iDnes uveřejnil článek Za MHD denně neplatí až 200 tisíc lidí, rostou pokuty, ve kterém uvádí, že 5-7% cestujících se v prostředcích veřejné dopravy vozí zadarmo. V průměru tito “černí pasažéři” provedou denně 200 000 jízd. Při ceně přestupní jízdenky 20 Kč tak Dopravní podnik přijde každý den o 4 miliony korun (ročně skoro o 1,5 miliardy!).
Po zvýšení cen, následovalo i zvýšení pokut – ty se zvedly ze 400 Kč na 500 Kč. Na první pohled je jasná nesrovnalost. Počítejte se mnou:
- Nyní: jízdenka stojí 20 Kč, pokuta je 500 Kč, tj. jedna pokuta odpovídá 25násobku jízdného.
- Předtím: jízdenka stála 12 Kč, pokuta byla 400 Kč, tj. pokuta odpovídala 33 jízdenkám.
- Kdysi (za dob totality) stála jízdenka 1 Kč a když vás chytil revizor, zaplatili jste 100 Kč.
Celkem snadno si odvodíte, že dříve se jízda na černo vyplatila až při 101. cestě, kdežto dnes se vyplácí již při 26.. Šance, že vás tak často chytí revizor, je naprosto minimální (s výjimkou známých míst, jako jsou přestupní stanice metra). Výsledek je jasný: jezdit na černo se bohužel vyplácí. Podle diskuze pod zmíněným článkem, je cestující kontrolován revizorem průměrně čtyřikrát za rok (což je ostatně i moje zkušenost). Pokud nemá jízdenku, zaplatí tak ročně 2 000 Kč na pokutách, kdežto roční “lítačka” přijde na 4 150 Kč, což se z tohoto pohledu nevyplatí.
Co je špatně?
V první řadě je to evidentní nedostatečná kontrola cestujících. Kdybychom se s revizory vídali častěji, mnoha černým pasažérům by se to přestalo vyplácet (a nejspíš by přestali jezdit “na černo”).
Často se hovoří o znovuoživení turniketů v metru. Ty si pamatují zejména starší ročníky, ale můžete se s nimi setkat v řadě zahraničních měst: například v Paříži, Kyjevě, nebo Vídni. Jejich výhodou je, že se do metra nedostane nikdo, kdo nezaplatí (a následně nevhodí do turniketu žeton, nebo nevloží jízdenku). Turnikety by samozřejmě byly nemalou investicí, leč tato by se poměrně brzy vrátila. Budeme-li počítat s milionem cest, vykonaných během jednoho dne a již zmiňovanými 5% cestujících bez jízdenky, kteří by s turnikety neměli šanci, vychází nám zvýšení tržby o 1 milion Kč (50 000 x 20 Kč) denně, což je jistě zajímavé číslo!
Ozývají se i hlasy pro návrat průvodčích do tramvají a autobusů. Tudy ale, myslím, cesta nevede. Neumím si představit, jak by se průvodčí prodíral totálně nacpanou ranní 139kou (a jinými, podobně poddimenzovanými spoji). Určitě by ale nebylo marné, kdyby na každé lince jezdil nejméně jeden revizor, který by postupně kontroloval všechny autobusy/tramvaje na trase.
Jak to dělám já?
Já sám jsem si vyzkoušel ježdění na černo (ostatně k tomu se dostaneme níže), ale v současné době již několik let jezdím na “lítačku” se čtvrtletním klouzavým kupónem. Činím tak proto, že už nemám chuť neustále hlídat, který z nově přistoupivších cestujících vytáhne odznak a požádá mě o lístek. Platím také proto, že vidím zlepšující se trend pražské hromadné dopravy – zejména autobusový vozový park a lepší soupravy v metru ocením (a to nejen uznalým pokýváním, ale také finančně). Jízdenku za 14 Kč jsme s přítelkyní (která není z Prahy a “lítačka” se jí nevyplatí) kupovali i při cestě z Opatova na Háje, ačkoli byla sobota v době oběda a bylo takřka jasné, že na revizora nenarazíme. Ale měl jsem dobrý pocit, že platíme za kvalitní a rychlou přepravu….
Na závěr si dovolím přidat svůj starší článek, který jsem napsal pro jiný server. Pro jistotu ještě jednou podotýkám, že aktuálně již na černo nejezdím a článek zveřejňuji jen proto, abych ukázal, že revizoři leckdy nedělají svou práci tak, jak by měli.
Jak jsem začal
Na počátku roku 2002 jsem se rozhodl, že nemíním platit za stání v potem čpících a přeplněných prostředcích hromadné dopravy. Legitimaci jsem hodil hluboko do skříně a automaty na jízdenky jsem obcházel velkým obloukem. Měl jsem spočítáno, že když mě revizor chytí jednou měsíčně, ušetřím 20 Kč, když mě nechytí vůbec, budou další čtyři stovky k dobru. To ale nebylo to hlavní. Jezdil jsem takto skoro půl roku a musím říci, byla to zajímavá zkušenost. Nedivím se tomu, že někteří jedinci berou jízdu bez lístku jako určitý druh adrenalinového sportu.
V každé zastávce si totiž musíte umět “přečíst” nastupující cestující a odhadnout, zda některý z nich nebude kontrolor jízdenek. Stejně tak i během jízdy je nutné neustále sledovat ruch kolem sebe. V autobuse či tramvaji máte ještě šanci, když zahlédnete podezřelou osobu s odznáčkem, štípnout si lístek kdykoli, ale takové metro je pro “černochy” doslova pastí, neb strojky na označení jízdenky se nacházejí jen ve stanicích o několik metrů výše, než se zpravidla nalézáte. Prostě jsou to permanentní nervíčky a napětí, které vám ovšem zpestří jinak nudnou a šedou přepravu MHD.
Setkání první
Teprve po půl roce jsem byl nachytán poprvé. V autobuse linky číslo 182 nastoupili dva mladí muži a začali s kontrolou. Blížila se konečná, takže jsem se na výzvu k předložení platného cestovního dokladu jal hrabat ve svém batůžku. Revizor odtušil, že má kořist a nemínil se vzdálit. Nakonec přišla dlouho očekávaná poslední stanice, kde jsme museli vystoupit. Usoudil jsem, že v případném běhu bych neobstál a protože jsem kdesi našel, že z každé pokuty jde revizorovi do kapsy stovka, rozhodl jsem se pro vyjednávání, na jehož konci jsem chtěl tratit méně, než ukládá přepravní řád.
Já: “A nemohli bychom se nějak dohodnout? Nepotřebuji například doklad o tom, že jsem zaplatil pokutu. Dal bych vám dvě stovky a šli bychom každý svou cestou.”
Revizor: (a současně ukázka toho, že s úplatky v ČR nejdál dojdete) “Dobře, dejte mi dvě stovky.”
Rozloučil se se mnou a ještě mě upozornil, abych si do dalšího autobusu koupil lístek, nebo mě chytí další. Lístek jsem si nekoupil a blesk naštěstí dvakrát do stejného místa neudeřil.
Setkání druhé
Autobus s číslem 139 v jednom horkém dni. Do vozu nastoupili dva revizoři – první začal pročesávat přední část, druhý zadní. Samozřejmě i přede mnou se objevil odznáček a požadavek na předložení jízdenky. Opět jsem otevřel svůj batůžek a začal jsem jako hledat legitimaci.
Revizor mezitím zkontroloval všechny kolemsedící, kteří samozřejmě na potvoru jeli s lístkem, a vrátil se ke mně s otázkou “Tak máte jí?” Štěknul jsem po něm “Hledám!” a vrhnul ten nejnevraživější a přitom nejsebejistější pohled, jakým mě příroda obdařila. Hromotluk byl patrně mírně zaskočen a odebral se do přední části autobusu. Čekal jsem jednu zastávku, druhou… …a na třetí jsem, s velkou úlevou na srdci a potem snad na všech částech těla, vystoupil. Další ušetřené čtyři stovky!
Setkání třetí
Opět autobus – tentokrát linka 213. Byl pozdní večer, nikoli ovšem lásky čas, takže hrdliččin hlas neodlákal solidně vypadajícího pána s koženou aktovkou do lesů za láskou, ale postavil jej na jednu ze spořilovských zastávek. Měl jsem pro tyto případy u sebe připraven stoh jízdenek čítající asi padesát kousků. Spoléhal jsem na to, že revizor po spatření tohoto paklíku usoudí, že jsem slušným cestujícím, dostávajícím svým závazkům a nechá mě na pokoji, jako se to povedlo pár týdnů předtím mé kamarádce. Když se přede mnou objevil odznak a výzva k předložení jízdenky, předložil jsem sebevědomě onen stoh jízdenek s tím, že tam někde je. Scénář ale nevyšel a pan kontrolor začal podrobně zkoumat jeden lísteček za druhým. Když došel na poslední, podíval se na mne a zkonstatoval “Není tam.” Tušil jsem, že jde do tuhého… …a zmohl jsem se jen na “Musí tam být!” Stále jsem doufal, že ho nebude bavit znovu… …leč mýlil jsem se. Opět trpělivě prošel jednu jízdenku po druhé a samozřejmě nenalezl nic! Následovala výzva k předložení občanky. Tu jsem zapřel. Když se revizor zeptal, kam jedu, přečetl jsem mu ze světelné tabule umístěné v přední části vozu název příští zastávky. Díkybohu za tento spásný nápad! Revizor odvětil, že mám štěstí, že nejedu nikam, kde jsou policajti, protože jinak bychom tam zašli a nechal mě vystoupit.
Jak jsem skončil
Po roce jsem usoudil, že už jsem dost starý na to, abych si ničil nervy i v MHD, takže jsem se svého “adrenalinového sportu” vzdal, koupil jsem si nejprve měsíční a následně i čtvrtletní kupón. Za zmíněné období jsem na měsíčních kupónech ušetřil 420 x 12 – 200 (pokuta bez potvrzení) = 4 840 Kč, což je celkem sympatická částka.
0 komentářů