Podle Pirátů na Internetu zákony neplatí*ČD zavedly oddíly pro ženy. Kdy přijdou vagony pro černé a bílé?*Další nesmysl z hlav evropských diktátorů*Socík v praxi: stát chce platit zaměstnance soukromých firem*Začne někdy v Radě vzájemné hospodářské pomoci Řecku fungovat logika?
Pirátské noviny porušují autorský zákon
Martin Malý (aka Arthur Dent) a Petr Krčmář rozvířili koncem minulého týdne zajímavou kauzu. V kostce se jednalo o to, že Pirátské noviny, za kterými stojí Česká pirátská strana, bez svolení převzaly kompletní text a fotografii z jiných zdrojů. Podle autorů se tak dělo poměrně často. V tomto konkrétním případě se jednalo o článek Petra Koubského “Digitální svět si říká o nová pravidla.”
Martin Malý kontaktoval Martina Brože, provozovatele webu Pirátské noviny, a Mikuláše Ferjenčíka, který funguje u ČPS jako kontaktní osoba pro média, a požadoval po nich vysvětlení. Martin Brož doslova zaperlil odpovědí, která by se dala postavit vedle tvrzení důchodkyně Pohlové o “těch Internetech.” Na konstatování, že Pirátské noviny publikovaly článek bez svolení autora, totiž odpověděl: “Zarazilo mě, že píšete „bez svolení“. Autor článku vydal nějaké nesvolení? O žádném nevíme. A nikdy mě (ani redakci a ani autora přetisku), nikdo, koho přetiskneme, o svém nesvolení neinformoval.” Poté, co Malý dotyčného upozornil na dikci autorského zákona, podle kterého je dílo – v tomto případě článek – automaticky chráněno od okamžiku svého vzniku, Brož odvětil: “Na Internetu, takové zákony neplatí, …”
Vskutku neuvěřitelná ukázka hlouposti, nebo přinejmenším hrubé neznalosti v několika mála větách. Bohužel pan Brož není v tomto směru osamocen – diskuze pod článkem na Lupě ukázala, jak svérázně vnímají práva autora někteří čtenáři.
Sám jsem autorem několika stovek článků, a jejich kopírování bych vnímal jako hrubé narušení mých práv. Přeci jen: investoval jsem do vymyšlení, sepsání, a sehnání podkladů nějaký čas, který se dá přepočítat na peníze. Proč by měl někdo jiný získat výsledek mé práce zadarmo?
Dalším faktem je, že Petr Koubský velmi pravděpodobně dostal od Lidových novin, kde jeho článek původně vyšel, autorský honorář. Jak k tomu přijdou Lidové noviny, které za text musely zaplatit, zatímco Pirátské noviny si ho pořídily zdarma? Ne, takhle to opravdu fungovat nemůže! Vydavatel platí autorovi/redaktorovi za to, že věnoval čas sepsání článku pro jeho médium, což je naprosto logické. Není tedy možné, aby si jednou zaplacené dílo někdo jen tak vzal. Takového socialismu, aby si každý bral, co právě potřebuje, jsme se ještě nedožili.
Diskuze mezi Martinem Malým a Pirátskými novinami, společně s demonstracemi proti ACTA, na kterých se vydatně přiživovala Česká pirátská strana, jednoznačně ukázala, kam ČPP a obecně ti, jež se zaštiťují pirátskou vlajkou, patří: do základní školy. Úroveň argumentace “pirátů” se pohybuje někde mezi hloupostí, neznalostí, a k tomu rozbouřenými hormony hypertrofovanou pubertální arogancí.
Pirátské noviny pak patrně konzultovaly svůj postoj s názorem někoho chytřejšího a právně vzdělanějšího než je pan Brož, a nakonec došly k závěru, že již nebudou přetiskovat články bez souhlasu vydavatele či autora, tedy jiným slovy: že konečně začnou dodržovat zákon.
Dráhy testují ve vlacích oddíly vyhrazené jen pro ženy a děti
České dráhy konečně pochopily, že v jejich případě nemá smysl inspirovat se na západ od našich hranic, neb by skončily podobně, jako v následujícím socialistickém vtipu:
Hesla KSČ v průběhu let:
- Dohnat a předehnat!
- Udržet krok!
- Neztratit stopu!
Protože ČD správně usoudily, že ve srovnání s Deutsche Bahn, Österreichische Bundesbahnen, Société nationale des chemins de fer français i Schweizerischen Bundesbahnen stopu dávno ztratily, rozhodly se hledat inspiraci jinde. Tentokrát na východě, konkrétně v arabských zemích. Odtud pochází idea oddělených vozů vyhrazených pro muže a pro ženy, která se tam prý náramně osvědčila. No a protože český státní manažer ani politik nikdy neprojeví vlastní invenci, ale vždy přichází s něčím, co “v zahraničí funguje,” začaly ČD testovat oddělené oddíly pro ženy a děti. “Zákaznice často požadují určité bezpečí, určité pohodlí při cestování na delší vzdálenosti nebo v noci, takže raději upřednostňují dámskou společnost,” uvedl mluvčí ČD Radek Joklík.
Dojížděli jsme pět let s manželkou z Prahy do Studénky, respektive opačným směrem, a zpět (tehdy asi 340 km a minimálně čtyř hodiny cesty), celkem jsme společně nacestovali bezmála 180 tisíc kilometrů a narazili jsme na nejrůznější spolucestující. Přesto jsme nikdy já ani moje tehdy nastávající manželka nezaznamenali, že by se České dráhy snažily udělat cokoli pro naše bezpečí nebo pohodlí. Usnout v nočním rychlíku Cassovia z Košic do Prahy znamenalo odevzdat dobrovolně veškerá zavazadla minoritním spolucestujícím. Osobně jsem byl přítomen situaci, kdy se jeden cikán dobýval do kupé, kde seděl druhý cikán, s “vreckovým nožíkom.” Kolegyně se pro změnu probudila v původně uzamčeném kupé, a byla poněkud překvapená, když minoritní spoluobčan na otázku, co tam dělá, odpověděl, že se šel podívat z okna. Takových příběhů, kdy ve vlaku opravdu nebylo bezpečně, natož pohodlně, bych měl víc. Tak proč to najednou mají být ženy a výhradně jen ony, o koho se ČD začnou starat a nabídnou mu dobrovolnou izolaci?
Pro České dráhy: Budou také samostatné vagony jen pro černé a bílé?
Velmi často se názorově ztotožňuji s Františkem Matějkou, a nejinak je tomu i v případě oddělených kupé pro ženy. Ten se v první řadě zabývá otázkou, zda nejde o diskriminaci. Podle definice je diskriminace “termín označující nějaké rozlišování. Nejčastěji se používá v negativním významu rozlišování lidí na základě příslušnosti k nějaké obecné skupině bez ohledu na schopnosti konkrétního jedince. Podle konkrétního kritéria diskriminace se hovoří o diskriminaci na základě rasy, náboženského přesvědčení, politického přesvědčení, pohlaví, věku apod.” (zdroj: Wikipedie).
Následně Matějka dochází k těm samým otázkám, které v okamžiku, kdy jsem zaznamenal tuto zprávu, vytanuly na mysli mně: “A co jiné skupiny lidí? Jak k tomu přijdou ve veřejné hromadné dopravě ti, co se bojí jezdit společně s cikány, nebo cikáni, kteří se bojí jezdit společně s někým, kdo má holou hlavu, nebo střízliví, kteří mají obavy z opilých, nebo třeba lidé, kteří mají obavy z muslimů. Ti všichni se přece mohou bát o svou bezpečnost. Zavedou pro ně České dráhy samostatné vagony?”
Teď mě napadla taková malá odbočka: víte, jak by to vypadalo, kdyby oddělené vozy vymýšlel Michael Kocáb? Pro cikány by se vyhradily vozy první třídy a Pendolino. Pro ty ostatní by se z muzeí vytáhly bývalé vozy třetí třídy s dřevěnými lavicemi. Kdo ví, třeba se jednou dočkáme od Českých drah pravého a nefalšovaného apartheidu….
Mimochodem: není zvláštní, že si neustále povinně hrajeme na rovnocennost mužů a žen, tvrdíme, že obě pohlaví jsou si rovna, ba dokonce i pojišťovny musely přestat počítat sazby podle pohlaví, ač to matematicky a statisticky dávalo logiku, a najednou stát skrze svou firmu veřejně přizná to, co už víme dávno: totiž že existují rozdíly mezi muži a ženami, a že nejsou jen v tom, kdo má co mezi nohama a zda má či nemá prsa?
Drahý požadavek EU: 40 % lidí musí mít vysokou školu
Socialisticky žít, socialisticky plánovat! Nově myslet, nově jednat! Čtyřicet procent lidí musí mít vysokou školu! Se Sovětským svazem na věčné časy, a nikdy jinak! Vidíte nějaké rozdíly v těchto heslech?
Co dodat k nejnovějšímu nařízení Ëvropské rady, která rozhodla, že 40 % lidí ve věku mezi 30 a 34 lety musí mít v roce 2020 vysokoškolské vzdělání. Vezměme v úvahu praktický aspekt a položme si otázku: jak toho dosáhnout? Co když některá členská země jednoduše nenajde dostatek intelektuálů, kteří by vysokou školu dokončili? Budou se pak rozdávat diplomy podobným způsobem, jako v na právech v Plzni? Stanovit kvótu na procentuální zastoupení vysokoškolsky vzdělaných lidí může jedině naprostý ignorant, který vysokou školu viděl maximálně tak na obrázku.
Předseda Svobodných Petr Mach označuje tento cíl za nesmyslný a ukazující nepochopení elementárních ekonomických pravidel. “Evropští politici si ve statistikách všimli, že lidé s vysokoškolským vzděláním mají v průměru vyšší platy a nižší nezaměstnanost než lidé bez vysokoškolského vzdělání,” vysvětluje Mach, a pokračuje: “Z toho mylně vyvodili, že zajistí lidem vyšší příjmy a nižší nezaměstnanost, když zařídí, aby jich více mělo vystudovanou vysokou školu.”
Pro ty, kdož by logiku Evropské rady nepovažovali za tak zcela zcestnou, připravil Mach názorný příklad: “Je to, jako kdybychom si všimli, že Karel Gott má vysoký příjem a vláda by se rozhodla, že napne všechny síly, aby 40 % lidí bylo zpěvákem. Schopnost dobře zpívat je nadání, které nemá každý. Také není potřeba mít tolik zpěváků.”
Nakonec autor dochází, na rozdíl od bruselských úředníků, k jednoznačnému a rozumnému závěru: “I kdyby se nějakým zázrakem 40 % naučilo vysokoškolskou látku, nebudou ji moci uplatnit. Lidé stále budou potřebovat zámečníky, kuchaře, řidiče, prodavače a další profese, k jejichž vykonávání by byla naučená látka nadbytečná a neužitečná.”
Škoda, že takto racionálně uvažujících politiků nemáme více. Kdybychom jich měli tolik, abychom je mohli vyvážet do Bruselu, možná by v centru Rady vzájemné hospodářské pomoci Řecku začala fungovat logika.
Drábek oprášil myšlenku kurzarbeitu, chce udržet zaměstnanost
V roce 2010 jsem si myslel, že volby vyhrála pravice. Následně jsem, nutno podotknout, že poměrně rychle, pochopil, že k pravici má vládní koalice na míle daleko, a že jde pouze o jinak pojmenovanou levici. Aktuálně mám dojem, že se na některé úřady propašovali politici ČSSD. Jinak si totiž následující návrh ministra práce a sociálních věcí Jaromíra Drábka neumím vysvětlit. Ostatně jistě není náhodou, že nadšeně tento nápad přijali právě poslanci pod oranžovou vlajkou.
Oč jde: “Zaměstnancům pracujícím v soukromých firmách, které nemají dost zakázek, chce už od příštího roku platit část jejich mzdy stát.” V překladu: zaměstnancům soukromých firem, které si na sebe nedokážou vydělat, se budou na platy skládat všichni ostatní. Tento nápad přitom přichází v době, kdy nejen politici tvrdí, že stát musí šetřit a měl by tedy, krom jiného, snížit počet státních zaměstnanců. Drábkův krok jde ale zcela opačným směrem: zaměstnanců, jež budou dostávat peníze ze státní kasy, by tímto ještě přibylo.
Snahy o prorůstání státu pokud možno do všech zákoutí lidského bytí, jsou evidentní dnes a denně. Na tomto pokusu je paradoxní takový malý kolotoč: stát by přispěl zaměstnancům soukromých firem na mzdy, následně by tyto mzdy byly zdaněny a část peněz – dost možná celý státní podíl – by zase putovala zpět. Nula by od nuly pošla a vzniklo by takové pěkné perpetuum mobile. Skýtá se tedy otázka: nebylo by jednodušší, kdyby stát od firem, které nemají dost zakázek, jednoduše přestal vybírat daně – minimálně tu část, kterou musí odvádět zaměstnavatel? Ale proč něco dělat jednoduše, když to jde udělat pěkně složitě?
0 komentářů