Úskalí internetové žurnalistiky: co se smí, a co nikoli

Bohužel nejen mezi začínajícími uživateli Internetu, kteří právě objevili možnost publikace textů na webu, koluje celá řada polopravd a nepravd o tom, co se smí, a co nikoli. Pojďme si tedy letmo proletět základní pravidla.

Přebírání cizích textů

Převzít celý článek jiného autora a vystavit ho u sebe na blogu se jednoduše řečeno nesmí. Ten, kdo článek napsal, má k němu autorská práva, a ta jsou nedotknutelná. Omluvou není ani uvedení zdroje, odkud byl článek převzat.

Můžete ale citovat jiné zdroje – v takovém případě se nejedná o zásah do autorských práv, nicméně stále je nutné splnit nějaké podmínky – konkrétně uvést zdroj.

Autorský zákon k tomu v § 31, odst. 1, písm. a) říká: “Do práva autorského nezasahuje ten, kdo užije v odůvodněné míře výňatky ze zveřejněných děl jiných autorů ve svém díle,” a dodává: “vždy je však nutno uvést, je-li to možné, jméno autora, nejde-li o dílo anonymní, nebo jméno osoby, pod jejímž jménem se dílo uvádí na veřejnost, a dále název díla a pramen.” Je přinejmenším slušnost, pokud citace pochází z jiné webové stránky, uvést na ni odkaz v “klikatelné” podobě.

Bohužel zákon nijak nespecifikuje, co je “odůvodněná míra” – to by v konkrétních případech záleželo na rozhodnutí soudu, nicméně je takřka jisté, že převzetí celého článku za “odůvodněnou míru” považovat nelze.

Pokud takto někdo použije váš článek na svém webu, doporučuji nejprve kontaktovat majitele/provozovatele se žádostí o stažení článku. Pokud nebude reagovat, nebo odmítne, nezbude vám, než řešit celou věc soudně. Pro tyto účely doporučuji pořídit si důkazní materiál, potvrzující vaše autorství, jakož i důkazy o tom, že vaše dílo bylo bez svolení veřejně prezentováno na jiném webu (screenshoty, výtisk, svědectví dalších osob).

Zpravodajství

§ 34 Autorského zákona specifikuje v písm. b) až d) takzvanou “zpravodajskou licenci.” Ta dovoluje užít autorské dílo “ve spojitosti se zpravodajstvím týkajícím se aktuálních událostí, a to v rozsahu odpovídajícím informačnímu účelu.” I v takovém případě je ale nutné uvést jméno autora, název díla a pramen (opět nejlépe jako hypertextový odkaz).

Zde už záleží na povaze projektu – není sporu o tom, že například iDnes je “zpravodajství o aktuálních událostech,” a že naopak nějaký “blogísek” zpravodajstvím ve smyslu zákona není. Konkrétní vymezení tohoto pojmu se mi ale nalézt nepodařilo.

Jestliže ale autor explicitně použití svého díla zakáže (stačit by měla klauzule v podobě textu kdekoli na stránce, jako ji například mám zde pod článkem), pak nelze uplatnit ani zpravodajskou licenci – tak to alespoň vyplývá z § 31, odst. 1, písm. c) “převzetí ani jiné následné užití podle tohoto ustanovení však není přípustné, je-li zapovězeno.”

Naopak bez obav si můžete dovolit kompletně převzít či zpracovat tiskovou zprávu (ostatně proto byla vydána) a k ní přiložené obrázky, a to i z jiného webu (v takovém případě ale doporučuji zkontrolovat, zda se jedná skutečně o tiskovou zprávu). Stejně tak by neměl být problém převzít fotky či obrázky produktů z webu výrobce, pokud tak učiníte za účelem jeho/jejich propagace. Pozor ale na obrázky v e-shopech – ty bez licence převzít nesmíte, protože je možnost, že si je provozovatel nafotil sám (a pak mu náleží autorská práva), nebo je zakoupil (typické např. u fotografií v internetových lékárnách, kde se dá koupit databáze fotek všech léků, a rozhodně není levná).

Fotografie a obrázky

Pro fotky a obrázky platí v tomto směru stejná ustanovení s tím rozdílem, že použití fotografie lze těžko považovat za “citaci.” Obzvláště nedoporučujeme používat – byť jen pro ilustrační účely – loga, nebo např. pohádkové postavičky. Takový Medvídek Pú, či Mickey Mouse by vás v konečném výsledku mohly stát i miliony korun (samozřejmě záleží na způsobu užití).

I u renomovaných českých deníků, televizí a internetových zpravodajství můžeme narazit na to, že převezmou fotografii či video z webu, a zdroj neuvedou buď vůbec, nebo způsobem “Zdroj: Internet.” Takové jednání je samozřejmě porušením zákona – i kdybychom akceptovali, že materiál byl použit v rámci “zpravodajské licence,” stále platí povinnost uvést zdroj. Osobně jsem byl svědkem toho, kdy papírový deník (či jeho internetová verze) převzal fotografie z webu, aniž by se obtěžoval zeptat, navíc ani neuvedl autora. Když se jim autor ozval, okamžitě mu byla nabídnuta finanční kompenzace.

Pokud tedy chcete převzít nějaký obrázek, rozhodně se nejprve zeptejte autora. To, že autora nedokážete zjistit, vás neopravňuje k jeho užití! Naopak pokud někdo bez svolení použil vámi pořízený snímek, nebo nakreslený obrázek, nebojte se ozvat, požadovat autorský honorář, případně dotáhněte celou věc až k soudu.

Zahraniční zdroje

Během své praxe jsem několikrát narazil na následující problém: většina českých odborných zpravodajských serverů přebírá informace ze zahraničních zdrojů. Ponechme nyní stranou otázku, zda je takové jednání korektní – jednak bychom se museli zabývat tím, zda se jedná o zpravodajství, dále bychom museli znát odpovídající úpravu autorského práva v zemi zdroje. Česká právní úprava v tomto směru říká: “Do práva autorského nezasahuje ten, kdo užije v odpovídající míře dílo v periodickém tisku, televizním či rozhlasovém vysílání nebo jiném hromadném sdělovacím prostředku zpřístupňujícím zpravodajství o aktuálních věcech politických, hospodářských nebo náboženských, uveřejněné již v jiném hromadném sdělovacím prostředku nebo jeho překlad. …vždy je nutno uvést jméno autora, název díla a pramen.”

Protože ani počet zahraničních zdrojů není neomezený, stává se, že dva a více českých serverů přinesou víceméně tu samou informaci, obvykle též velmi podobně zpracovanou. Pokud redaktoři původní text pouze přeložili, a nevkládali do něj žádné vlastní myšlenky, doplňující informace, apod., může konečný výsledek vypadat na všech českých serverech prakticky stejně. Jedná se pak o porušení zákona? Nikoli. Takové věci se prostě stávají – nejčastěji samozřejmě v oborech, kde je počet zahraničních zdrojů omezený, nebo kde existují exkluzivní zdroje, známé mezi českými redaktory tím, že přinášejí novinky jako první. Ve všech redakcích pak sedají tu s větším, tu s menším zpožděním redaktoři k počítačům, a překládají obvykle jeden a ten samý článek.

Nárokovat si pak jakákoli práva je prakticky nemožné. Právo na informaci nenáleží nikomu z účastníků, stejně tak neexistuje ani nic, jako “právo první noci” – tedy ten, kdo zprávu dostane na web jako první, nemá na zveřejněné informace o nic větší práva, než řekněme desátý v pořadí. Neexistuje páka, která by zabránila serveru B, poté co jeho redaktor spatří na serveru A žhavou novinku, aby převzal tutéž informaci ze stejného zdroje.

Tolik tedy zběžná exkurze do zákoutí a nástrah publikování na Internetu. Doufám, že se mi tímto způsobem alespoň trochu podaří přispět ke větší kultuře na českém (nejen zpravodajském) rybníčku :).