Něco z historie
Jak už asi někteří z vás pochopili (a část to dokonce ví), tou v článcích tak často zmiňovanou Drahou polovičkou je Visnery. Poznal jsem ji v okamžiku, kdy jsem měl jeden ne zrovna dobře fungující vztah. Tedy přesněji řečeno – byl to vztah, který už několik měsíců “haproval.” Přesto jsem v něm setrvával a stále jsem doufal. Kdesi uvnitř jsem ale cítil, že mi něco chybí. 9. července 2002 se “na scéně” objevuje Visnery. Začalo to tím, že napsala zcela nepodstatný příspěvek do diskuzního fóra na serveru, který mi patří. I když se jednalo o 15 slov (87 písmenek i s mezerami:) ), něčím mě zaujala a ačkoli jsem to předtím nikdy neudělal, zkusil jsem si ji najít na ICQ. Hledání dopadlo úspěšně – našel jsem Ji. Byla offline, takže jsem jí poslal zprávičku, která končila slovy “Zatím pa a třeba někdy…” V tu chvíli jsem ani netušil, že touhle zprávou zásadně ovlivním další roky svého života.
Hned následující večer – 10.6.2002 (to datum je podstatné, protože od něj počítám začátek našeho vztahu) jsem s ní vesele chatoval. Nutno říci, že mi hodně imponovala a já cítil, jak se cosi ve mně láme. Najednou jsem si uvědomoval, že to, co “mám,” není to, co chci. A už ten první večer jsem si říkal, že bych chtěl holku, jako je právě Visnery. Jenže jsem nevěděl, zda je zadaná, nebo ne. A ona o mně navíc věděla, že mám vztah.
Druhý den večer jsem doslova čekal na okamžik, kdy se objeví online. Tehdy ze mne vypadla zajímavá větička: “Nechci hledat. Tedy ne vědomě….” Když se na to dnes dívám, jasně vidím, jak jsem před těmi lety hledal. A asi už tehdy jsem tušil, že jsem našel, nebo alespoň zjistil, co bych chtěl najít. S rozhovorem jsme skončili v jednu v noci. Mezitím jsem zvládl i telefonát s mou tehdejší partnerkou. Ale už jsem cítil, že se těším na to, až skončíme povídání a já zase půjdu na ICQ za onou záhadnou, neznámou a zajímavou Visnery.
Třetí večer už jsem začínal mít jasno v tom, v tom, co vlastně chci a “exovce” jsem vytknul její neschopnost dávat najevo emoce. Při následném rozhovoru s Visnery jsem si stále více uvědomoval, s jak mimořádnou dívkou vlastně komunikuji. Začal jsem dávat najevo svůj respekt. Dokonce jsem začal navrhovat setkání live 😉 Napsal jsem tehdy: “Jestli jsi na Netu stejná, jako v reále… …tak z Tebe asi budu totálně unesen.” Netušil jsem ještě, jak moc tato slova budou brzy pravdivá. Tentýž večer jsem jí v 0:45 (tedy vlastně už to byl následující den) napsal: “jsi skutečně fascinující a okouzlující osůbka… …a jsem rád, že máš tak krásnou citovou stránku, která se u Tebe snoubí s rozumem, nadhledem a moudrostí…. Jsi opravdu výjimečný a krásný človíček.” A tohle bych chtěl své Drahé sdělit i dnes. Ač jsem ji tehdy znal pouze přes ICQ a to ještě k tomu jen tři večery, mohu dnes – po třech a půl letech říci, že tohle je její zcela přesná charakteristika.
Povídali jsme i čtvrtý den, kdy jsem vyřknul asi zásadní myšlenku ve stylu “Tebe chci” – totiž napsal jsem jí: “na dívku, jako jsi Ty, budou stát kluci frontu, aby si získali její pozornost, přízeň a třeba i city…” A vlastně jsem tím mluvil sám o sobě. A také jsem konečně nenápadně zjišťoval “terén” – totiž zda je Visnery zadaná, nebo zda je “na cestě” nějaký vztah. Díkybohu zadaná nebyla :).
Pak mi Visnery odjela někam do ciziny – nepamatuji si přesně kam – vždycky to pletu – tvrdím, že do Španělska, ale ono to bylo někde jinde :). No a mně o samotě hlavinka pracovala na plný výkon. O srdíčku ani nemluvím. Pátý večer jsem mluvil se svou tehdejší partnerkou a měl jsem jasno: rozešel jsem s ní. Věděl jsem, že to není ona, kdo by mi dal to, co hledám a že chci-li být šťastný, musím hledat jinde – nejlépe u Visnery :).
První setkání
Vrátila se 23.6.2002, kdy jsme se také sešli. Já už byl tehdy “svobodný” – tedy bez vztahu :). Srazík jsme si dali velice obligátně “pod koněm,” tedy na Václavském náměstí v Praze. Měl jsem hroznou trému – přeci jen ta holka vypadala přes Net velice dobře. Upozorňuji, že jsme si za celou tu dobu nevyměnili byť jen jedinou fotku, takže naše setkání mělo být překvapením. Nutno uznat – pro mne příjemným :). Na místě určení na mne čekala krásná blondýnka, která se po stránce projevu nijak nelišila od té “bytosti,” jakou byla Visnery na Internetu. Spadl jsem “do toho” až po uši. Když naše – několik hodin trvající – schůzka skončila a já ji doprovázel směrem k domovu, snažil jsem se zjistit, jak jsem ji zaujal. Z její následné odpovědi “jsi jiný” jsem byl zdrcen. Samozřejmě jsem si to vyložil jako “horší.” Naštěstí tomu tak nebylo. Poté, co odjela autobusem, mi poslala moc krásnou SMSku. A já věděl, že právě začíná moc hezký vztah.
Zrychlené “zúčtování”
Uplynuly dva měsíce a já 31.8.2002 klečel před svou Drahou s prstýnkem. Naprosto improvizovaně, na balkóně… …a žádal ji o ruku. Odpověděla kladně. A ač byl prstýnek maličký a jemný, co do velikosti, znamenal tehdy pro mne naprosté maximum. Ostatně bylo to poprvé, co jsem kdy udělal tento krok. A teď mě to čeká zase. Ale nepředbíhejme.
Jako asi v každém vztahu, střídala se u nás období dobrá a méně dobrá. Hlavní příčinou jsem byl tehdy především já – přeci jen mé zkušenosti, ať už s “exovkou,” nebo s předcházejícími vztahy, nebyly zrovna pozitivní. A dělal jsem hodně často tu chybu, že jsem to “negativno” přenášel do stávajícího vztahu.
Visnery si vážím, krom mnoha dalších věcí, především za to, že to se mnou vůbec dokázala vydržet. Myslím, že 99% dívek/žen by to asi za podobných okolností mělo tendence “zabalit.” Ona ale vytrvala a učila mě, jak se dělají krůčky a později i kroky ve dvou – ve vážně míněném vztahu. Fakt to se mnou neměla lehké…. Bez cenzury a bez romantiky bych řekl, že to se mnou měla kurevsky těžké.
No a chýlíme se k závěru a dnešnímu dni!
Uplynuly tedy tři roky, pět měsíců a několik dnů, kdy jsme za sebou víkend co víkend dojížděli (Ona je z Ostravska, já z Prahy). Potkaly nás, jak jsem řekl i horší období, ale většinu našeho času naplňovalo především to hezké. Nezřídka kdy jsem si vzpomněl na větu, kterou jsem na přelomu let 1999 a 2000 řekl své kamarádce: “Moje partnerka musí být především partnerkou do diskuze.” A nejen to Visnery byla, je a doufám, že i bude, na mnohem více, než 100%. A tohle je pro mne hodně moc důležité.
Přiznám se, že když jsem ji poznával, nevěřil jsem, že opravdu věří v ty hodnoty, o kterých mi vyprávěla. Dnes – po 41 měsících musím konstatovat, že nejen, že těmto hodnotám věří, ale že jimi opravdu žije. Vzácná to dívčina!
No a konečně – co nás čeká tento den? Den, který pro většinu z vás asi nebude oplývat nádherným počasím a sluníčkem? Dnes budu oficiálně žádat o ruku mé Drahé její rodiče – a následně – už naposledy přes svatbou – budu žádat i Ji. Tenhle článek píšu s předstihem, protože je mi jasné, že ve chvíli, kdy ho budete číst, budu asi hoooodně nervózní a ztrémovaný. Tak mi, prosím, držte palce, ať to nepokazím!
PS: pokud se ptáte, proč vlastně pácháme druhé zásnuby, když jsme jedny už měli: prostě proto, že původní zásnuby byly “jen naše” – prostě takové soukromé a samy o sobě byly především vyslovením toho, že spolu chceme být dlouhodobě :). Teď už opravdu plánujeme svatbu a protože jsme zatím nedali příležitost rodičům mé Drahé, aby se vyjádřili, děláme zásnuby číslo 2 :). Ty už budou definitivní a odstartují přípravy na svatbu.
0 komentářů