Dnes ráno jsem viděl přímo ukázkový případ člověka, kterému měl být – patrně už dávno – odebrán řidičák. Vezměme to od začátku: v 6:25 jsem přijížděl na parkoviště u svého zaměstnání. Vedle podivně šikmě stojící Alfy Romeo, pravděpodobně model 145 (píšu záměrně – prostě se jedná o nejkratší model, který Alfa před cca 15 lety vyráběla) byla dvě parkovací místa. Zvláštní způsob parkování, odpovídající řidiči z Karviné, mě okamžitě varoval, proto jsem mezi sebou a Alfou raději vynechal jedno místo. Jak mám ve zvyku, vytáhl jsem mobil a začal provádět check-in na Foursquare a v Mapách Google, když v tom momentě začala Alfa odjíždět.
Ne, že bych měl ve zvyku všímat si každého odjíždějícího vozidla, ale stejně, jako bylo podivné stání, byl podezřelý i odjezd vozidla. Jeho řidič ho zjevně neměl moc v ruce. Nejnižší možnou rychlostí tedy vycouval, načež se s koly stále natočenými v přímém směru začal pohybovat vpřed a teprve během tohoto manévru začal vytáčet kola do strany. “Ten kretén mě snad ještě trefí”, pomyslel jsem si v duchu.
Asi bych nestihl napočítat ani do dvou a skutečně se ozval zvuk, kterak Alfa najela čelem do zadní části mého Seatu. V podstatě celý život se bojím okamžiku, kdy mě někdo naboří – jsem “potlačený cholerik” a mám důvodné obavy, že dotyčného utluču klíčem na kola (a pak jistě bez větších problémů seženu “papíry na hlavu” :-D). Zhruba v tomto duchu jsem vyběhl z auta a začal na řidiče vulgárně křičet. Ano, uznávám, že bychom se k sobě možná měli chovat slušně, ale pokud mi někdo svou vlastní chybou a neschopností způsobí škodu, v rukavičkách s ním prostě jednat nebudu.
K nepříčetnosti mě ovšem dovedlo zařazení zpátečky a pomalé couvání viníka. “Chce mi ujet?” napadlo mě. To jsem nevydržel, vrhnul se k jeho dveřím a otevřel je. V afektu jsem přešel na tykačku, ačkoli uvnitř seděl odhadem sedmdesátiletý pán poměrně zachovalého vzhledu. V překvapení sice po chvilce vyhodil zpětný chod, ale opětovně najel předkem do mého auta. Začal jsem na něj řvát, jestli je opilý, že na něj zavolám policajty. V hlavě jsem mezitím zvažoval, zda mu mám jednu natáhnout, ale vzhledem k věku a očividně nižší váhové kategorii jsem tuto variantu dalšího jednání vyloučil. Dotyčný geront se omlouval, na což jsem mu odpověděl, že na jeho omluvy mu seru (pardon) a že co leze za volant, když ani neumí vyjet z parkoviště.
Z pána nakonec vypadlo, že vezl manželku do nemocnice, což ovšem v žádném případě neobhajuje jeho neschopnost. Cítil-li se dotyčný “starší a pokročilý” nezpůsobilý jízdy, což očividně byl, pár metrů od parkoviště je zastávka městské hromadné dopravy, na kterou měl pravděpodobně dokonce bezplatný nárok.
Obhlédl jsem škody na autě, zjistil, že došlo “jen” pochroumání SPZky, která v podstatě absorbovala celý náraz. Geronta jsem tedy propustil se slovy, že jestli při odjezdu ještě jednou vrazí do mého auta, tak ho vytáhnu ven a uvidí ten mazec. Stařešina zjevně pochopil a s asi pěticentimetrovou rezervou na třetí pokus opravdu zatočil a jal se k odjezdu.
Když jsem sledoval jeho způsob vedení auta po silnici, ptal jsem se sám sebe, jak dlouho bude trvat, než takový nezpůsobilý kretén, který nedokáže odhadnout, kde má jeho kraťoučké auto předek a zadek, a jenž navíc ani neumí zašlápnout brzdu, když se něco děje, zabije někoho ve vyšší rychlosti. Lekne se, stejně jako v tomto případě jaksi “zapomene”, který pedál má sešlápnout, a bude vymalováno. Předpokládám, že povinnou zdravotní prohlídkou tenhle prokazatelně řízení neschopný senior prošel buď ze známosti s paní doktorkou, nebo za kafíčko a bonboniéru. A co s tím můžeme dělat my – ostatní řidiči, chodci, naše děti, ….? Nic! Jen doufat, že ho nepotkáme! Už alespoň vím, jaká sorta lidí vyrábí postupně jeden šrám za druhým na všech stranách našeho přibližovadla.
0 komentářů