Trip report z dovolené v Litvě: cesta zpět a závěrečné shrnutí (4. díl)

Ve třetím díle našeho cestopisu jsme se přesunuli do města Šiauliai, navštívili jsme Horu křížů a prošli si centrum. V posledním díle se vrátíme zpátky do Česka a uděláme si takové malé závěrečné shrnutí.

Pátek 15. srpna – cesta ze Šiauliai do Varšavy

Check-out v Šiauliai byl až v poledne, čehož jsme s chutí využili k odpočinku. Čekala nás totiž nejdelší etapa našeho tripu, během které jsme měli ujet 579 kilometrů. Navigace Waze ukazovala, že nás čeká dokonce 604,9 kilometrů, které pojedeme 6 hodin a 30 minut, ale v průběhu cesty upravila trasu, takže nakonec byla o něco kratší.

V pravé poledne jsme naložili zavazadla do kufru a vydali se na cestu. Na delších trasách většinou jezdíme tak, že se s manželkou střídáme po sto kilometrech. Tentokrát nás tedy čekalo šest střídání na pozici řidiče a spolujezdce. Většina z nich proběhla na odpočívadlech a čerpacích stanicích, kde si občas i odskočíme a koupíme třeba kafe nebo něco malého k jídlu.

Absolutní katastrofou byla v tomto směru čerpací stanice MOL u obce Koniecbór. Chtěli jsme si dát párek v rohlíku a kafe. Když jsme přicházeli, byli jsme druzí v řadě. Po zdlouhavé obsluze pána, který neuměl polsky, anglicky a ani „rukama/nohama“ mu to moc nešlo, jsem předpokládal, že přijdeme na řadu my. Nicméně muž za pultem se odebral kamsi do zázemí a na celou čerpací stanici zbyly dvě slečny, přičemž jedna obsluhovala vedlejší pokladnu a druhá připravovala potraviny.

Čekali jsme docela dlouho a prostory čerpací stanice se celkem citelně zaplnily. Je to i důsledek toho, že síť benzínek podél dálnic je v Polsku a Litvě výrazně řidší než u nás. Nelze tak fungovat stylem „Mám hlad a potřebuji natankovat“ a počítat s tím, že do deseti minut budete sjíždět na čerpací stanici, kde zasytíte sebe i auto. Mladý muž se mezitím vynořil ze zákulisí a velmi ležérním tempem rozbaloval balení párků, které následně pomalu rozmisťoval na gril.

Když jsme konečně přišli na řadu, vypadalo to v prostoru stanice jako u stánku Ovoce – zelenina, když v dobách tuhého socialismu přivezli banány. Absolutně nechápu, jak může mít tato pobočka v Mapách Google hodnocení 4,3. Nakonec ani ten párek v rohlíku nebyl nic moc a o té kávě škoda mluvit.

Další kritický bod naší cesty naštěstí přišel až ve Varšavě. Hotel, kde jsme byli ubytovaní, nabízí placené parkování ve svých podzemních garážích. Stálo sice 470 Kč za noc, ale přece nenechám naše milované auto stát někde na ulici (navíc je otázka, zda by to vůbec v té oblasti bylo možné).

Krátce před sedmou hodinou večerní jsme konečně dojeli na místo. Vjeli jsme do podzemních garáží a v prvním patře byla jen místa, na která by se nezajíždělo úplně pohodlně. Tak jsem chtěl pokračovat o patro níž, nicméně zpoza zatáčky na nás doslova vybafla dopravní značka omezující vjezd vozidlům vyšším než 1,85 metrů. A naše auto má 1,86 metrů, což jsem určitě nechtěl riskovat. Takže zpátečkou do zatáčky a do kopce zpět. Nicméně co čert nechtěl, zezdola přijelo jedno auto, které chtělo jet ven, a zvenku druhé, které chtělo jet dolů. Vznikla tak trochu komplikovaná situace, kterou jsme ale nakonec zdárně vyřešili.

Následně jsme se ubytovali v hotelu Focus Hotel Premium Warszawa, který je očividně nový. Na satelitních snímcích v Mapách Google jsou v místě, kde nyní stojí, pouze základy. A nutno uznat, že ta novota byla prostě znát. Náš pokoj byl poměrně prostorný, nabídl velkou a nesmírně pohodlnou postel, součástí vybavení byla i lednička a potěšily i black-outové závěsy. Koupelna s WC byla také moderní s walk-in sprchovým koutem. Nesmírně nás potěšila klimatizace, protože v době našeho příjezdu bylo ve Varšavě 30 °C. Z okna sice byly vidět moderní domy, které ale byly protkané spoustou zeleně.

Náš varšavský hotel stojí v pozoruhodné čtvrti. Dnes tu teprve pár let funguje moderní byznysová zóna plná skla a oceli, ale ještě nedávno byste tu našli jen pozůstatky průmyslového gigantu. Od padesátých let zde totiž fungoval Służewiec Przemysłowy, průmyslový a skladový okrsek socialistického Polska. V továrnách, jako byla Tewa či Unitra, pracovaly desítky tisíc lidí. Po pádu režimu areál ztratil dech a začal se měnit v největší polské kancelářské centrum.

Tato přeměna je fascinující a hotel je její součástí. Stojí na půdorysu světa, který zmizel, a přesto je v něm stále zapsán. I názvy ulic jako Konstruktorská, Kybernetiky nebo Racionalizace odkazují na původní průmyslové určení. Dnes už tu ovšem místo inženýrů v pláštích potkáte hlavně manažery s notebooky. Místní této čtvrti s nadsázkou přezdívají „Mordor na Domaniewské“, což je trefná glosa zdejší dopravní situace.

Protože jsme za celou cestu snědli pouze ten jeden párek v rohlíku, měli jsme celkem hlad. Manželka se tedy podívala do Map Google a přišla s tím, že kousek od hotelu objevila skrytý poklad: pizzerii Melio, která je vzdálená jen pár stovek metrů a po bezmála 500 hodnoceních má průměrnou známku 4,9. To vypadalo na něco, co jsme museli vyzkoušet!

V půl osmé už jsme seděli u stolu. Objednali jsme si limonády, nealkoholické Prosecco a dvě pizzy: jednu pikantní a druhou sýrovou. Čekali jsme jen deset minut, než naše objednávka přistála na stole. A musím konstatovat, že ta pizza byla prostě boží. Pizza měla těsto neapolského typu a zjevně čerstvé suroviny, které vzájemně ladily svými chutěmi. Nebál bych se tuto pizzu srovnat s tou, kterou jsme měli v italském Terstu. Opravdu jsme si zde výborně pochutnali a až budu psát recenzi v Mapách Google, bude to jednoznačně na pět hvězdiček.

Tady se nepečou jen obyčejné placky se sýrem. V pizzerii Melio se drží neapolských tradic, což je v podstatě taková vyšší dívčí gastronomie. Základem je těsto z přesně dané mouky, které kyne i desítky hodin, aby bylo dokonale stravitelné. Samotné pečení pak probíhá v peci rozpálené na téměř 500 °C a trvá jen něco málo přes minutu. Výsledkem je typicky vláčný střed a nadýchané okraje s tmavými puchýřky, kterým se přezdívá „leopardí kůže“.

Majitel a hlavní pizzař v jedné osobě je navíc skutečný mistr svého řemesla, což dokládá i medailí z mistrovství světa. Důraz na detail je vidět i na surovinách – žádné náhražky, ale poctivé italské ingredience od rajčat San Marzano až po buvolí mozzarellu a různé druhy salámů a sýrů. Je to zkrátka podnik, kde pizzu nepovažují za rychlé občerstvení, ale za plnohodnotné řemeslo, které si zaslouží úctu a čas.

Sobota 16. srpna – cesta z Varšavy do Ostravy

V dobře zatemněném pokoji se opravdu dobře spalo, takže jsme se probrali až někdy po deváté hodině. Opět jsme ocenili check-out až v poledne, díky čemuž jsme se mohli v klidu vydat na snídani. Ta podle fotek v Mapách Google měla být bufetového stylu s poměrně bohatým výběrem. Skutečnost odpovídala: vypsat zde, z čeho všeho jsme mohli vybírat, by vydalo na samostatný článek. Nechyběly sýry, salámy, široká paleta pečiva, džusy, vejce na celou řadu způsobů či omelety se sýrem (respektive to byl spíš tvaroh). Jen káva nebyla moc chutná. Nicméně bod dáváme za to, že si ji hosté mohli načepovat do kelímků a vzít na pokoj.

V 11:25 už jsme se vydávali na cestu. Ještě jsme ve Varšavě natankovali plnou a jeli jsme. Zbývalo nám posledních 381 kilometrů, během kterých jsme se opět po zhruba sto kilometrech střídali. Celá cesta vedla po dálnici, kde byl poměrně rušný provoz, nicméně většinu času jsme mohli jet volným tempem. Uprostřed trasy jsme se zastavili v McDonald’s u Stobiecko Szlacheckie. Opět to byl zážitek: pobočka narvaná lidmi, že by špendlík nepropadl, a dostat se k okénku s výdejem nebylo vůbec snadné. Pistáciové McFlurry nám ale přišlo k chuti.

V další části cesty jsme narazili na kolonu, kde nám Poláci krásně ukázali, jak neumí dělat záchranářskou uličku. I když v jednu chvíli projel vůz dálniční služby s majáky a stojící auta mu uhýbala na poslední chvíli, během pár okamžiků byl prostor pro záchranné jednotky opět pryč. Obecně hodnotím polské řidiče, na rozdíl od jejich litevských protějšků, jako velmi špatné. Jediná krizová situace, kterou jsme za celou cestu měli, byla právě na polské dálnici.

V 16:30 jsme přijeli do Ostravy. Natankovali jsme na Eurobitu plnou nádrž nafty bez biosložky a následně se přesunuli domů. Během osmi dnů jsme tak najeli 2381 kilometrů, odlovili 47 keší a navštívili tři velká litevská města: Kaunas, Vilnius a Šiauliai.

Závěrečné shrnutí

Cesty, řidiči a silnice

Pokud jde o kvalitu vozovek, Litva nás příjemně překvapila. Většina silnic, po kterých jsme se pohybovali, byla ve velmi dobrém technickém stavu, ačkoli je pravda, že směrem na sever jejich úroveň mírně klesala. Zejména dálniční úseky mezi velkými městy byly naprosto bezproblémové, srovnatelné s tím, na co jsme zvyklí ze západní Evropy.

Zato polské řidiče musím, na rozdíl od jejich litevských protějšků, hodnotit jako velmi špatné. Vrcholem byla cesta zpět, kdy jsme se ocitli v koloně a mohli v přímém přenosu sledovat naprostou neschopnost vytvořit záchranářskou uličku. I poté, co si s obtížemi prorazilo cestu vozidlo dálniční služby, se volný pruh během okamžiku opět uzavřel.

V Litvě byl naopak provoz znatelně klidnější a plynulejší. Například na dálnici ze Šiauliai byl provoz naprosto minimální, což cestu výrazně zpříjemnilo. Celkově na nás litevská doprava působila méně hekticky a agresivně, což přispělo k pohodové atmosféře celého výletu. Řekl bych, že Litevci jezdí s větším klidem a rozvahou.

Zejména musím vyzdvihnout vzájemnou ohleduplnost litevských řidičů. Vyjížděli jsme z obytné zóny, a tedy dávali jsme přednost. Přesto nás auta z hlavní silnice pustila. Stejně tak při změně pruhu stačilo zapnout směrovku a zpravidla hned první auto za námi nám udělalo prostor. Jediné, s čím jsem měl problém, byla přednost chodců na přechodech. Ta je zde „absolutnější“ než v Česku, výsledkem čehož se místní chodci často vrhají na přechod, aniž by se rozhlédli. Na druhé straně nás ale jako chodce vždy pustilo hned první auto přijíždějící k přechodu.

Parkování – digitální sen jménem UNIPARK

Musím se přiznat, že systém parkování v litevských městech pro mě byl jedním z největších a nejpříjemnějších technologických šoků. Celé kouzlo spočívá v aplikaci UNIPARK, jejíž zprovoznění je otázkou několika málo minut. Stačí si ji stáhnout do mobilu, propojit s platební metodou jako Apple Pay a zadat registrační značku vozidla – a víc neřešíte.

Samotné použití je pak neuvěřitelně jednoduché a intuitivní. Přijedete na parkovací místo, otevřete aplikaci, která pomocí GPS sama pozná, v jaké parkovací zóně se nacházíte, a vy jen jedním kliknutím spustíte měření času. Když se chystáte odjet, časomíru zase vypnete a částka se vám automaticky strhne z karty. Odpadá tak hledání automatu i stres s drobnými.

Na celém systému se mi nejvíce líbila ta obrovská flexibilita. Aplikace vám dává na výběr z různých zón s odlišnými tarify. Chcete stát přímo u památek a nevadí vám si připlatit? Není problém. Raději ušetříte a projdete se pár stovek metrů? I tuto možnost máte. Ta svoboda volby je zkrátka k nezaplacení.

Pokaždé, když jsem aplikaci použil, jsem si kladl otázku, proč něco takto elegantního a funkčního nemáme i u nás v Česku. Místo jedné univerzální a přehledné aplikace se u nás často potýkáme s roztříštěnými systémy, nepřehlednými automaty nebo nutností posílat prémiové SMS. Litva nám v tomto ohledu ukázala, jak má vypadat moderní a přívětivé parkování 21. století.

Placení, ceny a peníze

Pokud jde o finance, Litva je pro českého cestovatele zemí velmi přívětivou a čitelnou. Platí se zde eurem a cenová hladina nám přišla velmi podobná té naší, možná o malý kousek vyšší, ale rozhodně jsme neměli pocit, že bychom za jídlo, ubytování nebo služby platili přemrštěné částky.

Naprosto dominantní jsou bezhotovostní platby. Za celou dobu jsme nepotřebovali hotovost prakticky na nic a vše jsme bez problémů řešili kartou v mobilu či hodinkách. Tato možnost byla dostupná všude – od parkovacích aplikací přes kavárny až po supermarkety. Pro člověka zvyklého na digitální komfort je to obrovské plus a známka moderní, fungující ekonomiky.

Velmi nás zaujal a potěšil inovativní přístup ke spropitnému. V několika podnicích jsme se setkali se systémem, kdy útratu zaplatíte podniku a následně dostanete kartičku s QR kódem nebo NFC čipem. Přes ni můžete pohodlně a diskrétně poslat spropitné přímo obsluze, opět třeba přes Apple Pay. Je to elegantní řešení pro dnešní bezhotovostní dobu.

Celkově jsme tedy z finančního hlediska neměli jediný problém. Ceny jsou srovnatelné, placení kartou je naprostým standardem a technologické vychytávky jako digitální dýška celý zážitek jen zpříjemňují. Člověk se tak nemusí zatěžovat penězi a může se plně soustředit na objevování krás země, což je přesně to, co od dovolené očekáváte.

Ubytování – od hotelu po útulný byt

Na naší cestě jsme strategicky kombinovali různé typy ubytování. Pro krátké, jednodenní zastávky ve Varšavě jsme volili hotely, kde je hlavní výhodou rychlý check-in a zajištěné služby. Naopak v Litvě, kde jsme v každém městě trávili více času, jsme dali přednost pronájmu celých bytů přes služby typu Airbnb, které nám nabídly více prostoru, soukromí a domácího pohodlí.

Hotely ve Varšavě splnily přesně to, co jsme od nich očekávali. První, tříhvězdičkový Mansor, byl zcela adekvátní pro přespání – nabídl hlavně postel, sprchu a bezplatné parkování. Na zpáteční cestě jsme si dopřáli novotou vonící Focus Hotel Premium, který nás nadchl moderním vybavením, pohodlnou postelí, klimatizací a skvělými zatemňovacími závěsy.

Byty v Litvě byly kapitolou samou pro sebe. V Kaunasu nás přivítal prostorný, světlý byt s parketami, balkónem a kompletně vybavenou kuchyní, kde jsme se okamžitě cítili jako doma. Ve Vilniusu jsme bydleli v útulném domečku na okraji města, který byl rovněž skvěle zařízený a poskytoval dokonalé zázemí pro odpočinek po prochozeném dni.

Absolutním vrcholem a etalonem pohostinnosti však bylo ubytování v Šiauliai. Hostitelé nám v podkrovním bytě připravili nejen láhev vína a bonbóny na uvítanou, ale celý prostor byl tak vkusně a kvalitně zařízen, že nám to doslova vyrazilo dech. Shodli jsme se, že to bylo jednoznačně nejlepší ubytování, jaké jsme na našich cestách zažili.

Gastronomie – od božské „růžovky“ po totální propadák

Litevská kuchyně pro nás byla velkým a převážně milým objevem. Její základ tvoří poctivé, syté pokrmy, kterým dominují brambory. Absolutní nutností je ochutnat šaltibarščiai, studenou růžovou polévku z kefíru a červené řepy, která v horkém dni neuvěřitelně osvěží. Druhým pilířem jsou cepelíny, obří bramborové knedlíky plněné masem a přelité smetanou se škvarky – kalorická bomba, která vás spolehlivě zasytí.

Zažili jsme naprosto fantastické kulinářské momenty. V Kaunasu nás okouzlila restaurace Bernelių užeiga, kde jsme si v rustikálním prostředí vychutnali dokonalou tradiční kuchyni. Ve Vilniusu jsme pak objevili skrytý poklad – moderní pekárnu Baldassarre Bakery, kde nám ochotný majitel servíroval nejlepší croissanty a kávu, jaké jsme za celou dovolenou měli, a jako bonus přidal i famózní domácí zmrzlinu.

Bohužel nám Vilnius ukázal i svou odvrácenou tvář. V místní pobočce jinak skvělé restaurace Bernelių Užeiga nás číšník arogantně ignoroval, a nakonec nás bez omluvy odbyl s tím, že pro nás nemá stůl. Podobně otřesný zážitek nás čekal v Café Montmartre, kde nám servírka beze slova hodila na stůl lístek a dala nám jasně najevo, že jsme pro ni jen obtěžující hmyz.

Gastronomická scéna v Litvě je tedy plná kontrastů. Můžete narazit na naprosté klenoty s vynikajícím jídlem a vřelou obsluhou, ale stejně tak můžete zažít přístup, který připomíná nejhorší podniky z dob socialismu. Je to trochu sázka do loterie, která ale naštěstí v našem případě vycházela mnohem častěji ve prospěch skvělých a nezapomenutelných zážitků.

Lidé, služby a komunikace

Naše interakce s lidmi v Litvě a Polsku byly jako na houpačce – zažili jsme naprosté vrcholy pohostinnosti i pády do hlubin arogance a nezájmu. Na jedné straně jsme potkali neuvěřitelně milé a ochotné lidi, kteří nám dokázali, že si svých zákazníků a hostů váží. Na straně druhé jsme narazili na personál, jehož chování bylo naprosto neakceptovatelné.

K těm nejlepším zážitkům patří setkání s majitelem pekárny Baldassarre, který byl neuvěřitelně přátelský a ochotný, nebo s hostiteli v Šiauliai, jejichž péče o hosty byla jednoduše příkladná. Podobně skvělá byla i mladá servírka v kavárně Lola, jejíž úslužnost, rychlost a profesionalita byly v ostrém kontrastu s tím, co jsme zažili jinde. Právě tito lidé tvořili ten nejlepší obrázek o zemi.

Bohužel jsme museli čelit i naprostému opaku. Ve Vilniusu nás personál hned ve dvou podnicích ostentativně ignoroval a choval se k nám, jako bychom je obtěžovali. Absolutní katastrofou pak byla obsluha na čerpací stanici MOL v Polsku, která byla zoufale pomalá, neorganizovaná a evidentně naprosto nezvládala nápor zákazníků.

Je zajímavé, že problémem nikdy nebyla jazyková bariéra (i lidé v důchodu s námi byli schopni komunikovat plynule anglicky), ale čistě lidský přístup a profesionalita. Když byl personál ochotný, vždy jsme se bez problémů domluvili. Ty negativní zážitky nás samozřejmě zamrzely, ale naštěstí byly v menšině. Převažovaly pozitivní a vřelé interakce, které v nás zanechaly celkový dojem Litvy jako přátelské a bezpečné země.

Technologie, které usnadní život

Cesta do Litvy nám znovu potvrdila, jak nepostradatelným společníkem se stal chytrý telefon. Byl to náš hlavní navigační nástroj, průvodce po památkách, pomocník při hledání ubytování i restaurací a v neposlední řadě také digitální peněženka. Bez něj by byla celá cesta nesrovnatelně složitější a bezpochyby i dražší. Technologie nám zkrátka ušetřily spoustu času, nervů i peněz.

Při samotné jízdě jsme se spoléhali na osvědčenou navigační aplikaci Waze a při hledání podniků pak na Mapy Google. Obě fungovaly naprosto spolehlivě jak v Polsku, tak v Litvě, a bezpečně nás provedly i složitějšími dopravními situacemi ve velkých městech. Mapy Google se navíc ukázaly jako neocenitelný pomocník při hledání zajímavých podniků, když nám pomohly objevit skryté poklady s téměř dokonalým hodnocením.

Korunním klenotem mezi technologickými vychytávkami byla jednoznačně parkovací aplikace UNIPARK. Její jednoduchost a spolehlivost proměnila obávané parkování v centru města v naprosto bezproblémovou záležitost. Do této kategorie spadá i moderní systém spropitného přes QR kódy, který elegantně řeší dávání dýšek v bezhotovostní době a ukazuje, jak digitálně je Litva napřed.

Technologie nám však nesloužily jen k praktickým účelům, ale přinesly i unikátní zážitky. Tím nejlepším příkladem je „Portál“ na Radničním náměstí ve Vilniusu. Tento kruhový objekt v reálném čase přenáší obraz z polského Lublinu, čímž vytváří jakýsi digitální most mezi oběma městy. Je to fascinující spojení umění a techniky, které vás donutí přemýšlet o hranicích a lidském propojení

Geocaching jako alternativní průvodce

Pro nás není geocaching jen nějakým doplňkovým koníčkem na cesty, ale často přímo základem plánování celé trasy. Nejinak tomu bylo i v Litvě, kde jsme si vytipovali zajímavé kešky, které nás pak spolehlivě vedly k nejrůznějším památkám a přírodním krásám. Tato hra pro nás funguje jako skvělý alternativní průvodce, který nám pomáhá objevovat zemi z trochu jiné perspektivy.

Musím však podotknout, že existuje propastný rozdíl v kvalitě keší mezi Polskem a Litvou. Zatímco polské keše bývají často velmi odbyté a na nízké úrovni, což se nám potvrdilo, v Litvě jsme byli většinou příjemně překvapeni. Přesto jsme i v Polsku narazili na dvě velmi zdařilé a kreativní schránky, které nám udělaly velkou radost a vyvrátily pravidlo o tamní nízké kvalitě.

Největší přidanou hodnotou geocachingu je fakt, že vás zavede na místa, o kterých byste se v žádném oficiálním průvodci nedočetli. Skvělým příkladem je Kiemo galerija neboli Galerie ve dvoře v Kaunasu. Jde o obyčejný vnitroblok, který místní umělec proměnil v neuvěřitelně autentickou a dojemnou galerii pod širým nebem, vyprávějící příběhy původních obyvatel domu.

Ačkoli jsme občas bojovali s hádankami, které ani s překladačem nebylo snadné rozluštit, geocaching se nám opět osvědčil jako skvělý způsob, jak poznat zemi do hloubky. Nenutí vás jen bezmyšlenkovitě přebíhat mezi hlavními turistickými atrakcemi, ale vede vás i do zapadlých uliček a k nenápadným památníkům, které mají často ty nejsilnější příběhy.

Bezpečnost a celková atmosféra

Celkově na nás Litva působila jako nesmírně příjemná a bezpečná země, kde se člověk absolutně nemusí ničeho bát. Ani na okamžik jsme neměli pocit ohrožení nebo nejistoty, a to ani v noci ve velkých městech. Vládne zde klidná a uvolněná atmosféra, která je v dnešní uspěchané době velmi osvěžující a přispívá k celkovému pocitu pohody.

Litevská města si na rozdíl od mnoha jiných evropských metropolí zachovala až nečekaně lidský rozměr. Zejména Kaunas a Vilnius na nás dýchly čistým vzduchem a pohodovým tempem. Přestože se jedná o hlavní centra země, neměli jsme pocit, že by nás pohlcoval dav nebo dopravní chaos, jako je tomu často například v Praze.

Jedinou připomínkou složité geopolitické reality, ve které se Pobaltí nachází, byly občasné přelety stíhaček NATO. Zvuk jejich motorů na jinak klidné obloze působil trochu surrealisticky, ale zároveň jako uklidňující ujištění. Je to zvláštní, ale neodmyslitelný prvek dnešní litevské atmosféry, na který si člověk rychle zvykne.

Náš finální dojem je tedy vysloveně kladný. Litva je země, kde se snoubí hluboká a často pohnutá historie s moderním, klidným a bezpečným životním stylem. Je to ideální destinace pro ty, kdo hledají objevování krásných měst a krajiny bez zbytečného stresu a davů, a chtějí si užít pocit naprostého bezpečí a pohody.

Stojí Litva za to? Závěrečné shrnutí

Náš výlet do Litvy hodnotím vysloveně kladně a na otázku v titulku odpovídám jednoznačným a hlasitým „ano!“. Je to země, která možná nestojí na prvních příčkách v katalozích cestovních kanceláří, ale o to víc dokáže překvapit svou krásou, historií a moderní tváří. Pokud hledáte destinaci, která není zdevastovaná masovým turismem a nabízí autentické zážitky, Litva je naprosto ideální volbou.

Tato pobaltská země je skvělou destinací pro nezávislé cestovatele, zejména pro ty, kteří se vydají na cestu autem. Oceníte nejen kvalitní a bezplatné dálnice, ale i neuvěřitelně pohodlný systém parkování. Litva nadchne milovníky historie, architektury a ty, kdo si chtějí užít atmosféru krásných měst v klidnějším tempu, bez všudypřítomných davů a stresu.

Co tedy od Litvy očekávat? Připravte se na bezpečnou a čistou zemi s moderními službami, kde téměř všude zaplatíte kartou. Buďte však připraveni na občasné výkyvy v kvalitě služeb, zejména v gastronomii, kde můžete zažít pětihvězdičkový servis i naprostou ignoraci. Je to země plná příjemných kontrastů, kde vás na jedné straně uchvátí hluboká historie a na druhé straně překvapí technologická vyspělost.

I přes pár drobných šrámů na kráse v podobě několika nepříjemných zážitků v restauracích pro nás byla Litva zemí, která dalece předčila naše očekávání. Ty pozitivní dojmy naprosto drtivě převážily. Vrátili jsme se s pocitem, že jsme navštívili moderní, fungující a fascinující kout Evropy, kam se jednou možná rádi znovu podíváme. Tuto cestu vám tedy mohu s naprosto čistým svědomím doporučit.

🖨 Verze pro tisk