I když jsem skoro přesně před rokem psal článek s nadpisem Nepomůžu a nepomůžu! Nejsem blbej…, nakonec se ukázalo, že “blbej” asi jsem – a nejen já :).
Bylo nebylo…. V sobotu jsme se Snoubenkou vyrazili autem z Ostravska do Olomouce kvůli nějaké obchodní záležitosti. Cesta ubíhala celkem v pohodě, já byl uveleben na sedadle spolujezdce, na které si – když tak sleduji, jak se jezdí na našich cestách – tak nějak čím dál tím více dobrovolně zvykám :). V oblasti Libavy mě z pohodové letargie probudil kamion s návěsem, který se v protisměru řítil po krajnici, brzdil a všude kolem sebe rozmetával kamení a prach. Přiznám se, docela jsem se lekl – přeci jen i z bytelného auta vypadá kamion pořád tak nějak větší :). Projeli jsme oblakem zvednutého prachu a na naší straně jsme zahlédli osobák, zaseknutý čumákem v cca. 1,5 m hlubokém příkopu a otočený koly vzhůru.
Tak nějak logicky jsme usoudili, že patrně došlo ke kolizi onoho kamionu a osobního vozu, přičemž “ten menší” to odnesl přetočením na střechu a následným hupsingem do škarpy. Zprvu jsem reagoval přesně podle výše zmíněného článku. Ovšem ne nadarmo se můžeme setkat s označením žen, coby našich “lepších poloviček.” Právě má Drahá a Lepší polovička totiž na mou poznámku, ať si tam nějak poradí sami, reagovala hláškou, které se nedalo odporovat: “A co když je tam někdo zraněný a potřebuje pomoc?” Ano, ona je skutečně mnohem větší alturistka, než já – snad se jí to nikdy nevymstí. Tímto argumentem jsem zapomněl na D-Fensovo ponaučení a začali jsme společně hledat prostor k otočce a návratu na místo nehody (na Libavě je dosti nepřehledná silnice plná zatáček, takže není možné se otáčet kdekoli bez rizika pro nás i pro ostatní).
Přijeli jsme, zaparkovali za oním ďábelsky brzdícím kamionem a jali se zjišťovat situaci. Naštěstí nikdo nebyl zraněn a onen kamion nebyl účastníkem nehody, nýbrž přijel onoho nešťastníka vytáhnout ze škarpy. Patrně ho zahlédl na poslední chvíli (bodejť by ne, když se to stalo v zatáčce) a tudíž se snažil zastavit takřka ze všech sil.
Co mě ale překvapilo, byli ostatní řidiči. Že by všichni četli D-Fensovo ponaučení? Ačkoli je tato silnice dost frekventovaná (jen během asi minuty tudy projelo cca. pět aut), všichni se jen podívali na převržené auto a aniž by třeba jen snížili rychlost, pokračovali dál.
Zatímco z nás spadávala dávka adrenalinu, která nás dopovala při představě, jak taháme zraněné z vraku a vzpomínáme na kursy první pomoci z autoškoly, uvědomil jsem si, že bychom k sobě neměli být tak bezohlední. Kéž by se po našich silnicích pohybovali jen andělé, jako je má Drahá polovička – tedy lidé, kteří neváhají zastavit a pomoci. Určitě by na tomto světě bylo zase o kousek líp, nemyslíte?
0 komentářů