Aféry naší vlády v kostce; Muslimové staví náboženská centra, sami jim ale nazývají mešity; Ve zdravotnictví budeme platit, platit a platit. I když to nedává smysl; VV se rozpadají; Lidé nechtějí přispívat svým rodičům na důchod; Plány Hegera alias doktora Mengele.
Aféry Nečasových ministrů. Nejde tu jen o Vondru
Vláda premiéra Nečase začala loni celkem nadějně. Vypadalo to, že se nebudou zvyšovat daně – vždyť to je přeci typicky levicové opatření – a politici, z nichž se velká část dostala ke kormidlu poprvé, byli příslibem, že se možná konečně něco změní. Jenže nováčci se velmi rychle zorientovali v bahně naší politické scény a brzy jsme se dočkali prvních afér. Všechny mají jedno společné: skončily pod kobercem. V tomto směru tedy není rozdíl mezi vládou ČSSD a ODS – v obou případech se problémoví členové vlády řeší podobně, tedy stylem “Dnes podržíme Standu, zítra podrží Standa nás.”
Aktuálně.cz vytáhlo šest kauz, kterými stihli členové vlády za devět měsíců zaujmout média i veřejnost. Jsou to:
- Ministr školství Josef Dobeš (VV) a ředitelka jeho kabinetu.
- Ministr dopravy Vít Bárta (VV) a sledování politiků ODS v Praze 11 jeho firmou ABL.
- Radek John (VV) a jeho náměstek Michal Moroz.
- Ministr životního prostředí Pavel Drobil (ODS) a kauza nahrávek pořízených panem Michálkem.
- Ministr pro místní rozvoj Kamil Jankovský (VV) a zakázka jeho rodinné firmě Phar Service pro IKEM.
- Ministr obrany Alexandr Vondra (ODS) a jeho předražená zakázka firmě PromoPro.
Jen tak dál, pánové! Do dalších voleb zbývá ještě něco přes tři roky, takže tímto tempem zvládnete ještě minimálně 25 dalších kauz.
Muslimové v Hradci Králové nemají na mešitu, prosí o dary
Je jasné, proč byl novinář Adam B. Bartoš vyhozen z Mladé Fronty – dokazuje to na svém blogu: nehraje podle pravidel, ale píše o věcech tak, jak jsou, byť samozřejmě mnohdy hodně subjektivně, což se v české žurnalistice nesmí. K muslimské komunitě se tedy nestaví stylem “Ó, my se máme, my jsme multikulturní společnost, všichni mají dveře otevřené,” ale jasně ukazuje její prolhanost a proradnost. Na stavbu mešit je mnoho Čechů poměrně háklivých, protože náboženství Slovanů vychází z jiných základů a principů než muslimská víra. Osobně jsem proti především proto, že se obávám mizivé tolerance muslimů k jiným vírám. Bojím se, abychom zde nedopadli jako v někdejší Jugoslávii – občanské, nebo možná přesněji řečeno náboženské, válce také předcházelo zdánlivě nevinné stavění mešit vedle kostelů (tento obraz můžete vidět na mnoha místech bývalé Jugoslávie i dnes).
Muslimům je averze Čechů k mešitám dobře známa a protože jsou chytří (ne-li vychytralí), nestavějí na našem území mešity, ale takzvaná “centra.” Jenže něco jiného říkají před námi a něco jiného před svými souvěrci. Adam B. Bartoš přinesl důkaz: “Výzva také usvědčuje muslimy z taktizování, když budovu mezi sebou otevřeně nazývají mešitou (mesjid) a dokonce výslovně tvrdí, že půjde o třetí mešitu v zemi (po Praze a Brně), ačkoli v tomto i dalších případech (například v Teplicích) takticky mluví pouze o islámském centru s kancelářskými prostory. Chtějí se tak vyhnout nesouhlasným reakcím veřejnosti, pro jejíž většinu je představa mešity nepřijatelná.”
Ironií je, že výstavba muslimských svatostánků na našem území je obhajována svobodou – tedy “nesmíme někoho omezovat, když si chce postavit náboženské centrum.” Muslimové svobody rádi využívají – ostatně nedávno přišli například s požadavkem na výstavbu mešity nedaleko bývalého Světového obchodního centra. Každému, kdo alespoň rámcově sleduje dění, je nejspíš jasné, jak bychom dnes dopadli s požadavkem na podobnou míru svobody – tedy například s výstavbou křesťanského kostela – v muslimských zemích. Systém, kdy někomu dáváme více, než sám nabízí, je prostě od základu špatný. Jsem přesvědčen o tom, že chce-li se někdo modlit v muslimské modlitebně, nechť se odstěhuje do země, kde tak bude moci činit. Přistěhovat se někam, kam jsem nebyl pozván, a požadovat po dané zemi, aby se mi přizpůsobila, je prostě nehorázná drzost.
První seznam, co bude v nemocnici jenom za příplatek
Vzpomeňme na socialistické zdravotnictví: nefungovalo sice kdovíjak dobře (byť jsme měli i špičková centra – například IK+EM byl založen v roce 1951), ale pro občana bylo zdarma. Financovalo se z peněz, které stát vybral na daních, případně vydělal jinak (např. provozem státních podniků). Po revoluci přišel systém povinného zdravotního pojištění, tedy v podstatě “zdravotní daň,” z jejíhož výběru bylo zdravotnictví financováno. Standard zůstal víceméně stejný, jen výjimečně se někde zlepšil. Co vzrostlo, byla korupce a to na všech frontách. Zatímco za socialismu neexistovala konkurence farmaceutických firem (pokud si pamatuji dobře, měli jsme tu snad jen Spofu) a nikdo tedy nelákal lékaře k předepisování toho či onoho přípravku za zájezdy, vybavení ordinace, nebo peníze “na dřevo,” po revoluci se tento trend rozmohl přímo nevídanou měrou. Podobně začal fungovat i management mnoha zdravotnických zařízení. Za socialismu nebyly na výběr firmy, které by se ucházely o státní peníze za výstavbu či rekonstrukce – tím se předcházelo stavu, kdy manažer hledal v přidělení zakázky vlastní prospěch. Dnes sice máme trh, nicméně protože se rozdělují státní a nikoli vlastní peníze, jde o trh řádně zkorumpovaný. Následkem těchto a dalších faktorů přestaly peníze vybrané na zdravotní dani stačit.
Občan, zvyklý hospodařit alespoň s domácími financemi, by pravděpodobně čekal, že bude následovat nějaká forma regulace a úspor. Tak to ale v naší zemi nefunguje. Přeci nenecháme “spřátelené firmy” hladovět! Takže se začalo nejprve připlácet skrze takzvané “regulační” poplatky, následně se začal škrtat seznam toho, co plátce zdravotní daně za své peníze dostane. Nyní poslanci přišli se seznamem, které položky si bude hradit pacient sám. Tak například: placená bude operace šedého zákalu. Kdo na ni nebude mít peníze, jednoduše oslepne. Komu to vadí? Politikům určitě ne – však když občan nebude chtít přijít o zrak, peníze nějak sežene. Asi nejsmutnější položkou na seznamu jsou moderní onkologické léky. Ty se od “nemoderních” vyznačují například menšími vedlejšími účinky. Poslanci tedy postavili systém na volbě: buď dostanete standardní léky a bude vám špatně, vypadají vám vlasy, zničíte si játra, … nebo vytáhnete peníze. Nemohu si pomoci, ale z tohoto přístupu k nejvážněji nemocným pacientům je mi na zvracení a to jsem přitom po mnoha letech práce ve zdravotnictví docela otrlý.
Přát poslancům, aby si užili rakovinu, nebudu. Jednak není pěkné přát někomu tak ošklivou věc a druhak oni by si ze svých platů ty lepší léky zaplatili bez problémů.
Reportéři ČT se zaměřili na milionové majetky ředitelů nemocnic
“Reportéři ČT se ve spolupráci se serverem Aktuálně.cz zaměřili na vrcholné manažery nemocnic. Plat ředitelů IKEMu, Homolky či Olomoucké fakultní nemocnice není ani sto tisíc měsíčně, přesto mají majetky v řádech desítek milionů.” Jak je to možné? Podívejte se o odstavec výše :). Tohle je přesně to, o čem jsem psal. Je asi jasné, že nedává-li ředitel (nebo jiný vrcholový manažer) zdravotnického zařízení peníze ze své kapsy (resp. z kapsy své firmy), pak se nerozhoduje podle poměru “cena/co za ní dostane nemocnice,” ale pouze podle toho, co za ní dostane on sám. Je to prosté, je to lidské a dokonce pochopitelné. Snad by nám to ani nemuselo tolik vadit, kdybychom to neplatili ze svých kapes a následně nemuseli doplácet se zdůvodněním, že ve zdravotnictví je nedostatek peněz. Vždyť jen podle odhadů se ve zdravotnictví ročně ztrácí kolem 30 miliard! A to nejsou, prosím pěkně, žádné “státní,” ale naše peníze!
Lékař posílá klienty do vlastní lékárny, recepty jim nedává. Je to moje věc, tvrdí
“Klienti, kteří se léčí v Interně Zábřeh u lékaře Jiřího Černého, si musí pro léky do jeho vlastní lékárny. Ke konkurenci nemohou, i kdyby chtěli, protože nedostávají recepty. Nezákonný postup lékaře popsal HN pacient, který ho navštěvuje, a nechtěně také lékárnice.” Ukázka údajně nezákonného postupu přitom není v českém zdravotnictví ničím novým. Také v nemocnici, kde pracuji, se opakovaně (zatím bez “úspěchu”) řešilo, jak “donutit” pacienty, aby si léky nevyzvedávali u levnější konkurence, ale v předražené nemocniční lékárně. Snížení cen jaksi nebylo na pořadu dne – nejsme přeci na trhu. Zatím se žádný způsob, jak dosáhnout kýženého cíle, nenašel. Nicméně oba případy ukazují jednu nespornou pravdu: totiž že pro dnešní zdravotnictví už není primární zájem pacienta (tj. “hlavně ať se uzdraví”), ale peníze (tj. “hlavně ať z toho vytřískáme prachy”).
Za den v nemocnici stokoruna, podraží i další nemoci
Vyšší poplatky za pobyt v nemocnici prošly
Novinku v podobě zvýšení “regulačního” poplatku za den strávený v nemocnici ze 60 na 100 Kč asi nemusím podrobně rozebírat. Můj názor znáte – jedná se jen o další způsob, jak dostat z pacientů více peněz. Snad jen přidám komentář stínového ministra zdravotnictví Davida Ratha (ČSSD): “Poplatek za pobyt v nemocnici se nepočítá do ochranného limitu, a tudíž musí být zaplacen v každém případě i nemajetnými či nízkopříjmovými skupinami obyvatel.” Takže: důchodci, těšte se! Kdo na to nebude mít, může si v klidu umřít doma.
Levné léky si budete platit sami, vzkázala koalice pacientům
Léky na vysoký tlak či migrénu už nebudou zadarmo
A ještě jedna ukázka toho, jak funguje tato asociální vláda a jak daňoví poplatníci za stále vyšší odvody dostávají stále méně. Položme si otázku: co je smyslem ordinace léků pacientovi? V první řadě – celkem logicky – snaha pacienta vyléčit, tedy udělat z něj zdravého člověka. U některých chronických nemocí to ale není možné, neboť neexistují farmaka, která by zvládla nemoc zcela vyléčit. V takovém případě se předepisují léky, jejichž smyslem je alespoň zlepšení zdravotního stavu, případně potlačení příznaků nemoci. Vládní koalice teď přichází s unikátním nápadem: pacient, který nemůže být vyléčen, bude muset zaplatit za to, aby nemusel trpět příznaky nemoci. Nejde přitom o banální onemocnění typu “rýmička,” ale o vážné choroby, jako je vysoký krevní tlak, bércové vředy, či artróza, jež mohou bez patřičné (byť leckdy jen “zmírňovací”) léčby skončit až úmrtím nemocného.
Co tedy Leoš Heger (nemělo by se mu přezdívat doktor Mengele?) plánuje? “Navrhuje, aby si lidé začali platit ze svého takzvané podpůrné a doplňkové léky. Ty totiž pacienta většinou neléčí, jen mu pomáhají zpomalovat a zmírňovat průběh nemoci.” Jinými slovy: nechcete trpět, nebo dokonce zemřít předčasně díky rychlejšímu průběhu vašeho onemocnění? Tak koukejte platit!
Je asi jasné, na koho tyto kroky dopadnou nejvíce: na sociálně slabé a důchodce, jež právě zmíněnými nemocemi ve velké míře trpí. Heger jim dává jasný vzkaz: je nám jedno, zda jste platili zdravotní pojištění. Pokud chcete přežít, hezky sáhněte do své šrajtofle a plaťte! Kdo na to nemá, nemá na tomto světě co pohledávat.
Úskalí státních důchodů
Místopředseda Strany svobodných občanů Radim Smetka přinesl poměrně zevrubnou analýzu důchodového systému z pohledu ekonomického a tržního. Hlavní myšlenku celého článku poměrně dobře vystihuje věta: “Proč je individuální důchodové zajištění lepší, než státní systém? Jak jsme si už výše řekli, tak státní pojištění nezbavuje člověka rizika, jen jej nahrazuje rizikem jiným a znemožňuje jednotlivým plátcům výši rizik zhodnotit a rozhodnout se.” Ve všech zmíněných bodech s autorem souhlasím – nač stavět průběžný a fondový důchodový systém na státních pilířích, a proč nenechat rozhodnutí, jak se zajistíme na stáří, na občanech? Patrně proto, že by tak stát ztratil část své kontroly a to opravdu, ale opravdu nemá rád. Navíc za stávající i navrhované situace se může stavět do role toho, kdo se tak pěkně stará o své občany. Nechat alespoň ty, kteří jsou ochotni se o sebe starat sami, prostě nepřichází v úvahu. Buď si na to už konečně zvykněme, nebo začněme volit jiné politické strany!
Jakou Evropu bych chtěl
Zastánci Evropské unie tuto instituci nadšeně obhajují. Pravda, argumentů nemají mnoho – zpravidla jsou schopni vypotit například jednotnou měnu či Schengen. Jenže to minimum pozitiv, jež by mohlo fungovat i bez EU, je zaplaceno stovkami negativ v podobě byrokratických a nesmyslných nařízení z Bruselu a ztrátou suverenity naší země. František Matějka přišel s pohledem, jak by Evropské společenství mohlo fungovat jako sdružení nezávislých států. Jeho vize je mi rozhodně sympatičtější než stávající situace. Autor například navrhuje: “Základní dohoda mezi členskými státy by zahrnovala pravidla svobody cestování, volný obchod mezi členskými státy, otázku přeshraničního životního prostředí, uchování svobodného trhu zboží, služeb, pracovních sil a kapitálu. ES by bylo jednotným trhem a celní unií. Žádná jiná politika by nebyla společná.” Nezní to podstatně libozvučněji, než to, v čem žijeme nyní?
Odhalené tajemství Věcí veřejných
Vedení VV vyloučilo Kristýnu Kočí ze strany
Je celkem lhostejné, jestli se jedná o akci na politickou objednávku, kterou chce někdo z koalice usadit Věci veřejné do správných mezí poslušnosti, nebo o akci konkurence s cílem poškodit koalici, či jestli jde o přirozený vývoj strany, postavené na několika mediálně známých tvářích a zákulisním milionáři. Jedno je jisté: Věci veřejné se začaly rozpadat. Skončili poslanci Škarka, Huml a poslankyně Kočí. Lubomír Zaorálek (ČSSD) konstatuje, že “Nejde o nějakou chybu nebo selhání, které by mohla napravit. Tato strana byla na podplácení a podvodu založena.” Myslím, že pokud si voliči VV nevyškubali vlasy už dříve na základě dosavadních kroků, které politici z Věcí veřejných činili, tak teď si je mohou vyškubat definitivně.
Ve smysluplnost sčítání věří polovina Čechů
Že ve smysluplnost sčítání věří polovina občanů, mě ani moc nepřekvapuje. Vždyť přeci v televizi říkali, že díky sčítání bude pekař vědět, kolik má péct housek, a malíř, kolik má koupit barvy. V televizi přeci říkají pravdu, nebo ne?
Každopádně cosi to vypovídá o stavu této společnosti. Nejen, že polovina národa naivně věří tomu, co jim nakuká stát, ale také věří politickým předvolebním slibům. Pak se nemůžeme divit, že se u nás k moci dostávají strany jako je ODS, TOP 09, nebo ČSSD, které mají nejmasivnější mediální podporu. Myslet vlastní hlavou a hlavně přemýšlet nad tím, co je nám médii sdělováno a proč, je dnes víceméně luxusem, který si nemůže dovolit každý. Pryč jsou doby, kdy byli občané zvyklí hledat poselství skryté mezi řádky (vidíte, v tom třeba bylo období totality vlastně pozitivní 🙂 ).
Generická preskripce: cesta k zářným ekonomickým zítřkům českého zdravotnictví?
Už jste určitě slyšeli o nápadu, že by lékaři neměli předepisovat konkrétní léky, ale pouze účinnou látku s tím, že pacientovi s výběrem konkrétního přípravku pomůže lékárník. Mělo se tak předcházet možnému ovlivňování a motivování doktorů farmaceutickými firmami, což je v současné době celkem běžná praxe. Na první pohled jde o dobrý návrh, nicméně je tu něco, co není vidět. Autor Challenger, píšící pro server D-Fens, je lékař, pracující v zahraničí. Na rozdíl od většiny lékařů umí podat informace ze svého oboru tak, že je pochopí i naprostý laik. Ve článku Generická preskripce: cesta k zářným ekonomickým zítřkům českého zdravotnictví? trpělivě vysvětluje, jak funguje farmaceutický průmysl, přičemž upozorňuje na detaily, jež většině pacientů nejsou známy. Nakonec dochází k závěru, že navrhovaný systém rozhodně nepřinese žádné zlepšení stávající situace, neboť pouze přesune obchodní zástupce farmaceutických firem z ordinací lékařů do lékáren. Je to pochopitelné – v tomto segmentu jde o velké peníze a ten, kdo obsadí největší podíl na trhu, také nejvíce vydělá. Konkurence je veliká, takže spoléhat jen na křivky nabídky a poptávky, když jiná firma motivuje zainteresované, by bylo sice čestné, nicméně ekonomicky nevýhodné.
Challengerův článek určitě doporučuji přečíst! Pokud nejste lékař či farmaceut, skoro jistě v něm objevíte hodně zajímavých informací. Podle mne se jedná o jeden z nejkvalitnějších a přitom srozumitelných materiálů na toto téma.
Mezigenerační solidarita? Kdepak, jedině stát!
Na závěr se vrátím k jednomu staršímu článku od js-e. Ten se měsíc nazad pozastavoval nad stavem naší společnosti, kdy lidé nechtějí přispívat rodičům na důchod, byť by vlastně nula od nuly pošla, protože tento příspěvek by šel ze současného povinného odvodu, tedy sociálního pojištění.
js se podivuje: “…odvádět peníze (povinně) do anonymní státní kasy a věřit, že jednou zase z této kasy sami něco dostanou, to jim nevadí. Stát uvažuje, že by velkoryse nechal lidi rozhodovat o trošce jejich peněz a oni jsou… proti!” Podle mne je příčinou výsledku průzkumu, podle kterého nechce rodičům přispívat na penzi 64 procent lidí, především základní neznalost dotazovaných. Předpokládám, že nevěděli podrobnosti návrhu, tedy že by peníze nedávali ze své kapsy, ale že by jedno procento, které by normálně povinně odeslali do státního systému, poslali místo toho vlastním rodičům.
Samozřejmě je zamyšlení hodné, že je tolik lidí proti, i kdyby se skutečně jednalo o jedno procento z vlastních peněz. Vždyť kolik to je? Z průměrného platu 21 000 Kč je to 210 Kč. To jsme skutečně dospěli do situace, kdy občané nejsou ochotni věnovat svým rodičům 210 Kč měsíčně? Vždyť se o ně (nebo alespoň o naprostou většinu) rodiče starali celou řadu let, investovali do nich minimálně milion (a to nepočítám čas, ušlé příležitosti atp.), u studujících ještě daleko více! Přesto by 64 % lidí nebylo ochotno dát jim na oplátku 210 Kč. No nevím, ale tak nějak se mi z té představy zvedá žaludek.
Ostatně js také došel ke patetickému zakončení: “Nápad vlády má tentokrát i celkem dobrý základ, jen s jedním „detailem“ nesouhlasím: nemyslím si, že bych měl sám rozhodovat o jednom procentu mého sociálního pojištění, ale o celé této částce. Když však vidím, jaké už to jedno malé procento vyvolává vášně mezi lidem, je mi z toho nějak smutno.”
Docházím k závěru, že 64 % národa jsou buď úplní idioti, kteří nejsou schopni pochopit ani základní principy důchodové reformy, nebo jsou to sobci, kterým je za těžko koupit si měsíčně o deset piv nebo tři krabičky cigaret méně a věnovat je svým rodičům, aby nežili jako žebráci. To jsme to tedy pěkně dopracovali!
0 komentářů