Už zase budeme danit bohaté svině!*Konečně jeden rozumný senátor?*Zdražení dálničních známek? Ale za co?*Hegerových šedesát korun.
Kalousek je ochoten zavést vyšší zdanění bohatých
Kalousek kývl na vyšší zdanění bohatých
Fakt, že postupně Věci veřejné i TOP09 začaly prosazovat to, co bych čekal od ČSSD, mě už v naší zemi nepřekvapí. Takzvaná “pravice” a “levice” se ve skutečnosti prakticky neliší. Je jedno, jestli budou u kormidla modří či oranžoví – principy jejich vlády budou vždy stejné: udržet moc státu nad občany, vybírat více a více peněz, část následně s patřičnou pompou přerozdělovat, a hlavně udržet se u koryta co nejdéle.
Dnes bych se chtěl zamyslet nad tím, kam dospěla naše média. Všimněte si titulků obou odkazovaných zpráv. Ten první je z Novinek, propojených s Právem – hlásnou troubou někdejší KSČ. Ten druhý je z ČT24, která by oficiálně měla být objektivním a vyváženým zpravodajstvím. Titulky jsou prakticky shodné – v obou se mluví od “zdanění bohatých.” Představme si nyní něco jako “průměrného voliče.” Pravděpodobně to bude (v lepším případě) zaměstnanec, který si odkroutí svých osm hodin v práci, a odpoledne nad půllitrem piva nadává na to, jak ho jeho zaměstnavatel odírá, či jak na něm (a díky němu) vydělává. Většinou si přitom neumí ani spočítat superhrubou mzdu, protože jinak by viděl, kolik zaměstnavatel reálně vydává za jeho práci, ale i to, kolik ho stojí provoz tzv. “státu.” Pro takového voliče je pojem “bohatý” spojen s představou podnikatele, který sedí doma a od rána do večera počítá miliony, nemusí hnout prstem, a na rozdíl od něj dokonce ani nemusí chodit do práce.
Podle politiků je bohatým každý člověk s příjmem nad 90 000 Kč měsíčně (média taktně mlčí o tom, zda se mluví o superhrubé, hrubé, nebo čisté mzdě). Ano, je to určitě velmi slušný plat, který by pro většinu z nás znamenal značné zvýšení životní úrovně. Jenže je tu ještě druhá strana mince: takový plat vám zaměstnavatel normálně nedá jen tak. Zpravidla musíte něco umět – to znamená mít vzdělání (naštěstí není podmínkou vždy a všude), schopnosti, vědomosti, být na špičce ve svém oboru, nebo svému zaměstnavateli přinášet slušné zisky. Tyto faktory samy o sobě indikují, že takový zaměstnanec musí či musel s velkou pravděpodobností udělat něco pro to, aby se dostal na úroveň, za kterou je zaměstnavatel ochoten dát mu takové peníze.
Další faktor: běžný zaměstnanec si “odkroutí svou šichtu,” po osmi hodinách odloží či vypne pracovní nástroj a odchází domů s čistou hlavou. Nějaký zaměstnavatel mu po zbývajících 16 hodin je kdesi. Naopak většina zaměstnanců s vysokými platy nezná termín “pracovní doba,” respektive zná ho jen ve spojení se slovem “flexibilní.” A to “flexibilní” zpravidla znamená “od nevidím do nevidím.” Zaměstnavatele, který vám dá mzdu 90 tisíc, obvykle nebude zajímat, že jste si chtěli užít hezké odpoledne s přítelkyní, manželkou, nebo dětmi, případně že jste měli v plánu jít na pivo.
Oblíbeným terčem kritiky našeho “modelového voliče” jsou zaměstnanci, pracující na živnostenský list. “No, představ si, náš ajťák bere normálně čtyřicet tisíc! Umíš si to představit?” sděloval mi pohoršeně jeden známý. Odpověděl jsem mu: “A spočítal sis, kolik mu zbude, když to zdaní, odvede povinné odvody? Započítal jsi do toho, že když si ajťák vezme dovolenou, tak ji nemá placenou, jako Ty? Že nemá nárok na odstupné, a že dokonce mu zaměstnavatel místo dvouměsíční výpovědní doby jednoduše přestane dávat zakázky?” Nakonec jsem z hlavy vypočítal, že po odečtení všech odvodů a čtyř týdnů neplacené dovolené ten ajťák měl v čisté mzdě podstatně méně, než stěžovatel.
Chtěl jsem tím vším říci hlavně toto: nelíbí se mi označování lidí, kteří dostávají vysoké platy proto, že jsou odborníky ve svém oboru, jsou ochotni pracovat bez ohledu na pracovní dobu, něčeho dosáhli a jsou pro svého zaměstnavatele velkým přínosem, jako “bohaté.” Většina z těch “bohatých” nedostává velké peníze za nic, naopak! Zatímco “chudí” nadávají v hospodě, kouří jednu krabičku cigaret za druhou, pivečka prokládají “něčím tvrdším” a za večer utratí třeba tři i více stokorun, ti “bohatí” často v tom samém okamžiku ještě (případně “už”) pracují. Jenže těch “bohatých” je v naší společnosti významně méně než “chudých,” proto nejen politici, ale také média ochotně hrají na jejich závistivou strunu.
Do děravého vědra lije více vody jen idiot, pane ministře!
Moc pěkné zamyšlení Ilji Kravala nad “snižováním schodku rozpočtu” skrze zvyšování výběrů od daňových poplatníků! Autor připomíná ministru financí Kalouskovi: “Pane ministře, otevřete si váš volební program TOP09 a tam vše najdete! Co tam však určitě není, to je zvyšování daní, ať už nepřímých nebo přímých, po kterém tak voláte.” Podle fotografie na blogu je pan Kraval starší než já, takže už si, stejně jako já, mohl zvyknout na to, že nějaké volební programy jsou sice leckdy moc pěkné, někdy znějí i rozumně, jenže jejich platnost končí uzavřením volebních místností. Pak už si s volebními programy a sliby můžeme leda tak vytírat svá ctěná pozadí.
Autor pak dále odkazuje na seznam zbytečných institucí, jejichž zrušením by se ušetřily miliardy korun. Jenže pokud jste viděli britský seriál Jistě pane ministře/premiére, jistě si vzpomenete, jak by na podobné nápady reagoval Sir Humphrey Appleby. Úplně vidím jeho zdvižené obočí, pohoršený výraz nad tím, co to jeho nadřízeného vůbec napadlo, a slyším konejšivou hlášku: “Ale pane ministře…!”
Souhlasit musím i se závěrečnou výzvou pana Ilji: “Nejprve laskavě zacpěte díry ve vědru a pak teprve případně přilévejte další vodu, protože jinak budete za pár let opět nemile překvapeni, jak je možné, že zvýšení daní vůbec nepomohlo (jak už tomu bylo v tomto státě několikrát!).” No, na to překvapení už se těšíme! 🙂
Potrat Humlovy “právní” normy
D-Fens si, pochopitelně, nemohl odpustit komentář k zamítnutí novely zákona o silničním provozu, která měla učinit přítrž takzvané “výmluvě na osobu blízkou.” Je ale skeptický, nebo spíše racionální, když konstatuje: “bohužel se dá očekávat, že se sněmovna pokusí toto veto přehlasovat, protože tam úřaduje hned několik lobby, které mají na “napravení” tohoto problému, chcete-li, pokrácení našich ústavních práv, eminentní zájem.”
Na celé kauze ale našel D-Fens jedno opravdu mimořádně pozitivní překvapení: projev senátora Jiřího Pospíšila, který se nebál nazvat věci pravým jménem a pustit se do kritiky. I on zdůrazňuje, že to, co politici a média označují jako “výmluvu,” je ve skutečnosti ústavním právem, které chce Humlova novela pošlapat. Ve shodě se mnou taktéž konstatuje, že ono “vyřešení osoby blízké” by se vůbec nemuselo řešit, kdyby policie dělala pořádně svou práci. Ostatně doporučuji si celou řeč přečíst u D-Fense, který vyznačil nejzajímavější pasáže.
Stejně, jako D-Fens, chci na tomto místě panu senátorovi poděkovat. Za zdánlivou maličkost: za to, že používá zdravý rozum a střízlivý pohled. To je věc, kterou u našich politiků věru nevídáme často….
Zdražení dálničních známek a zpoplatnění silnic: provokace první třídy
Komentáře publikované poslední dobou v Hospodářských novinách hodně vybočují. Musím říci, že mě těší fakt, že alespoň jeden celostátní deník dokáže být kritický k současné situaci a nejde přitom o baštu levicových voličů typu Právo či Halo noviny. Komentátor Jiří Leschtina na to jde z ostra hned od prvního odstavce, kde k plánu ministerstva dopravy zdražit dálniční známky a zpoplatnit silnice prvních tříd píše: “Kde ale ty peníze skončí? V nenasytné tlamě astronomicky předražené dálniční výstavby, jejíž kontrola se státu už dávno vymkla z rukou.” Ostatně minulý týden jsem upozorňoval na fakt, že při předchozích zdraženích se alespoň tvrdilo, že získané peníze půjdou do rekonstrukcí a výstavby nových úseků, ale protože letos byly všechny dopravní stavby díky exministru Bártovi pozastaveny, už se ani nikdo neobtěžuje s věšením bulíků na nos.
Leschtina pak poukazuje na současný stav: “Dopravní stavby se všude ve světě trhají ze řetězu. My jsme jim však rovnou dali volný výběh. Od poloviny devadesátých let v nich vládne kartel několika firem, v jejichž prospěch vlády všech barev manipulují (a tedy zdražují) tendry, v nichž jsou ve hře desítky miliard.” A postupně se dostává k tomu, co jsme již v Týdnovinách nesčetněkrát kritizovali: totiž že státní úředník, zde ministr Dobeš, nehledá úspory, ale naopak to, jak do systému nalít ještě více peněz. “Dobeš nám bez velkých cavyků ukládá, abychom si připlatili. Což solidní obchodník většinou činí výměnou za lepší službu. My však máme nadále kupovat šunt v podobě mizerných silnic, na nichž se znovu a znovu objevují vyjeté koleje, díry, trhliny, propadlé krajnice.” Je to pravda: na kvalitní vozovku narazíte skutečně jen velice výjimečně. Ostatně zrovna tento týden jsem si dopisoval s mým dlouholetým kamarádem o stavu českých dálnic, takže si dovolím ocitovat sám sebe: “Co se týká dopravních staveb: tak ono snad s výjimkou Slovenska, Ukrajiny a Albánie, jsou všude lepší silnice než u nás. Začíná to už v Maďarsku, kdy zatímco u nás musíš jet v zimě “šedesátkou,” a i tak hrozí, že na neuklizené D1 dostaneš smyk a semeleš auto o svodidla či o škarpu, jak překročíš hranice do Maďarska, můžeš to “pálit na plný kotel,” protože ta jejich černočerná dálnice je snad vyhřívaná. Nikdy jsem na ní neviděl ani vločku Dokonce i v Makedonii, kterou po loňském týdenním pobytu považuji za spíše zaostalejší zemi, vyjížděly sněhové pluhy nikoli až poté, kdy jsou silnice nesjízdné, ale ještě předtím, než vůbec začalo sněžit!
A Slovinsko? No to je moje vysněná země! Tam je prostě “Ordnung” skoro jak v Německu. Asi nejvíc mě dostalo, když jsem byl svědkem čištění chodníku v Lublani. Představ si: oni ho normálně myli ručním mycím strojem! Kdyby mi na něj upadla svačina, snad bych se jí ani neštítil zvednout. Mohou nám tady tvrdit, jaký je na Balkánu bordel, ale jediná země z těch, které jsem procestoval, mi bordelem připomínala Česko: již zmiňovaná Albánie. A to včetně “umění” tamních řidičů.”
A zjevně nejsem moc vedle, tedy soudě dle toho, že “Podle Světového obchodního fóra si stojí Česko v kvalitě silnic v sedmadvacítce EU na dvaadvacátém místě.” Přesto budeme platit víc a víc. Další zdražení pak tipuji na začátek roku 2013.
Hegerova hospitalizace odhalila nejasnosti v placení 60 korun
Zmatek kolem 60 korun: Zaplatí Heger nocleh v nemocnici? Každý tvrdí něco jiného
Ministr zdravotnictví Heger skončil v nemocnici. Přivezla ho sanita, nechali si ho na pozorování, druhý den ho propustili. Když se ho novináři zeptali, zda platil regulační poplatek, odpověděl že nikoli, protože v nemocnici “jen přespal.” Patrně, chudák, nedostal ani najíst.
Šedesát korun tak v okurkové sezóně rozpoutalo docela slušnou mediální vřavu, kdy jedna a táž pojišťovna tvrdí, že ministr platit musí, podruhé že nikoli. Je to krásná ukázka kvality práce našich poslanců, kteří nejsou schopni vyprodukovat zákon, který by přesně popsal tak jednoduchou operaci, jakou je vybírání poplatků. Jak to pak asi vypadá v oblastech, kterým běžný občan nerozumí, že?
Hlavně, že jsem zrovna tento týden během pracovní pohotovosti četl na dveřích příjmové ambulance porodnicko-gynekologického oddělení cedulku, vysvětlující výběr poplatku: “Den přijetí a den propuštění se počítá jako jeden den.” Z toho se dá jednoduše odvodit, že v naší nemocnici by pan ministr zaplatil.
V jedné věci Hegera nechápu: než se takto nechat vláčet médii kvůli šedesáti korunám, raději bych zaplatil. Ale ono je to na pana ministra asi moc peněz. Chudák, pojďme mu dát korunu!
Jak mě naštval Vodafone
Gratulujeme společnosti Vodafone k dalšímu zákazníkovi, který “následkem kvality jejich služeb” přešel k T-Mobile. Já sám mám už “na triku” tři takové klienty a zatím jsme všichni spokojeni.
Napadá mě: že se Vodafone pravděpodobně daří v Albánii, bych pochopil. Ale jak funguje v Německu? Pokud nabízí stejnou kvalitu služeb, jako tady, tak Němci ho musí mít obzvláště rádi 🙂
0 komentářů