Tento pátek, pokud vše vyjde tak, jak si představuji, vyrazím se svou Milovanou na Ukrajinu. Přesný plán toho, kde a jak dlouho budu pobývat, ještě nemám a tak jediný jistý je Kyjev. Beru si sebou notebook a doufám, že se mi povede sepsat nějaké ty autentické zážitky a postřehy, se kterými se po svém návratu míním rozdělit právě tady, na blogu :).
Letos snad nemusím řešit vízum – tedy alespoň jsem to tak zaslechl. A to považuji za základní plus, neb vyřízení víza byla šílená otrava. Ukrajinský konzulát sice sídlí ve vile (v Dejvicích), ale čekatelé musí čekat venku – a to za jakéhokoli počasí. Když se najde někdo, kdo obětuje list papíru a má organizační schopnosti, je šance, že se půjde podle pořadí, v jakém se na ten papír napíše. Když se nikdo nenajde, nebo není-li k dispozici papír, patrně se pořadí určí „právem silnějšího.“
Přednost mívají maminky s malými dětmi, takže je celkem logické, že všechny Ukrajinky, mající dítě, táhnou svou ratolest na konzulát sebou. Ušetří tak minimálně hodinku, leckdy i více, času. A to nemusí nijak prokazovat, že dítě je opravdu jejich. Už jsem měl nápad, že bych si obstaral haranta, kterého bych za 500 Kč před konzulátem půjčoval, čímž by dotyčná získala šanci na rychlejší odbavení.
Vízum samozřejmě nedávali hned – nejprve jste si museli vystát dopolední frontu a podat vyplněnou žádost se všemi náležitostmi a tuším za měsíc následovalo další čekání – na vízum. Po celou tuto dobu jste byli bez pasu, jelikož tento se musí na konzulátu odevzdat. Bezvadné hlavně pro ty, kdož musí jezdit například na služební cesty i do jiných zemí.
Takže letos – snad – díkybohu, tahle buzerace odpadne.
0 komentářů