Polezou nám do bytů úředníci?*Co stálo za otočkou Radičové?*Nevolte menší zlo!*Odboráře asi nelze pochopit*Podivné rozsudky našich soudů nad silničními piráty*Zimní pneumatiky – dobře míněná buzerace*Klausova kritika, která měla zůstat utajena.
Radičová míří do Brusele, nebo někam jinam
Minulý týden jsem se podivoval nad otočkou slovenské premiérky Radičové, která šla do voleb s tím, že její strana SDKÚ-DS říká jasné ne půjčce Řecku a deklarovala volby jako referendum o finanční injekci pro tuto zemi – ostatně podívejte se sami na volební leták. Nakonec to byla právě Radičová, kdo přesvědčoval slovenský Parlament, aby poslušně odmávl tzv. “euroval.”
Jistě nejen já jsem zažil značné rozčarování. Miroslav Červenka (Svobodní) ale pravděpodobně našel odpověď na otázku, co stojí za tak náhlou změnou názoru a popření vlastních volebních slibů: “Nezbývá než si zkusit tipnout. Můj tip je slib lukrativnější pozice. Nejdříve ale musí loutka dohrát svou hru. Zajistit schválení, potrestat neposlušného Sulíka a marně se pokusit o březnový comeback. Pak se asi dozvíme, co lze v hierarchii a dosahu EU koupit za necelých osm miliard eur.”
Volba menšího zla zůstane vždy jen volbou zla
Již bezmála 22 let připomíná naše politická scéna zmatené fotbalové utkání, během kterého fanoušci přebíhají od jednoho týmu ke druhému a zase zpátky, podle toho, kdo aktuálně vyhrává a komu se nedaří. Jednou vyhraje volby ČSSD, následně se ukáže, že ač oranžoví před volbami slibovali orientaci na rodiny s dětmi, důchodce, zdravotní sestry, a nevím koho ještě, po volbách na sliby zapomněli a orientovali se jen sami na sebe.
Voliči se tedy zdravě naštvou a v dalších volbách ČSSD potrestají tím, že zvolí ODS. Po volbách jsou pak překvapeni, že i modří dělají nepopulární kroky, z nichž mnohé jsou v rozporu s volebním programem. Voliči se naštvou a v dalších volbách opět volí proti – bohužel zase ČSSD, která se tak dostane k moci a koloběh může pokračovat.
Jediná možnost, jak z tohoto kruhu vystoupit a možná se dočkat opravdových změn, je přestat dokola volit mezi dvěma stranami. Bohužel průměrný český volič ani nestuduje rozdíly a přiklání se na jednu či na druhou stranu – buď k takzvané “levici,” nebo k “pravici.” Přesně tento stav popsal František Matějka metaforou: “Už jste někdy viděli psa nebo kočku dvakrát vstoupit na rozpálená kamna? Tato „výsada“ je blízká jen lidem. Nahoru by se nedostal jediný politik znovu, pokud by ho tam lidé znovu nezvolili. Lidé poskakují při každých volbách z plotny na plotnu přesto, že si dvacet let pálí nohy.”
Následně pak konstatuje: “Osobní svoboda a prosperita jednotlivců a tím i celého národa a státu totiž začíná nebo končí v naší vlastní ruce s volebním lístkem. Kéž by si to uvědomil každý, kdo v dobách příštích bude postaven z vlastní vůle před možnost využít jedné ze svých největších svobod, kterou má. Prozatím totiž zjevná většina lidí zatím stále staví sama sebe volbou menšího zla do situace, kdy je paradoxně v důsledku své volby následně postihována, sankcionována, perzekuována či okrádána o své vydělané peníze a to bez podstatného rozdílu mezi těmi, kteří nám doposud vládli.”
Hutní kolos Mittal plánuje změny, odboráři se bojí o budoucnost firmy
Začnu od lesa: “Odboráři ostravské hutní společnosti ArcelorMittal se bouří proti možnému uzavření jedné z vysokých pecí, případně na stěhování části výroby do sousedního Polska. I takové plány totiž podle nich mají majitelé firmy.” Odboráři mě asi nikdy nepřestanou fascinovat v tom, jak zásadně se liší v mém pohledu na zaměstnavatele. Jsem-li zaměstnanec, nenesu prakticky žádné riziko. Nemusím řešit ani to, zda firma prosperuje či nikoli. Dokud mám každý měsíc na účtě výplatu, kterou mi zaručuje pracovní smlouva, je mi do toho, co dělá či bude dělat můj zaměstnavatel, velké kulové.
Bohužel v Česku zůstala v mnoha lidech zakódována doba socialismu, kdy “vše patřilo všem,” respektive “vše bylo majetkem všech pracujících.” Tito lidé pak mají tendenci nahlížet stejným způsobem také na současné soukromé firmy, a co hůř: mají tendenci kecat majitelům do jejich byznysu. Odmítají si připustit, že když majiteli “rupne v kouli” a třeba celou firmu v noci zapálí, zaměstnancům do toho vůbec nic není.
To samé je handrkování odborů o plošné zvyšování platů. Rozhodnutí o tom, jak bude odměňovat své zaměstnance, by mělo být výhradně právem majitele firmy – samozřejmě za předpokladu, že bude dodržovat podepsané smlouvy. Chápu, že mnohým zaměstnancům tak nějak vadí, když “si pan majitel vozí zadek v BMW,” zatímco oni se museli spokojit s Fabií ve verzi “Hovno To Pojede.” Je mi jasné, že kdyby si tito zaměstnanci mohli sami odhlasovat platy, podobně jako to dělají poslanci, plat majitele firmy by byl minimem, na které by byli ochotni kývnout. Samozřejmě ovšem bez veškeré s tím spojené zodpovědnosti.
Můj pohled na toto téma pravidelní čtenáři znají: zvýšení platu nepovažuji za něco, nač bych měl automatický nárok, natož abych si dovolil to na svém zaměstnavateli vymáhat. Je na mně, zda se nechám zaměstnat za nabízený plat, nebo jestli půjdu o dům dál. Pak už ale považuji za věc mých nadřízených, zda shledají mou práci jako natolik dobře odvedenou a mou pozici jako natolik důležitou, aby mi zvedli plat. Pokud jsem nespokojený, nikdo mě přeci nenutí pracovat pro šéfa, který mě (ovšem jen dle mého názoru) neumí patřičně ohodnotit. Stejně tak mi nikdo nebrání poohlédnout se, zda by mě jinde neplatili lépe a při té příležitosti zjistit svou skutečnou cenu na trhu práce.
Jenže odboráři to vidí jinak: i kdyby šéf umíral hlady a firma stála na pokraji krachu, oni chtějí pro své ovečky (pro sebe samozřejmě vůbec ne) vyšší platy. Změnu zaměstnavatele přitom vidí jako zcela nepřípustné řešení.
A co se týká samotného nápadu přesunout ArcelorMittal někam jinam? Jako obyvatel Ostravy, dýchající nejvíce znečištěný vzduch v celé Evropské unii, jsem jedině pro. Ať pan Mittal laskavě odtáhne se svým smradlavým podnikem někam jinam – nejlépe zpátky domů do Indie. Snad tam k němu budou tak tolerantní, jako byl a je náš magistrát.
Speciální teorie relativity
Naše soudnictví je jednoduše řečeno neuvěřitelné a nepochopitelné. Mám pocit, že ona “slepá Spravedlnost” není už ani tak vyjádřením nestrannosti, jako spíše hesla: “Nevidím, neslyším, nemluvím a nechápu.”
Nuže, nedávno jsme zde měli případ “piráta” Laciny, který na dálnici při zařazování se do pravého pruhu škrtl zadním nárazníkem o za ním jedoucí vozidlo, čímž pravděpodobně způsobil jeho následnou katapultáž mimo vozovku. Protože předtím na řidiče inkriminovaného vozidla dělal nějaká gesta, která sice kromě spolujezdce nikdo další neviděl a nepotvrdil, došel soud k závěru, že ona nehoda byla úmyslná a Lacina použil auto jako zbraň. Tím pádem “pirát” vyfasoval pět let “natvrdo.”
O něco později se na jiné dálnici pohyboval ve svém voze zfetovaný Švýcar. Na rozdíl od Laciny jel v protisměru, nezpůsobil jednu, ale devět bouraček, na místě nehod nezastavil, natož aby zavolal pomoc. Logika velí, že pokud Lacina dostal pět let, musí cizinec dostat alespoň dvakrát tolik, nebo možná ještě víc! Takže: zkuste si tipnout, jak dlouho si posedí ve vězení?
Tři,
dva,
jedna,
překvapení: ani minutu! Dostal totiž podmínku. Jak to? Ve shodě s autorem odkazovaného článku No4711 se domnívám, že je to v první řadě proto, že případ Lacina byl médii vybrán jako exemplární a podobně, jako kauzu Vítkovských žhářů, bylo nutné jeho aktéra exemplárně potrestat, aby ovce viděly, jak si stát skrze soudy poradí se zloduchy.
“Společenská nebezpečnost a způsobená škoda je v obou případech diametrálně rozdílná, tresty ovšem nereflektují tyto dva parametry obou deliktů, ale rozdíl v mediální pozornosti, které se oběma případům dostalo. A to je věc, nad kterou byste se měli všichni zamyslet…”
K tomu mohu dodat jen jedno: přejte si, abyste se nikdy nestali exemplárním případem. O tom, zda jím budete právě vy, nerozhodujete – to je věcí médií, koho budou pranýřovat a koho nikoli. V momentě, kdy se na onen pranýř dostanete, ale počítejte s tím, že i za čin, za který byste za normálních okolností dostali podmínku, vyfasujete “flastr” v horní sazbě. Bez ohledu na důkazy, okolnosti a fakta.
Zkuste mi najít nějaký rozdíl proti socialistickému soudnictví, které zavíralo občany, jež si dovolili nesouhlasit s názorem KSČ, aby ti ostatní viděli, že “tohle se tu tolerovat nebude.”
FSM 8: “Povinné” zimní pneumatiky
Nepřekvapilo mě, že D-Fens vydal článek, ve kterém popisuje nedostatky právní úpravy takzvaných “povinných zimních pneumatik.” Je to jeho styl, kterým se z nějakých pohnutek snaží čtenářům vysvětlit, jaký paskvil předložil Sněmovně policajt Huml, a co následně páni poslanci “odmávli.”
Mnohem více mě překvapuje, a možná až děsí, souhlasná odezva některých lidí. Konkrétně jsem měl poměrně intenzivní výměnu názorů s jedním uživatelem Twitteru. Šlo o to, že dotyčný zákon podporuje, je přesvědčen o jeho správnosti, stejně tak i o nezbytnosti jeho vymáhání.
Předestřu že sám na vozidle používám zimní pneumatiky (zrovna dnes jdeme shodou náhod “přezout”), ale nikoli proto, že mi to Standa Huml nařídil, ale proto, že jsem přesvědčen, že za zimních podmínek, tedy zejména na zasněžené vozovce, mohou tyto pneumatiky zajistit lepší držení stopy, což jsem si ověřil před asi 15 lety při testování dvou zcela shodných aut, z nichž jedno mělo sjeté letní pneu a druhé zimní.
Proč tedy s povinným přezouváním na zimní pneumatiky nesouhlasím? V první řadě proto, že schválený zákon je legislativní zmetek – nevymezuje některé pojmy (například nestanovuje, jak vypadají podmínky, kdy se “dá očekávat” sníh nebo námraza), čímž dává prosto k policejní buzeraci, kdy méně právně zdatní řidiči budou platit pokuty, aniž by k tomu byl důvod založený například na prokázaném ohrožení ostatních účastníků provozu.
V řadě druhé jsem přesvědčen o tom, že schválení zákona bylo notně podpořeno lobby pneumatikářského průmyslu. Nebylo by to poprvé, ani naposledy – ostatně aktuální verze Autorského zákona také nevznikla “jen tak.” Reálně tedy s největší pravděpodobností nejde o to, že by snad Huml a ostatní poslanci chtěli přispět k vyšší bezpečnosti na silnicích. Pro důkaz není nutné chodit daleko do minulosti – vzpomeňme na “vyřešení problému s osobou blízkou,” kdy finální návrh nemá za cíl trestat ty, jež kašlou na dodržování předpisů, nýbrž pouze inkasovat peníze od majitele vozidla. Pirát tak může silnice brázdit vesele dál, ale to je něco, co poslance ani policajty nijak netrápí.
Konečně třetím důvodem, proč jsem proti povinným zimním pneumatikám, je očividně stále narůstající tendence státu zasahovat občanům do jejich životů. Ano, Huml a jím ovlivnění sice poukazují na to, že zimní pneumatiky vykazují v zimních podmínkách (jež ale nutně nemusí panovat zrovna od 1. listopadu do 31. března) lepší parametry. Díky tomu by mělo být méně nehod, tím pádem i méně mrtvých, zraněných a hmotných škod. Přistoupím-li na tuto logiku, pak docházím k závěru, že by vláda kromě povinných zimních pneumatik pro auta měla schválit také povinné zimní oblečení a boty pro chodce. Proč? Protože tím přispěje ke snížení počtu pádů mna neuklizených městských chodnících a sníží počty nachlazených. Jen úspory, které by tento krok přinesl zdravotním pojišťovnám, by takové nařízení legitimizovaly. Považte, jak nebezpečný může být chodec, jehož obuv nemá dostatečně hluboký vzorek podrážky! Když třeba upadne, může při svém pádu srazit někoho dalšího pod tramvaj, nebo pod autobus… …a tady už nejde jen o vlastní bezpečnost, ale bezpečí nás všech, jak by jistě řekl Huml.
Jak si to představuji já? To, na jakých pneumatikách bude řidič jezdit, by měla být výhradně jeho věc. Funguje to tak například ve Švýcarsku, které, dovolím si tvrdit, je vyspělou zemí s poměrně značnou mírou svobod. V momentě, kdy by takový řidič způsobil nehodu, kterou by prokazatelně způsobily, nebo by k jejímu vzniku přispěly, nedostatečné pneumatiky, měla by pojišťovna nárok vymáhat po něm část nebo celé plnění, jež poskytla poškozeným.
Ostatně že i v tomto směru může fungovat trh jako dobrý regulační a současně i motivační prvek, ukazuje nabídka pojišťovny Slavia, nabízející řidičům, jež se zavážou používat zimní pneumatiky, slevu na povinném ručení. Kooperativa pak nabízí slevu alespoň na havarijním pojištění. Pro řidiče je to jistě lepší motivace, než hrozba pokuty od špatně naladěného policajta, kterého velitel poslal buzerovat a trestat do zimy a sněhu.
O skutečném přínosu zimních pneu ale svědčí i vyjádření pojišťoven k otázce, zda budou nějakým způsobem vymáhat škody po řidičích, kteří způsobí nehodu a nebudou mít zimní pneumatiky. “Musíme prokázat příčinnou souvislost mezi vznikem škody, její výší a faktem, jaké pneumatiky mělo vozidlo v době nehody. … … Právě v tom vidí pojišťovny kámen úrazu – jak zjistit, nakolik letní obutí ovlivnilo vznik a následky nehody.”
Zkusme vycházet z toho, že každý rozumný řidič si počíná tak, aby neohrozil sebe , své auto, zdraví, nebo život. Proč tedy nenecháme na každém, jak se postaví k problematice “obutí” vozidla? Jednoduše proto, že stát musí hrát v životech občanů důležitou roli. Neméně též proto, že se najde dostatek ovcí, kterým silná náruč státu vyhovuje a s povděkem kvitují, když ji politici vnucují všem. V neposlední řadě jsou to také lobbistické vlivy, neboť asi už žádný poslanec nesedí v Parlamentu proto, aby dělal něco pro své voliče, ale primárně jim jde o svůj vlastní prospěch.
Chceme více regulací!
Na předchozí téma pěkně navazuje JSův článek “Chceme více regulací!”, ve kterém se autor pozastavuje nad tím, že “prostý lid” si žádá silnější roli státu v našich životech. To je na jednu stranu smutná pravda, ostatně tak nějak asi vzniklo rčení “blahoslavení slabí duchem,” nicméně co mají dělat ti, kterým sílící stát nevyhovuje a preferují variantu minimalistického státu s maximem svobod a osobní zodpovědnosti? Mají emigrovat? Ale kam? Nebo mají tiše sedět a sledovat, jak stát reguluje, kontroluje a především postihuje stále více oblastí jejich životů?
Fakt jsme to více než dvacet let po revoluci, která měla přinést svobodu, dopracovali do stavu, že už tu svobodu skoro nikdo nechce? Nebo lidé natolik zdegenerovali, že se raději svobody zřekli výměnou za pohodlí a stát, který je bude vodit za ruku?
Chalupa chce vědět, čím domácnosti topí. Lidé budou muset pustit do domu kontrolu
Zatímco za socialismu a ještě dvacet let po něm mohly do příbytků občanů vstupovat pouze policisté, a to ještě s povolením k prohlídce, ministr životního prostředí chce protlačit průlomovou změnu. Do bytů a domů by tak dle jeho představ měli právo vstupovat úředníci. Jako každé omezení svobody je i toto zastřeno rouškou dobrého úmyslu, kterým je tentokrát snaha zabránit tomu, aby lidé doma spalovali odpad – právě to by měli úředníci kontrolovat.
Myslím, že bychom neměli zůstávat při zemi a v další fázi bychom měli povolit volný přístup do všech bytů a domů všem. Například úředník ze zdravotní pojišťovny by mohl zkontrolovat ledničku, zda v ní máte jen zdravé potraviny, IFPI, OSA a další by zase mohly prověřovat, zda nemáte v počítači nelegální písničky a filmy, nějaký aktivista by pak mohl sledovat, zda nespotřebováváte na WC příliš mnoho toaletního papíru a jestli při sprchování ekologicky močíte do vany … . Nakonec bychom to mohli dopracovat tak daleko, že by v každé domácnosti seděl jeden úředník a 24 hodin denně reportoval dalším úředníkům, co právě děláte a zda tím něco neporušujete.
Ostatně kdo četl Orwellův román 1984, tomu nápad ministra Chalupy nebude připadat tak nereálný.
Klaus přísně: Není přeci možné brát vyšší dávky než je minimální mzda
Dnešní Týdnoviny zakončíme alespoň trochu pozitivně – totiž jedním z mála politiků, který má ještě vlastní hlavu a nebojí se nahlas říkat věci, o kterých se ostatní politici bojí byť jen přemýšlet. Ano, mám na mysli prezidenta republiky Václava Klause. Tomu byla při návštěvě Žatce položena následující otázka: “Co si myslíte o lidech, kteří raději pobírají sociální dávky, než aby pracovali?”
Prezident na ni odpověděl v naprostém souladu s tím, co si myslím já, a pravděpodobně asi každý, kdo si pro peníze nechodí na poštu či na úřad: “Já si myslím asi totéž, co vy, k tomu ani není moc co dodat, odpověděl Klaus. Rozumná sociální politika pro ty, kteří pomoc skutečně potřebují, je namístě. Musí to ale opravdu být naprosto výjimečná situace. Ale naše sociální politika není touto politikou, naopak je příliš štědrá a samozřejmě umožňuje některým lidem žít ze sociálních dávek, které jsou vyšší, než minimální mzda. Stručně tedy takto. Sociální politice říkám ano, ale té naší, myslím, že ne.”
Všimněte si, že kromě Parlamentních listů žádné jiné médium o tomto Klausově výroku neinformovalo. Ano, tak se dělá propaganda a vytváří názor občanů přesně ve stylu Ministerstva pravdy.
0 komentářů