Minulý víkend jsem již probral formou videa, takže je čas vrátit se k tomu předminulému. Nepatřím mezi manuálně zručné muže, kteří cokoli opraví a z fleku vlastníma rukama postaví dům. Již na základní škole, kde jsem měl jinak velice dobrý prospěch, jsem málem propadl z “dílen” (tuším se to jmenovalo nějak jako “pracovní výchova,” nebo podobně – od té doby práci nějak moc nemusím :-D). Učitele tohoto předmětu jsem dováděl k šílenství a spolužák, který ode mne ve všech ostatních předmětech opisoval, tak pravidelně jednou za čtrnáct dní zažíval alespoň malou satisfakci.
Má drahá a milovaná manželka je ale skalním optimistou, proto na víkend naplánovala dva úkoly: tapetování jídelny a dlaždicový obklad v kuchyni. Moje obavy z výsledku odpálkovala slovy “To zvládnem” (asi často poslouchala stejnojmennou písničku).
Začali jsme tapetováním. Zdí bych se ani tak nebál – přeci jen jsem viděl minimálně desetkrát, jak se tapetují zdi. Nicméně manželka chtěla vytapetovat i strop. Pro tento úkol jsme se vybavili návody, které jsou zadarmo dostupné v každém OBI a Hornbachu. Manželka se velice těšila právě na tapetování stropu, které bylo v onom návodu popsáno jako velice jednoduché. Ilustrační obrázek ukazoval jednoho človíčka na štaflích a druhého se smetákem v ruce. To přeci nemůže být nic obtížného! Takže jsem vylezl na štafle, manželka zaujala pozici se smetákem a začali jsme přilepovat první pás. Během chvilky jsem vypěnil – tapeta se smýkala a ne a ne přilnout na to správné místo. Drahá polovička pochopila, že tudy cesta nepovede a rozhodla o prohození rolí. Ani ona však neuspěla, navíc jsme zjistili, že skrze přilepenou tapetu je vidět lepidlo, kterým předchozí majitel lepil stropní obklady. Nezbylo, než přenechat tuto práci profesionálovi. Malým zadostiučiněním pro mne byla informace, že dva tapetáři se s jídelnou a kuchyní párali celkem 16 hodin, protože to prý nebylo nic jednoduchého. Začínám chápat, že praxe bývá o něco složitější, než obrázky postaviček se smetákem.
Přesunuli jsme se na dlaždice v kuchyni. Velice pečlivě jsem vodováhou (opět podle návodu z OBI) odměřil vodorovnou linku v dané výšce. Přišlo mi sice divné, že na jednom konci kuchyně je linka o skoro centimetr výše, než na druhém a to i přesto, že máme čerstvě vyrovnané podlahy, nicméně tento fakt nás nemohl zastavit. Rozdělali jsme tedy lepidlo na kachlíky (místo míchacího nástavce posloužila skoba upevněná do vrtačky) a nanesli ho za neustálých dohadů, zda má správnou konzistenci, na zeď. Lepidlo pomalu stékalo a během chvilky zakrylo pracně vytvořenou “možnávodorovnou” linku. Podle čeho teď připlácneme na vrstvu lepidla kachle, když nám zmizela veledůležitá vodící čára? Manželka se toho ujala s nadšením sobě vlastním a přilepila první tři kousky. Bohužel jsme při tomto úkonu zjistili, že zeď v rohu vede do mírného oblouku a kachle tak odstává. Navíc ani vzájemná poloha oněch tří nalepených kusů nebyla rovnoběžná s vodováhou, takže jsme náš pokus zakončili odtrháním již nalepeného a škrábáním lepidla. Nechyběly mé komentáře, že si Visnery měla místo mne vzít zedníka – sice by s ním asi nepokecala tak, jako se mnou, ale tohle by zvládnul :). I v tomto směru jsme tedy skončili pěkným fiaskem. Až dodatečně mě kolegyně v práci upozornila, že dlaždice je nutno lepit nikoli zdola, jak jsme to dělali my, ale shora – právě proto, aby vodorovná linka nezmizela pod lepidlem.
Jediný úspěch, který jsme zaznamenali, bylo druhé vymalování koupelny a WC. To se nám (snad) podařilo, dokonce bez poučného návodu z OBI :).
Už teď jsem zvědavý na to, jaké úkoly připraví má Drahá na tento prodloužený víkend. Určitě se zase podělám/podělím na blogu s tím, co jsme zvládli a co nikoli.
0 komentářů