Měli by si věřící platit své duchovní? * Pachatelé dobra opět chtějí zakazovat prodej o svátcích!
Ať věřící platí faráře ze svého, ohromuje lidovec a katolík Cyril Svoboda
Cyril Svoboda, který už téměř upadl v zapomnění, probublal do médií následující hláškou: “Na platy svých duchovních si budeme vybírat sami mezi sebou”. Současně s tím ale pronesl, že z peněz, které církve získají v restituci, by se platy duchovních vyplácet neměly.
Podle mne je z principu špatné, když stát ze společných peněz dává jakoukoli část nějaké zájmové skupině, která není určena pro všechny, ale pouze těm, kdo splňuje nějaké podmínky (v tomto případě víru). Nevidím důvod, když stát nedotuje například nadšence, fotografující vlaky, filatelisty, zahrádkáře a ani mnohé další, proč by měl platit představitele zájmových skupin zvaných “církve”. V každé normální společnosti si přeci občané hradí náklady na své zájmy a koníčky sami.
Pokud musí společnost akceptovat církevní restituce, měl by jejich výsledkem být stav, kdy církev nebude žádným způsobem závislá na státu. To znamená, že rekonstrukce a údržbu svého majetku bude hradit z vlastní kasy, stejně jako mzdy svých zaměstnanců. Církev by tedy měla fungovat jako firma, jejímž zbožím jsou služby, kterými si vydělá na svůj provoz. Je-li víra věřících tak silná, jistě to nebude problém. A pokud tak silná není? Pak je otázkou, jaký smysl má instituce, o jejíž služby není dostatečný zájem.
Určitě není správné, když koníčka (“víru”) skupiny obyvatel, kteří nenašli jiné vysvětlení pro svou existenci a vše kolem sebe, dotují pracující občané, kteří nevěří v myšlenky, události a postavy, zmíněné v jakési pofiderní knize.
Zákaz prodeje v obchodech o svátcích míří opět do Senátu
Už je to tu zase! Jako každý rok zneužili “pachatelé dobra” vánočních svátků ke zviditelnění svého nápadu, jak ochránit zaměstnance před zlými kapitalisty a dopřát jim Vánoce v rodinném kruhu. “Návrh na zákaz prodeje v obchodech o celkem sedmi státních svátcích předloží senátor František Bublan (ČSSD) do Senátu hned na začátku příštího roku. Omezení prodejní doby o svátcích v obchodních řetězcích by tak mohlo začít platit od roku 2015.”
Nevím, pro koho pracoval pan Bublan, ale budu vycházet ze svých dosavadních zkušeností, čítajících bezmála dvacet let v pracovním poměru u různých zaměstnavatelů. Cítím se být dospělým a svéprávným člověkem, který umí číst, což jsou tři vlastnosti, kterými by měl disponovat každý zaměstnanec.
Můj pracovní vztah z části stojí na Zákoníku práce, který jsem si hned při prvním zaměstnání koupil a přečetl, a dále na pracovní smlouvě, případně dalších dokumentech, které jsem podepsal se svým zaměstnavatelem. Už při nástupu jsem byl tedy prokazatelně seznámen s podmínkami, které má práce obnáší, a měl jsem možnost volby – pokud by mi nevyhovovaly, nic jsem nemusel podepisovat. Mohl jsem zkusit vyjednávat, nebo třeba hledat štěstí jinde. Prostě nikdo mě k ničemu nenutil.
I v případech, kdy se třeba změní nějaké další vlivy (např. zaměstnanci se narodí dítě a chce být na Vánoce doma), je tu vždy několik možností. Tou první je dohoda se zaměstnavatelem na změně smlouvy, nebo prosba o jiné naplánování směn. Pokud jsou veškeré prostředky, vedoucí ke spokojenosti obou stran, vyčerpány, je tu vždy možnost podat výpověď. Pravda, situaci může trochu komplikovat výpovědní doba, ale ta ostatně chrání obě strany víceméně stejně. Opět nikdo nikoho k ničemu nedonutí silou.
Předpokládám tedy, že pokladní, která jde pracovat do supermarketu, jež má otevřeno každý den, buď předpokládá a/nebo má ve smlouvě uvedeno, že bude mít pracovní směny i v sobotu, neděli a ve svátek. Stačí špetka selského rozumu, aby tento fakt nebyl “šokujícím zjištěním”.
Jenže existují určité skupiny lidí, kteří zaměstnavatele nevnímají jako někoho, kdo jim dává práci, za kterou platí daleko více, než je v konečném výsledku vidět “na pásce” respektive na účtu. Mezi tyto skupiny patří například odboráři nebo právě František Bublan. Tito místo alespoň elementárního vděku brojí proti zaměstnavatelům, jako by to byli “třídní nepřátelé pracujícího lidu”. Nechápu to.
Nechápu to, ačkoli mám aktuálně šest subjektů, pro které pracuji. Se všemi mám uzavřenou smlouvu, která říká, kdy a jak dlouho pro ně musím pracovat, co za to dostanu, případně další podmínky. Zbytek řeší zákon, který podchycuje snad všechny případné komplikace, na které mohou obě strany pracovního poměru narazit. Pracoval jsem například ve firmě, která měla problémy s placením – neplatila dodavatelům, a po skončení zkušební doby nezaplatila ani mně. Přesně dle zákona jsem podal výpověď, následně i žalobu k soudu. Soud jsem samozřejmě vyhrál, následnému nápadu vyhlásit na firmu konkurs majitelé zabránili tím, že zaplatili, včetně vysouzeného odstupného.
Prostě nejsem malé děcko a dokážu se postarat o to, aby mé vztahy se zaměstnavatelem byly založeny pokud možno na vzájemné spokojenosti – jeho s mou prací a mne s následným ohodnocením. Umím číst, dokáži si zjistit, co má práce bude obnášet, není pro mne nic těžkého vyhodnotit si její klady a zápory a udělat závěr, zda je to to, co chci dělat, nebo ne. Prostě jsem dospělý samostatný člověk a podle toho se chovám – proč politici předpokládají, že se občané chtějí chovat jinak? Osobně bych byl ještě liberálnější a poměr mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem bych neřídil zákonem, ale smlouvou mezi oběma stranami, od které by se vše odvíjelo.
Nevidím důvod, proč bych například měl skrze odbory skoro až násilně protlačovat požadavek na vyšší plat. V mé perspektivě je to můj zaměstnavatel, kdo má rozhodovat o tom, kolik za mou práci zaplatí. Je to jeho právo, stejně jako je mým právem v případě nespokojenosti s platovým ohodnocením jít jinam.
Chápu, že možnosti na změnu zaměstnání jsou v případě pokladních a prodavaček (přes veškerý respekt k jejich práci) o něco menší, než například u systémového administrátora, který může jít spravovat počítačovou síť, ale stejně tak sedět v pokladně, zatímco pokladní tu první možnost zpravidla nemá. Nedělejme ale ze zaměstnanců malé bezbranné děti! Jsou to dospělí lidé, mající volební a další práva. Pokud má někdo právo rozhodovat skrze volby o směřování této země (a tím i všech jejich obyvatel), měl by přeci být dostatečně mentálně zdatný na to, aby zvládl rozhodovat o svém zaměstnání.
Vůbec nemluvím o tom, že mnozí zaměstnanci pracovat ve svátek chtějí – důvody mohou být různé, počínaje příplatkem za práci ve svátek, neslavením Vánoc, jinou vírou, národností či kulturou, a konče třeba tím, že “než sedět sami doma, raději budou na kase”. Na webu lze občas najít prodavače a pokladní, kteří hlasitě protestují proti snahám o povinné slavení svátků z dílny Františka Bublana a jemu podobných.
A přidám ještě jeden logický pohled: pokud chtějí politici zakázat práci zaměstnancům supermarketů, proč ji také nezakážou lékařům, zdravotním sestrám, hasičům, policistům a dalším? Vždyť oni přece také mají rodiny, se kterými by měli slavit Vánoce!
0 komentářů