Prezident Miloš Zeman při nástupu do funkce dal občanům několik slibů. Prezident ale jde, byť jenom zdánlivě, nad rámec těchto slibů. Mimo jiné se vydal též cestou výuky slušného chování. Počínajíc výukou slušného chování zaměstnanců médií a výukou rektorů vysokých škol končíc. Smutné na tom je, že je nucen začínat od naprosto banálních věcí. Jde například o všeobecné chápání posloupností.
O pochopení, že projevy nabubřelosti a nepatřičného, až chorobného sebevědomí, jsou neslušné. Že proto nemohou být nadále akceptovány jako samozřejmost. Samozřejmost, jakou si řada namyšlenců, v hierarchii společenského postavení méně významných osobností, v průběhu polistopadových let neoprávněně přisvojila. Jejich chování lze připodobnit k chování malých politických stran s malým mandátem, v koalici se stranami obdařených mandátem podstatně vyšším. V situaci, kdy si ty malé, s naprostou samozřejmostí přisvojují postavení a rozhodující pravomoci, násobně převyšující jimi získaný mandát. Ztráta soudnosti, ruku v ruce se ztrátou pudu sebezáchovy, někdy vede k natolik přemrštěným požadavkům, že činnost takové pidistrany končí její m odchodem do ústraní nebo i likvidací. Takhle například skončila US-DEU, po té, kdy její předseda Ruml odmítl účast v koalici s ČSSD a s KDU-ČSL. Přestože Miloš Zeman nabídl post předsedy vlády Luxovi a polovinu vládních křesel stranám, které dohromady dosáhly zhruba polovinu mandátů dosažených vítěznou ČSSD. Mimo jiné, to byla i příčina vzniku „Smlouvy o vytvoření stabilního politického prostředí v České republice“. Hanlivě nazvané „oposmlouva“. Přitom mimo pokračování úřednické vlády, s dalším opakováním voleb, notabene bez záruky, že opakované volby patovou situaci vyřeší, žádná jiná varianta neexistovala.
Za krátkou dobu ve funkci prezidenta Miloše Zemana můžeme zaznamenat řadu lekcí z oblasti slušného chování, udílených panem prezidentem. Proti zneužívání bezbřehé svobody slova médii, (provázené řadou soudních sporů a absencí možnosti bránit se proti zkreslování, lžím a nactiutrhání), stojí snahy prezidenta o zlepšení etické úrovně sdělovacích prostředků. Snahy, v podobě řady nelichotivých výroků na adresu některých médií, zatím vyznívají naprázdno. Zdání, plynoucí z chování médií, že někdo si může dovoli cokoli a někdo nesmí nic, jakoby přijímal za bernou minci kde kdo.
A také i kdejaká instituce.
„Zvyklosti“ a ta či ona „práva“ jsou vydávány málem za zákon. Bez ohledu na skutečnost, že by měly být a zásluhou prezidenta již začínají být, podmíněny příslušejícím chováním i slušností. Právo Putny být jmenován profesorem, bez ohledu na adolescentní vystavování jeho minoritní sexuální orientace, bez ohledu na postpubertální veřejné vystupování, včetně mávání obscéním transparentem, má být dle reprezentantů akademické obce naprosto nedotknutelné. Podle nich má prezident plnit funkci naprogramovaného robota, nebo cvičené opice, bez ohledu (a zdaleka nikoli pouze) na jeho názory, na jeho pocity, vůli a chtění. Že by přístup prezidenta v dané věci nějak souvisel s logikou věci, nebo obyčejnou slušností, to zřejmě reprezentanty akademické obce nemůže napadnout ani ve snu.
Nyní, v současné době, dostává od prezidenta akademická obec další lekci slušného chování. Mnozí její reprezentanti z řad rektorů, se této lekci, někdy až zarputile brání. Nejspíš v nezlomném přesvědčení o vlastní výjimečnosti, která je předurčuje k dirigování prezidenta. Prezident musí a oni mohou. V dané situaci prezident musí je zvát na oslavy státních svátků. Všechny ty výjimečné muže do jednoho. Když někoho nepozve, je to hrozný skandál.
To, že při jiné příležitosti nepozvaný rektor pozvání prezidenta odmítl, na povinnosti prezidenta, zvát jej znovu a třeba zase znovu, naprosto nic nemění. Že by páni rektoři dospěli v nevídané pýše k přesvědčení, že oni stojí nad prezidentem?
Trapné odmítnutí prezidentovy přednášky studentům, rovnající se zákazu ze strany rektora, výše zmíněnému nabubřelému přesvědčení o vlastní výjimečnosti, hodně nasvědčuje. Tím více, oč větší rozhořčení následuje po nepozvání rektora, prezidentem, na oslavy státního svátku. Jak on ten prezident si něco takového vůbec může dovolit? Přeci je tam od toho, aby se ukláněl a nechal si všechno líbit. Osobní urážky stejně, jako urážky samotné funkce prezidenta. Konec konců, reprezentanti akademické obce, evidentně, sami sebe staví nad prezidenta. Podobně jako novináři, komentátoři, poslanci (zejména ti pravicoví), a podobně jako kdejaký jiný hejhula v roli politologa či analytika.
V jednom jsou ale akademici, profesoři, rektoři, zkrátka reprezentanti akademické obce, s novináři, komentátory, pravicovými poslanci a hejhuly z řad analytiků a politologů, včetně zástuců kulturní fronty, vedle jak ta jedle a totálně mimo mísu.
My jsme nevolili a nechtěli volit naprogramovaného robota bez myšlení a vůle. My jsme nevolili a nezvolili za prezidenta loutku, ani cvičenou opici. Ba ani šlechtice s noblesou.
My jsme volili a zvolili svérázného Miloše Zemana. Téhož Miloše Zemana, který roli prezidenta zastává dle našich představ a plní sliby, které nám při nástupu do funkce dal.
Luděk Prokop.
0 komentářů