Dnes mi můj spolužák, kterému jsem přezdíval “Mr. Go” (jeho skutečnou identitu nebudu zveřejňovat), poslal “historickou” fotku profesorského sboru gymnázia Ohradní. Díky té fotografii a několika jeho zmínkách jsem si vzpomněl na pár dalších příhod, kterými bych chtěl navázat na předchozí první díl.
Dalším z profesorů, kteří vstoupili do našeho mladistvého života, byl pan profesor, zeměpisář a dějepisář Mikulák. Vyznačoval se hustým obočím, které hrálo hlavní roli v jeho mimice, ale také těžkým (řekl bych ex-kuřáckým) kašlem. Kašel ho popadal obvykle ve chvíli, kdy se pro něco obzvláště zapálil. Typická ukázka: “jak se to tam…” – echm, echm, chrchly, chrchly, bác-bác (mlátil při tom v mezerách mezi jednotlivými fázemi svého kašle pěstí do katedry), “…tam jmenuje, no?” – echm, chrchly, chrchly, chrchly, bác. Do toho všeho takřka zuřivě mával svým obočím :).
Teď už nevím, ve kterém ročníku to bylo, ale pan profesor na měsíc zmizel a měli jsme supl. Podle místních drbů pobýval v té době v lázních, kde si léčil – překvapivě – svůj kašel. Léčení bylo úspěšné. Pan profesor úplně přestal kašlat a ztratil tak kousek ze své charakteristiky :).
A byl jsem to právě já, kdo mu ten jeho charakteristický kašel vrátil zpět :). Byla hodina dějepisu a já vůbec, ale opravdu vůbec nepočítal s tím, že bych mohl být zkoušený. A co se nestalo? Samozřejmě jsem “byl vytasen.” Asi jen vzduchoprázdno bylo prázdnější, než mé tehdejší znalosti. Pan profesor Mikulák byl evidentní dobrák, takže mi dal poslední záchrannou otázku: “Takže – zlatá bula sicilská,” zahřměl. Mně se v hlavě mírně rozjasnilo. Vzpomněl jsem si na to, že o zlaté bule nějak rozhodovalo devět (?) konšelů… …sláva, hurá, nebude “kule”… …a započal jsem svou odpověď slovy “No, ono jich vlastně bylo devět….” Nebylo mi dáno dopovědět. Třída okamžitě vybuchla smíchem. Co se dělo s profesorem Mikulákem, to se nedá popsat slovy – ani fotografie by nestačila! Nejprve zbrunátněl, nadechl se… …a poté dostal snad nejhorší záchvat kašle svého života, během kterého ukazoval levicí na mou lavici a v mezerách mezi jednotlivými chrchlnutími bylo slyšet jen “jdi si…” chrchly, chrchly, bác, bác, bác (druhou rukou do katedry) “…sednout!!!” Samozřejmě to bylo za pět….
Dalším profesorem byl mladý a ambiciózní Filip Novák (později na krátkou dobu ředitel školy), přezdívaný “Fíla” a nebo “cumbajšpíl” (těmito slovy zahajoval zkoušení). Měl mě na němčinu, což byl předmět, který jsem opravdu krutě nezvládal. Nepomáhalo učení, nepomáhalo ani doučování – jednoduše řečeno na tenhle jazyk jsem byl (a jsem) naprosto tupý. V pololetí i na konci roku jsem vždy srdnatě bojoval o čtyřku….
Story první:
Moje matka se v pololetí vydala na třídní schůzky. Jediný předmět, ze kterého jsem měl opravdu stažené pozadí, byla právě němčina (zase “propadák”). Když se máti vrátila, očekával jsem výstup… …ale překvapivě bylo ticho. Začal jsem sondovat a dozvěděl jsem se, že z ničeho nepropadám. “Opravdu z ničeho? Ani z němčiny? Vždyť tam je to jasný!!!,” ptal jsem se sám sebe. Máti jsem se ale zeptal šetrněji: “A němčina?” “Ta je slabší, ale máš tam jednu jedničku.” Nechápal jsem. Já, němčina a jednička byly naprosto jasnými antonymy. Zeptal jsem se, za co jako ta jednička měla být… …a prý že za vyprávění Červené Karkulky v němčině!! Přitom moje znalosti na toto téma začínaly a končily slovíčkem “rótkepchen.” Bylo zcela evidentní, že se pan profesor tehdy asi přehmátl a neprávem mi připsal známku některého z mých spolužáků. Alespoň dodatečně tímto tomu chudákovi, kterému jsem tu pěknou známku ukradl, děkuji :).
Story 2:
Teprve ve čtvrtém ročníku gymnázia jsem ochutnal pivo. Bylo to se spolužáky Švehlou, Liškou a Štěrbou (?). Ideálním dnem pro tyto účely se stal čtvrtek, kdy jsme měli čtyři hodiny, pak dvě hodiny pauzu a poté konverzaci z němčiny. Je vám asi jasné, že vzhledem k mým skutečně absolutním neznalostem tohoto jazyka byla pro mne tato vyučovací doba doslova utrpením a byl bych nejraději, kdybych mohl celou hodinu mlčet. Po několika pivečkách se ale můj ostych ztrácel a “šprechtění” mi najednou nečinilo problémy :). Někdy jsme ale z pohostinství letěli doslova na poslední chvíli a tak jsme nestihli… …řekněme nezbytnou věc s tím spojenou. Takže při jedné takové hodině se nejprve přihlásil kolega Švehla s dotazem, zda může jít na WC. O pár minut později zapracoval metabolismus Radima Lišky a tento se také hlásil se stejným dotazem. Když přišla řada na mne, také jsem se přihlásil a na mé “můžu jít taky?” Fíla pohotově kontroval slovy “Po čtvrté hodině a třetím pivu je to potřeba” a pustil mě ven….
Story 3:
Tentokrát jen stručně: jak myslíte, že na konci roku dopadne žák, který má z němčiny známky 5, 5 a 4-? No, možná jsem měl štěstí, ale dodnes jsem přesvědčen, že jsem nepropadl jen díky mé spolužačce Jitce, která byla zkoušená přede mnou a patřičně se oblékla. A nebo se mě “Fílovi” zželelo, kdo ví? 🙂 Tak, či tak: nepropadl jsem.
Doslova tragédií pro mne byl pan profesor Picka. Vyznačoval se knírkem a patkou – tedy velice podobným vzřením, jakým disponoval Adolf Hitler. Občanskou nauku dokázal proměnit v nudný horor. Jeho zkoušení spočívala v doslovné citaci slov, jež během předešlých hodin četl z knížky. Z celé občanky si tak pamatuji jen “učení je proces postupného poznávání, bla bla bla”… …a kdo mu tohle dokázal odříkat slovo od slova, měl vyhráno. Vzhledem k tomu, že biflování jsem neměl nikdy v krvi, jsem i v tomto předmětu prolézal s odřenými ušními boltci (leckdy to bylo o prsa, ale ne o moje :))) ). Zkoušení často zahajoval dramatickým saháním po notesu. To se opravdu těžko popisuje: představte si pana profesora Picku a asi tak dva metry od něj na katedře jeho notes. Pickova ruka jela pomalounku a dramaticky po katedře… …blížila se, blížila… …aniž by Picka udělal jediný krok, nebo se nějak posunul. Nejlépe si to asi představí ti, kdož viděli Saxanu a její “prodlužovací” ruku… …no a když ruka urazila ty dva metry, tak chňapnula notes, podobným způsobem se vrátila nazpět a začalo zkoušení.
Nejvíce mě asi pobavilo, když jsem po jedné takové hodině nahlédl do třídní knihy. Pan profesor Picka do nás celou hodinu hustil své definice čehosi a v třídnici stálo “ON – sexuální výchova.” Jsem si jist, že bych si v té době takovéto látky určitě všimnul (určitě, určitě, určitě!!! :))) ). Že by se pan profesor styděl mluvit o takovýchto “ohavných tématech,” nebo jen nenašel ty správné definice, které by nám nadiktoval? Pravdou je, že jsme tak já, mí spolužáci i mé spolužačky zůstali v tomto směru odborně nevzděláni :))). Zda to mělo nějaké následky pro budoucí (v některých případech tehdy i současný) život některých z nás, to netuším :)))
Tož, druhý díl vzpomínek je u konce. A věřím, že si ještě vzpomenu na další “Ohradní story,” kterými vás na tomto místě oblažím ;).
0 komentářů