Trip report z dovolené v Litvě: Kaunas a Vilnius (2. díl)

V prvním díle našeho cestopisu jsme v sobotu přespali ve Varšavě a v neděli dorazili do litevského města Kaunas. V tom druhém si projdeme centrum Kaunasu a následující den se přesuneme do hlavního města Litvy, kterým je Vilnius.

Pondělí 11. srpna – procházka po Kaunasu

Sice jsme měli nařízené budíky, ale nechtělo se nám moc vstávat. Přeci jen jsme měli za sebou něco kolem 800 kilometrů během dvou dnů. A v tom příjemně a moderně zařízeném bytě se opravdu hezky spalo. Nakonec jsme se vykopali až kolem jedenácté hodiny. Pomocí Map Google jsme si vyhledali dvě vhodná parkoviště v centru města a následně jsme se přesunuli na jedno z nich.

Při této příležitosti musím vyzdvihnout parkování v litevských městech (respektive přinejmenším v Kaunasu a Vilniusu). Stačí si do mobilu stáhnout aplikaci UNIPARK, propojit ji s Apple Pay, zadat registrační značku vozidla a nic víc nemusíte řešit. Přijedete na místo, otevřete aplikaci, označíte, kde stojíte (respektive to GPS najde sama) a spustíte čas. Když odjíždíte, zastavíte časomíru, zaplatíte a můžete odjet. Není nutný žádný kontakt s často podivnými existencemi na pozici obsluhy parkoviště.

Ceny jsou různé a liší se podle toho, v jaké lokalitě stojíte. Obecně se dá říci, že čím více v centru, tím to bude dražší. Ale upřímně: klidně dám 100 Kč za hodinu za to, že mohu zastavit kousek od těch nejzajímavějších památek. Kdo chce ušetřit, může parkovat dál a za nižší cenu. Ta možnost volby mi na parkování přes aplikaci vyhovovala asi nejvíc. V Kaunasu se pak při parkování platí i nějaký poplatek za vjezd do zóny se sníženými emisemi.

Díky tomu jsme zaparkovali na malém parkovišti doslova co by kamenem dohodil od Náměstí Nezávislosti (Nepriklausomybės aikštė). To se nachází na konci hlavní pěší tepny Kaunasu, tedy Aleje Svobody. Jeho dominantou je bezesporu nepřehlédnutelný chrám svatého Michaela Archanděla. Tato původně pravoslavná, dnes katolická svatyně z konce 19. století svým neobyzantským stylem s mohutnou kupolí a modrými prvky připomíná spíše chrámy z východní Evropy. Je to takový architektonický pozdrav z dob, kdy Litva byla součástí Ruského impéria.

Prostor náměstí však není jen kulisou pro tento impozantní svatostánek. Je to živé místo, které protíná hlavní pěší zóna a kde se potkávají dějiny s moderním životem. V jeho blízkosti najdete významné kulturní instituce, jako je třeba umělecká galerie Mykolase Žilinskase. Náměstí, které zažilo vojenské přehlídky i společenské změny, tak zůstává živým veřejným prostorem, pulzujícím srdcem moderního Kaunasu a svědkem pohnuté litevské historie.

Následně jsme se vydali na procházku pěší zónou Laisvės alėja, česky Alej svobody, která je bez přehánění tepnou, která dává život celému Kaunasu. S délkou přesahující půldruhého kilometru se řadí mezi nejdelší pěší zóny v Evropě a její historie sahá až do poloviny 19. století, kdy byla navržena jako široký bulvár. Tehdy ještě nesla jméno Nikolajaus prospektas. Dnešní podobu, tedy zónu bez automobilové dopravy, získala v roce 1982, a stala se tak vůbec první svého druhu v celém Sovětském svazu.

Tato ulice ale není jen o nakupování a kavárnách. Je to živá galerie architektury, kde se potkávají budovy z různých epoch. Od staveb z 19. století, přes meziválečný funkcionalismus, který je pro Kaunas tak typický, až po moderní architekturu. Při procházce si tak můžete všimnout nejen památníků a soch, jako je například socha Vytautase Velikého, ale i proměn, kterými si město prošlo. Každý dům tu vypráví svůj vlastní příběh.

Procházeli jsme se, a protože bylo docela teplo, s radostí jsme využívali stínu budov i stromů uprostřed aleje. Lovili jsme kešky, kterých bylo v této oblasti poměrně hodně, až jsme zhruba uprostřed aleje narazili na hlavní kašnu, která zde byla instalována při rekonstrukci v osmdesátých letech, kdy se z bulváru stávala pěší zóna. Nejde o žádnou historickou památku, ale o moderní vodní prvek, který byl od počátku navržen tak, aby oživil dlouhou promenádu a stal se přirozeným místem setkávání.

Dnešní podoba kašny je výsledkem poslední velké revitalizace celé aleje, dokončené kolem roku 2018. Stará technologie byla nahrazena moderním systémem s programovatelnými tryskami a barevným LED osvětlením. Díky tomu může vodní hra pulzovat v různých rytmech a vytvářet dynamické choreografie. Z obyčejné kašny se tak stal interaktivní prvek, který v parných letních dnech nabízí osvěžení a po setmění se mění v decentní světelnou show.

Pokračovali jsme dál, až jsme došli k soše Vytautase Velikého, která má za sebou dramatický osud. Nejde totiž o originál, ale o zdařilou kopii. Původní pomník z roku 1932, dílo sochaře Vince Grybase, stával na nádvoří vojenské akademie a měl symbolizovat odhodlání Litevců znovu získat Vilnius. Sovětská moc však pro takové symboly neměla pochopení a roku 1952 nechala sochu nemilosrdně zničit.

Myšlenka na obnovu památníku ožila až s uvolněním poměrů koncem 80. let. Díky úsilí nadšenců a na základě dobových fotografií byla vytvořena věrná replika, slavnostně odhalená v roce 1990. Vytautas tak znovu sedí na koni, s mečem položeným na kolenou – ne jako dobyvatel, ale jako moudrý a rozvážný státník, který ztělesňuje litevskou nezávislost a houževnatost tváří v tvář dějinným zvratům.

Poté jsme lovili keše v parku poblíž státního hudebního divadla. Zde se nám ale příliš nedařilo a ani s překladačem jsme nebyli schopni odpovědět na některé otázky keší, které se „loví“ přes mobilní aplikaci. Budova divadla byla postavená koncem 19. století, je architektonickým skvostem ve stylu neorenesance, který navrhl místní architekt Jonas Golinevičius. Pro Kaunas, tehdy pulzující centrum litevské inteligence, představovalo divadlo klíčové místo společenského života a národního sebeuvědomění. Právě zde byla v roce 1906 uvedena první litevská národní opera „Birutė“.

Tato budova však byla i svědkem klíčových politických událostí. Po první světové válce, kdy se Kaunas stal dočasným hlavním městem, se zde scházel litevský parlament Seimas. V přilehlé zahradě navíc v roce 1972 došlo k tragické události, když se zde na protest proti sovětské okupaci upálil student Romas Kalanta. Dnes je divadlo především domovem opery, operety a muzikálu, ale jeho zdi stále dýchají pohnutou historií celého národa.

Postupně jsme prošli celou pěší zónu a pokračovali jsme dál po ulici Vilniaus, což je nejstarší dopravní tepna kaunaského Starého Města. Je přesně tím místem, kde se historie potkává se současností. Tady je zážitkem samotná procházka po původní dlažbě. Ulice se klikatí v mírných obloucích, což je pozůstatek středověké cesty vedoucí do Vilniusu. Domy, které ji lemují, pamatují staletí a jejich základy často sahají až do 16. století, i když fasády dostaly v průběhu věků barokní či klasicistní kabát.

Právě tady nejlépe pochopíte duši starého Kaunasu. Na rozdíl od moderní a rušné třídy Laisvės alėja, kam ulice Vilniaus ústí, zde vládne klidnější atmosféra. Křivolaká linka ulice přirozeně zpomaluje tempo a nutí vás všímat si detailů – zdobených portálů, útulných dvorků a malých obchůdků. Je to živá učebnice architektury a doklad toho, jak organicky se město po staletí vyvíjelo bez přísného pravítka moderních urbanistů.

Nakonec nás kešky dovedly až do historického prezidentského parku. Dnes v něm najdete sochy tří meziválečných prezidentů, které sem byly umístěny až po obnovení nezávislosti jako tichá připomínka svobodné éry. Zahrada, obehnaná plotem, který pamatuje prezidenta Smetonu, tak není jen kusem zeleně, ale spíše pietním místem a pomníkem demokracie, jež byla na dlouhá desetiletí násilně přerušena.

Narazíte tu také na nenápadnou, ale o to významnější budovu – Historický prezidentský palác. Původně dům carského gubernátora se po roce 1919 stal srdcem litevské státnosti. Působili zde všichni tři prezidenti první republiky: Smetona, Stulginskis i Grinius. Právě zde se přijímala osudová rozhodnutí a tady také proběhlo poslední zasedání vlády v červnu 1940, těsně před sovětskou okupací.

Bylo skoro půl druhé a nás už začala zmáhat žízeň a trochu i hlad. Kiki si cestou všimla podniku Holy Donut, který předtím zaznamenala na Instagramu. Tak jsme se rozhodli ho vyzkoušet. Usadili jsme se u stolečků venku a objednali si jeden čokoládový a jeden jahodový donut. K tomu samozřejmě nějakou tu kávu a domácí limonády. Ani s hodně kritickým pohledem nebylo co vytknout. Hlavně čerstvé donuty byly opravdu mimořádně chutné. Tak jsme trochu doplnili energii, abychom mohli pokračovat dál.

Poseděli jsme zhruba hodinku a poté jsme šli na další štaci. Ačkoli podle předpovědí měly být teploty do 21 °C, na sluníčku bylo citelně víc. Kešky nás nakonec zavedly na místo, které v žádném oficiálním průvodci nenajdete, a přesto je možná tím nejautentičtějším, co jsme viděli. Jmenuje se Kiemo galerija neboli Galerie ve dvoře. Jde o obyčejný vnitroblok mezi činžáky, který místní umělec Vytenis Jakas začal proměňovat v živoucí galerii pod širým nebem. Na oprýskané zdi vymaloval portréty původních židovských obyvatel domu, kteří zmizeli za války.

Postupně se přidali i další sousedé a dnes je dvůr plný bizarních artefaktů, maleb a instalací, které vyprávějí příběhy konkrétních lidí z tohoto místa. Není to žádné uhlazené umění pro turisty, ale syrová, živelná a občas trochu dojemná kronika jednoho domu a jeho pohnuté historie. Místo, kde se obyčejné věci stávají nositeli paměti a zdi promlouvají k těm, kdo se umí dívat.

Dalším zajímavým místem, na které nás opět dovedly kešky, je Náměstí Jednoty, nacházející se hned vedle Vojenského muzea Vytautase Velikého. Toto místo je zhmotněním litevské touhy po svobodě. Hrob neznámého vojína s věčným ohněm zde byl poprvé zažehnut už v roce 1921, aby připomínal oběti bojů za nezávislost. Sovětská moc však takové symboly nestrpěla – hrob zničila a oheň na dlouhá desetiletí uhasila. Obnoven byl až s nově nabytou svobodou.

Nad hrobem se tyčí Památník svobody, jehož osud byl neméně pohnutý. Původní socha Svobody od sochaře Juozase Zikarase z roku 1928 byla Sověty stržena a zničena. Dnešní monument je tak věrnou replikou, vytvořenou podle dochovaných modelů a fotografií. Postava ženy, která s odhodláním trhá pouta nesvobody, tak pro Litevce není jen uměleckým dílem, ale mocným symbolem národní houževnatosti a vítězství.

Při další cestě nás zaujala obrovská koule stříbrné barvy. Jmenuje se „Taškas“, což v litevštině znamená tečka nebo bod, a přesně tak i vypadá – jako masivní, hladká tečka z leštěné oceli, v níž se zrcadlí okolní krajina. Na rozdíl od pompézních pomníků zde nejde o oslavu hrdinů, ale o symbol samotného Kaunasu.

Autorem objektu z roku 2017 je sochař Robertas Antinis. Jeho „Tečka“ představuje pomyslný středobod, místo zrodu a srdce města, které leží právě zde, na soutoku dvou největších litevských řek. Je to umění subtilní a chytré – nenutí se vám do pozornosti, ale když už si ho všimnete, donutí vás přemýšlet o geografii, historii a samotné podstatě místa, na kterém stojíte.

Poté už jsme se pomalu ale jistě ubírali zpět k autu. Cestou mě ale zaujala ulice S. Daukanto, která je pojmenovaná po Simonasu Daukantasovi, klíčové postavě litevského národního obrození a prvním historikovi, který sepsal dějiny Litvy v litevštině. Tato ulice je ukázkovým příkladem kaunaské meziválečné architektury, kdy se město stalo dočasným hlavním městem a zažívalo bouřlivý rozvoj. Podle mě vypadá, jako z architektonického katalogu – ostatně posuďte sami.

Ulici lemují budovy hned několika univerzit, včetně Univerzity Vytautase Velikého, a jen pár kroků od ní sídlí slavné Čertovo muzeum. Není to ulice plná turistických lákadel v pravém slova smyslu, ale spíše místo, kde člověk nasaje atmosféru studentského života a intelektuálního ducha města. Právě zde, mezi výstavními budovami z dob první republiky, se formovala moderní litevská inteligence.

Bylo skoro pět hodin, což byl ideální čas na pozdní oběd nebo brzkou večeři. A tentokrát jsme chtěli ochutnat něco typicky litevského. Zamířili jsme tedy do podniku Bernelių užeiga Smuklė. Zde nás přivítalo stinné posezení pod slunečníky a servírky ve velmi jednoduchých, ale stylových krojích.

Není to jen tak ledajaká hospoda. Tento řetězec, jehož název by se dal volně přeložit jako „Klučičí hospůdka“, si zakládá na co nejvěrnějším ztvárnění tradiční litevské venkovské krčmy. Vše je tu ze dřeva, personál nosí lidové kroje a atmosféra je nefalšovaně rustikální.

Jídelní lístek je pak učiněnou exkurzí do historie litevské kuchyně. Samozřejmě nechybí cepelíny, bramborové placky a studená polévka šaltibarščiai, ale najdete tu i méně známé poklady. Je to místo, kam místní berou zahraniční návštěvy, aby jim ukázali kulinářské dědictví své země v té nejkoncentrovanější podobě. Člověk se tu zkrátka dobře nají a zároveň si připadá jako v etnografickém muzeu, kde se smí dotýkat exponátů.

Já jsem si objednal „růžovou studenou polévku“ šaltibarščiai, která je pro litevské léto tím, čím je pro nás chlazené pivo na zahrádce – absolutní nutností. Její základ tvoří kefír či kysané mléko a vařená červená řepa, která jí dodává onu ikonickou, téměř pop-artovou barvu. Chuťově je to pak koncert svěžesti: najdete v ní nasekaný kopr, jarní cibulku, křupavé okurky a natvrdo uvařené vejce. Jako přílohu jsem k ní dostal vařené brambory. Musím říci, že po několika hodinách na sluníčku to byl neuvěřitelně osvěžující chuťový orgasmus.

Polévka se podává ledově vychlazená, často s horkými vařenými bramborami jako přílohou, což vytváří fascinující teplotní i chuťový kontrast. Ačkoli podobné studené polévky najdeme v celé východní Evropě, právě Litevci povýšili šaltibarščiai na svůj národní poklad. Je to jídlo jednoduché, ale geniálně vyvážené, které dokáže v parném dni osvěžit tělo i ducha a zároveň vás dokonale zasytí.

Objednali jsme si také osvěžující domácí limonádu a jako hlavní chod nemohlo být nic jiného než cepelíny. Kdybych měl litevskou kuchyni shrnout do jediného jídla, byly by to bezpochyby právě cepelíny neboli cepelinai. Svůj název dostaly podle tvaru, který nápadně připomíná vzducholodě Zeppelin. Nejde o nic menšího než o velké, vařené knedlíky z bramborového těsta. To je ovšem připraveno ze směsi syrových a vařených brambor, což mu dává specifickou, lehce tuhou a zároveň mazlavou konzistenci, která je pro Středoevropana zvyklého na naše nadýchané knedlíky velkým překvapením.

Nejčastěji se plní mletým masem, ale narazíte i na varianty se sýrem či tvarohem. Pravá alchymie však nastává při servírování. Cepelín se přelévá notnou dávkou kysané smetany a sype se spirgučiai – křupavými škvarky z prorostlé slaniny s cibulkou. Je to jídlo nesmírně syté, kalorická bomba, která vás spolehlivě připraví na dlouhou litevskou zimu, i když je zrovna srpen.

Poté jsme se vrátili k autu. Za více než šestihodinové parkování jsme zaplatili 12,20 eur (cca 300 Kč), což na to, že jsme mohli odstavit doslova jen pár desítek metrů od hlavní pěší třídy, není mnoho. Následně jsme si ještě skočili do Lidlu, hlavně pro pití na další cestu, a den jsme zakončili se 14 298 nachozenými kroky. Večer jsme si našli ubytování ve Vilniusu – tentokrát v domečku nedaleko hlavního města.

Úterý 12. srpna: přejezd Kaunas – Vilnius

V úterý jsme se probudili, zabalili si svých pár švestek v podobě obrovského kufru a několika tašek a vydali se k autu. Snídani jsme si nedávali, protože jsme měli v plánu návštěvu jednoho z vyhlášených místních podniků. V půl jedenácté jsem pořídil několik posledních fotek oblasti, ve které jsme bydleli, a následně jsme se vydali do centra. Opět jsem ocenil možnost parkování přes aplikaci, díky které jsme mohli odstavit auto doslova pár kroků od místa, kde jsme chtěli snídat.

Cílem naší ranní výpravy byl BRUNCH BAR. Asi jsme měli docela štěstí – servírka nás usadila na jedno z posledních míst. Objednali jsme si naprosto nepostradatelnou kávu a domácí limonádu. Na zahájení dne jsem si zvolil palačinky s bílým jogurtem a ovocem, zatímco žena se rozhodla vyzkoušet turecká vejce. Na tomto místě rozhodně musíme chválit! Vše bylo čerstvé a velmi chutné. Rozhodnutí začít zde dnešní den bylo určitě velmi dobré.

Líbil se nám způsob, jakým se nechává spropitné. Poprvé jsme ho zaznamenali už den předtím, ale tento podnik to ještě trochu vylepšil. Kartou zaplatíte podniku útratu a následně servírka nechá na stole kartičku s QR kódem a NFC štítkem. Stačí sejmout jedno z nich telefonem a vybrat si částku, kterou chcete nechat obsluze. Platba proběhne přes Apple Pay, případně lze zvolit jinou metodu.

Téměř v pravé poledne jsme se vydali na cestu do Vilniusu. Protože jsme měli check-in až ve čtyři hodiny, bylo nutné nabrat nějaký čas, abychom nepřijeli předčasně. Proto jsme zhruba v polovině cesty sjeli z dálnice a zajeli do města Kaišiadorys, kde na nás čekaly dvě keše. U té první bylo našim úkolem vyfotit se u nápisu s názvem města.

Při pohledu na mapu je Kaišiadorys jen další tečkou mezi Vilniusem a Kaunasem, strategicky umístěnou na hlavní železniční trati. Málokdo by v tomto nenápadném okresním městě hledal něco víc. Přesto má v litevských dějinách zvláštní postavení. V meziválečném období, kdy byl Vilnius součástí Polska, se právě Kaišiadorys stal sídlem biskupa a jeho katedrála Krista Spasitele, zajímavá stavba s prvky neogotiky i neorenesance, plnila roli hlavní diecézní svatyně.

Právě tato zdánlivá provinčnost je na Kaišiadorysu to nejzajímavější. Město, jehož rozvoj byl neoddělitelně spjat s ocelovými kolejemi, se souhrou historických okolností stalo důležitým církevním centrem. Na místním hřbitově je navíc pohřben i jeden z prezidentů meziválečné republiky, Aleksandras Stulginskis. Kaišiadorys je tak skvělým příkladem toho, jak i malá města mohou hrát v dějinách národa nečekaně velké role.

Protože se jen asi 200 metrů od nás, na plotě katedrály Proměnění Páně, nacházela další keška (tentokrát tradiční s klasickou krabičkou), vydali jsme se právě sem. Architektura katedrály je pozoruhodným mixem stylů – najdeme tu prvky neogotiky, neorenesance, a dokonce i náznaky neobaroka. Důvod je prostý: stavba, zahájená na počátku 20. století, se kvůli válkám a změnám režimů protáhla až do roku 1932.

Svou nejdůležitější roli však katedrála sehrála v meziválečném období. Když Polsko anektovalo Vilnius, přesunulo se sídlo diecéze právě sem, do provinčního Kaišiadorys. Tato spíše strohá, ale důstojná stavba se tak stala symbolem litevské církevní správy v době, kdy tradiční centrum bylo nedostupné. Je to doklad litevské schopnosti improvizovat a udržet kontinuitu státních i církevních institucí i v těch nejtěžších časech.

Následně jsme se vrátili na dálnici a pokračovali v cestě. Do hlavního města jménem Vilnius jsme dorazili krátce po druhé hodině, což bylo ještě příliš brzy. Proto jsme začali objíždět vybrané virtuální keše. Ta první nás zavedla na nesmírně zajímavé a působivé místo. Když se v březnu 2022 rozhodla vilniuská radnice přejmenovat bezejmennou ulici vedoucí k ruské ambasádě na Ukrainos Didvyrių gatvė, tedy ulici Hrdinů Ukrajiny, nešlo jen o prázdné gesto. Každý dopis, každá oficiální zásilka a každá vizitka ruské ambasády od té doby musí nést adresu, která je trvalou připomínkou agrese, kterou rozpoutal Kreml. Je to mistrovský kousek tiché, byrokratické a zatraceně ironické diplomacie.

Toto symbolické „fackování“ poštovní adresou se ukázalo jako nakažlivé a inspirovalo i další města v Evropě, včetně Prahy. Pro řidiče donáškových služeb je to možná jen další řádek v navigaci, ale ve světě mezinárodních vztahů jde o silný vzkaz. Je to demonstrace solidarity, která nic nestojí, ale zároveň říká vše podstatné – a to s každým doručeným balíkem a s každým přijatým dopisem.

Jako první nás zaujalo improvizované náměstí Borise Němcova, kde jsme se měli vyfotit s ukrajinskou vlajkou. Tu nahradil mobilní telefon s jejím zobrazením. Velmi na mě zapůsobil transparent „Putin zabil Navalného“ umístěný na zábradlí, vedle kterého bylo položeno několik květin.

Další keš nás zavedla do centra Vilniusu, kde jsme se měli vyfotit před muzeem okupací a bojů za svobodu. Budova na první pohled vypadá jako každý jiný neoklasicistní palác z konce 19. století. Přesto z ní mrazí v zádech. Bývalé sídlo carského soudu se totiž po druhé světové válce stalo nechvalně proslulou centrálou KGB pro celou Litvu. Je to místo, kde se litevská historie 20. století ukazuje ve své nejbrutálnější a nejtragičtější podobě.

Horní patra muzea jsou věnována odboji, zejména příběhům partyzánů, kteří se po válce skrývali v lesích a vedli marný boj se sovětskou přesilou. To pravé peklo se ale nachází v suterénu. Zde se dochovaly původní cely, vyšetřovny, a dokonce i popravčí místnost KGB. Procházet těmito prostory, kde byli lidé mučeni a vražděni, je nesmírně tíživý, ale naprosto zásadní zážitek pro pochopení litevské duše a jejich odhodlání bránit si svobodu.

Protože nám pořád zbýval nějaký čas, ale už se nám nechtělo nikde trajdat (a také se nám chtělo na záchod), vyhledali jsme v Mapách Google podnik s mimořádně vysokým hodnocením. Baldassarre Bakery lákala po 150 hodnoceních na známku 5,0, což vypadalo jako místo, které rozhodně musíme navštívit. V tu chvíli jsme ještě netušili, že se nám zde natolik zalíbí, že se tu zastavíme ještě dvakrát.

Já jsem si objednal croissant sypaný mandlemi. Byl lahodný, vláčný, čerstvý a voněl po másle. Opravdu mimořádně poctivě udělaný. Myslím, že tak chutný croissant jsem nikdy předtím neměl. Manželka si objednala něco, co vypadalo trochu jako větrník. Větrník to nebyl, ale opět to bylo velmi chutné! Stejně tak u nás zabodovala italská zelená limonáda a káva, která byla po chuťové stránce asi nejlepší, jakou jsme v Litvě měli.

Není to žádná tradiční litevská chalupa, ale moderní, kosmopolitní podnik, kde se evidentně nešetří na kvalitních surovinách ani na řemeslném umu. Posezení u kávy a jejich skvělých zákusků je přesně ten druh zážitku, kvůli kterému se vyplatí sejít z hlavní cesty na prošedivělé sídliště. Člověk si tu uvědomí, že kulinářská scéna Vilniusu už dávno není jen o cepelínech a studené řepové polévce.

Obsluhoval nás velmi ochotný mladý muž. Vyptal se nás, odkud jsme a jaké jsou naše plány. Zmínil, že podnik vede spolu se svou italskou přítelkyní, a kromě kohoutkové vody zdarma nám jako bonus přinesl ještě dva kopečky jejich domácí zmrzliny. Především ta pistáciová byla naprosto špičková. Myslím, že lepší, a hlavně opravdu přirozeně chutnající pistáciovou zmrzlinu jsem ještě neměl. Klobouk dolů! Tady bude i pět hvězdiček málo.

Následoval přesun na ubytování. Nebydleli jsme přímo ve Vilniusu, ale v okrajové oblasti, vzdálené asi dvacet minut jízdy autem od centra. Přesně v 16:01 jsme otevřeli dveře jednoho ze tří bytů v domku, kde jsme měli strávit následující dvě noci. Musím říci, že jsme opět vybrali dobře! Prostorný obývák s krbem a kuchyňským koutem, velmi pohodlná postel v ložnici a příjemná koupelna. Jen čisticí prostředek, kterým byl celý prostor uklizen, nám tak úplně nevoněl. Ale to bylo asi jediné malé mínus.

Vilnius není jen barokní staré město plné kostelů a dlážděných uliček. Stačí se vydat kousek dál od centra do čtvrti Valakampiai a narazíte na ulici Rantavos. Tady se odehrává úplně jiný příběh – přehlídka současné rezidenční architektury. Místo historické zdobnosti tu vládne minimalismus, velkorysé prosklené plochy a odvážné geometrické tvary. Je to fascinující pohled na moderní tvář města, která se nebojí experimentovat.

Zdejší vily nepředstavují jen luxusní bydlení, ale spíše určitý technologický a životní koncept. Domy jsou citlivě zasazeny do okolní zeleně a borových lesů, což je v ostrém kontrastu s hustou zástavbou historického jádra. Člověk si tu uvědomí, jak se moderní stavebnictví snaží propojit komfort a technologie s přírodou, a vytvořit tak prostor, který je nejen efektivní, ale především příjemný k životu.

Ani zde jsme se ale na ubytování nezdržovali zbytečně dlouho a v půl šesté večer jsme se vydali do víru velkoměsta. Vilnius na první pohled působí jako metropole, což je samozřejmě pravda, ale v poněkud komornějším měřítku, než jsme zvyklí. Žije tu něco přes 600 tisíc obyvatel, tedy zhruba tolik, co v Brně a Ostravě dohromady. Ve srovnání s Prahou, která se blíží k 1,4 milionu, je to méně než polovina. Tato čísla nejsou jen suchou statistikou, zásadně totiž definují charakter a atmosféru města.

Právě díky své „menší“ velikosti si Vilnius uchovává až nečekaně klidnou a přátelskou tvář. Zatímco Praha se potýká s davy a dopravním vytížením skutečné evropské megapole, litevská metropole nabízí mnohem uvolněnější tempo. Vše podstatné je v docházkové vzdálenosti a člověk nemá pocit, že ho město pohlcuje. Je to zkrátka hlavní město, kterému se ještě podařilo neztratit lidský rozměr.

Díky moc šikovné aplikaci pro parkování jsme opět mohli odstavit auto doslova jen pár metrů od nejvýznamnějších památek. Ano, parkování tu sice stálo 4 eura za hodinu (cca 100 Kč), ale za to pohodlí jsem byl ochotný takovou částku zaplatit. Na náměstí nás zaujala osamocená kruhová zvonice. Na té je zajímavé, že původně o žádnou zvonici nešlo. Jedná se o jednu z obranných věží Dolního hradu ze 13. století, která byla až o poznání později přebudována ke svému církevnímu účelu. Tento vojenský původ dodnes připomínají mohutné zdi a střílnová okna ve spodní části, což z ní činí fascinujícího svědka pohnuté litevské historie.

Samotná katedrála pak klame tělem. Na první pohled byste ji s jejím mohutným sloupovím a trojúhelníkovým štítem tipovali spíše na antický chrám v Řecku než na hlavní katolický svatostánek v Pobaltí. Její klasicistní podoba z konce 18. století je výsledkem mnoha přestaveb po požárech a válkách. Stojí přitom na místě, kde se kdysi nacházela pohanská svatyně boha hromu Perkunase, což dokonale symbolizuje přerod Litvy.

Pokračovali jsme po náměstí dál a došli jsme k nepřehlédnutelnému pomníku litevského velkoknížete Gediminase, který je považován za zakladatele Vilniusu. Socha z roku 1996 zobrazuje vládce s jeho věrným koněm, ale pozornost přitahuje především postava vlka u jeho nohou. Nejde o obyčejnou šelmu – je to slavný Železný vlk z legendy, která se váže k založení města a celé litevské státnosti.

Podle pověsti se Gediminasovi právě na tomto místě zdál sen o obrovském železném vlku, který vyje jako stovka jiných. Pohanský kněz mu sen vyložil jako pokyn bohů, aby zde založil město, jehož sláva se roznese po celém světě. A tak vznikl Vilnius. Pomník tak není jen poctou panovníkovi, ale i zhmotněním klíčového národního mýtu, který zná v Litvě každé malé dítě.

Pak jsme lovili další kešky v okolí těchto míst a mimo jiné jsme si vyfotili i Gediminasův hrad, který na nás shlížel z výšky. Přesněji řečeno je to Gediminasova věž, poslední výrazný pozůstatek Horního hradu a jeden z nejmocnějších symbolů litevské státnosti. Právě zde byla v roce 1918 poprvé vztyčena litevská trikolóra a její opětovné vyvěšení v roce 1988 se stalo symbolem Zpívající revoluce a znovuzískání nezávislosti. Pro Litevce to není jen stavba, je to zhmotněná národní hrdost.

Dnešní podoba věže pochází z počátku 15. století, kdy ji nechal z cihel přebudovat kníže Vytautas. Uvnitř se nachází malá expozice o historii hradu, ale hlavním lákadlem je vyhlídková plošina na střeše. Nabízí naprosto bezkonkurenční panoramatický výhled na celé staré město i moderní čtvrti za řekou. A pro ty, kterým by se nechtělo šlapat, vede nahoru moderní pozemní lanovka.

Kešky nás poté zavedly do objektu Národního muzea Paláce litevských velkovévodů. Tato velkolepá stavba je jedním z největších paradoxů Vilniusu. Ačkoli vypadá jako renesanční sídlo ze 16. století, ve skutečnosti byla dokončena až v roce 2013. Původní palác, kdysi politické srdce polsko-litevské unie, byl totiž v 19. století na příkaz carských úřadů srovnán se zemí.

Dnešní palác funguje jako národní muzeum, které návštěvníka provede dějinami litevské státnosti. Nejde však o pouhou repliku. Architekti důmyslně propojili moderní muzejní prostory s původními archeologickými nálezy, takže se v podzemí můžete procházet po skutečných základech starého sídla. Je to fascinující cesta časem, kde se moderní technologie setkává s dávnou historií.

Kešky nás pak na závěr dovedly do Bernardinské zahrady, vtěsnané mezi Gediminasův hrad, řeku Vilniu a gotický kostel svaté Anny. Zahrada je dokonalým příkladem pečlivé revitalizace. Její historie sahá až do 15. století, kdy zde bernardýnští mniši založili své zahrady. Později sloužila jako botanická zahrada, aby byla v nedávné době precizně obnovena do podoby z 19. století. Není to jen park, je to živoucí muzeum zahradní architektury.

Dnes je to nádherně udržovaná oáza klidu v samém srdci pulzujícího města. Najdete tu botanickou expozici, rozárium, dětská hřiště i venkovní šachovnice pro seniory. Vše doplňuje moderní hrající fontána a zurčení řeky Vilni. Je to místo, kde se historie potkává se současností a kde si člověk uvědomí, jak chytře lze navrhnout veřejný prostor, aby sloužil opravdu všem generacím.

Už jsme byli docela uchození a unavení, takže jsme začali hledat, kde bychom se mohli dobře najíst. Vsadili jsme na osvědčenou značku Bernelių Užeiga Restaurant, nicméně tentokrát mi to připomnělo zážitek z jedné slovenské restaurace z dob tuhého socialismu. U dveří byla cedule, že máme vyčkat na příchod obsluhy, která nás usadí. OK, tak jsme čekali. Několik minut. Během nich kolem nás minimálně třikrát prošel číšník, který se tvářil, jako by nás neviděl. Při čtvrtém průchodu se nás bez jakéhokoli pozdravu a přivítání zeptal, zda chceme stůl pro dva, na což jsme přitakali. Zběžně se podíval po podniku a řekl nám, že stůl pro dva nemá. Žádná omluva, žádné „je mi to líto“. Přitom jsme viděli minimálně jeden volný stůl pro tři nebo čtyři lidi. No, nehádali jsme se s ním, podnik jsme opustili a na Googlu jsem toto chování ohodnotil jednou hvězdičkou.

Nakonec jsme vzali zavděk restaurací Katpėdėlė nedaleko hlavního náměstí. Ani jsme nezkoumali její hodnocení, což jsme možná měli udělat, protože bychom zjistili, že v Mapách Google má známku jen 3,2. To mohlo naznačit, že se nejedná o žádný zázrak. Mimochodem „Katpėdėlė“ v překladu znamená „Kočičí tlapka“ a jde o síť restaurací, která se specializuje na národní jídla v jejich nejryzejší podobě.

Na první pohled zde vládl značný chaos, kdy poměrně vysoký počet číšníků a servírek lítal mezi hosty tam a zpět. Jídelní lístek jsme ale dostali poměrně rychle. Já si objednal „růžovou polévku“ a cepelíny, manželka vsadila na osmažené kousky chleba s česnekem a kyjevský kuřecí řízek.

Na jídlo jsme čekali skoro půl hodiny. Vůbec mě nepotěšilo, když mi pak obsluha přinesla najednou polévku i cepelíny. Zatímco jsem konzumoval šaltibarščiai, která se z hlediska chuti ani zdaleka nevyrovnala té z Kaunasu, cepelíny chladly na stole. A nakonec nebyly ani zdaleka tak dobré, jako první vyzkoušená verze z Kaunasu. Prostě ten podnik naprosto odpovídal svému hodnocení na Googlu – neurazí, ale rozhodně nešlo o žádný gastronomický zážitek.

Slunce mezitím zašlo za obzor a my se vydali na ubytování. Cestou jsme se ještě krátce zastavili v místním Lidlu, zejména pro pití, protože jsme věděli, že na snídani půjdeme zase do Baldassarre Bakery. Přestože jsme většinu dne trávili na cestě, povedlo se nám nachodit 9686 kroků.

Ve třetím pokračování se ještě projdeme po Vilniusu, podíváme se na nádherný hrad Trakai a následně se přesuneme do města Šiauliai, kde nás bude čekat Hora křížů.