Proč si nevážíme samozřejmých maličkostí?

Už delší dobu přemýšlím nad tématem z nadpisu, tak se pokusím ho zpracovat do příspěvku na blog.

Proč si mnoho lidí neváží zdánlivých maličkostí, a dokonce považují malé zázraky za samozřejmost? Kolikrát si říkám: “Náš den začíná probuzením. Už tím, že jsme probudili, začala jedna zdánlivá maličkost, která přitom není vůbec malá. Mnoho jiných se to ráno již neprobudilo. Nebo se jim neprobudili jejich blízcí. Přesto si jen málokdo uvědomí, že okamžik, kdy otevřel oči, je vlastně takovým malým štěstím, které řada jiných neměla. Co by dal vizionář Steve Jobs, který nedávno zemřel na rakovinu slinivky, za to, kdyby se dnes mohl probudit? Jistě by neváhal investovat všechny své peníze za tuto šanci, kterou většina z nás vidí jako “maličkost”.

Co dál? Nejspíš vstaneme. Opět zdánlivá maličkost. Dokud si neuvědomíte, že celá řada těch, kteří se to ráno probudili, vstát nemůže. Třeba proto, že jsou upoutáni na lůžku – ať už z důvodu nemoci, úrazu, nebo tělesného postižení. Vstaneme, jdeme si vyčistit zuby, a nenapadne nás, co by za tuhle možnost dali jiní! Napadá mě v tomto kontextu jedno trefné pořekadlo: “Stěžoval jsem si, že mě tlačí boty, dokud jsem nepotkal člověka, který neměl nohy.”

Jdeme do práce. Jen málokdo tam chodí s nadšením a radostí. Ale opět: kdybychom těžce onemocněli, a místo práce museli po ránu jít třeba na ozařování, chemoterapii, nebo jen na “obyčejnou” kontrolu k doktorovi, bylo by to mnohem horší. Rádi bychom to najednou vyměnili za to, abychom mohli jít pracovat. Samozřejmě existuje i lepší varianta: být zdravý a bohatý, a nemuset chodit do zaměstnání :).

Také to, že úspěšně dorazíte do práce, je sice zdánlivá maličkost, nicméně opět se mohlo stát mnoho věcí, které by obrátily váš život úplně naruby. Mohl vás srazit nepozorný řidič, nebo s vámi mohla nabourat tramvaj, či unavený autobusák mohl upadnout do mikrospánku a sjet ze srázu….

Základní životní funkce, jako že vidíme, slyšíme, dýcháme, … prostě žijeme, si většinou uvědomíme až v okamžiku, kdy se něco pokazí. Každému, kdo lamentuje nad tím, co se mu nedaří, nebo jak se mu komplikuje život, říkám: “Buď rád, že jsi zdravý/á. Dokud nejde o život, jde o hovno.” A nemyslím to jako frázi. Pracuji už deset let ve velkých nemocnicích, zvykl jsem si na to, že potkávám pacienty tu s lepší, tam s horší prognózou. Na jedné firemní oslavě jsem poněkud vykolejil útlocitnější kolegyni, když jsem pronesl, že “v naší nemocnici umírají denně jen tři lidé.” Jsem svým způsobem otrlý, protože jinak bych se z nemocničního prostředí dříve nebo později zbláznil (zpočátku jsem si některé věci připouštěl moc k tělu, a nebylo to rozhodně dobře). O to víc si ale uvědomuji, jaké štěstí má člověk, který do nemocnice nemusí (a to nejen do té naší 😉 ). Proti zdravotním problémům jsou jakékoli jiné problémy banální, ve většině případů se dají vyřešit, nebo dokonce samy pominou.

Aktuálně řešíme v rodině jeden rozvod. Je to beze sporu nepříjemná a pro všechny aktéry velmi bolestivá situace. I mně je líto, že to takto dopadlo, protože hlavní aktéři mají malé dítě, a pro něj je ta situace ještě několikanásobně těžší. Přesto si nemyslím, že je to to nejhorší, co se mohlo stát, jak se z perspektivy přímého aktéra může zdát. Co je lepší: rozvést se, nebo čelit skutečnosti, že je jeden z účastníků těžce nemocný, případně zemřel? Dokud všichni žijí, vždycky je tu nějaká šance – ať už šance na to, že se to třeba jednou srovná a vrátí “do normálu”, nebo že jejich životy budou pokračovat po různých cestách. Ale dokud ty životy pokračují, je to ještě dobré.

Dovolím si skoro až intimní zpověď. Když večer usínám a dívám se na svou spící manželku, kterou jsem poznal před více než deseti lety, mám i po tak dlouhém vztahu opravdu radost. Radost z toho, že tady je – to mi stačí. Stává se, že si lidé, žijící delší dobu pospolu, zevšední – zvyknou si na to, že tady je “ten druhý”. Nepřijde jim vůbec vzácné, že přijdou domů, a tam je manžel, manželka, přítel, nebo přítelkyně. Jenže ona to není samozřejmost! Vůbec ne, přátelé! Tisíce lidí po celé planetě by mohly vyprávět o tom, jak se jednoho dne “něco stalo”, a ta samozřejmost byla pryč!

Zkusme si uvědomovat, že ty zdánlivé maličkosti nejsou vlastně vůbec malé, a ty samozřejmosti nemusí být navždy tak samozřejmé. A radujme se, že ráno vidíme slunce, slyšíme ptáky, můžeme vstát a máme všechny blízké v pořádku.