Jak jsem létal aneb Mých pět startů a přistání

Dnes trošku ze soukromějšího soudku – o mé fóbii z létání a zážitcích z letadla.

Od malička mám strach ze dvou věcí: z výšek a z uzavřených prostor. Nevím, kdy přesně se v mém životě tyto dvě fóbie objevily, ale co si pamatuji, byly se mnou od útlého dětství.

Strachu z výtahů jsem se zbavil jednoduše: vlastní leností. Při představě, že bych měl každý den šlapat do osmého patra, kde bydlíme, se raději zavřu do kabinky i s představou, jak pode mnou každou sekundou přibývají další a další metry.

Poměrně omezující pro mne byl strach z jízdy metrem, které je nejen uzavřené, ale ještě hluboko pod zemí. Dojíždět každé ráno do práce hodinu a půl z Jižního města na Ruzyni se zajížďkou přes Želivského, a odpoledne to samé zpět, bylo ubíjející. Nicméně zde pomohla metoda “poznej svého nepřítele.” Začal jsem se poměrně intenzivně zajímat o veškeré dění kolem podzemních vlaků, zjišťoval jsem si podrobnosti, vyptával se na detaily. Nakonec z toho vznikla skoro až mánie, jejímž výsledkem jsou stránky Metro ZaRohem. Poznal jsem zákulisí, prošel se tunely, prohlídl si únikové cesty, a hlavně: přestal jsem se bát.

Letadlu, které dokonale kombinuje prvky obou mých fóbií, jsem musel čelit poprvé před cca sedmi – osmi lety, když jsme jeli na dovolenou do Tunisu. Svou premiéru jsem si tak odbyl v Boeingu 737 společnosti Travel Services. Zpočátku mě překvapilo, jak je letadlo malé, skoro až těsné – přeci jen z filmů jsem znal velké, světlé a prostorné interiéry. V 737čce nebylo skoro žádné místo na nohy, skříňky na zavazadla uzavíraly prostor nad hlavou do jakési jeskyně, ulička byla úzká tak, že se v ní jen obtížně minuli dva lidé. První start jsem ale přečkal bez nějaké vážnější úhony. Překvapily mě dvě věci: obrovské zrychlení, během kterého se letadlo na nějakých dvou kilometrech dráhy rozežene z nuly na skoro 300 km/h, a strmost, s jakou stoupalo. Seděli jsme v jedné ze zadních řad, zatímco přední sedadla byla odhadem o nějakých deset metrů výše.

Když jsme se usadili v letové hladině, překvapilo mě, že letadlo “drncá.” Je mi jasné, že odpor masy vzduchu a větrné proudy nejsou malé, natožpak konstantní, ale přinejmenším ve filmech letadla nedrncají. Až do přistání ale bylo vše v pořádku, byť při přiblížení se nad mořem celé letadlo poněkud nepříjemně zhouplo. Nepříjemný pocit jsem měl také z toho, že se při startu a přistání zhasíná osvětlení interiéru, což při sedání za tmy není moc příjemné, protože není vidět, co se právě děje.

Druhý start následoval logicky na konci dovolené. Těsně před odletem, kdy letadlo už rolovalo na dráhu, začal v pravé části sedadel panický šum. Chvilku poté, co jsem neklid mezi částí cestujících zaznamenal, nějaká paní volala na letušku: “Tady je rozbité okýnko.” Samozřejmě by se ve mně krve nedořezal. Letuška přiběhla, obhlédla okénko a odcupitala do pilotní kabiny. Pár sekund na to se letoun se zhoupnutím zastavil. Uklidňoval jsem sám sebe, že jsme zastavili proto, že se přijde podívat pilot. Věřil jsem jeho úsudku, protože by přeci neletěl s letadlem, které by mělo vážnou závadu. Pilot se ale neobtěžoval. Asi po dvaceti sekundách vylezla letuška z kabiny a oznámila, že “to není nic vážného,” a že jde jen o prasklé vnitřní okénko. Prý: “Kdyby to bylo to venkovní, tak nám to cestou sem vletělo dovnitř.” A to jsem myslel, že palubní stewardky mají kursy zaměřené, kromě jiného, na uklidnění paniky mezi cestujícími.

Prakticky hned po tomto oznámení se ozval rachot motorů a 737čka vystřelila vpřed. Asi je vám jasné, že jsem celou cestu nepozoroval nic jiného, než ono inkriminované okno. Akorát před přistáním v Praze mě poněkud rozladil pohled na věže hotelu Corinthia. Při prvním pohledu stály rovně, při druhém byly prudce nakloněné 😛

Druhý let následoval před cca pěti lety, kdy jsme dostali jako svatební dar dovolenou na Krétě. Tentokrát jsme odlétali z Ostravy. Součástí bylo mezipřistání v Pardubicích, kde jsme měli vysadit část pasažérů a naložit nové. Těsně před odletem, než jsem poslušně vypnul telefon, jsem si ještě stihl přečíst SMSku od taťky, že nám přeje klidný let, a že v Praze prší.

Počasí se na přeletu do Pardubic podepsalo – nezažili jsme sice vysloveně drsné turbulence, přesto ten den bylo letadlo “poněkud neklidné.” Spoléhal jsem ale na pilota – jmenoval se Fridrych, bylo mu nějakých 50+ let, což budilo důvěru. Při přistávání s námi ale hodil boční vítr, takže jsme na dráhu spíše dopadli než dosedli. Dokonce jsem koutkem oka zahlédl jakýsi žhavý kousek, odlétávající od podvozku. V tu chvíli jsem byl pevně rozhodnut, že v Pardubicích vystupuji. Spoléhal jsem především na to, že budeme tankovat a že nás tedy vysadí, načež já odmítnu znovu nastoupit.

Přišla ale zrada – letadlo tankovali i s cestujícími. Co bylo horší – zatímco v Praze jezdily k letadlům cisterny s logem Shell, v Mošnově se tankuje Lukoil, v Pardubicích přijel k letadlu traktor Zetor s připojenou cisternou. No, cisternou – spíš taková “cisternička” to byla. Vzhledem k letadlu mi připadala hrozně malá. Navíc působila dojmem, že když zrovna netankuje kerosin do letadel, vozí splašky z okolních vesnic a hnůj na pole.

Protože nás nevysadili, musel tedy přijít plán B. Logicky jsem usoudil, že schůdky zůstanou u letadla přinejmenším do doby, než autobus přiveze cestující, kteří s námi budou pokračovat na Krétu. Tudíž je to šance na únik. Manželka si mezitím odskočila, takže jsem se zvedl a ubíral se “hrozně nenápadně” k východu. Když jsem tak procházel uličkou, představoval jsem si, jak poběžím po letištní ploše, kolem Zetoru, a jak mě budou nahánět zaměstnanci, snažící se mě dostat zpět do letadla :-D. Pak mi ale blesklo hlavou, že manželka (v té době ještě snoubenka) vlastně vůbec neví o mém záměru opustit letadlo, a že by se mohla hodně leknout, kdyby odstartovali beze mne. Došel jsem tedy až ke dveřím v přední části, ale místo výstupu jsem zapadl na WC. Pak jsem se pokorně vrátil na své sedadlo, rozhodnutý, že letím naposledy, přesněji řečeno, že to bude můj předposlední start, protože z ostrova se vlakem, autobusem, autem, ani pěšky nejspíš nedostanu.

Let i následné přistání na Krétě bylo v mezích snesitelnosti, byť polovinu následné dovolené mi kazila představa, že na jejím konci budu muset zase usednout do “toho pekelného stroje.”

Přišel den “D,” kdy jsem naposledy čekal připoutaný v sedačce. Dostali jsme sedadla u nouzového východu, což obnášelo výrazně více místa pro nohy. Naši radost ale záhy zkazila letuška, která zahájila konverzaci otázkou, zda jsme někdy seděli u nouzového východu. Myslel jsem si, že je to řečnická otázka, nebo že si s námi chce popovídat. Bezelstně jsem tedy odpověděl záporně. “Aha!” odvětila děva, “Tak to vám budu muset vysvětlit, jak postupovat v případě evakuace.” Není nad to, když palubní personál dokáže uklidnit cestující před odletem. Zkusil jsem se bránit škaredým představám hláškou: “Já to snad ani nechci vědět.” “Ale kdepak! To musíte! Kdybychom třeba přistáli na moři, nebo tak.” Následné školení o tom, jak se otevírá nouzový východ, jsem vnímal spíše v mdlobách.

Někteří kapitáni mají takový zvyk, že při nástupu cestujících postávají společně se stewardkami u vchodu do letadla. Ten náš byl věkově někde kolem třiceti let a vypadal “těžce namachrovaně.” Samozřejmě nechyběla základní filmová rekvizita každého pilota – tmavé brýle. Říkal jsem si: “No, tak to bude zase let.” Nicméně, ačkoli byl tento Tom Cruise minimálně o generaci mladší než kapitán Fridrych, sedl s námi na Ruzyni s takovou lehkostí a grácií, že jsem ani nepoznal, že jsme konečně na zemi.

Od té doby jsem letadlem neletěl a pokud se nestane něco zásadního, jako například že bych směl to letadlo řídit (na simulátoru mám nalítány stovky hodin “na hard” :-D, tož by mi to mohli půjčit), tak už nepoletím. Už také chápu, proč papež, když někde vystoupí z letadla, s takovým nadšením líbá zem :-D.