Primář Paroubek

Nejprve doporučuji k přečtení zprávu na iDNESu Paroubek souhlasil s limity na spotřebu léků. Pak teprve pokračujte ve čtení.

Nemocnice XY. Probíhá vizita. Pan primář Jirka Paroubek vstupuje do pokoje číslo 11, kde leží několik pacientů. Jedním z nich je i matka, na kterou čekají doma dvě malé děti.

“Pane primáři, kdy už půjdu domů?” ptá se.

Paroubek se na ní podívá a odpoví: “Nebojte, už brzy!”

O pár minut později na lékařském konziliu.

Mladý lékař, těsně po škole: “Pane primáři, jak to vidíte s tou pacientkou z jedenáctky?”

Primář Paroubek: “Blbě. Domů se sice dostane, ale až v urně.”

Mladý lékař nechápe.

Primář Paroubek: “Podívejte se, kolego, na onkologii v tomhle čtvrtletí spotřebovali moc peněz na léky. Takže celá nemocnice musí šetřit. Na tu paní prostě nejsou prachy.”

Lékař: “A na luxusní kancl pana kontrolóra z ekonomického prachy jsou? K čemu mu je stojan na cédéčka za dva tisíce, když ta paní z jedenáctky potřebuje léky za tisícovku?”

Primář Paroubek: “Stojan jde do nákladů. Na ty nemáme tak striktní limit. Ale na léky to nějaký debil tam nahoře schválil právě takhle a co se s tím dá dělat? Když jí ty léky napíšu, přešvihneme limit, zavolá si mě náměstek a dostanu zjeba. Jeho si zase zavolá ředitel a dostane zjeba. A ředitele si zavolá ministr a bude co? No, bude další zjebung! Kolego, víte, jak vypadá padající hovno?”

Lékař: “Jasně, že vím. Když jsem posledně napsal jedné paní Aspirin, tak jste mě taky zjebal. Ale neměli by být pacienti, jejich zdraví a životy, přednější? Neměli by být smyslem činnosti této organizace?”

Primář Paroubek: “Ale pane kolego! Kde to žijete? Tady budujeme kapitalismus. Silnější přežije, slabší prostě umře. Nejsou prachy a musíme si utáhnout opasky. Tedy ne my, ale ty naše chcíplotiny na oddělení.”

Lékař: “A kdyby se ušetřilo na tom stojanu na CDčka pro kontrolora a pan ředitel nejezdil ve služební Octávii? Vždyť ty peníze by se přece našly – i kdyby odjinud?! Ta paní by díky nim určitě přežila – sám víte, že medikace na její chorobu má účinnost skoro 90 procent!”

Primář Paroubek: “Ale no tak, přeci byste nechtěl, aby soudruh ředitel chodil pěšky, nebo dokonce jezdil sockou s pacošema! No jak by to vypadalo?”

Lékař (stále ještě naivní a plný ideálů): “No, určitě líp, než když ta paní umře.”

Primář Paroubek: “Ale pane kolego! Kdo se dozví o tom, že nám tady umřela ta paní jen proto, že jsme jí nedali léky? Kde není žalobce, tam není ani soudce. To byste už přeci mohl vědět! Napište jí Aspirín a ať neotravuje. Umírat se přeci má v klidu a tichosti!”