Jak se stalo nepsanou tradicí, tak na jednom velkém nádražáckém výletu se naplánuje výlet další. A tak při cestě do Moskvy a Petrohradu (2006) se naplánovala cesta na Bajkal. Ta se uskutečnila v roce 2007. Zde se naplánovala cesta do Číny, která se uskutečnila v roce 2010. A tady se naplánovala cesta na Kubu. A 14. 10. 2012 to přišlo. Pan Pavel Surý poslal upravenou nabídku (finančně a kvalitou hotelů) na poznávací zájezd na Kubu, pořádaný (stejně jako Čína) ve spolupráci s paní Silvií Strompovou (Eso travel). Nabídka byla tak jasná, že jsem se doslova hned přihlásil.
Zrovna když jsem v listopadu ležel v nemocnici se zápalem plic, přišly podrobné informace o programu, pojištění, Kubě jako takové, … . I přes omezené schopnosti internetové komunikace (jenom přes mobil) jsem poslal potřebné věci (kopii pasu k vyřízení kubánského víza a zaplatil zájezd s pojištěním a vízem). Po příchodu z nemocnice mi bylo paní doktorkou “důrazně nedoporučeno” do konce roku někam jezdit. Má odpověď, že se chystám “někam dál” “AŽ” 8.ledna ji vůbec nepotěšila a dostal jsem dobré rady, že to není pro můj oslabený organizmus dobré. Ani mé námitky, že jedu do tepla, za sluncem, vlhkým mořským vzduchem, čerstvým a kvalitním ovocem a rybami, …, ji moc nepřesvědčily o přínosu mé cesty – jako ozdravném pobytu. Ale jak už (myslím si) i ona poznala (nejen rodiče), že když mě nějaká akce (nejen cesta) uchvátí, tak jdu do toho s maximálním vypětím sil…
Nabídku na cestu jsem rozeslal několika známým cestovatelům, ale nakonec se počet mých spolucestujících ustálil na počtu 1 (Pavel Schreier). Po několika telefonických a emailových debatách – co železničního tam můžeme potkat – jsme dopoledne udělali první (a zároveň i poslední) schůzku v NEDĚLI 6. 1. 2013, kdy jsme se hlavně dohodli co brát a co ještě do odjezdu vyřídit.
PONDĚLÍ 7. 1. 2013
Po noční jsem si zajel do opavského Globusu koupit několik věcí (převážně potravin a opalovací krém – který jsem nakonec nenašel a tak jsem ještě narychlo koupil malou tubu s opalovacím mlékem), vyřídil poslední nutné věci ve městě (kdyby si mě tam nechali jako špióna…) a s lehkou pomocí mamky jsem si odpoledne připravil věci. Ve 22 hodin jsem si je začal balit do velkého kufru a “už” v 1 hodinu ráno jsem skončil se zjíštěním, že je kufr cca o 3 kg těžší (váženo na prastaré osobní váze), než byl povolený limit (15 kg)!!! Protože jsem ale už opravdu cítil únavu (byl jsem přece jenom po noční), tak závěr patřil rychlé sprše a v 1:15 spát. ÚTERÝ 8. 1. 2013:
V 7:25 budíček a ještě vyřídit jednání (za Opavský železniční klub) na Magistrátě města Opavy ohledně připravovaného kulturního programu v rámci Otevírání jara na Opavsku v dubnu 2013. V 10:50 jsem dojel domů a začalo definitivní balení všeho (během čehož jsem stihl sníst polívku). Po vytažení několika věcí jsem byl furt přes limit a navíc bylo v kufru ještě místo, tak jsem předpokládal, že by se věci při přehazování tašky cestou mohly poškodit. Nakonec jsem ve 12hod vytáhl mnohem přesnější kuchyňskou váhu a zvážil samostatný kufr (4,10 kg) – to bylo samo o sobě moc. Vytáhl jsem “malou” tašku na kolečkách (1,9 kg) a větší bez koleček (0,9 kg). Po (už opravdu rychlé) úvaze jsem doslova zkusil nacpat všechny věci, co prošly výběrem, že jsou jako opravdu nutné a vešly se do váhového limitu, do “malé” kolečkové tašky. SLÁVA – podle orientačního výpočtu jsem byl na 14,5 kg. Ještě byla ale potíž s “příručním batohem”, kde byla povolená hmotnost 5 kg. Po orientačním zvážení se ale naštěstí do limitu vešel – vážil cca 4,5 kg (prázdný 1,2 kg). Pro úplnost – já jsem vážil 68 kg.
Protože čas běžel čím dál rychleji, rychle jsem snědl guláš s 6 knedlama a v 13:15 jsem téměř vybíhal v čerstvě nasněžené cca 3 cm pokrývce (která se moc nelíbila kolečkám na tašce – několikrát se zasekly) na “hradecký vlak” (Regionova 814), abych následně přestoupil do “starého” pantografu (460), v kterém už seděl i Pavel. Ve vlaku bylo příjemně teplo. V Ostravě Svinově jsme pohodlně přestoupili do Ex 146 Kysuca. Viděli jsme, že první 2 vozy jsou skoro prázdné (téměř tradiční stav prvních a posledních vozů), tak jsme nastoupili tam – hned první vůz a první kupé za lokomotivou. Po odjezdu hned přišla průvodčí s informací, že právě ty první 2 vozy špatně topí (ale protože to nebylo tak hrozné, tak jsme tam zůstali). Vozy byly ČD – koupené z Rakouska – nejstarší série rychlíkových vozů – po vzoru dopravce Leo Expres jsme měli pro vozy prakticky okamžitě označení “Rakouská kvalita”. Za chvíli Pavel říkal, že by si dal kafe, ale restaurační vůz byl na druhém konci dlouhé soupravy, ale že to ještě chvíli vydrží. Za Studénkou ale přijela vlakuška, tak byl rád. Protože měla na chvíli “pohov” (nevyplatí se jet hned zpátky se stejnou nabídkou), tak si chtěla na chodbičce sednout na sedačku ukrytou ve stěně vozu – tzv. “na hanbu”, ale protože byla polorozpadlá, pozvání mezi nás přijala a do Olomouce jsme si dobře popovídali (jak o ČD, o “konkurentech”, tak o “vlakuškách”, … ).
V Brandýse nad Orlicí jsem “mávnul” kolegům cestovatelům Zdendovi a Standovi a i přes předběžné obavy o dojezd na pražské hl. n. (z důvodu informací o údajně nahlášené bombě) jsme dorazili s asi 3 minutovým náskokem. Protože pro odjezd na letiště bylo ještě dost času, skočil si Pavel na večeři do KFC. Kostkované chodníky neudělaly radost mé kolečkové tašce, které se jedno kolečko lehce “propadlo” dovnitř tašky, ale naštěstí stále jezdilo. V 19:05 jsme odjeli AE autobusem na letiště (cestou jsem snědl večeřové bagety), kde nás čekalo 1:15 hod čekání na oficiální sraz kubánské výpravy. Během pauzy jsme si na volné odbavovací přepážce kontrolně převážili zavazadla – taška 14,4 kg a batoh 4,4 kg – pohoda. Ještě jsme si potravinovou fólií převázali zavazadla na odbavení a ve 20:45 se už setkali s průvodkyní zájezdu (Silvií Strompovou) a následně i dalšími – ve frontě na odbavení. Protože blbnuly tiskárny letenek, část se nás přesunovala k dalším přepážkám. Průběžně jsem registroval asi 10 známých z minulých zájezdů. Dostali jsme kubánská víza, pojištění a pokyny na cestu + propisku a visačku na kufr a slevu na thajské masáže (v ČR) a “potěšující” zprávu, že se z důvodu silného protivětru podíváme (za účelem dalšího tankování paliva) ještě do Dominikánské republiky. Pro každý pokoj (spolubydlící byli určení už před odjezdem) byl navíc ještě dárek – jedna plastová láhev whi sky – vyzvednutí v letištním Duty free shopu (s dokoupením jedné 0,5 l Coca Coly light za 49 Kč pro případ žízně).
Pasová kontrola proběhla v pohodě. Na bezpečnostní mi “pípaly” kalhoty, ale problém byl v plechovém štítku, takže jsem prošel. Po chvíli jsme začali nastupovat do letadla Boeing 737-800 Travel Service s Česko-slovenskou posádkou. Batoh jsem musel dát pod sedadlo, protože do horních přihrádek se už nevešel. Sedačky byly nepříjemně blízko u sebe, tak se strašně špatně sedělo, v našem prostoru bylo navíc velké horko. Ve 23:26 jsme se pohnuli od letištní haly a ve 23:32 vzlétli. Po nabrání bezpečné výšky nás přivítal kapitán a v 0:15 se rozdávala večeře: kuřecí/vepřový steak s brambory a brokolicí, kousek hermelínu + plátek tvrdého + trocha měkkého sýra + cherry rajče + rohlík, tvarohový závitek, čokoládová tyčinka, pivo/Sprite, káva/čaj. Venkovní teplota byla -52°C, rychlost cca 670 km/hod, nadmořská výška 10800 m. Přesně ve 2 hodiny jsme překročili půl cesty na Azorské ostrovy. Ve 2:05 pustila obsluha do monitorů muzikál Angelika. V audio přehrávačích (na sluchátka) je možnost výběru z 8 audio kanálů.
STŘEDA 9. 1. 2013
V hustém dešti přistáváme na portugalské Azorské ostrovy, zde jsme cca hodinu přečkali v tranzitní hale, kde byl prodej tekutého občerstvení – bez pohlednic. Přesun do/z haly (cca 100 m) byl třemi autobusy – za jemného mrholení, ale silného větru. Na další let se vyměnila posádka – opět češi. Oba piloti vzlétávali jemně. S Pavlem jsme si vyměnili místa – okno/střed, ale měl jsem stále problém usnout – nemohl jsem najít správnou polohu. Nový kapitán nás opět přivítal a dostali jsme malý snack – Horalku Opavia. Protože to bylo opravdu málo, tak jsem se ještě před spaním dojedl müsli tyčinkou. Lehce – asi na 2-3 hodiny jsem usnul. Letíme cca 11277 metrů vysoko, rychlostí 796-820 km/hod při protivětru cca 100 km/hod a stálém mrazu -52°C.
Snídaně v 10 hod našeho času: vepřový/kuřecí steak s opékanými brambory a plátkem salátu, tonic/bílé víno, houska + 3 kolečka tvrdého salámu + “květinka” tvrdého sýra + oliva + cherry rajče + korbáčík, zákusek z bramborového těsta, čokoládová tyčinka, čaj/káva. V 11:45 se začíná rozednívat a ve 12:00 hodin jsme začali klesat do Dominikánské republiky – Puerto Plata (dotankování paliva). Bylo zde 22°C, po dešti a částečně zataženo. Vystoupit z letadla jsme tentokrát nemohli a pokud možno ani vstávat do uličky. Před odletem ještě letuška vydesinfikovala “zdravotně neškodným” sprejem kabinu cestujících, ve 13:00 jsme začali popojíždět a následoval odlet. Výstup na letovou hladinu 11582 m, rychlost letu 792 km/hod, vítr vanul rychlostí 61 km/hod, protivítr měl sílu 42 km/hod, venkovní teplota -54°C, “Machovo číslo” 0,782. Ve 13:45 byl podáván oběd: lečo v tortille (kukuřičná placka) + džus.
V 13:45 českého času měním na kubánský (-6 hod) 7:45. V 8:10 proletěla (podle nás – laiků) těsně před námi zřejmě řízená střela. V 8:33 začátek sestupu na letiště Varadero na Kubě (UŽ…). V 8:55 (po 16-ti hodinách) šťastné přistání ve Varaderu (KONEČNĚ!!!). V letištní hale bylo (oproti ČR…) velké horko, ale hlavně šílené vlhko. Při pasové prohlídce si pasovák vzal půlku tiskopisu víza, druhou nám orazítkoval a jako bonus si každého vyfotil webkamerkou. Po získání zavazadel se většina účastníků zájezdů alespoň částečně převlékala do letního. Podle informací od pilota byla venkovní teplota 28°C. Před halou byla v provozu směnárna, tak si celý zájezd měnil na místní měnu pro turisty – konvertibilní peso (CUC). Kurz byl 1,256 CUC za 1 € – prý byl dobrý. Pro jednoduchý propočet jsme počítali 1 CUC jako 20 Kč. Místní měna – Kubánské peso (1 CUC = cca 20 Kubánských pesos) má být pro turisty nedostupná. CUC, ani místní pesos se údajně ve světě nedá vyměnit.
Nasedáme do našeho zájezdového autobusu státní společnosti Transgaviota, kde už na nás čeká náš malý kubánský průvodce Miguel. Klimatizace jede “na plno” a my vyrážíme do Havany. Dálnice jsou čtyřproudé a v relativně dobrém stavu. Aut jezdí málo, občas proběhne kůň s jezdcem nebo s povozem. Starých “amerik” (aut) tu jezdí obrovské množství.
Cestou se zastavujeme u mostu přes hluboké údolí, nad kterým létají supi. Na místě je několik malých obchůdku se suvenýry a místa pro odpočinek (a pití drinků). Všichni si dáváme první kubánský drink – Piňacolada za 2,75 CUC (rozmixované kokosové mléko s ananasem, ledem a přilitý kubánský bílý rum a ananas + brčko). Protože tam rum ale nebyl prakticky cítit, přidali jsme si s Pavlem ještě další dávku rumu. Problém ale nastal záhy, protože se “le hký” rum dostal “dolů”. To už pro mě začalo být moc ostré (obzvláště po promíchání), tak jsem byl nucen první Piňacoladu přenechat Pavlovi, který ji s radostí a jiskrou v oku dopil. Během pití začala hrát kapela místní písničky. Jsme nadšení zdejší atmosférou. Pavel si až teď uvědomil, že známá písnička Guantanamera je vlastně kubánská. To jsme ještě nevěděli, jak ji budem časem nenávidět… Protože s tím ještě nepočítáme, lehce nás překvapí následné “obejití” posluchačů s kasičkou na finanční dar za hraní. Protože toto probíhá všude, rychle si na to zvykneme a počítáme s tím. Vedle autobusu stojí “amerika”, tak si ho hodně lidí fotí (to ještě nevíme, že je uvidíme prakticky pořád…).
Cestou do Havany projíždíme kolem banánových plantáží, jejichž plody někteří místní prodávají u cesty. Naše první cesta v Havaně – hlavním městě Kuby – vede k bílé, 20-ti metrové soše Krista, odkud je krásný výhled na město a záliv. Přímo pod námi má být konečná “Hersheyské elektrické železnice” (jediná el. dráha na Kubě), vedoucí sem z Matanzas. Následuje průjezd tunelem pod průlivem k Muzeu revoluce (které 2x objedeme) a již se jedeme ubytovat v nejstarším hotelu v Havaně (Hotel Inglaterra), který se nachází cca 100 metrů od jedné z největších památek Kuby – Kapitolu. Vedle hotelu je i divadlo a třetí nejstarší kino světa – Payret.
Protože jsme s Pavlem jako jediní trvale ubytování ve trojici (se slovenským důchodcem Štefanem Sopocim – ostatní jsou po dvojicích), dostáváme skupinovou slevu 40 € za ubytování. Pokoj je dobře vybaven – klimatizace, v ledničce minibar, TV, trezorek, telefon, několik lamp, el. zásuvky s napětím 110 V, pro každého 2 ručníky a v lahvičkách sprchový gel, šampón a dentální gel. Sprchový kout a WC jsou ve zvláštní velké místnosti. Velké dveře na balkón jsou směřovány na park a hlavní třídu před hotelem . Balkón je přímo nad vstupem do hotelu.
Po krátkém odpočinku vyrážíme na prohlídku centra Havany. Vedle hotelu je divadlo, naproti němu zmiňované kino a následuje Kapitol. U Kapitolu se k naší skupině přitočí malá důchodkyně s obrovským doutníkem v puse – nabídka společné fotky. Někteří se neudrželi, vyfotili a pak nevěděli, jak se jí zbavit – bez finanční odměny nechtěla odejít. 1 CUC od každého fotografa ale stačil. Po informaci, že máme 15 minut na vyfocení se “naše” skupinka železničních nadšenců (4 osoby) vypravila za Kapitol prostudovat místní “šroťák” parních lokomotiv. Byly tu zajímavé kousky (označení šroťák někdy přesně popisovalo zbytkový stav vozidlel). Vše bylo schované za plechovým plotem, ale místní hlídač nás tam hned sám pustil – pozval, když viděl, že se snažíme fotit přes plot. V pohodě jsme pofotili a při odchodu mu každý dal 1 CUC (já navíc můj kapesní kalendář).
Po příchodu na místo srazu (po cca 17 minutách) tam výprava ale nebyla. Ještě se tu objevil jeden náš pár seniorů. Po nějakém čekání a obhlídce okolí jsme se teda označili za ztracené, ale než sedět na hotelu, tak jsme se vyda li na vlastní poznávání Havany – bez mapy a jakékoliv znalosti města. Vzali jsme to směr moře (nakonec to nebyl nejkratší směr) . Po projití několika uliček (typický kubánských) jsme našli moře – naproti sochy Krista. Opět kolem Muzea revoluce jsme dorazili do hotelu. Pavel zahlédl našeho kubánského průvodce Miguela, který mu sdělil, kde je naše skupina.
V restauraci Floridita seděl u baru (kromě naší skupiny) také Ernest Hemingwey (samozřejmě socha) a tradičně zde hrála kapela se 2 zpěvačkami. Následoval přesun do restaurace Rosalia de Castro – který patří rodině Castrových, proto jsou zde k dostání i jídla, která jinde nenajdete… Protože venku bylo (i přes čas cca 19 hodin) některým velké horko, přesunuli jsme se z venkovní části do klimatizované budovy. Menu bylo nastavené: pití + hlavní jídlo (např . lasagne s rýží, černými fazolemi, banánovými chipsy a oblohou) + káva za 18 CUC . Pavel si pochvaloval místní pivo Bucanero. Prý ho ale určitě kubánce naučili vařit češi. Cestou na hotel jsme potkali upravenou “naši” starou Škodu Octávii . Já jsem se pak ještě vydal na noční focení Kapitolu a starých aut. Po potřebné sprše jsem ulehal cca ve 23:30.
0 komentářů