Jak vyřeší pražský taxikář levnější konkurenci? Bude chtít po magistrátu regulaci.*Pojďme podepsat petici za levnější produkty Apple!*Kdo může za drahou naftu a benzín? Prý pumpaři!*Miliony za nefunkční systém dávek jdou do kapsy otci Kristýny Kočí*Budeme vybírat poplatky za nechození do kina?
Pražští taxikáři se bouří proti levnější konkurenci
Představte si následující situaci: jste majitelem restaurace. Spokojeně prosperujete až do doby, kdy soused otevře podobný podnik, ale s nižšími cenami. Co uděláte? Buď, pokud to vaše bilance dovoluje, půjdete s cenami na podobnou, nebo dokonce nižší úroveň. Nebo můžete jít druhou cestou – tedy ceny nechat na původní úrovni, ale nabídnout zákazníkům něco, co u souseda nenajdou, a za co si rádi připlatí – třeba kvalitnější suroviny, lepšího kuchaře, hezčí prostředí, ochotnější obsluhu, nebo jinou konkurenční výhodu.
Co udělají pražští taxikáři, když se jim v rajónu objeví levnější konkurence? Vydají se na magistrát, kde požadují zavedení minimální kilometrové sazby. Vrátíme-li se k paralele s hospodou, je to stejné, jako kdybyste se vydali na obecní úřad s tím, že chcete, aby soused neprodával pivo za 25 korun, ale za 30.
Připadá vám to postavené na hlavu? Z hlediska principů volného trhu a svobody určitě! Nezapomínejme ale, že taxíkářská živnost je v mnohém specifická. Jedním z negativních rysů tohoto podnikání je právě absence volného trhu, neboť například maximální cenu za kilometr určují města. To občané, kterým vyhovuje silná ruka státu, jenž se o ně postará, chválí, protože nebýt onoho hodného města, “bůhví, za kolik by ti hajzlové jezdili.” Ostatně o případech, kdy si taxikář žádal za ujetý kilometr stovku, jste určitě slyšeli či četli.
Taxikáři tedy volný trh nemají, neznají, a tudíž požadují “řešení,” které je pro jejich branži typické: regulaci.
Jak by to mělo být, dle mého názoru, správně? Nechť města ani jiné státní instituce vůbec nezasahují do cen, za které taxislužby jezdí – neomezují je ani shora, ani zdola. Pokud chce někdo vozit klienty za 100 Kč/km, ať je klidně vozí! Jedinou podmínkou by mělo být dostatečně transparentní a jasné seznámení zákazníka s cenou ještě před nástupem, což už se dnes stejně musí formou ceníku na dveřích vozidla. To, že si někdo nepřečte, za jakou cenu se poveze, není přeci důvodem k tomu, aby stát stanovil strop pro všechny. Všichni přeci hloupí nejsme….
Mělo by být na trhu, tedy v tomto případě zákaznících, aby si určili, že za tuto cenu ještě pojedou, za vyšší už ne, nebo jedině tehdy, bude-li jim poskytnut nějaký komfort (např. luxusní limuzína apod.). Pokud se najdou zákazníci, ochotní jezdit za pětinásobek dnešních maximálních cen, nechť existují taxislužby, které jim za to nabídnou odpovídající úroveň! Stejně tak jestliže nějaký soukromník s otřískanou felicií najde klientelu, když nabídne taxu 16 Kč/km, nevidím důvod, proč by mu někdo měl bránit v podnikání.
Taxikáři tak paradoxně a patrně i nechtěně ukázali, jak absurdní je regulace trhu v praxi.
Apple Store: Česko je nejdražší v celé Evropě, druhé celosvětově
Server Mobilmania přinesl výsledky statistik sestavených britským portálem Idealo, podle kterých jsou ceny v českých značkových obchodech Apple druhé nejvyšší ve srovnání se stejnými obchody ve 37 zemích po celém světě. Nejlevněji je Malajsii, Kanadě, Hong Kongu, USA a Singapuru.
Nedalo mi to nevzpomenout na snahu českých zákazníků mobilních operátorů, dožadujících se peticemi státem nařízeného zlevnění služeb. Proč se podle podobné logiky nikdo nedožaduje regulace cen iPhonů, iPadů, MacBooků a dalších výrobků firmy Apple? Čísla přeci mluví jasně – ty samé výrobky seženete skoro v jakékoli jiné zemi levněji! Není čas na petici? Nebo nějakou demonstraci?
Proč se tak neděje? Je snad skupina stávajících i potenciálních zákazníků firmy Apple natolik rozumná, že si – na rozdíl od uživatelů mobilních telefonů – uvědomuje, že je nikdo nenutí kupovat produkty za ceny, jež se zdají vysoké? Nebo zákazníci neuvažují stylem: “To si nemohu dovolit, ale chci to! Víc pracovat se mi nechce, tak ať se stát postará, abych si to mohl koupit.”
Naše drahá spotřební daň z PHM
Rudolf Polanecký se nesmířil s tvrzením, že cena benzínu a nafty u českých pump stoupá buď proto, že roste cena dolaru, nebo cena ropy, případně obojí, a udělal zajímavou statistiku. Autor uvádí, že před rokem stál v přepočtu litr ropy 11,10 Kč a litr nafty se prodával podle CCS za 32,71 Kč, benzínu za 33.61 Kč.
Na přelomu října a listopadu stál litr ropy v přepočtu 12,01 Kč, tj. o 0,91 Kč více než v únoru, nafta ale byla dražší o celých 2,56 Kč a benzín o 1,53 Kč na každém litru. Zajímavé, ne?
Na začátku ledna stoupla cena litru ropy na 14,36 korun – tedy proti stavu před rokem o 3,26 Kč. Nafta ale proti stejnému období podražila o 4,44 Kč a benzín o 2,63 Kč.
Nejzajímavější je ale otázka, kterou Polanecký nastoluje v závěru: “…je zajímavé, že například USA prodávají pohonné hmoty spotřebitelům za daleko příznivější ceny (viz tabulka) a přitom jim tyto peníze nechybí. Například v New Yorku se průměrná cena pohybuje okolo 19,40 CZK/litr benzínu a litr nafty je za 21,70 CZK. Není skutečně na čase, aby stát snížil spotřební daň?”
Česká nafta je nejdražší. Kdo za to může?
Jako by na ministerstvu financí slyšeli otázku, kterou jsem končil předchozí odstavec. Důvodem vysokých cen paliv jsou prý obrovské marže pumpařů a rafinerií – takový je výsledek studie ministerstva financí. Dodávám, že toto tvrzení má zjevně podpořit představu nenažraných pumpařů, kvůli kterým tu netankujeme za 20 Kč/litr.
Dobře, pojďme se podívat na to, kdo opravdu může za vysoké ceny paliv. Kdyby Česko úplně zrušilo spotřební daně a DPH na naftu, stál by její litr 19,65 Kč. Umíte si představit, o kolik by mohly klesnout ceny MHD, ale také všech produktů, k jejichž přepravě je potřeba nafta, kdyby stát nevybíral DPH a spotřební daň?
Vraťme se ale k ziskuchtivým čerpadlářům: na Slovensku by byla nafta bez daní levnější o 25 haléřů, v Polsku a Německu o padesátník a v Rakousku o 1,25 Kč. Převedeme-li to do praxe: na jedné nádrži osobního auta zaplatíme českému čerpadláři o 12,50 Kč více než na Slovensku, a o 62,50 Kč více než v Rakousku. Z té samé nádrže ale odvedeme státu na spotřební dani a DPH asi 974 korun. Tak nevím, kdo tady v té zemi může za vysoké ceny paliv….
Na toto téma mimochodem doporučuji článek na webu jednoho z nejvýznamnějších vykořisťovatelů – ropného magnáta Starého Mrzouta, podle kterého z ceny benzínu 35 % tvoří cena ropy, 35 % spotřební daň, 19 % daň z přidané hodnoty, a o zbylých 11 % se rozdělí zpracovatel, distributor a provozovatel benzínky. Tak kdo za to může?
Je to venku. Miliony za nefunkční systém dávek plynou otci Kristýny Kočí
Tak k této zprávě opravdu nejsem schopen vymyslet kloudný komentář….
“Zakázku ministerstva práce a sociálních věcí na systém modulů pro vyplácení sociálních dávek za 184 milionů korun vyhrála firma Fujitsu. Většinu subdodávek ovšem podle tvrzení Jaromíra Drábka (TOP 09) obstará firma Skill, kterou vlastní otec dnes již nezařazené poslankyně Kristýny Kočí Antonín Kočí.”
“Tak to je dobrý,“ reagoval bezprostředně pro ParlamentníListy.cz předseda Věcí veřejných Radek John.
Pravda, Radku, tak to je fakt dobrý! Přesně dle předvolebních slibů Věcí veřejných. Jistě o tom demokraticky rozhodli voliči “Véček” v internetovém hlasování.
Když už vybíráme “výpalné za média” … budeme vybírat i za nechození do kina?
Už jsme si tak nějak zvykli na to, že kromě DPH musíme při nákupu pevných disků, flashek, tiskáren, CDček a DVDček platit ještě “autorský poplatek.” Ten je zdůvodňován jako “poplatek za to, že si můžete uložit či vytisknout díla, jejichž autorem je někdo jiný.” Když si uložíte své fotky z dovolené, nebo svou diplomovou práci, na povinnosti zaplatit autorský poplatek se nic nemění.
Je to podobné, jako když majitel restaurace musí platit sdružení OSA za hudbu, linoucí se z rozhlasového, nebo z CDčka – bez ohledu na to, že se s odměnou autorům vypořádal buď provozovatel rozhlasové stanice, nebo ten, kdo CDčko legálně koupil.
Já jsem na toto téma před dvěma týdny navrhl založit Ochranný svaz prdění.
Daniel Dočekal se podíval na další problematickou oblast – kina, jejichž návštěvnost vytrvale klesá. Provozovatelé i filmoví producenti vidí jediného viníka: nelegální stahování filmů z Internetu. Skutečná příčina ale může být kdesi jinde: není klesající návštěvnost, čistě náhodou, způsobená tím, že není na co chodit? Soudím tak dle vlastní zkušenosti – současná filmová tvorba je z 99 % takový brak, na který nejen nemá smysl chodit do kina, ale i pouhé stažení z torrentu by bylo ztrátou času, natožpak zhlédnutí.
Dočekal ale přišel s řešením, které jednak dokonale zapadá do našeho právního systému, ale jistě by se líbilo i provozovatelům kin: “zavést daň za nechození do kina. Autor pak tento nápad “obhajuje”: “Do kina byste prostě měli jíst aspoň jednou měsíčně, takže pokud chodit nebudete (a stát si to ohlídá evidencí), zaplatíte za každý měsíc 150 Kč do “fondu”. Za rok po vás budou chtít 1740,-Kč. Aby chudáci filmaři, když už točí filmy, měli z čeho žít. A po kinech přijde daň za nenavštěvování divadel. A co třeba poplatek do fondu za to, že jste si alespoň dvakrát měsíčně nekoupili českou knihu?”
Na závěr připomíná velmi trefné přirovnání Libora Chaloupky: “Vyčíslovat škody za upirátěné filmy/muziku je podobné jako vyčíslit o kolik dětí přicházíme masturbací.”
0 komentářů