Slovensko zavede povinnou práci pro lidi na dávkách. Existuje ale efektivnější řešení! * Kubera chystá kuřácký pochod. Možná založí i nikotinovou církev. * Zeman otřásl důvěrou svých voličů. Může si za to sám.


Slovensko zavede povinnou práci. Dotkne se to hlavně Romů na dávkách

Hodně často se v Týdnovinách udiveně pozastavuji nad tím, v čem nás Slovensko zase předběhlo. A to jsem měl při rozpadu federace subjektivní pocit, že to budeme my, kdo bude zvyšovat nebo alespoň udržovat náskok. Další kapitolou z kategorie “Slováci vedou” je přístup k lidem na sociálních dávkách. Na Slovensku se Ficova vláda snaží zavést systém, kdy člověk pobírající dávky musí odpracovat 32 hodin měsíčně pro obec nebo v “dobrovolnických službách”. 32 hodin není mnoho – budeme-li počítat jen pracovní dny, pak to dělá asi 1,5 hodiny denně. Vnímám to jako symbolický příspěvek od těch, kteří čerpají, těm, kteří dávají.

V Česku podobné snahy přitom nedávno zakázal Ústavní soud – k velké radosti mnoha těch, kteří nikdy nepracovali a především nikdy pracovat nechtějí.

Pokud se ale zamyslíme nad systémem sociálních dávek detailněji, dojdeme k paradoxu:

  • Část těch, kteří pobírají dávky, nikdy nepracovala. Do státní kasy tak nikdy neodvedla žádné peníze, čili jen čerpají peníze od ostatních, Zde vidím “nucené” práce jako zcela relevantní opatření, aby se předešlo zneužívání sociálního systému.
  • Další část třeba pracovala, ale ze systému odčerpají více, než do něj odvedli. V tomto případě vidím prostor pro určitou “solidaritu”, kdy jednou někdo pomůže člověku v problematické situaci, příště zase on pomůže ostatním. V tomto bode je “nucená práce” přinejmenším na hraně.
  • Poslední část odváděla daně a pojištění třeba celý život, takže do státní kasy nasypala třeba i několik milionů. U této skupiny je otázkou, proč by měla být nucena k práci za peníze, kterými systém sociálních dávek vlastně sami naplnili.

Řešení? První – méně spravedlivé a administrativně náročnější: nastavit období, po které člověk může pobírat sociální dávky bez práce, s ohledem na jeho dosavadní odvody do státní kasy. Jsi podnikatel, který dal státu miliony, ale nakonec zkrachoval? Tu máš dávky na celý rok. Nikdy jsi nepracoval a od státu jen bereš? Tak koukej makat hned zítra na “nucené práce”!

No a druhý, spravedlivější a administrativně jednodušší způsob? Přestat si hrát na solidaritu, kdy každý pod pohrůžkou kriminálu povinně odevzdává část platu ostatním a nechat peníze ze sociálního pojištění občanům. “Postarat se o sebe” musí schopný člověk sám – je na něm, zda si uspoří peníze a zahrabe je na zahradě, prožere je jako ČSSD, nebo investuje do nějaké komodity. Logicky se v takové situaci na trhu dříve či později objeví komerční pojišťovny, které nabídnou mnohem širší paletu programů pro různé skupiny klientů. Namísto dosavadního “platíš málo, nedostaneš nic, platíš hodně, taky nedostaneš nic, neplatíš vůbec – tu máš dávky!” by nabídka odpovídala poptávce. Ten, kdo by měsíčně platil pojistku například 1000 Kč, by samozřejmě v případě pojistné události (např. ztráty zaměstnání) dostal nižší plnění. Naopak ten, kdo by šel do nejvyšších programů, by třeba ani v případné nezaměstnanosti nemusel řešit své finance.

Proti stávajícímu systému by to celé mělo ještě jednu výhodu: klient by měl černé na bílém napsané, kolik platí a co za to může od pojišťovny očekávat. Nefungovalo by to jako dnes, kdy když přijdete v dostatečném počtu a máte správnou barvou pleti, přiklepne vám vystrašená úřednice desetitisíce, kdežto hubeného intelektuála v brýlích stroze seznámí s faktem, že nemá nárok vůbec na nic.

Prostě lidé by nemuseli cítit tu nespravedlnost, kterou nutně vnímá každý, komu je násilím bráno, aby mohlo být dáno druhým. Nemusely by se vymýšlet páky na to, jak tento systém alespoň trochu postavit do latě, všechno by fungovalo na prostém principu, že čím vyšší pojistku si zaplatíte, tím vyšší plnění můžete od pojišťovny očekávat. Funguje to tak léta v řadě jiných segmentů, tak proč ne v sociální oblasti?


Kubera z ODS mluví o založení strany. Nebo dokonce vlastní církve

Mám pocit, že jediným člověkem, který po dlouhodobém pobytu v české politice nezezmrdovatěl, je senátor Jaroslav Kubera (překvapivě stále ODS). Právě tento pán vymyslel zajímavou akci: protestní pochod kuřáků Evropy – “příjemně prohulené odpoledne zakončené vykouřením cigarety míru”. Sám sice již kouřím výhradně elektronicky, ale takové akce bych se už z principu moc rád zúčastnil. Inspirací byl Kuberovi organizovaný pochod homosexuálů Prahou, což koneckonců chápu – v obou případech jde o menšiny, které část společnosti odmítá tolerovat “jen z principu” či “vyšších důvodů mravních”.

Nápad na uspořádání akce přišel s tím, jak EU začala zpřísňovat pravidla v boji proti kuřákům: “Evropa je nyní posedlá bojem proti kuřákům a nikotinu. Ale i kuřáci chtějí stejné podmínky pro život. Paradoxní je totiž mimo jiné, co se v tom boji odehrává, také to, že na jednu stranu se proti kuřáctví bojuje, ale na druhou stranu všechny ty státy mají z prodeje tabákových výrobků obrovské zisky. A to nevadí?” ptá se logicky Kubera. Ne, to bohužel nevadí – nařízení “shora” nemusí mít nutně logiku. Ostatně zrovna nedávno jsem tady psal, že kdyby stát dokázal kontrolovat a především danit drogy, časem by je povolil, protože peníze ze závislostí jsou těmi nejsnadněji vybranými.

Kubera s lehkou nadsázkou vymýšlí i “plán B” pro případ, že by protestní pochod nepomohl: “pak jsem rozhodnutý založit náboženskou společnost. Ta má přece svá jasná práva, tak proč by se jich nemohla dožadovat ta naše, nově vytvořená. Místo kadidla, které ale používá například katolická církev u svých obřadů, my bychom používali pokouřeníčko. A když nám bude upíráno právo, mohli bychom se obrátit i na mezinárodní soud pro lidská práva.”

Senátor tak v praxi ukazuje, jak přitažené za vlasy jsou státem nařízené regulace, omezující svobodu v rámci “vyššího dobra”.

Pouze doplním, že samozřejmě neberu nekuřákům jejich právo na čistý/nesmradlavý vzduch. Nepochybně je správné, když kuřáci nesmějí kouřit tam, kde musí pobývat nekuřáci – třeba zastávky MHD, úřady, prostředky hromadné dopravy a podobně. Nevidím ale důvod k prohibici, spočívající v absolutním zákazu kouření, zrušení kuřáckých vagónů ve vlacích a dokonce nařizování, zda se v soukromém podniku smí nebo nesmí kouřit. Naprostou absurditou je pak házení elektronických kuřáků do jednoho pytle s těmi klasickými a plošné zákazy čehokoli, co jen z dálky připomíná cigaretu.


Zeman si za klesající důvěru může sám, míní Klaus

Za pokles své popularity si prezident Miloš Zeman může sám, je za tím ale i složitost současné politické a ekonomické situace a útoky jeho odpůrců z prezidentské volby. Řekl to v rozhovoru pro Českou televizi exprezident Václav Klaus.

Zejména s první částí věty – totiž že si za pokles popularity může Zeman sám – naprosto souhlasím. Nezastírám, že jsem hlas Zemanovi hodil i já, ovšem nikoli proto, že bych byl přesvědčen o jeho ideálnosti na pozici prezidenta. Zemana jsem volil, aby nevyhrál Karel Schwarzenberg – člověk, který usne kdykoli, kdekoli a v přítomnosti kohokoli. Můj hlas byl také virtuálním zdviženým prostředníkem internetové propagandě, která na blozích, v diskuzích a sociálních sítích tvrdě elitářsky až sektářsky stírala každého, kdo si dovolil nevolit “cool pankáče Karla”.

Měl jsem o Zemanovi v pozici prezidenta jisté představy – jeho postoje dlouhodobě sleduji, četl jsem jeho knihu, byl jsem na přednášce (kam mimochodem tehdy dorazil se Šloufem). Proto mi bylo jasné, že Zeman je “levičák jako poleno”, se kterým prostě nebudu v mnoha případech souhlasit. Typickým příkladem je “práce jen proto, aby se něco dělalo” – Zeman často zmiňoval stavění Hladové zdi, jako správný způsob, jak pomoci ekonomice.

Zeman ale nakonec jako prezident překvapil. Bohužel v tom negativním smyslu. Na úvod to byla hláška “Allahu Akbar”, kterou se rozloučil se šokovanou německou televizní reportérkou, a jeho úplně jasná viróza při vystavování korunovačních klenotů, ke kterým motající se prezident málem přihodil šavli. Pořád se to ale dalo brát jako nepovedené trapasy. Následné dosazení vlády “přátel Miloše Zemana”, která bez jakéhokoli mandátu lidu realizuje jednu změnu za druhou a poslušně plní Zemanova přání (Klausová do Bratislavy, Remek do Moskvy), jen dokazuje, jak silná je Zemanova touha po moci bez opozice. Za absolutní vrchol považuji výhrady k Lubomíru Zaorálkovi, kterého Zeman nechce vidět v Sobotkově vládě.

Netuším, zda Zeman zná zákony – respektive vím, že využil do poslední kapky jejich slabiny, které v nich byly proto, že navrhovatelé nepočítali s tím, že se k moci dostane někdo Kim Čong-unovského ražení. Měl by si ale uvědomit, že prezident nerozhoduje o tom, kdo bude či nebude ministrem, ale ministry pouze jmenuje. Jak říká Zaorálek: “Je to premiér, kdo navrhuje ministry a sestavuje vládu. Role jsou jednoznačně definované.” Samozřejmě i toto pravidlo bude Zeman se svým týmem schopen “přiohnout” podle svých představ. Ostatně podle Parlamentních listů se na tom “ohnutí” už intenzivně pracuje.

Kam až sahají prsty Miloše Zemana a jeho stoupenců, ukazuje podnět pracovníků ČT o tom, jak naše veřejnoprávní médium, které povinně platíme z našich kapes právě proto, aby bylo nestranné, stranilo a straní Zemanovi.

Tohle a další fakta, která i přes poměrně důslednou cenzuru negativních informací týkajících se prezidenta pronikla, mě dovedlo k tomu, že Zemanovi, s nímž jsem hodlal původně jen názorově nesouhlasit, už rozhodně nevěřím.

Kategorie: Týdnoviny

0 komentářů

Napsat komentář

Avatar placeholder

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *