Kdo byl a je Josef Laufer? aneb Moje VELKÉ zklamání :(

Už jako malý jsem měl rád Josefa Laufera – herce, kaskadéra a prototyp drsňáka s příjemným, hlubokým hlasem. Jeho “sbohem, lásko, já jedu dál,” jsem si pamatoval dlouhé roky. Naposledy jsem ho viděl v anglické verzi Hamleta v divadle Kalich. Byl výborný, jako ostatně vždy.

Dnes jsem si samozřejmě s chutí přečetl článek Josef Laufer: Nejsem stařík!, který se týká role Josefa Laufera v Hamletovi. Pod článkem se ale rozjela zajímavá diskuze. Jak je obvyklé, nechyběly ani vulgarity – první sprostě znějící příspěvek s textem “bolševickej č…k,” jsem, jako obvykle ignoroval a považoval ho za nesmysl, zplozený jakýmsi závistivcem. Druhý reagující byl o něco konkrétnější a napsal: “přesně tak – viz jeho propagandistická písnička Dopis Svobodné Evropě.” Netušil jsem, o čem byla řeč a tak mi to nedalo a zmíněnou písničku jsem našel. A zůstal jsem v šoku….

Ale pojďme od začátku. Byl jsem ještě dítě na základní škole, když jsem od otce dostal první tranzistorové rádio. Tehdy se ještě moc nevysílalo na “VKV” (“FM”) a většina stanic “jela” na středních vlnách. Ty se, z laického pohledu, vyznačují tím, že jsou zachytitelné na větší dálku, ale mají menší kvalitu zvuku (odborníky poprosím o shovívavost 🙂 ). V té době to ale bohatě stačilo (tehdejší přijímače snad ani stereo nezvládaly – nevím přesně, byl jsem malé dítě a nezajímal se o to). Tak jsem s nadšením poslouchal stanice Hvězda (hádejte, jakou měla Hvězda barvu? 🙂 ) a Praha. O něco později mě poněkud “zvláštní” spolužák Martin H. upozornil na nějaká zahraniční, ale česky mluvící rádia, kde prý říkají pravdu a vůbec zajímavé věci. Asi již tušíte, že se jednalo o Hlas Ameriky a Svobodnou Evropu. Takže jsem následující večer podle instrukcí ladil, ladil, až se mi podařilo zachytit jakési vysílání. Bylo sice chvílemi nesrozumitelné (“Komančové” používali rušičky), ale hrálo to. Tehdy jsem, coby relativně nezkušené dítko, příliš nechápal o čem to tam mluví a proč se zpravodajství Hlasu Ameriky tak zásadně lišilo od Hvězdy. Když jsem se o tom, že poslouchám toto vysílání, zmínil své matce, byla z toho na prášky. Dnes se jí nedivím – kdyby se “na to přišlo,” mohl to být větší průser, než jsem si ve své dětské hlavince uměl představit. Kupodivu můj otec mé nadšení “ze zakázané stanice” přijal pozitivněji, neb sám ono vysílání potajmu poslouchal.

Teprve po revoluci jsem se dozvěděl o tom, že na jedno z těch “zakázaných rádií” – na mnichovskou Svobodnou Evropu – měl být v sedmdesátých letech spáchán bombový atentát. Za plánem likvidace Rádia stál agent StB soudruh Minařík, který zpracoval hned několik plánů. Cílem mělo být umlčení Svobodné Evropy, coby “hanby éteru” (slovy Minaříka). Pro ty, co zažili doby budování socialismu, jistě nebude překvapením, že Minařík použil zákeřných způsobů – konkrétně infiltroval se do Svobodné Evropy a byl jejím falešným spolupracovníkem. Inu, takhle tehdy pracovala StB.

Ale pojďme zpět k panu Lauferovi a mé deziluzi. Tou byl poslech již zmíněné písně Dopis Svobodné Evropě, kterou nazpíval Josef Laufer. Myslím, že více, než jakýkoli můj komentář, budou lepší slova tohoto “songu.” Píseň je věnována právě soudruhovi Minaříkovi a jeho snaze zlikvidovat Svobodnou Evropu.

Josef Laufer: Dopis Svobodné Evropě

Vy, co jste po nocích ladili dráty,
a učili sousedy potomkům lhát,
slyšte o prorocích s tupými drápy,
jak se jim zhroutil ten upíří hrad.
Ztratili obličej – dolar byl důvod,
po boku Göbbelsů je jim OK!
Ztratili obličej, jazyk a původ,
teď hrají nám z partesu hlas CIA.

Kdo by to poslouchal ty jidášské žvásty,
odporné žebrání o nakyslý chléb,
kdo by to poslouchal ty nechutné pásky,
co do úst si strkaj mrvu a chlév!

Díky Vám! Díky Vám, chlapíku statečný,
za vaši odvahu, rozum a sílu!
Vy jste náš kapitán – oni jsou zbyteční!
Přidal jste blankytu do křídel míru.
Přidal jste blankytu do křídel míru.

Do pupku hadího jim kapitán hrábl
a sedm let vypíjel prolhanou žluč…
Ty “svobodné rádio,” už ti dech zchladl!
Od našich hrdinů pravdě se uč!

Utekli bezmocní – zradili mámu,
tátu, co někde má bez jména hrob.
Chtějí nám – nemocní – zasadit ránu,
za konto u Lloydů na ptačí zob.

Nad naší hranicí nebe je čisté,
nechceme stanici s nápisem: “Hnůj.”
Uřvi si bránici, ty špinavé klíště,
nepleť se do veršů: “Kde domov můj?”!

Díky Vám! Díky Vám, chlapíku statečný,
za vaši odvahu, rozum a sílu!
Vy jste náš kapitán – oni jsou zbyteční!
Přidal jste blankytu do křídel míru.
Přidal jste blankytu do křídel míru.

Přetiskuji zde pouze text, neb respektuji autorská práva…. Každopádně máte-li možnost, určitě si tuto písničku poslechněte! Je to mnohem autentičtější zážitek, který vám připomene nejen tehdejší hnusnou dobu, jejíž dopady si dnes leckdy už ani neumíme představit. Inu snadno se zapomíná na doby minulé! Stejně tak snadno a jednoduše se zapomnělo na to, že Josef Laufer zpíval písničku, určenou španavému “estébákovi.”

O Josefu Lauferovi jsem tohle nevěděl a po poslechu té písničky musím říci, že je mi z něj na zvracení. Budiž – dokáži pochopit ty, kdož tehdy drželi krok a hubu – když se někdo vzpříčil, bývaly následky opravdu citelné! A nejen pro něj, ale i pro jeho příbuzné do x-tého kolena. Ovšem lézt do prdele tímto způsobem? To je pro mne jen velice těžko pochopitelné. A lituji každého okamžiku, kdy jsem pana Laufera obdivoval, jako “správného drsňáka.” Přeci jen – “správní drsňáci” takovéhle věci nezpívají. Něco podobného bych čekal od jiných umělců, mohutně podporovaných tehdejším komunistickým Pragokoncertem.

Možná, kdyby dnes nebylo skoro šestnáct let po revoluci, bychom se od někoho dočkali i oslavné ódy na všechny udavače, agenty a další “estébáky.” Díky Josefu Lauferovi jsem si znovu uvědomil, jak je vlastně fajn, že ta zkurvená doba “věčného přátelství se Sovětským svazem /a nikdy jinak/” skončila. Situace “u koryt” sice hodně připomíná zašlé časy, ale díkybohu podobně laděné písně dnes nevznikají….

A co pan Laufer? Ten si klidně může zapálit svůj typický doutníček a hrát chladného tvrďáka. Až ho ale uvidím příště, už ho určitě nebudu obdivovat a vzpomenu si na jeho Dopis Svobodné Evropě. A uvidím zbabělce.