Trip report z dovolené v Litvě: Vilnius, Trakai a Šiauliai (3. díl)

Zatímco v prvním díle našeho cestopisu jsme se přes Varšavu dostali do Kaunasu, ve druhém jsme si prošli Kaunas a přesunuli se do Vilniusu. Dnes si ještě projdeme Vilnius a následně se přesuneme do města Šiauliai, vedle kterého leží legendární Hora křížů.

Středa 13. srpna – procházka centrem Vilniusu

Musíme konstatovat, že v domečku na kraji Vilniusu se opravdu hodně dobře spalo. Asi i kvůli tomu jsme ven vylezli těsně před polednem, kdy už venku svítilo sluníčko a začalo se dělat teplo. Naše první pojížďka však vedla do naprosto fantastického podniku Baldassarre Bakery, kde jsme si den předtím náramně pochutnali.

Za pultem tentokrát nebyl sympatický mladý muž, který si s námi včera příjemně povídal (a který si u mě hned získal přezdívku „můj kámoš z Litvy“), ale jeho italská přítelkyně. Byla neméně ochotná a kafe uměla udělat stejně dobré. Ač bylo krátce po poledni, dal jsem si croissant sypaný mandlemi a focacciu. Obojí bylo opět naprosto vynikající: croissant krásně jemný s výraznou máslovou chutí, focaccia vláčná, výborně ochucená a očividně čerstvá. Manželka si dala taktéž focacciu, byť jinak obloženou, a zákusek, který umělá inteligence označuje jako dánský koláček.

Zdrželi jsme se necelou hodinku a následně jsme pokračovali do centra města. Opět jsme měli vybrané parkování nedaleko hlavních památek, které se dalo platit z aplikace UNIPARK. Hodinová taxa sice nepatřila k těm nejnižším, ale jak už jsem psal: za tu možnost zaparkovat přímo v centru si rád připlatím.

Pro člověka, který nezná pohnutou historii Vilniusu, je Rūdninkų skveras jen příjemným parčíkem uprostřed staré zástavby. Jeho současná podoba však klame. Plocha tohoto náměstí vznikla až po druhé světové válce na místě hustě zastavěného bloku domů, který tvořil součást velkého židovského ghetta. Ačkoli budovy přečkaly válečné běsnění téměř bez úhony, byly v poválečném období strženy, čímž vznikl tento tichý prostor, který dnes slouží jako připomínka tragického osudu vilniuských Židů.

Dominantou parčíku je pomník Cemacha Šabada, legendárního židovského lékaře a humanisty, který se na počátku 20. století stal pro místní doslova andělem. Neúnavně a bez nároku na odměnu se staral o chudé, především o děti, pro které založil systém bezplatné péče „Kapka mléka“. Jeho sláva přesáhla hranice Litvy a stal se dokonce předlohou pro postavu doktora Ajbolita (u nás známého jako doktor Bolíto) v pohádkách Korněje Čukovského.

Jako první nás zaujal katolický kostel Všech svatých. Při pohledu na něj by leckoho mohla napadnout myšlenka na italské baroko, a nebyl by daleko od pravdy. Tento chrám, postavený na začátku 17. století pro řád karmelitánů, skutečně nese typické znaky tohoto zdobného stylu. Jeho historie je však stejně pohnutá jako dějiny celé Litvy. Během napoleonských válek sloužil jako polní nemocnice, carské úřady klášter zrušily a Sověti dílo zkázy dokonali, když z chrámu udělali sklad potravin.

Nejsilnější příběh se však k tomuto místu váže z dob druhé světové války. Hned za zdí kostela totiž začínalo velké židovské ghetto. Tehdejší farář se nehodlal se zvěrstvy smířit a podle svědectví nechal kanalizací prorazit tajný tunel, kterým do ghetta pašoval jídlo. Tudy se také podařilo uprchnout několika židovským rodinám, které v kryptě kostela našly dočasný azyl. Zdi, které viděly tolik utrpení, se tak staly i svědky nesmírné odvahy.

Jako další jsme prošli kolem tržnice Halės turgus, která k Vilniusu neodmyslitelně patří a její návštěvu by neměl vynechat žádný milovník autentické atmosféry. Budova, která letos slaví již 119 let, byla postavena na místě, kde se konaly trhy po staletí předtím. Zajímavostí je, že ve své době šlo o mimořádně moderní stavbu, která využívala ocelovou konstrukci a propracovaný systém chlazení a vytápění, což na počátku 20. století rozhodně nebylo standardem.

Architektonicky je budova fascinujícím hybridem. Zvenku působí strohým, industriálním dojmem, který je pro tento typ staveb typický a bývá označován jako historismus. Uvnitř však překvapí elegantní ocelové nosníky, a především centrální část zastřešená takzvanými pendantivy. To jsou speciální trojúhelníkové klenby, které umožňují plynulý přechod ze čtvercového půdorysu na kruhovou základnu kopule. Jednoduché, a přitom geniální řešení.

Kešky nás následně dovedly k Bráně úsvitu. Původně se přitom jednalo o zcela světskou stavbu – jednu z devíti bran v městském opevnění, postavenou na začátku 16. století. Zatímco ostatní brány i s hradbami byly na příkaz carské administrativy v 19. století strženy, tato jediná zůstala. Důvodem byla kaple s ikonou Panny Marie, která se zde nacházela a již tehdy byla považována za zázračnou.

Samotný obraz Matky Boží, ochránkyně města, je unikátní. Na rozdíl od většiny ikonografie zde není zobrazena s Ježíškem v náručí, ale sama, ve chvíli Zvěstování. Malba na dubových deskách, pocházející pravděpodobně ze 17. století, v sobě mísí prvky byzantského stylu s italskou renesancí. Její stříbrný, částečně zlacený oděv je pak darem vděčných věřících, kteří jí připisují řadu zázračných uzdravení a vyslyšených modliteb.

Hned vedle Brány úsvitu stojí poněkud nenápadný kostel svaté Terezie, který by ovšem neměl ujít vaší pozornosti. Nechali si ho v polovině 17. století postavit bosí karmelitáni a na jeho stavbu přispěl mocný rod Paců, tehdejší litevská šlechta. Ti na projektu nešetřili a povolali italského architekta, který k výstavbě použil drahé materiály jako švédský pískovec a mramor. Výsledkem je jedna z prvních raně barokních staveb v Litvě.

Stavba je geniálně propojena se sousední kaplí v Bráně úsvitu. Z interiéru kostela vede přímý vstup na galerii, odkud mniši mohli pečovat o zázračnou ikonu Panny Marie. Umožňovalo jim to přístup k obrazu, aniž by museli opustit klášterní klauzuru, tedy prostor určený jen jim. Vnitřní výzdoba byla o století později doplněna o velkolepé rokokové oltáře, jejichž detailní zpracování je naprosto fascinující.

Další zastávkou, opět kvůli keškám, byl katedrální chrám Zesnutí přesvaté Bohorodice. Hlavní svatostánek litevské pravoslavné církve se svou architekturou od ostatních kostelů viditelně liší. Jeho historie sahá až do 14. století, kdy ho nechala postavit manželka litevského velkoknížete Algirdase. Původně gotická stavba zažila několik přestaveb a období úpadku, kdy dokonce sloužila jako stáje či kovárna.

Dnešní, poněkud strohou podobu ve stylu gruzínské architektury, získal chrám až při radikální přestavbě v 19. století. Ta paradoxně zachránila nejstarší části stavby před zřícením. Chrám tak dnes představuje fascinující architektonický paradox – pod vnějším pláštěm z předminulého století se skrývají gotické zdi pamatující středověké Litevské velkoknížectví, což z něj činí jeden z nejstarších křesťanských svatostánků ve městě.

Jako další nás zaujala budova Litevské národní filharmonie (Lietuvos nacionalinė filharmonija). Ta na první pohled zaujme svou zdobnou fasádou ve stylu historismu. Postavena byla na samém počátku 20. století jako Městská koncertní síň, tedy místo určené především pro kulturní vyžití tehdejší společenské elity. Její sály a foyer tak byly od počátku navrženy s důrazem na eleganci a reprezentativní dojem, který si ostatně zachovaly dodnes a právem patří k architektonickým klenotům města.

Málokdo by však v takto honosné budově hledal kolébku moderní litevské státnosti. Právě zde se totiž v roce 1905 sešel takzvaný Velký vilniuský sejm, shromáždění dvou tisíc litevských delegátů, kteří poprvé formulovali požadavek na politickou autonomii v rámci carského Ruska. Sál, kde dnes zní hudba, se tak stal svědkem jednoho z klíčových politických aktů na cestě k nezávislosti.

Před filharmonií se rozkládá náměstí, které nese jméno Jonase Basanavičiuse, jedné z nejvýznamnějších postav litevských dějin. Tento muž, původním povoláním lékař, stál na konci 19. století u zrodu národního obrození a později i u podpisu Deklarace nezávislosti v roce 1918. Není proto náhodou, že jeho pomník byl na tomto symbolickém místě odhalen přesně ke stému výročí této události.

Samotné náměstíčko bylo po staletí přirozeným centrem společenského života, neboť se nacházelo před budovou tehdejší radnice. Prostranství, kde se dříve konaly trhy a setkávali se měšťané, tak dnes slouží jako důstojná připomínka „patriarchy národa“, který symbolicky shlíží na místo, kde se na Velkém sejmu začala psát novodobá historie samostatné Litvy. Dějiny se zde propojují v dokonalé souhře.

Na tomto náměstí se také nachází kostel svatého Kazimíra, který je nepřehlédnutelnou dominantou vilniuského Starého Města, a to nejen kvůli své poloze, ale i historickému významu. Jedná se totiž o vůbec první barokní kostel postavený v litevské metropoli, jehož základní kámen byl položen již v roce 1604. Stavbu iniciovali jezuité, kteří se inspirovali slavným římským chrámem Il Gesù, a vytvořili tak vzor pro mnoho pozdějších barokních staveb v celé východní Evropě.

Největší kuriozitou je koruna litevských velkoknížat, která zdobí vrchol kupole. Ta byla původně vyrobena z pozlacené mědi, ale carské úřady ji v 19. století, při přeměně kostela na pravoslavný chrám, nechaly nahradit cibulovou bání. Během sovětské éry zde pak sídlilo Muzeum ateismu, což jen podtrhuje absurditu dějin. Na své místo se symbol monarchie a víry vrátil až po obnovení litevské nezávislosti.

Poté jsme se uličkami přesunuli na Radniční náměstí, které je dodnes přirozeným centrem Starého Města, místem setkávání a kulturních akcí. Už od 15. století tvořilo hlavní městský trh, kde pulzoval život a obchod, ale kde se také konaly slavnosti a popravy. Jeho trojúhelníkový tvar, tak netypický pro hlavní náměstí, je dán původní sítí obchodních cest, které se zde protínaly dávno předtím, než zde byla postavena první gotická radnice.

Samotná budova radnice, která náměstí dominuje, je pak ukázkovou prací klasicismu. Její dnešní podobu jí na konci 18. století vtiskl nejvýznamnější litevský architekt Laurynas Gucevičius. Ten nový objekt doslova „oblékl“ na starší zdivo poškozené požárem. Pod anticky vyhlížejícím portikem se tak skrývají gotické sklepy a fragmenty starších zdí, což z radnice činí němého svědka celé historie města.

Poměrně kuriózním prvkem Radničního náměstí je „Portál“, který jako by vypadl ze stránek vědeckofantastického románu. Kruhový objekt je ve skutečnosti velkoplošná obrazovka s kamerou, která v reálném čase přenáší obraz z více než 600 kilometrů vzdáleného polského Lublinu, kde se nachází jeho dvojče. Nejde o žádný záznam, ale o živé, obousměrné audiovizuální okno bez jakéhokoli zpoždění.

Cílem tohoto technologického a uměleckého díla je odbourávat hranice a předsudky. Autoři z nadace Benediktase Gylyse chtěli vytvořit jakýsi „digitální most“, který lidem umožní navázat vizuální kontakt s náhodnými kolemjdoucími v jiné zemi a uvědomit si, že na druhé straně žijí lidé jako my. Jde o fascinující využití moderních technologií k podpoře myšlenky globálního společenství.

Následně jsme si vyfotili nejužší ulici ve Vilniusu. Ta ale pro nás byla trochu zklamáním – na rozdíl od podobné ulice v Praze, kde provoz pěších musí řídit semafor, by se v této dva štíhlí lidé bez problémů vyhnuli.

Ve spleti uliček Starého Města se ukrývá malý, ale o to zajímavější pravoslavný chrám svatého Mikuláše Divotvůrce. Nenechte se zmást jeho barokním zevnějškem – jedná se o jeden z nejstarších, ne-li úplně nejstarší, křesťanský svatostánek ve Vilniusu, jehož kořeny sahají až do 14. století. Původní gotická stavba byla svědkem nástupu křesťanství v pohanské Litvě a sloužila tehdejší rusínské menšině.

Dnešní podobu s charakteristickou osmibokou zvonicí získal kostel až při přestavbě v 18. století. V interiéru však pozornému oku neuniknou gotické klenby a fragmenty starobylých zdí, které pamatují doby velkoknížete Algirdase. Kostel tak představuje fascinující architektonickou a historickou hádanku, kde se pod nánosem baroka skrývá syrové gotické jádro, připomínající složité a multikulturní počátky litevské metropole.

Tím naše putování po kostelech ještě ani zdaleka nekončilo. Při pohledu nevelký, avšak půvabný pravoslavný chrám mučednice Paraskevy by málokdo hádal, že stojí na jednom z nejstarších sakrálních míst ve Vilniusu. Podle církevní tradice zde stál první křesťanský svatostánek ve městě, postavený již roku 1345. Ačkoliv byl chrám během staletí nesčetněkrát zničen a přestavěn, jeho historický odkaz je nepopiratelný. Současná podoba ve stylu ruské historizující architektury pochází z 19. století.

Největší zajímavostí tohoto místa je ovšem drobná pamětní deska. Připomíná, že car Petr Veliký zde v roce 1705 nechal pokřtít Abrama Petroviče Hannibala, afrického chlapce, kterého měl v péči. Z tohoto muže se později stal významný ruský generál a pradědeček největšího ruského básníka, Alexandra Sergejeviče Puškina. V malém vilniuském kostelíku se tak odehrál střípek velkých světových dějin.

Od církevních staveb jsme se následně přesunuli do objektu Univerzity ve Vilniusu. Ta není jen obyčejnou školou, ale doslova městem ve městě a jedním z nejstarších akademických center ve východní Evropě. Založili ji jezuité již v roce 1579, což z ní činí jen o málo mladší instituci, než je naše Univerzita Karlova. Po staletí představovala hlavní vědecké a kulturní centrum celého Litevského velkoknížectví, jehož vliv sahal daleko za hranice dnešní Litvy.

Architektonicky je univerzitní komplex naprosto fascinující. Tvoří ho propletenec třinácti vzájemně propojených nádvoří, obklopených budovami ze všech myslitelných historických epoch – od gotiky přes renesanci a baroko až po klasicismus. Procházka areálem je tak vlastně cestou skrze dějiny architektury, kde za každým rohem čeká nové nádvoří, průchod nebo arkádová chodba. Člověk se zde snadno ztratí, ale je to ztracení nanejvýš příjemné.

Díky keškám jsme se následně přesunuli k budově, kde dnes sídlí Kancelář prezidenta Litevské republiky. Ta je jedním z nejvýznamnějších symbolů litevské státnosti. Původně se jednalo o palác vilniuských biskupů, jehož historie sahá až do 14. století. Svou dnešní, přísně klasicistní podobu, získal až na přelomu 18. a 19. století, kdy sloužil jako rezidence carských generálních gubernátorů. Jeho autorem je prominentní ruský architekt Vasilij Stasov.

Palác byl v průběhu staletí svědkem mnoha klíčových událostí a hostil řadu slavných osobností. V roce 1812 si ho za své sídlo zvolil sám Napoleon Bonaparte, který zde přijímal litevskou šlechtu a plánoval své tažení na Moskvu. Stejné zdi, které pamatují ruského cara i francouzského císaře, tak dnes slouží jako pracovna demokraticky zvolené hlavy moderního litevského státu, což jen podtrhuje pohnutou historii země.

Na opačné straně nás pak zaujala další budova Vilniuské univerzity. Při pohledu na hlavní průčelí Vilniuské univerzity by se mohlo zdát, že jde o ryze klasicistní stavbu. Elegantní portikus se šesti dórskými sloupy a trojúhelníkovým štítem skutečně působí jako z antického Řecka. Tento vzhled je však výsledkem až přestavby z 19. století, která měla za cíl sjednotit roztříštěnou fasádu starších budov a dát univerzitě moderní, reprezentativní tvář.

Tato klasicistní fasáda je tak vlastně jen jakousi elegantní „slupkou“, která zakrývá mnohem starší a architektonicky pestřejší organismus budov a nádvoří za ní. Vytváří tak působivý kontrast mezi vnějším, stroze uspořádaným světem a vnitřním, poněkud chaotickým a romantickým labyrintem univerzitního kampusu. Málokde je rozdíl mezi fasádou a „zbytkem domu“ tak markantní jako právě zde.

Protože nás už začaly trochu bolet nohy, měli jsme žízeň a hlad, rozhodli jsme se pro nějaké občerstvení. Netušili jsme, že nás čeká druhý negativní zážitek. Zvolili jsme kavárnu Café Montmartre, kterou jsme viděli v jednom z mnoha dokumentů na YouTube, které jsme před odjezdem sledovali. Sedli jsme si ke stolečku a těšili se. Podnik měl asi čtyři stolečky venku a stejný počet uvnitř. Na to vše přinejmenším dvě servírky, což si myslím, že je adekvátní. Nicméně ty kolem nás probíhaly, jako bychom tam vůbec neseděli. Až po několika minutách si nás jedna z nich všimla a bez pozdravu nám doslova hodila jídelní lístek na stůl. Nepozdravila, nezeptala se, zda chceme něco k pití, a na listu papíru, který nám předhodila, byla pouze nabídka obědů. Podívali jsme se na sebe s manželkou, následně jsme se zvedli a odešli. Přece jen pocit, že jsme obtěžující hmyz, nám tak úplně neseděl.

Když nechtěli naše peníze tam, hodlali jsme je utratit jinde. Manželka v mapách našla kavárnu a čajovnu Lola. Usadili jsme se na venkovní zahrádku a během okamžiku u nás byla mladá a velmi příjemná servírka. Během dvou minut jsme měli na stole kompletní jídelní lístek a do deseti minut už přinášela domácí limonády i espresso tonic. Zkusili jsme i vejce Benedikt v litevské úpravě na listovém těstě, které bylo vynikající.

Chování slečny servírky bylo v ostrém kontrastu s tím, co předvedly její kolegyně z Café Montmartre. Byla úslužná, ochotná, rychle sklízela ze stolu. Když jsem požádal o účet, přinesla účtenku na 32 eur. Velmi decentně se zeptala, zda budu chtít dát nějaké spropitné, a když jsem souhlasil, předala mi terminál, na kterém jsem si sám mohl zvolit částku. I když to bylo víc než obvyklých deset procent, nechal jsem jí 4 eura, protože to, jak se chovala, bylo doslova příkladné.

Byly čtyři hodiny odpoledne a logicky tak vyvstala otázka, co dál. Manželka měla zálusk na gotický vodní hrad Trakai, který je bezpochyby ikonou Litvy a pohled na jeho červené věže zrcadlící se v jezeře Galvė se vám vryjí do paměti. Jeho stavba, zahájená ve 14. století, byla mistrovským dílem středověkého inženýrství, které plně využilo strategické polohy na ostrově. Pro Litevské velkoknížectví nesloužil jen jako obranná pevnost, ale také jako velkolepá panovnická rezidence, která měla demonstrovat moc a bohatství svých vládců.

Hrad měl pohnutý osud. Poté, co v 17. století vyhořel a zpustl, proměnil se na celá staletí v romantickou ruinu. Jeho dnešní podoba není dílem středověkých mistrů, ale výsledkem nesmírně pečlivé a památkově citlivé rekonstrukce, která probíhala po většinu 20. století. Kritici sice mohou namítat, že jde vlastně o novostavbu, ale právě díky této obnově si dnes můžeme udělat dokonalou představu o životě ve zlaté éře Litvy.

Následoval tedy návrat k autu a zhruba hodinový přejezd. Na místě jsme byli krátce po 18. hodině. Musím říci, že toto místo má opravdu své kouzlo a vůbec jsem nelitoval, že jsme si sem tak trochu zajeli. Prošli jsme se k hradu, pozobali pár kešek, pořídili několik fotek a po zhruba hodině courání jsme se pomalu vraceli zpět k autu.

Cesta nás vedla po hlavní ulici v Trakai, která nese jméno Karaimų gatvė. Zde nelze přehlédnout malebné dřevěné domky, které lemují cestu vedoucí k hradu. Nejde o běžnou lidovou architekturu, ale o dědictví Karaimů, malého turkického etnika vyznávajícího specifickou formu judaismu. Tyto domy, často natřené výraznými barvami, stojí štítovou stranou do ulice a mají jednu architektonickou zvláštnost, která ihned upoutá pozornost.

Většina starých karaimských domů má v průčelí tři okna. Podle tradice, která se předává z generace na generaci, je jedno okno určeno pro Boha, druhé pro rodinu, a to třetí pro velkoknížete Vytautase. Právě on totiž na konci 14. století pozval Karaimy z Krymu do Litvy, aby sloužili jako jeho osobní stráž a chránili trakaiský hrad. Tento zvyk je tak krásnou ukázkou úcty k Bohu, rodině a panovníkovi.

Pak už jsme se vraceli, vzali cestou pár drobností v Lidlu a přibližně v osm večer už jsme byli na ubytování. Tentokrát jsme den uzavírali s rekordními 15 155 kroky. Naším dalším úkolem bylo najít ubytování v Klaipėdě, kam jsme se chtěli přesunout po návštěvě Hory křížů. Nicméně když se ukázalo, že nejlevnější ubytování za 8000 Kč nemá ani teplou vodu a nabídka těch rozumně vypadajících začínala na 10 000 Kč za noc, rozhodli jsme se toto město z našeho itineráře vyřadit. Jako cíl naší cesty jsme stanovili Šiauliai.

Čtvrtek 14. srpna – Šiauliai a Hora křížů

Ráno jsme vstali docela rozumně, následně jsme se sbalili a naskládali zavazadla do auta. Čekal nás další přesun, tentokrát dlouhý 219 kilometrů, do města Šiauliai, v jehož blízkosti se nachází Hora křížů. Nicméně bez snídaně nezačíná den, takže jsme se potřetí přesunuli do Baldassarre Bakery, kde jsme si tentokrát pochutnali na focaccii, croissantu a obdobě skořicového šneka. A k tomu pochopitelně muselo být i to vynikající kafe. Jestli budete mít někdy cestu do Vilniusu, tento podnik doporučuji s tím, že pět hvězdiček na něj nestačí.

V 11:48 už jsme vyráželi na cestu. Tentokrát jsme na trase neměli žádné zajímavé keše, takže jsme jeli bez zastávky. Zpočátku byla velmi příjemná dálnice s naprosto minimálním provozem, která se postupně proměnila na okresky. Po 2 hodinách a 48 minutách jsme dojeli do Šiauliai, kde jsme natankovali plnou nádrž.

Ve městě očividně probíhala rekonstrukce hlavního tahu, kvůli které se téměř všude tvořily pomalu jedoucí kolony. Závěrečných 16,5 kilometru nám tak trvalo dlouhých čtyřicet minut. Auto jsme odstavili na oficiálním parkovišti, kde zrovna nefungoval parkovací systém, takže jsme to měli zadarmo (i když kdo ví, zda z Litvy nepřijde nějaký dopis). Pak nás čekala malá procházka k Hoře křížů.

Málokteré místo na světě ve vás zanechá tak silný a ambivalentní dojem jako Hora křížů. Nejde o hřbitov ani o oficiální poutní místo v pravém slova smyslu. Je to prostý pahorek, na kterém stojí desetitisíce křížů, od miniaturních, zavěšených na větších, až po několikametrové monumenty. Jejich hustota je taková, že se pahorek proměnil v jakýsi les symbolů, mezi nimiž vedou úzké pěšinky.

Počátky tohoto zvyku sahají do poloviny 19. století, do doby po potlačeném Listopadovém povstání proti carskému Rusku. Rodiny, které nemohly najít těla svých padlých blízkých nebo je nesměly řádně pohřbít, zde začaly vztyčovat symbolické kříže. Z osobního aktu truchlení se postupně stal symbol národní identity a tichého odporu proti útlaku, který s každou další historickou ránou jen sílil.

Svou nejdůležitější roli sehrála Hora křížů v dobách Sovětského svazu, kdy se stala trnem v oku ateistické moci. Režim se pokusil místo několikrát zlikvidovat pomocí buldozerů, kříže pálil a odvážel na skládky. Vždy se však našli odvážlivci, kteří přes noc vztyčili nové. Z hory se tak stal nezničitelný symbol litevské víry, houževnatosti a nenásilného boje za svobodu, jehož síla nespočívala ve zbraních, ale v prostém dřevěném kříži.

Po obnovení nezávislosti v roce 1991 získalo místo světový věhlas, k čemuž přispěla i návštěva papeže Jana Pavla II. o dva roky později. Dnes sem své kříže přinášejí lidé z celého světa jako prosby za zdraví, z vděčnosti nebo prostě jen jako projev solidarity. Hora tak neustále roste a proměňuje se v živý organismus, který je svědectvím o síle lidské naděje a paměti, jež dokáže přežít i ty nejtemnější časy.

U Hory křížů se nachází jediná stavba v pravém slova smyslu – malá, avšak architektonicky velmi zajímavá dřevěná kaple. Vznikla v roce 1993 u příležitosti návštěvy papeže Jana Pavla II., který zde sloužil mši pro desetitisíce poutníků. Navržena byla tak, aby co nejlépe zapadla do svého unikátního okolí a zároveň působila moderním, a přesto pokorným dojmem.

Její podoba, za kterou litevští architekti získali i národní cenu, v sobě spojuje jednoduchost a promyšlenou symboliku. Dřevěná konstrukce s prosklenými stěnami a výrazným křížem ve štítu odkazuje na tradici lidového stavitelství a zároveň působí vzdušně a otevřeně. Kaple se tak nestaví do opozice k okolním křížům, ale stává se jejich přirozenou a funkční součástí, místem pro tiché zastavení uprostřed ohromujícího vizuálního vjemu.

Zdrželi jsme se asi čtyřicet minut a následně jsme se přesunuli na ubytování. To se nacházelo v horním patře rodinného domu na ulici Kristijonase Donelaitise, pojmenované po slavném litevském básníkovi. To, co nás zde čekalo, nám doslova vyrazilo dech. Oba jsme se shodli na tom, že tohle bylo jednoznačně nejlepší ubytování, ve kterém jsme byli. Hostitelé nám dokonce nechali na stole láhev vína a na postelích vynikající bonbóny.

V obýváku byly dvě sedačky, televize a hlavně klimatizace, která byla po našem příjezdu zapnutá, takže i když se byt nacházel v podkroví, bylo zde velmi příjemně. V kuchyni bylo vše, co jsme potřebovali, včetně ledničky, myčky nádobí a posezení pro čtyři lidi. Koupelna se záchodem byla moderně vybavená a v ložnici na nás čekala velká a nesmírně pohodlná postel. Veškeré vybavení bylo vkusné a bylo na něm vidět, že hostitel nešetřil. Tohle bylo opravdu špičkové bydlení!

Zdrželi jsme se asi hodinku, ale jak je u nás zvykem, nemínili jsme trávit podvečer lelkováním na ubytování. V půl sedmé jsme tedy vyrazili nejprve pro jednu keš k místnímu mezinárodnímu letišti a následně pro dalších pár kousků do centra. Jedna z kešek nás dovedla k prostému, ale o to působivějšímu památníku obětem holocaustu. Právě zde bylo za druhé světové války v ghettu natěsnáno přes pět tisíc lidí, kteří byli následně deportováni do koncentračních táborů nebo zavražděni v nedalekých lesích. Památník tak označuje hranici mezi někdejším světem a peklem, které zde nacisté vytvořili.

Po odlovu všech zamýšlených keší jsme se přesunuli k jezeru Talkša, přiléhajícímu téměř k samotnému centru města. Pro místní obyvatele je tím, čím je pro Pražany Divoká Šárka – oázou klidu a zeleně, kam lze uniknout před ruchem všedního dne. Kolem jeho břehů vede přes pět kilometrů dlouhá ekologická stezka, která vás provede malebnými mokřady a seznámí s místní faunou a flórou. Je to ideální místo pro odpolední procházku nebo projížďku na kole.

S jezerem se však pojí i samotné založení města. Podle legendy se na jeho břehu zastavili vojáci vracející se z vítězné bitvy u Saule ve 13. století, aby si ošetřili rány. Právě zde, u „slunečního“ jezera, se rozhodli založit osadu, která se stala základem budoucího Šiauliai. Na břehu dnes najdete i malý skanzen, přibližující život v dávné minulosti.

Na břehu jezera narazíte na stvoření jako z moderní bajky. Je jím monumentální socha Železné lišky, která se svými rozměry – délkou téměř patnáct metrů a váhou sedmi tun – stala nepřehlédnutelným symbolem města. Dílo designéra Viliuse Puronase bylo od počátku zamýšleno jako nový městský mýtus, který by propojoval industriální současnost s odvěkou chytrostí, již liška symbolizuje.

Nejde však jen o chladnou ocelovou konstrukci. Uvnitř sochy je ukryto více než metrákové srdce, do kterého autor vložil časovou kapsli se vzkazem pro budoucí generace. Tento detail povyšuje sochu z pouhého uměleckého díla na poselství, které má přetrvat věky. Železná liška tak není jen kuriozitou, ale i promyšleným symbolem houževnatosti a naděje, hledící do budoucnosti.

Další zajímavostí tohoto místa pak je kamenný Energetický labyrint.

Naší poslední zastávkou bylo náměstí Slunečních hodin, které je jedním z nejoriginálnějších veřejných prostorů, jaké jsem kdy viděl. Nejde jen o prostranství s pomníkem, ale o jeden obrovský, funkční měřič času. Dominantou je osmnáct metrů vysoký obelisk, který vrhá stín na ciferník tvořený číslicemi 12, 3 a 6, zapuštěnými do země. Celý architektonický komplex byl odhalen v roce 1986 k 750. výročí bitvy u Saule.

Poté, co jsme si prošli tato nesporně zajímavá místa, jsme se vrátili zpět k autu. Následovala krátká zastávka v Lidlu a krátce před osmou hodinou jsme byli na ubytování. Protože Klaipėda kvůli přehnaně vysokým cenám padla, rozhodli jsme se pro pomalý návrat. Cesta domů ale měřila přes 950 kilometrů, proto jsme se rozhodli ji rozdělit na dvě části: v pátek dojedeme do Varšavy, kde přespíme, a v sobotu zbývající úsek do Ostravy.

V posledním čtvrtém díle se budeme věnovat cestě do Varšavy a následně do Ostravy. Zkusím také shrnout některé zajímavosti, které mě v Litvě nějakým způsobem zaujaly.

🖨 Verze pro tisk