Povídání o minimální mzdě, která musí být za maximální cenu*Proč by měl stát dotovat závody motorek?*O demonstracích u nás a v Rusku.
Minimální mzda musí bejt
Kromě názorového souznění, ke kterému jsem musel dospět, a schopnosti věcně diskutovat si Jana Sychry (aka js) vážím i proto, že dokáže vysvětlit složitá témata tak, aby je pochopil každý. Pokud tedy váháte nad tím, zda je zvýšení minimální mzdy správným krokem, určitě doporučuji přečíst si jeho článek Minimální mzda musí bejt. Navzdory titulku autor nejen nesouhlasí se zvyšováním minimální mzdy, ale rozporuje přímo její samotnou podstatu: “řadě lidí se prostě udělal pocit, že minimální mzda musí být, aniž by ho ovšem uměli vysvětlit a obhájit.”
Pokud se zamyslíte nad argumenty, kterými se politici snaží získat přízeň “nízkopříjmových skupin obyvatel”, měli byste dospět k závěru, že institut minimální mzdy je kontraproduktivní, protože “pracovat za nízkou mzdu může být jediná konkurenční výhoda lidí, kteří jinak nemají co nabídnout. Politici z nich nicméně raději udělali nezaměstnané.” js kromě toho upozorňuje na zajímavý paradox: minimální mzda je sice velkým předvolebním tématem, ale reálně za ni pracuje jen asi 2,4 % zaměstnanců.
Osobně vidím v minimální mzdě jednu z mnoha snah politiků interpretovat občany jako bezmocné a nesmírně hloupé bytosti, které by se o sebe – nebýt hodného státu – neuměli postarat. Přitom kdyby existovala svoboda, mohl by každý pracovat za takové peníze, o jaké si řekne – a především takové, které mu zaměstnavatel bude ochoten, s ohledem na jeho schopnosti, znalosti, kvalifikaci a odvedenou práci dát. Jsem přesvědčen o tom, že přinejmenším z psychologického a sociálního hlediska je lepší dát zaměstnanci třeba 30 korun za hodinu, než ho nechat jako nezaměstnaného na podpoře.
Již nyní fungují, byť ještě ne zcela, na trhu práce základní ekonomické principy, kdy odborník, jakých je v republice třeba jen pět, dostane plat se šesti číslicemi, zatímco uklízečka, jejíž práci zvládne skoro každý, kdo má dvě ruce a nohy, se pohybuje v dolních sazbách. Sám to mohu posoudit na případu pracovníků v IT – zatímco v minulosti byl skoro každý “ajťák” vyvažován zlatem, dnes dosáhnou na atraktivní platy jen ti lepší. Myslím, že je to tak správně a určitě bych se necítil dobře, kdyby mi zaměstnavatel platil nějakou “minimální mzdu” jen proto, že mu to nařizuje zákon.
Minimální mzda za maximální cenu
Na téma minimální mzdy se na svém blogu zamyslel také Martin Malý (aka Arthur Dent), který začal úvahu citací vlastního tweetu: “Když se minimální mzda zvedne z 10 na 12, nebude to tak, že všichni, co berou 10, budou brát 12. Dvě třetiny budou brát 12 a třetina bude bez práce.”
Následně konstatuje, že princip minimální mzdy možná mohl fungovat v dobách reálného socialismu, nemá ale opodstatnění v tržním prostředí. Kromě propouštění vidí Malý jako další možnost, jak se zaměstnavatelé vyrovnají s nařízenou vyšší minimální mzdou – totiž nasazení strojů místo lidí. “Pokud firma zaměstnává na nějakou práci „šest lidí za deset“, tak možná koupí stroj – ale ten ušetří práci za pět lidí. Těch pět půjde pryč a šestý bude přeškolen na jeho obsluhu za 15. Nebo reorganizuje práci tak, aby ušetřil ještě víc. Proto jsem přesvědčen, že o práci nepřijde „přesný matematický poměr“, ale podstatně víc lidí.”
Pochopitelně se případné zvýšení platů dle nařízení vlády promítne do zvýšení nákladů firem. Co udělá firma, když jí vzrostou náklady, které nemůže účinně snížit? Nezbude jí nic jiného, než zvýšit ceny svých výrobků respektive služeb. Vyšší ceny samozřejmě zaplatí kupující, tedy zákazník. A koho se zvýšení cen dotkne více: dělníka s minimálním platem, nebo ředitele banky? V konečném důsledku tak situace může dojít do stavu, kdy nejméně placení zaměstnanci sice dostanou numericky více peněz, ale pořídí za ně méně věcí.
Brněnská Velká cena je ztrátová, pořadatelé volají po penězích od státu
Mám rád motoristický sport, ale přiznám se, že po přečtení tohoto titulku se mi protočily panenky. Na Velkou cenu motocyklů v Brně se přišlo podívat téměř čtvrt milionu platících diváků. Přesto i letos počítají provozovatelé se ztrátou. Budiž, ještě jsem schopen pochopit, že sportovní podnik neuživí ani 222 710 diváků. Co ale nejsem schopen pobrat, je následující směr uvažování: “V Brně jsou přesvědčeni, že přínosy pro město Brno, region a vlastně celou Českou republiku jsou mnohem větší než 70 milionů …, a proto by tato částka měla být kryta z veřejných peněz. Zatím se tak děje díky hejtmanství Jihomoravského kraje a příspěvku ministerstva školství z necelé poloviny.”
Fakt první: motocyklové závody jsou soukromým podnikem. Většina diváků přijede, podívá se a zase odjede. Ano, část z nich se ubytuje v okolních hotelech, čímž ale podpoří primárně soukromé subjekty, státní kasu až sekundárně. Něco se utrží na prodeji zboží – typicky nápojů a potravin, z čehož má stát daně, stejně tak ze vstupného. Otázka, zda má stát podporovat soukromý sportovní podnik je ale zcela irelevantní, bez ohledu na to, kolik stát do své kasy utrží.
Pokud bychom použili stejnou argumentaci, pak by stát měl dotovat třeba restaurace, protože tam lidé chodí utrácet své peníze. Podpořit by mohl také obchodní centra a další instituce, které vydělávají peníze. Nakonec by mohlo vzniknout takové lehce socialistické perpetuum mobile, ve kterém by stát vracel utržené peníze, aby se mu následně vrátily na daních.
Na uvažování vedoucích politiků Jihomoravského kraje a managementu brněnského závodního okruhu je vidět, jak brutálně pokřivil současný systém myšlení lidí. Stejně, jako mnoha lidem přijde jako samozřejmé, že jim stát bere část výplaty, procenta z nákupů či za vlastnictví něčeho (některým to dokonce přijde nejen samozřejmé, ale dokonce i správné), připadá dalším zcela logické ty peníze ze státní kasy odebírat.
Nebylo by lepší, kdyby stát nebral lidem jejich peníze? Provozovatelům závodu by na účtech zůstaly vyšší částky, a bylo by jen na jejich zdravé úvaze, zda se podnik vyplatí za rok opakovat, nebo ne. Po státu by nic nechtěli, protože ani stát nechce nic po nich.
Zaznělo na Twitteru
V uplynulém týdnu zaujaly média dvě události, týkající se shromažďování občanů. Zatímco proticikánské demonstrace byly leckdy rozehnány hrubou silou, což novináři prezentovali jako správný krok, policejní ukončení demonstrativní akce na moskevském Rudém náměstí média hystericky ukazovala jako ukázku nesvobody. Výstižně na tento nesoulad ve způsobu informování upozornil @wasyl1984, který glosoval: “V Rusku rozpouštěj neohlášený demonstrace, u nás policie v civilu mlátí lidi na těch ohlášených. Tak na co si to kurva hrajeme?!”
Já si myslím, že bychom si neměli na nic hrát. Je totiž čas si přiznat, že pokud kritizujeme moskevský zásah jako útok na svobodu projevu, měli bychom si nejprve zamést před vlastním prahem. Za sebe mohu konstatovat, že tak hluboko a daleko, jako dnes, nesahala moc policie ani za dob reálného socialismu.
0 komentářů