti zhasnutému ohni a sfoukl plamen hořáku. Plyn chvilku unikal, nicméně poté byl zastaven termopojistkou. Další ochrany jistí otočení kolečkem hořáku a otevření trouby dítětem. Každopádně jedno je jisté: díky termopojistce si s tímhle sporákem nikdo nepustí plyn :). Vidíte, už ani otrávit se dneska nemůžete! A to nám ho zrovna zlevnili….

Pak už jsme se vrátili zpět do Studénky a připravili plány na další dny.

Sobota 21.10.

Na tento den jsme si naplánovali montáž spodní části linky. Nebyla to činnost jednoduchá – již z výše uvedených důvodů, protože bylo nezbytné vybrat, které skříňky v lince zůstanou a které využijeme jinde. Nakonec jsme udělali jakous takous sestavu, která pasovala a sešroubovali jí k sobě vruty. Tady jsem si docela pěkně ulehčoval práci a vruty jsem šrouboval vrtačkou. Dělník Pepa (známý čtenářům z několika předchozích článků) sice mluvil o tom, že se má vrtačka na šroubování používat v nízkých otáčkách, ale protože jsem býval fandou formule 1, nebyly nízké otáčky nic pro mne :). Jeden vrut jsem tak šrouboval zhruba vteřinku, maximálně dvě. Pravda, u některých to odnesly hlavičky – když vrut skončil a vrtačka se točila dál. Udělal jsem tak úpravu, kterou na jiných výrobcích komentuji slovy “Kterej debil to takhle zašrouboval?” 🙂

Po kompletaci skříněk přišla na řadu pracovní deska. I ta je samozřejmě větší, než naše kuchyň, takže bylo nutné ji poněkud ořezat. Pro tyto účely jsme si od známých půjčili dvě pily: kotoučovku a přímočarku (také se jí prý říká “šukalka”). Ani s jednou jsem nikdy nedělal, takže kotoučovku jsem odložil zpět do tašky se slovy, že “ta bude asi hodně ostrá a rychlá a když už tu pracovní desku mám zkurvit, tak ne tak rychle.” Chopil jsem se tedy “šukalky” (jako té pily, to je doufám jasné!). Na jeden díl pracovní desky jsem pečlivě vyměřil a zakreslil čáru, podle které jsem mínil řezat a pustil se do díla. Chvilkami mi čára maličko utíkala doleva, chvilkami zase doprava, takže jsem pilu korigoval…. Výsledkem bylo, že místo zcela rovného řezu jsem vytvořil sínusovku. Pravda, maximální amplituda byla asi čtyři milimetry, což by nebylo tak hrozné, ale na lince je to přeci jen znát. Než jsem stačil začít další destrukční pokus na další části pracovní desky, manželka si vzpomněla, že v OBI nabízejí službu přesného řezání dřeva. Naložili jsme tedy pracovní desku do auta a vyrazili. Mnou uříznutý kus jsme raději nechali doma, protože mi bylo jasné, že by se fachmani v OBI asi hodně pobavili :).

V OBI mají takový velikánský stroj, kam jen položí desku či prkno, nastaví šířku a cirkulárka to uřízne. Na rozdíl ode mne tak učiní rychle, přímo a především přesně. Za jeden řez si účtují 20 Kč a i s čekáním celá akce trvala ne déle, než pět minut. A to se vyplatí! 🙂

Naložili jsme tedy ořezané desky a vydali se zpět do bytu, kde jsme je vruty přimontovali k lince. Nebyl bych to já, abych něco nerozbil, takže mi v neděli, kdy jsem seděl ve vlaku, manželka hlásila, že jsem při manipulaci s deskami asi nakřápnul ten nový odpad u dřezu, protože kape.

Stav kuchyně v sobotu večer

Večer jsme pak trávili u manželčiny rodiny, konkrétně u tety a strýce. Ti mají tříletou holčičku Dášu, které jsme koupili dva malé dárky. Musím říci, že udělat radost malému dítěti, je pro mne vždy nádherný zážitek, protože děti tu radost nehrají, ale opravdu ji mají. Tohle bychom se od nich měli učit! Dášina rozzářená očka, když lovila magnetické rybičky a patlala modelínu po koberci, byly krásným zakončením dne a příjemným relaxem po práci. Jojo, taky bych možná chtěl mít – alespoň na chvíli – starosti typu “jak postavit kamión z LEGA.” Asi zalezu pod gauč a vytáhnu ho (to LEGO) :).

Neděle 22.10.

Je 8:00 a nás budí budík. Chvilku se dohadujeme, zda ho utopíme, nebo prohodíme oknem, ale dnes jedeme do Ostravy vlakem a ten jaksi nepočká…. V devět tedy už stojíme na nádraží a čekáme na vlak na ostravský Svinov. Svinov byl pro mne docela zážitkem – ostatně lehce jsem se o něm zmínil v krátkém postu a hned jsem vyvolal reakci jakési Ostravačky, která mě označila za sebestředného Pražáka :).

O dvacet minut později vcházíme do nedalekého Hornbachu. Úkol zní: sehnat vrták “desítku” do betonu (k vrtačce nějaký byl, ale byl z nočníkové oceli, protože jsem ho utavil), šrouby pro montování nábytku a podložky. V plánu je totiž montáž horní části linky a tu jsem pojal skutečně velice vážně.

V Hornbachu musím pochválit obsluhu v oddělení vrtáků. Poté, co jsme asi dvě minuty s manželkou váhali, jaký koupit, zpozoroval naší bezradnost jeden ze zaměstnanců a přitočil se k nám s otázkou, s čím potřebujeme poradit. Byl velice vstřícný, ochotný a pomohl nám s výběrem. Takhle si představuji dobře vedený obchod: obsluha neotravuje hned při vstupu, ale vidí-li, že zákazník je bezradný, neváhá a pomůže.

Po příjezdu na byt jsem nejprve spořádal větší část nákupu, pořízeného v nedaleké prodejně potravin Hruška a poté se pustil do plánované práce. Usmyslel jsem si, že nejlepší bude sestavit si celou linku na zemi, provrtat boky skříní a sešroubovat je k sobě zakoupenými šrouby. Tím mělo být dáno, že dolní části linky budou vzájemně zcela vodorovné. Jak jsem naplánoval, tak jsem učinil a podařilo se. Když byla celá linka sestavená a sešroubovaná, následovala rozborka a montáž jednotlivých skříní na zeď kuchyně. Jak jsem měl předtím s přesností vrtání problémy, tak tentokrát se neskromně pochlubím, že ani jedna díra nebyla vedle. Kousky linky se tak postupně přemísťovaly ze země na zeď, kde jsem je šrouboval k sobě a kotvil ke zdi. Část hmotnosti jsme přenesli na kachlíky pod linkou “made in Pepa,” které tlaku zatím úspěšně odolávají. Pouze poslední skříňka je maličko vykloněná, neb její spodní část zasahuje ze zdi na kachle, které jsou samozřejmě o nějaký ten milimetr vyšší. Po zkušenosti s řezem desky jsem se raději nepokoušel tento problém nějak eliminovat, abych neuřízl celý zadek skříně :). Každopádně mohu konstatovat, že linka už nám visí – tolik tedy vysvětlení názvu tohoto článku.

Pravda, jeden kiks jsem měl, když jsem vrtal díru do skříně a divil se, proč ta vrtačka vůbec “nejede” a proč se mi povoluje vrták. Zkušenější asi hned poznali, že jsem měl “zařazen” zpětný chod. I přesto jsem tu díru ale vyvrtal :-D.

Celé dílo jsme završili rampou, která je umístěna navrchu a obsahuje tři bodová světla. Už když jsem tuto rampu montoval, mě zaujala dosti fušerská práce na elektrickém vedení osvětlení. Několik drátků, zapojených do čokolád a připevněných “koníkama” mou důvěru opravdu nevzbuzovalo. Po zapojení elektřiny a nahození jističů se tak z kuchyně ozvala rána a vypadl hlavní jistič na chodbě. Podle svědectví mé manželky se světla na chvíli rozsvítila, ale poté s explozí zhasla. Elektřinu jsem tedy odpojil s tím, že seženu lepší dráty a celou elektroinstalaci předělám.

Takto měla kuchyň vypadat podle výrobce

A takto vypadá tatáž kuchyň po neděli a po našem tuningu

Pak jsme ještě úspěšně zamontovali světýlko pod linkou, nainstalovali a zapojili lednici, takže pevně věřím, že další pracovní víkend na mne bude čekat dobře vychlazené pivečko :).

Pak už se pomalu chýlil odjezd. Ani ten samozřejmě nebyl bez problémů: na poslední chvíli jsem se rozhodl pro Pendolíno, takže jsem si vyplnil Kilometrickou banku a připravil si 200 Kč příplatek. Na nádraží ale zchladili mé nadšení, když paní za pokladnou oznámila, že druhá třída je vyprodaná. Obratem ale nabídla slevu SC+, která spočívá v tom, že dva lidé jedou celkem za 750 Kč (běžná cena je 500 Kč za osobu). Problém byl jen v tom, kde sehnat toho druhého. Nakonec se ale objevil můj zachránce – nějaký student, který měl nárok na slevu – tedy na jízdenku za 250 Kč. Protože ale druhá třída byla vyprodána, měl jen dvě možnosti, jak jet Pendolínem: za 600 v první třídě, nebo za 375 Kč se mnou. Dotyčný měl sebou slečnu, nechtěl se před ní shodit a bohorovně zaplatil onu částku, takže jsem nakonec jel s ním. Neodpustil jsem si komentář, jak je jednoduché jet do Prahy společně s cizím chlapem, což manželku evidentně zaujalo 😀

Resumé

Toliko tedy tento víkend. Na další (za dva týdny) jsem si už naplánoval další akce:

• montáž kuchyňského závěsného systému
• upevnění garnýže
• nová elektroinstalace osvětlovací rampy nad linkou
• montáž poličky na kořenky od kolegyně Dáši
• (možná) montáž pracovní desky pod okno v kuchyni (ze zbylých částí linky)

Určitě se zase pochlubím, co jsem zkazil :).