Týdnoviny aneb Tudy cesta nevede

Místo učení psacího písma by se měly vyučovat pro život užitečnější dovednosti*Co udělá český manažer, když klesá spotřeba? Zvedne ceny!

Comedia Script

Martin Malý mi doslova promluvil z duše, když sepsal své vzpomínky na to, jak se na základní škole učil psát psacím písmem. Mohu konstatovat, že jsem na tom byl naprosto stejně – krasopisně psát jsem se nikdy nenaučil. Ještě v osmé třídě jsem jedné slečně napsal rukou dopis (tehdy fakt ještě nestačilo dávat “lajky” na Facebooku), načež reakce dotyčné zněla: “Jé, já myslela, že to psal nějaký prvňák!” konstatovala bezprostředně. Nejednou se mi stalo, že jsem z jinak bezchybné písemky dostal dvojku s dovětkem “piš lépe!” nebo “písmo!”

Na gymnáziu, kde už jsme přeci jen měli větší míru svobody, jsem přešel na tiskací písmo, které jsem postupně dovedl k dokonalosti z hlediska poměru rychlost/námaha. Pouze biologikářka, velmi zažraná profesorka důchodového věku, tehdy razila teorii, že o zájmu žáka vypovídá i to, jak si vede sešit. S jejím postřehem by se snad i dalo souhlasit – biologie v jejím podání mě opravdu nezajímala, což stav sešitu skutečně odrážel. Za nefér jsem ale považoval skutečnost, že “zájem o předmět” byl součástí závěrečného hodnocení.

V prvním zaměstnání jsem si koupil počítač. Tím začal konec jakéhokoli psaní rukou. Díkybohu za ty dary! Snad poprvé v životě mě psaní začalo bavit, což ostatně můžete vidět i tady na blogu. Naposledy jsem celé slovo, respektive dokonce dvě slova, rukou napsal před pěti lety. Musel jsem napsat “Karel” a “Kilián” – při svatbě je totiž požadováno, aby se manželé nejen podepsali, ale také napsali své jméno a příjmení psacím písmem.

Popsal jsem už tisíce stránek – papírových i virtuálních. A díky počítačům nikdy nikomu nevadilo, že nemám úhledné písmo jako v písance. Kdybych se nikdy ve škole nenaučil psát rukou, ničemu by to nevadilo.

Je tak nějak normální, že se na škole, zejména tedy té základní (ovšem nejen) učí celá řada zbytečností. U leckterých mám dokonce podezření, že se učí jen proto “aby se něco učilo” a aby školou povinné dítko poprvé pocítilo tu povinnost, kdy si kvůli státnímu nařízení nemůže dělat, co ho napadne. Martin Malý mi ale připomněl jednu myšlenku: totiž že místo toho, abychom naše děti nutili psát písmem, které leckdy ani nevyužijí, spíše bychom je měli naučit mluvit. Respektive: mluvit umí každý, ale prezentovat, formulovat své názory, obhajovat je, diskutovat s druhými lidmi. “To není jedna schopnost, to je mix mnoha dovedností: člověk musí umět mluvit (a to se dá naučit). Člověk se musí umět vyjádřit. Musí se zbavit ostychu a trémy. Musí se naučit svou promluvu rozvrhnout. Nic z toho mě škola nenaučila, v životě mi to kurevsky chybělo a musel jsem se to učit sám, v dospělosti, a poměrně těžko.” píše Martin Malý.

Jenže možná není v zájmu státního školství, aby naučilo mladé lidi mluvit. Mohli by totiž později úspěšně prezentovat své názory, jež by nemusely být v souladu s politikou státu. Mladý člověk, který sice krasopisně píše, ale neumí se “vyžvejknout”, je pro stát nesporně výhodnější než aby se tu urodila generace nespokojených rétorů.

Ono, upřímně řečeno, je toho mnohem více, co by se dnes mělo ve škole učit více než psaní. Například finanční gramotnost by určitě byla užitečným přínosem již na základní škole. Stejně tak pravopis – mohu konstatovat, že zatímco středoškolsky vzdělaní i vyučení padesátníci a šedesátníci mívají ve většině případů lepší psaný projev s méně chybami, než leckteří současní studenti vysokých škol.

Přitom ve středověku existoval základ vzdělávání, skládající se ze sedmi předmětů respektive okruhů. Součástí trivia přitom byly i gramatika a rétorika.

Dovolím si toto zamyšlení zakončit další citací Martina Malého: “V životě by mi mnohem víc prospělo věnovat tři roky školy mluvení před lidmi, než krasopisu. A to je asi to nejdůležitější, co bych chtěl k debatám okolo Comenia Scriptu podotknout. Dle mého je poměrně jedno, jaké přesně písmo dítě používá, důležitější je, aby se umělo vyjádřit.”

Cigarety zdraží mnohem víc, než o kolik rostou daně. Výrobci bojují s klesající spotřebou

Tohle by se snad už mělo začít nazývat “český ekonomický paradox”. Zdražím-li zboží, mohou nastat v podstatě jen dvě situace:

• poptávka po něm klesne – to platí pro většinu případů, kdy zákazník může omezit spotřebu dané komodity, nebo když je komodita nahraditelná jinou – levnější,
• poptávka zůstane na stejné či podobné úrovni – to platí jen pro několik výjimečných případů, kdy je omezení spotřeby z nějakého důvodu problematické a neexistuje levnější alternativa (typickým zástupcem jsou návykové látky).

Přesto máme na ministerstvu financí člověka, který věřil, že neustálým zvyšováním daní získá více peněz do rozpočtu. Ono to skutečně několik let fungovalo, protože daně se platí ze všech výrobků – drahých i levných. Až loni se to konečně pořádně zlomilo, když velcí dopravci přestali tankovat u českých benzínových pump, protože za hranicemi nakoupí paliva levněji. Výsledkem bylo snížení výběru spotřební daně, pokud si dobře pamatuji, o dvě miliardy. Myslíte, že ministr navrhne opatření, jehož výsledkem by bylo opětovné zvýšení poptávky a tím i výběru daní? Nikoli. Proč by to dělal? Vždyť může připravit státní rozpočet v podstatě s libovolným schodkem a vláda i poslanci mu ho “odmávnou”. Zkuste si takto na dluh vést domácnost, a za pár měsíců vám zaklepe na dveře exekutor.

Neméně paradoxně se chovají velcí dodavatelé komodit nezbytných k životu a bydlení – tedy jmenovitě elektrické energie, tepla, vody a plynu. Už také přišli na to, že zdražení vyvolá reakci v podobě snížení spotřeby. Pokud to jen trochu jde, občané méně plýtvají vodou, pořizují si energeticky úspornější spotřebiče, zateplují své příbytky apod. Spotřeba klesá a dodavatel přichází na to, že i přes zdražení vydělal méně peněz, než předpokládal. Bohužel i velcí distributoři mají zakořeněný “český ekonomický paradox”, takže na propad tržeb reagují dalším zvednutím cen. Zákazníci následně opět odpovídají snížením spotřeby. A tak pořád dokola, jak u blbých na dvorečku.

Nyní se do party přidávají tabákové firmy. Konkrétně iHNed přišel s následující zprávou: “Cena za krabičku cigaret se opět více přiblíží stokoruně. Tedy alespoň u těch nejdražších značek. Výrazně ale podraží i ostatní. Výrobci cigaret se nehodlají smířit s klesající spotřebou, zvedli proto ceny mnohem víc, než kolik by bylo kvůli vyšší spotřební dani a DPH nutné.”

Očividně reagovat na snižování poptávky zvyšováním ceny patří k místnímu koloritu. Jen by mě zajímalo, zda a kdy někomu dojde, že tudy cesta k většímu výběru resp. tržbám a ziskům opravdu nevede.