Místo názvu demokracie, by podstatně lépe našemu současnému režimu seděl název “parazitokracie”. Nejspíš totéž platí i o většině demokratických režimů. Ať již těch novodobých, nebo těch “vyspělých”.
Vězme, že řadě parazitů není nic svaté. Ani život hostitelů. V souvislosti s tímto textem jsou proti nim bezmocní nejen řadoví občané, ale i celebrity a mnohdy i jedinci z jejich vlastních řad. Povšimněme si, jak naše zákonodárství parazitům, včetně církve svaté, jak jim dopřává. Jak bez skrupulí pracuje a vytváří zákony umožňující snadné parazitování. Snadné, výnosné a především, především legální.
Co se týká naší parazitokracie, uvědomujeme si ji teprve tehdy, když se osobně dostáváme do konkrétních situací, ve kterých se potýkáme s jejími konkrétními projevy.
Například v souvislosti s úmrtím v soudržné rodině, kde spory o dědictví jsou předem vyloučeny jak zásluhou dobrých vztahů, tak zanedbatelností samotné pozůstalosti. Zranění ztrátou blízkého člověka začne být brzy odsouváno do pozadí řadou souvisejících administrativních starostí, včetně zajišťování pohřbu. Zjistíme, aniž bychom sami osobně v daných souvislostech cítili potřebu notáře, že notáře mít musíme. Dříve než se začneme poptávat přátel a známých ohledně doporučení na nějakého notáře, obdržíme informaci, že žijeme v bludných představách o demokracii s tržním hospodářstvím. V době nesvobody údajně k příslušnému obvodu náležel příslušný notář a hotovo. V nynější, svobodné době, tomu je jinak. Výběr notáře dědicům zajistí soud. Ten jim z notářů přílušného regionu svým rozhodnutí některého vybere a určí. Pokud soudem přidělený notář bydlí v městě vzdáleném třeba 30 km, naskočí holt pozůstalým nějaké ty výdaje navíc. V případě, kdy pozůstalí zdědí hodnotnější majetek, je jim vyměřena dědická daň. Z její výše je údajně pak odvozován honorář notáři určenému soudem. Nad otázkou, zda majetek již nebyl řádně zdaněn při jeho nakupování a nedochází k jeho opětovnému zdanění, daní dědickou, raději neuvažujte. A pro klid a zachování vlastní trestní bezúhonnosti, není už vůbec radno přemýšlet o zásluhách státu, pro které má prostřednictvím dědické daně, podílet se na dědictví.
V případě porušení výše uvedeného doporučení, nepřemýšlet o výše zmiňovaných náležitostech, dostanete se k řadě jiných úvah. O náležitostech podobného charakteru a totožné mravní hodnoty.
Například o tom, že dlužníkovi běžným opomenutím unikne nějaký zůstatkový nedoplatek. Když je pak po patřičné časové prodlevě o tom vyrozuměn, protočí se mu panenky nad penalizačním poplatkem a nad zjištěním, že dluh samovolně narostl tak, že z nepatrné částky v řádu stokorun, zásluhou systému a možná i příslušného úředníka, byl v souladu se zákony vyroben dluh v řádu desetitisíců a někdy i víc.
Nebo například o tom, že dojde-li k exekuci, může se snadno stát, že z bytu, kde dlužník bydlí, jsou zabaveny věci, které patří vlastníkovi bytu, nikoli dlužníkovi. Shodou okolností jsem byl přímým účastníkem takového ataku. Tehdy jsme zablokovali exekutorům automobil, aby nemohli odjet se zcizeným majetkem souseda. Na příkaz přivolané policie, v obavách z možného finančního postihu, jsme nakonec cestu uvolnili. A to vše se odehrálo, přestože soused měl doklady o vlastnictví zabavených předmětů. Údajně, dle příslušných zákonů, policajti nesměli příslušné okolnosti posuzovat a brát na ně zřetel. Evidentně svou úlohou nadšeni nebyli. Nicméně jejich povinností pouze bylo, zajistit exekutorům volný odjezd.
Snad jsem se již o něco více přiblížil podstatě názvu tohoto fejetonu. Pokusím se přiblížit ještě víc.
O nepřehledných zákonech s jejich přílepky, o změnách daní různého typu a druhu, o tom jak legislativu vylepší, zjednoduší a zpřehlední, slýcháme hovořit politiky velice často. Hlavně před volbami.
Mnozí se v zákonech s přílepky, nebo dokonce v průběžně měnícím se pralese daní, pranic neorientujeme. Nicméně vnímáme, že k řadovým občanům, k “hostitelům”, zákony a nejen ty daňové, jsou zcela nekompromisní. Rovněž tak vnímáme, že pro tolerovanou širokou škálu různých prominentů s výsadním postavením, je zde vytvořeno spousty úlev, výjimek, benefitů a kdoví čeho všeho ještě, včetně vykoumaných a zlegalizovaných odpisových švindlů.
Stát má k ruce spousty parazitních institucí, s jejími prominentními i řadovými příslušníky. Vzhledem k dosavadním, evidentním a nepopiratelným “výsledkům práce” zákonodárců, vzhledem k výsledkům legalizujícím a umožňujícím snadný život pestré škále parazitů, lze mezi výše nazvané instituce řadit též poslaneckou sněmovnu i senát. Žel, snahy té menší části poslanců, snažících se o pozitivní symbiózu s pozitivními dopady na občany “hostitele”, v konečných výsledcích, vyzní s železnou pravidelností, zcela na prázdno. A málo platné, tyto výsledky rozhodují o žití a někdy i nežití řadových občanů, hostitelů. A na základě těchto výsledků řadoví občané jsou zásluhou oné většiny zákonodárců, vydáváni na pospas buď státním, nebo legalizovaným soukromým, zákony chráněným a podporovaným parazitům. Exekutorům, lichvářům, provozovatelům hazardu.
Mnohdy pracovní agentůry, s jejich vlastníky tu a tam dokonce propojenými na mafie, hrubě porušují náš průběžně oklešťovaný zákoník práce. Jejich parazitování je státem legalizováno, porušování zákoníku tolerováno a z příslušných zaměstnanců se tak stávají novodobí nevolníci. Zavíráním očí nad tím, pod pofidérní záminkou péče o vyšší zaměstnanost, je to všechno státem nejen umožňováno ale přímo podporováno.
Závěrem již jen tolik. Vzhledem k faktu, že máme kdesi (ne-li přímo v Ústavě) uzákoněnou zdánlivě směšnou, zdánlivě absolutně bezvýznamnou klauzuli o tom, jak to či ono nesmí být v rozporu s dobrými mravy, dostáváme se na základě existence nejen výše uváděných skutečností, cílevědomě, usilovně, k tvorbě zcela nového, přímo revolučního významu pojmu “dobré mravy”. Zásluhou zákonodárců a politiků, řady analytiků a politologů, různých komentátorů, redaktorů, novinářů a to nejen pouze z oblasti bulváru, dostává kdysi všeobecně příkře odsuzované, hrubě amorální konání, punc novodobých dobrých mravů. A tato skutečnost jen potvrzuje, že od parazitů samotných v žádném případě nelze očekávat, že by sami od sebe pochopili, jak moc jsou na slušné existenci hostitelů závislí. Parazité jsou prostě nepoučitelní. Žel, jak dnes již opět vidíme, k žádoucímu, nezbytně potřebnému poznání, je nedovedl ani Lenin s říjnovou revolucí, ani Hitler s druhou světovou válkou, ani Gottwald s únorovým vítězstvím pracujícího lidu. Nicméně obavy z představ, k jakým koncům nás mohou dovést výše naznačované poměry ve společnosti, jsou, respektive měly by být, nanejvýš alarmující. A sice o to více, oč častěji jsme svědky, jak politikové betonují stávající daný stav. A to i takový, který pro markantní většinu občanů začal být neúnosný a nepřijatelný.
Máme se bát toho, že politikové nejsou absolutně schopni pochopit, že neúnosný stav, nepřijatelný pro naprostou většinu občanů, nemohou jednou pro vždy zachránit žádné jejich kolosální záplavy plytkých důvodů a slov o tom, jak a proč není možné to či ono změnit? Třeba například proto, že jimi stvořené zákony to neumožňují? Přemýšlejí vůbec o tom, k jakým koncům v takovém případě může vést jejich zarytá, tvrdohlavá neústupnost pramenící z vědomí vlastního ohrožení jakoukoli změnou? Nebo jsou někteří tak zabednění, že si nedovedou představit, co všechno může nastat, až jednou lidem dojde pouze zdánlivě nevyčerpatelná trpělivost? A jiní, zase tak cyničtí, bezohlední vůči komukoli vyjma sebe sama, že jim při předem připravené únikové cestě a připraveném dobrém bydlu jinde, je totálně šumafuk, co všechno může nastat? Anebo, nebo mají obrovskou sílu víry?
A sice sílu víry v to, že bez materiální, finanční a organizační výpomoci ze strany vyspělých demokraciií, nemůže u nás k žádné spontánní vzpouře, k žádné pořádné revoltě dojít.
Luděk Prokop.
0 komentářů