Předestřu hned na začátku této recenze: mám rád „duchařské“ filmy na všechny možné způsoby – komediemi počínaje, přes romantické snímky, až po thrillery a horory. Samozřejmě tedy mé pozornosti nemohl ujít nový film Hlas smrti (White Noise).
Pokud jste si zapnuli televizi v době, kdy se nevysílá, viděli jste „šum.“ A právě v šumu se v tomto filmu zjevují duchové zemřelých. Nejprve pouze coby zvuky a hlasy, později i jako nejasné černobílé obrazy. Možná proto běží na některých programech teleshopping – i když je otázka, zda by bylo lepší sledovat duchy, nebo Horsta Fuchse 🙂
Jonathan Rivers, kterému za záhadných okolností zemřela manželka, v tuto podivnost nevěří. Jak už to ale bývá, postupem času věřit začne. Ostatně kdyby to tak nebylo, skončil by film po několika minutách :)). A tak začne na rádio a později i na televizní přijímač chytat, kromě běžných stanic, také svou mrtvou manželku. Ta ho posílá všude možně (ehm – „tam“ ne 🙂 ) a on vyráží, aby následně zjistil, že má zachraňovat nevinné oběti tří „černých duchů,“ představovaných jako rychle se pohybující stíny. Tím se divák stává svědkem několika na sebe nenavazujících mikropříběhů, kde jde o životy. Nakonec se samozřejmě musí „třem stínům“ postavit tváří v tvář. Jak to dopadne, to vám neprozradím 🙂
Mně osobně se Hlas smrti moc nelíbil. Samozřejmě beru, že „duchařské“ filmy jsou fikce, respektive pohádka, ale mám rád, když mají nějakou (pochopitelnou) logiku. V tomto případě mám ale dojem, že hledání logiky by bylo zbytečné. Musíte se smířit nejen s tím, že mrtví komunikují skrze audiovizuální komunikační prostředky (budiž, to by se ještě dalo – ostatně prý se na toto téma dělal i nějaký výzkum), ale také s tím, že součástí reality jsou „opravdoví, skuteční“ a ještě k tomu zlí duchové. Na pozadí romantického filmu Duch (The Ghost) s Patrickem Swayze a Demi Moore se černé stíny, odnášející „zlobivé“ duše kamsi, dají zkousnout, ale v Hlasu smrti působí tento prvek poněkud divně….
0 komentářů