Trip report z dovolené v Litvě: Varšava a Kaunas (1. díl)

Původně to měl být cestopis, který se vejde do jednoho článku. Jsem ale grafoman, takže se ukázalo, že ho budu muset vydat v několika dílech. V tom prvním se nejprve přesuneme z Ostravy do Varšavy, kde přespíme. Následně dojedeme do města Kaunas a podíváme se na první část jeho památek.

Nejsem zrovna dovolenkový typ a nebýt mé ženy, patrně bych dovolenou nečerpal, ačkoli mi ji vydavatelství, pro které pracuji, poskytuje. Nicméně téměř pokaždé mě k alespoň jednomu týdnu volna přesvědčí má milovaná žena. Nejinak tomu bylo i tentokrát, ale v tomto případě jsme do určité míry byli limitování jejími aktivitami.

Na začátku července totiž pořádala příměstský tábor, následně odjela na týden na konferenci na Krétě. Pak ještě měla domluvený třídenní výlet s kamarádkou a jejími dětmi. No a od 18. srpna už měla nastoupit na základní škole, kde od května letošního roku učí. Bylo tedy více než jasné, že pokud spolu máme strávit nějakou dovolenou, bude to muset být v týdnu od 11. do 17. srpna.

Nahlásil jsem si tedy na tento týden dovolenou a logicky vyvstala otázka, kam se vydáme. Manželka uvažovala o jihu Francie, nicméně když meteorologové vydali předpovědi, podle kterých mělo být v Česku až 37 °C, začalo být jasné, že zamíříme někam na sever, abychom strávili čas v alespoň trochu akceptovatelných podmínkách. Nakonec naše volba padla na Litvu, kde jsem sice byl před mnoha a mnoha lety, nicméně už jsem si z ní prakticky nic nepamatoval.

Sobota 9. srpna: Ostrava – Varšava

Plán byl takový, že se v sobotu dopoledne sbalíme a vyrazíme směrem na sever. První zastávkou měla být Varšava, kterou jsme si chtěli lehce projít a následně zde přespat. Vstali jsme na naše poměry celkem brzy – v půl deváté. Ale balení se poněkud protáhlo, takže jsme vyjížděli až v 11:55. Ještě jsme se zastavili na čerpací stanici, kde jsme natankovali plnou nádrž nafty bez biosložky, a pak už hurá k dnešnímu cíli!

Na cestu jsme si nachystali jen dvě kešky na dálničních odpočívadlech, které měly být podle hodnocení hráčů velmi povedené. Moc jsme si od nich ale neslibovali, protože polské keše bývají z hlediska kvality na velmi nízké úrovni. Nakonec jsme ale byli příjemně překvapeni – obě zvolené kešky byly velmi zdařilé a rozhodně se nejednalo o krabičku od bonbónů Tic Tac za okapem, jak bývá v této zemi zvykem.

V 16:46 jsme přijeli do našeho cíle, kterým byl tříhvězdičkový hotel Mansor. Potěšilo nás bezplatné parkování na pozemku. Následně jsme dostali klíč od pokoje, který byl přiměřeně velký a obsahoval vše, co jsme potřebovali. Tedy hlavně sprchu a postel. Nezdrželi jsme se ale dlouho a po necelých dvou hodinách jsme vyrazili zobnout pár kešek v okolí.

Polské hlavní město nás moc nezaujalo. Připadalo nám takové zanedbané, ne úplně čisté. Místy jsem se cítil podobně, jako při návštěvách Ukrajiny před patnácti lety. Nicméně na druhé straně málokteré evropské město si zaslouží přezdívku „Fénix“ tolik jako Varšava. Po potlačení povstání v roce 1944 byla z více než osmdesáti procent systematicky srovnána se zemí. Poválečná obnova Starého Města, provedená s neuvěřitelnou precizností podle starých obrazů a plánů, je dodnes světovým unikátem. Tento výkon, poháněný národní hrdostí, si právem vysloužil zápis na seznam světového dědictví UNESCO.

Současná Varšava je přehlídkou architektonických kontrastů, kde se historie potkává s dravou modernitou. Nad obnovenými střechami stále ční mohutný Palác kultury a vědy, kontroverzní dar od Stalina, symbol minulé éry. Kolem něj však vyrostlo sebevědomé centrum z oceli a skla, které z Varšavy dělá pulzující finanční a technologické srdce Polska i celé střední Evropy.

Protože jsme v okolí nenašli žádnou restauraci s typickou polskou kuchyní, uchýlili jsme se s večeří k osvědčenému řešení v podobě KFC. Večer jsme si na hotelu vybrali ubytování v Kaunasu, tentokrát byt přes Airbnb.

Neděle 10. srpna: Varšava – Kaunas

Ráno jsme vstali a vydali se na snídani do suterénu hotelu. Výběr byl spíše slabší, ale i tak jsme v nabídce našli pár věcí, které máme rádi. V 10:50 už jsme nakládali naše zavazadla do auta a chystali se na další část naší cesty. Tentokrát nás čekalo asi 400 kilometrů do města Kaunas. Naštěstí většina trasy vedla po dálnici.

Tentokrát to bylo s keškami na trase ještě horší, takže jsme s jednou krátkou přestávkou urazili 339 kilometrů a naší první zastávkou bylo litevské město Marijampolė, kam jsme dorazili ve 14:32. Zde na nás čekaly dvě keše. První zastávka nás zavedla k bazilice svatého archanděla Michaela, u které jsme se měli vyfotit s patou v plastice umístěné na zemi.

Tento chrám není jen dominantou města, ale doslova jeho rodným ohniskem. Jeho osud je neoddělitelně spjat s řádem mariánů, kteří zdejší klášter založili a dali tak impuls ke vzniku celé Marijampolė. Mimořádný význam stavby potvrzuje i titul „basilica minor“, který jí udělil papež Jan Pavel II. Jde o jakési vyznamenání z Vatikánu, jež kostel řadí mezi celosvětově důležité svatostánky.

Pro Litevce má však bazilika ještě jeden, hlubší význam. Je místem posledního odpočinku blahoslaveného Jiřího Matulaitise-Matuleviče. Tento muž na počátku 20. století prakticky vzkřísil upadající mariánský řád a vdechl mu novou sílu. Jeho hrob proměnil baziliku v klíčové poutní místo, které ukazuje, že příběhy velké víry se neodehrávaly jen ve středověku.

Druhou zastávkou bylo nádraží v Marijampolė. Krásná cihlová budova, která působila trochu jako z pohádky. Zde jsme měli zvonit na zvon u nádraží. Nebylo to nic složitého, takže jsme ve 14:35 mohli pokračovat dál.

Proti velkolepým nádražím, jaká známe z našich končin, působí budova v Marijampolė až nečekaně skromně. Jedná se o typickou stavbu z carské éry, postavenou v 19. století během budování strategické trati z Petrohradu do Varšavy. Její architektura je prostá a plně podřízená funkci – cihlová, symetrická, bez zbytečných ozdob. Přesto z ní dýchá atmosféra doby, kdy železnice byla symbolem pokroku.

Právě tato zdánlivá obyčejnost je na ní fascinující. Nádraží přežilo carské Rusko, dvě světové války i sovětskou okupaci a stále slouží svému účelu, i když někdejší imperiální tepna dnes spojuje „jen“ Kaunas s polským pohraničím. Budova je tak tichým svědkem velkých dějin, které se přes ni přehnaly, a zároveň připomínkou toho, že nejdůležitější je prostě fungovat a sloužit.

Marijampolė platí za neoficiální metropoli etnografického regionu Suvalkija, svérázného kraje proslulého úrodnou půdou a historicky i poněkud šetrnějšími obyvateli. Samotné jméno, které lze volně přeložit jako „Město Panny Marie“, odkazuje na řád mariánů, kteří u jeho zrodu stáli. Sovětská éra se však pokusila tuto identitu vymazat a na více než třicet let město přejmenovala na Kapsukas.

Dnes je z města opět živé administrativní a průmyslové centrum, které chytře těží ze své polohy jen pár desítek kilometrů od hranic s Polskem a ruskou Kaliningradskou oblastí. Jeho strategický význam navíc podtrhuje mezinárodní silnice E67, známá spíše jako Via Baltica. Tato klíčová dopravní tepna z něj činí důležitou křižovatku, přes kterou proudí lidé i zboží napříč Pobaltím.

Čekal nás poslední úsek dlouhý 61 kilometrů, který jsme urazili během 48 minut. Krátce před čtvrtou jsme dorazili k našemu dočasnému bydlišti a vyvstaly dvě otázky: kde to přesně bydlíme a kde budeme parkovat? Nakonec jsme samozřejmě zvolili tu nejhorší přístupovou cestu, takže jsem vláčel obrovský a těžký kufr přes trávníky a po schodech. Jak se později ukázalo, naprosto zbytečně. I zde zjevně, stejně jako při geocachingu, platilo, že cesta od keše je vždy jednodušší než cesta ke keši.

Mluvit o Kaunasu znamená mluvit o zhmotněné litevské hrdosti. Když Polsko ve dvacátých letech minulého století obsadilo historický Vilnius, právě Kaunas se stal dočasným hlavním městem a skutečným srdcem národa. Tato vynucená role odstartovala nevídaný stavební boom a proměnila provinční město v elegantní metropoli plnou modernistické architektury, která dodnes bere dech svou funkční krásou a optimismem.

Právě tato meziválečná zástavba, která si vysloužila zápis na seznam UNESCO, je největším pokladem města. Budovy jako Centrální pošta nebo kostel Kristova vzkříšení nejsou jen ukázkou architektonické odvahy, ale i symbolem vzdoru a víry v budoucnost. Kaunas tak není jen městem na soutoku Němenu a Nerisu, ale především křižovatkou, kde se litevská historie potkala s modernitou Evropy.

Samotné ubytování nás ale nadchlo! Prostorný světlý byt s parketami, obrovským obývákem a balkónem. Podobně velkorysá byla i koupelna se záchodem. Moderní vybavení čítalo například kávovar, lednici, mikrovlnnou troubu, rychlovarnou konvici a kompletní sadu nádobí.

Ani zde jsme ale nevydrželi moc dlouho. Původně jsem počítal s tím, že se zajdeme podívat jen k řece, ale příjemný, čistý a velmi lehce dýchatelný vzduch lákal k většímu prozkoumání. Vydali jsme se tedy přes most do centra, kde jsme odstavili auto na příhodném (placeném) parkovišti a vydali se na pěší procházku.

Začali jsme focením u hashtagu #Kaunas, následně jsme se přesunuli ke hradu. Kaunaský hrad je nejstarším kamenným strážcem města, zasazeným ve 14. století na strategický soutok Němenu a Nerisu. Jeho hlavním úkolem bylo být první překážkou pro nájezdy Řádu německých rytířů, fungoval jako pomyslný zámek na cestě do srdce Litvy. Přestože jej války a rozvodněná řeka postupně proměnily spíše ve zříceninu, jeho význam je z místa patrný dodnes.

Z kdysi mohutné pevnosti dnes zbývá jen zlomek, kterému vévodí pečlivě obnovená kruhová věž. Ta už neslouží k obraně, ale hostí muzejní expozici a stala se jedním ze symbolů města. Místo tichých ruin zde najdete živé centrum, které sice ponechává velký prostor pro fantazii, ale zároveň ukazuje odhodlání Litevců nenechat svou nejstarší obrannou baštu napospas osudu.

Postupně jsme prošli celý park Santakos, jak se mu příznačně říká, který není jen obyčejnou zelení u hradu, ale samotnou kolébkou města. Právě tady, na strategickém ostrohu, se setkávají dvě největší litevské řeky – mohutný Němen a o něco svižnější Neris. Toto místo mělo odjakživa zvláštní, až posvátnou auru, uctívanou dávno předtím, než tu vyrostly první hradby a věže.

Tento kus země je tak tichým svědkem celých dějin Litvy. Areál, kde se v dávných dobách zřejmě konaly pohanské obřady, si v roce 1993 vybral papež Jan Pavel II. pro jednu z největších bohoslužeb v historii země. Dnes je to především místo odpočinku, kde se tisíciletá historie potkává s cyklisty a rodinami na pikniku.

Poté jsme se po nábřeží vraceli zpět. Postupně jsme došli až k nádhernému gotickému kostelu Vytauta Velikého. Ten je sice oficiálně zasvěcený Nanebevzetí Panny Marie, ale je známý spíše pod jménem svého zakladatele. Podle legendy jej nechal postavit sám Vytautas Veliký jako poděkování za záchranu života v drtivě prohrané bitvě u řeky Vorskly. Je to jedna z nejstarších ukázek cihlové gotiky ve městě, postavená na samém břehu mohutného Němenu.

Poloha u řeky se mu však stala téměř osudnou. Chrám během staletí nesčetněkrát vyplavily povodně a ani lidé jej příliš nešetřili – sloužil jako skladiště Napoleonově i sovětské armádě. Přesto všechno přežil a dodnes stojí jako tichý, nezdolný symbol, který se nenechal zlomit ani přírodními živly, ani dějinnými zvraty.

Poté jsme se začali přesouvat více do centra. Zaujal nás Perkūnasův dům, který je možná nejfotogeničtější gotickou stavbou v Kaunasu, klame však svým jménem. Ačkoliv ho romantičtí historikové 19. století označili za svatyni pohanského boha hromu Perkūnase, ve skutečnosti šlo o reprezentativní sídlo a kancelář bohatých hanzovních kupců. Jméno mu dala záhadná soška nalezená ve zdi, která fantazii tehdejších vlastenců rozjela na plné obrátky.

Tato budova je skutečný chameleón kaunaských dějin. Během staletí stihla být jezuitskou kaplí, školou, a dokonce i divadlem, které zde provozoval slavný básník Adam Mickiewicz. Každá epocha si ji přizpůsobila k obrazu svému, ale její unikátní, plaménkovou gotikou zdobená tvář naštěstí zůstala zachována jako svědek pohnuté a barvité minulosti města.

Kešky nás dále zavedly k městskému muzeu a radnici města Kaunas, které se přezdívá „Bílá labuť“. Při pohledu na její elegantní, sněhobílou siluetu s vysokou věží je hned jasný důvod. Není to stavba jednoho stylu, ale spíše architektonická kronika. V jejích základech je stále ukryta gotika, na které postupně vyrostly vrstvy renesance, baroka, a nakonec i klasicismu. Výsledkem je nečekaně harmonický a majestátní celek.

Budova však nesloužila jen radním a ceremoniím. Její sklepy fungovaly jako vězení a v přízemí bývaly soudy i prostory pro trhovce. Dnes má naštěstí mnohem radostnější poslání – je nejoblíbenějším svatebním místem v zemi a zároveň v sobě hostí expozici městského muzea, která její pohnutý a fascinující příběh pečlivě dokumentuje a vypráví.

Slunce se pomalu klonilo k obzoru, takže jsme se přesunuli ke katedrální bazilice svatého Petra a Pavla v Kaunasu, kde jsme odlovili ještě několik kešek. Na první pohled působí katedrála svatého Petra a Pavla trochu jako strohá gotická budova. Je to největší stavba svého druhu v celé Litvě, mohutná, postavená z cihel a bez okázalých vnějších příkras. To největší překvapení a vizuální hostinu však ukrývá uvnitř. Za prostými zdmi se totiž skrývá naprosto oslnivý a bohatě zdobený barokní interiér.

Stavba však není jen architektonickým unikátem, ale i duchovním srdcem Litvy. Je sídlem arcibiskupa a v jejích kryptách odpočívají klíčové postavy národních dějin. Je zde pohřben například biskup Motiejus Valančius, velký národní buditel a organizátor slavného hnutí střídmosti, které Litevce morálně a společensky pozvedlo v nelehkém 19. století.

Tím se náš nedělní program chýlil ke konci. Při návratu na ubytování jsme se ještě zastavili v obchodě místního řetězce Iki, kde jsem objevil svůj milovaný nápoj rjáženku. V nohách jsme měli nějakých 11 152 kroků a za sebou více než 400 kilometrů. Asi nikoho nepřekvapí, že jsme po večeři doslova padli do postele a usnuli jako mimina.

V příštím pokračování se podíváme do druhé části centra města Kaunas a následně se přesuneme do hlavního města Vilnius.

🖨 Verze pro tisk