Již v minulosti jsem naznačil svůj postoj k největší sociální sítí ve článku 20 důvodů proč je Twitter lepší než Facebook. Dnes si dovolím alespoň částečně navázat.
Proč používám Twitter a nikoli Facebook? V první řadě proto, že na Facebooku by se se mnou velmi pravděpodobně snažili vejít v kontakt lidé, u kterých o to nestojím. Nepotřebuji například sledovat, co se líbí spolužákovi ze základky, se kterým se už více než dvacet let nestýkám, a z kategorií “kamarád”, “známý” a “cizí člověk” pro mne zapadá do poslední zmíněné, s dovětkem “nezajímá mě”. Sdělit takovému člověku, že nemám Facebook, sice obnáší následný překvapený výraz, nicméně pořád je to pro něj pochopitelnější, než fakt, že ho nechci za kamaráda (a to ani v té formě přátelství, jak ho nabízí Facebook).
Nestojím o to, abych překonával rekordy v počtu “přátel”, když své skutečné přátele spočítám na prstech obou rukou, navíc jsem s nimi v kontaktu jiným způsobem – prostřednictvím SMSek, e-mailů, případně i občasných osobních návštěv.
Twitter, podobně jako Google+, nevyžaduje oboustrannou vazbu – zatímco když vás chce někdo sledovat na Facebooku, musíte se s ním kamarádit, na Twitteru se nemusím nikomu vnucovat, abych si mohl číst jeho myšlenky. Zatímco na Facebooku bych žádosti o přátelství od lidí, které neznám, považoval za obtěžující, na Twitteru tím, že někoho sleduji, nijak neobtěžuji. Stejně tak nikdo neobtěžuje mne :). Navíc nemusím nikomu vysvětlovat, proč jsem si kohokoli “nezfriendoval”.
Kdybych měl Facebook, byl by odrazem světa, který mám chtě-nechtě kolem sebe, a který jsem si v této podobě nevybral – například by v něm bylo skoro padesát procent voličů levice. Ne, děkuji. Netoužím po aktuálních fotkách “mimísků” spolužaček ze základní školy, stejně tak mě nezajímají příběhy kolegyně, pro kterou jsou nejzajímavějším zážitkem nové dveře, které samozřejmě musí nasdílet do lajny. Jak jsem řekl: svět kolem sebe mohu ovlivnit jen částečně – spolužáky, kolegy či známé si prostě nemohu vybrat. Bez ohledu na má přání ve světě kolem mne prostě vždy budou lidé, které nějakým způsobem nemusím, nebo mě absolutně nezajímají. Je to taková polévka ze závodní jídelny: sežer, co Ti předložíme, bez možnosti jít o dům dál.
Twitter bych přirovnal k domácí polévce, do které si sami zvolíte ingredience patřičné kvality. Je jen na mně, jaký typ příspěvků budu číst. Například se cítím být libertariánem, takže sleduji celou řadu podobně smýšlejících lidí, protože mají pro mne zajímavé a přínosné názory, nebo posílají odkazy na texty, které mi nějakým způsobem rozšíří obzory – namátkově doporučím třeba “mého guru” Jana Sychru, Marka Numerata, Jakuba Hájka, Jiřího Rybáře, Romana Bořánka, nebo Smiling Jacka. Na Facebooku by se mi aktuálně 50 % lidí radovalo, jak dobře nám dopadly volby do kraje. Děkuji, nemám zájem.
Ve své “lajně” sleduji městského policistu, záchranáře, televizního reportéra, začínající muzikantku, někdejšího šéfa velkého vydavatelství, nebo naftového magnáta a řadu dalších, pro mne zajímavých lidí. Nahlížím do jejich životů, občas dají “v plac” také nějakou zajímavost ze své práce. Tak pestrý pel-mel pro mne zajímavých profesí bych mezi svými bývalými spolužáky patrně nenašel. Mimochodem: nejzajímavějším poznatkem bylo, že všichni jmenovaní jsou vlastně “docela normální lidé” :).
Samozřejmě nesmí chybět “dinosauři”, které si pamatuji ze svých internetových začátků, ať už je to Petr Staníček, Petr Koubský, věčný provokatér Radek Hulán, šprýmař bez hranic David Grudl, nestor českého IT zpravodajství Dan Dočekal, nebo třeba zakladatel Bloguje.cz Martin Malý. Sem tam poodhalí roušku svého osobního života, ale vždy jen v přiměřené míře, nicméně tak “dávají svému obrazu tvář”. Řekněme si upřímně: na Facebooku by si mě patrně jako kamaráda nepřidali, neb mě osobně vůbec neznají.
Twitter mi tak vlastně nabízí vytvoření vlastního světa, který je podle mých představ. Mohu si nastavit vlastní podmínky a rozhodnout, kdo mě zajímá, aniž bych tím jakkoli omezoval ty, kteří chtějí sledovat mne (a leckdy mě třeba nezajímají). To jsou základní důvody, proč jsem aktivní na Twitteru, a netoužím po účtu na Facebooku. Ano, i tam si mohu vybírat, s kým se budu přátelit. Když si ale vzpomenu, kolikrát jsem už v reálu viděl vyčítavou až pohoršenou otázku “Ty sis mě odebral/a z přátel? A proč?”, říkám si, že takhle je to přeci jen jednodušší. Jen málokdo má koule na to, aby odpověděl: “Protože jsi kráva!” A je skoro nemožné, aby to druhá strana přijala jako fakt a smířila se s tím.
PS: pokud by vás zajímalo, kteří lidé mi připadají zajímaví, račte prosím sem 🙂.
0 komentářů