Kolik by stála nafta a benzín, kdybychom neměli nenažraný stát?*Langerova pračka pere dočista do čista*Na Slovensku ponesou politici a úředníci finanční odpovědnost za svá rozhodnutí.
Nafta je v okolních zemích levnější až o čtyři koruny
“Motoristé mají v okolních zemích možnost natankovat naftu v přepočtu až o čtyři koruny za litr levněji než v Česku. Výjimkou je pouze Německo, kde je nafta v průměru zhruba stejně drahá jako v tuzemsku.” říká článek uveřejněný na serveru Týden. Za jedny z nejvyšších cen za poslední rok prý může kurz koruny vůči dolaru a rostoucí ceny ropy. Většina médií jakousi náhodou vynechává významný podíl daní, které dohromady tvoří více než 50% ceny, a které nám napařil náš milý stát. Přitom především díky daním jsou paliva u našich čerpacích stanic nejdražší široko daleko. Alespoň v něčem jsme v Unii díky našim poslancům první.
Zkuste si představit vizi státu, který by nechal na nás, jak si zajistíme své životy. Ano, platili bychom například mýtné za používání silnic, ale u benzínky bychom místo nynějších průměrných 33,65 Kč/l benzínu a 32,78 Kč/l nafty platili 15,43 Kč/l respektive 16,60 Kč/l. Markantnější ukázku toho, jak doplácíme na stát, který se “stará o své občany,” bychom asi těžko hledali.
Za nehodu s Johnovou limuzínou dostal řidič tramvaje pokutu
Správně! Tak to má být! Když jede soudruh ministr ve své limuzíně, tak se musí všichni klidit z cesty. Je celkem pochopitelné, že když nehodu ministra vnitra vyšetřují jeho podřízení, asi bude velmi nepravděpodobné, že by některý z nich měl koule na to, aby dal vinu ministrovi či jeho řidiči. Stejně tak je logické, že kdyby auto s panem ministrem narazilo do lampy, tak pokutu dostane buď lampa, nebo dodavatel elektrické energie.
Když probíhala “sametová revoluce,” občané se těšili, že konečně odzvoní papalášům a jejich manýrům. Nestalo se. Před loňskými volbami to byl právě Radek John, kdo sliboval konec politických dinosaurů. Sám ale používá manýry – zde konkrétně jízdu “pod majákem” – na které jsme byli zvyklí od kovaných soudruhů z tehdejší KSČ. Slib Václava Havla, že s “majáky” budou “v nové době” jezdit jen sanitky a hasiči, asi také čtenářům Týdnovin nemusím připomínat. Jojo, John a Havel toho nakecali, když šlo o koryta, co?
Negramotní Romové ovládli některé obce
Video, v němž zvolený cikánský starosta neuměl přečíst a následně ani zopakovat slib, bylo hitem Internetu asi týden nazad. Podobných případů, kdy v křesle starosty sedí nevzdělaný příslušník romského etnika, je u našich východních sousedů více než dvacet. V celé své kráse se tak ukazují nedostatky volebního systému, ve kterém nemusí nutně vyhrát ten kvalitativně nejlepší, což nám ostatně ukázala i většina vlád za posledních dvacet let.
Hospodářské noviny mě příjemně potěšily alespoň jednou věcí: rozhovorem s analytikem Jánem Baránkem, který si nebral servítky, pojmenovával problémy pravými jmény a deník jeho slova otiskl “v plné síle.” A co že pan Baránek na účet cikánů pronesl? “Navíc jsou mnozí závislí na alkoholu nebo drogách. Určitě neprozradím žádné tajemství, když řeknu, že mnoho dětí je tu narozeno z incestu…. …Mají úplně jiné standardy, co se týče hygieny, mezilidských vztahů či rozlišování dobra a zla.” Že na takovou míru otevřenosti nejsme zvyklí? Ano, to je jeden z rozdílů mezi námi a Slováky, kteří si prostě neberou servítky a říkají věci tak, jak jsou. Na rozdíl od Čechů si nenechají donekonečna srát na hlavy. Obávám se, že jednoho dne dospějeme do stavu, kdy emigrace na Slovensko nebude znít jako ironický vtip.
PS: V úterý večer běžely na ČT2 dva dokumenty z cyklu OKO, natočené v roce 1992. Tehdy se ještě směla o cikánské menšině publikovat pravda, takže se diváci mohli podívat na to, dle jakých kritérií tito lidé volí. Většina z nich neuměla ani přečíst jméno strany a jen někteří stěží rozpoznávali čísla. Vrcholem pak byl cikán, který si doma pověsil plakát s Václavem Klausem. Když se ho reportér ptal, zda ví, kdo na tom plakátě je, odpověděl nejprve, že Mečiar, následně kdosi v pozadí napovídal, že ne, že je to Mikloško. Dnes se lidé na této úrovni vzdělání dostávají do komunální politiky. Jak to asi dopadne?
Policejní uniformy prala firma Langerova známého za 54 milionů
Motto: Ivánku, kamaráde, jsi tam? Já ti vyperu prádlo a ty mi vypereš prachy, rozumíš?
Ivan Langer označil ministra vnitra Radka Johna za narušeného člověka – chcete-li za blázna či lháře. Bylo jen otázkou času, kdy ze druhé strany přijde odezva. Ta byla přímo blesková: pouhé čtyři dny poté vyplavala na povrch “kauza Prádelna.” Oč v ní jde? “V době, kdy byl ministrem vnitra Ivan Langer, získal zakázku na praní policejních uniforem jeho známý, podnikatel Tomáš Paclík. Za necelé tři roky tak získal čtyřiapadesát milionů korun.” Zajímavé, že se na to přišlo až teď. Už od dob “kauzy vířivka” mám intenzivní pocit, že naše politika funguje na principech “kostlivců ve skříni,” kdy strany mají na konkurenci připravené skutečné či smyšlené kauzy, které vypouštějí dle potřeby. Můžeme si vzpomenout například na obvinění Jiřího Paroubka ze zneužívání nezletilé dívky, nebo Kubiceho zprávu, které “prosákly” na veřejnost těsně před volbami a s velkou pravděpodobností i ovlivnily jejich výsledek.
Je mi ale jasné, že Ivan Langer nebyl v době svého ministrování žádným svatouškem. Patří totiž mezi lidi, kterým lze ze tváře vyčíst, jací jsou ve skutečnosti a v jeho případě jsem podobné jednání čekal. Jsem dokonce přesvědčen o tom, že praní uniforem bez výběrového řízení v objektu, který pronajal kamarád Ivánek za symbolickou cenu, je jen špičkou ledovce jeho působení na ministerstvu vnitra. S ohledem na dosavadní zkušenosti nepředpokládám, že by se Langer dočkal jakéhokoli trestu. Spíše jde jen o varování, aby si Ivánek dával pozor na to, co říká. Když bude hodný, tak už na něj třeba nic neprosákne.
PS: pokud se v kauze “prádelna Dočista” neorientujete, doporučuji článek s podrobnější analýzou Exemplární případ: Šest pochybností o Langerově zakázce na praní uniforem, který zveřejnil server iHNed.cz.
PPS: v zemi, kde se v revolučních dnech po lesích pálily svazky a dokumenty StB, asi nikoho nepřekvapí, že doklady o policejní prádelně byly nejspíše skartovány. Jó, Ivánek, ten v tom umí chodit!
Slovenští politici budou muset státu splácet peníze, které mu prodělají
Pokud vás pobavila představa emigrace na Slovensko, pak vás možná zaujme informace, kterou přinesla média tento týden. Jde o další ukázku, jak funguje tamní vláda pod taktovkou premiérky Radičové. Začněme ale v našich luzích a hájích: když naše vláda schválila rozpočet se schodkem ve výši 135 miliard, politici se div neplácali po ramenou, jací jsou kabrňáci. Vždyť každému občanovi této země, včetně kojenců a dětí, přibude k jeho dluhu “jen” 13,5 tisíce korun. Pak nám může ministr financí Kalousek zase posílat složenky, abychom věděli, jak jsme na tom. Bohužel v Česku neexistuje žádný způsob, jak donutit politiky nakládat s našimi financemi hospodárně.
Zatímco u nás Ivánek dohodí svému kamarádovi 54 milionů a dál se na nás bude smát z televizních obrazovek, na Slovensku vláda připravuje zákon, podle kterého budou muset politici a úředníci státu zaplatit škody, pokud mu svou chybou prodělají peníze.” To je něco, o čem ti občané, kteří alespoň trochu přemýšlí nad tím, proč mají státu odevzdávat své vydělané peníze, mohou jen snít. Není to jediný krok, kterým jsou slovenští politici ochotní převzít alespoň část odpovědnosti za svá rozhodnutí – “slovenský parlament už v prosinci dokázal, že umí cílit do vlastních řad, když odhlasoval snižování platů poslanců v závislosti na deficitu rozpočtu.”
Co na to náš nejlepší ministr financí Miroslav Kalousek? Že mlčí? Zavolejte mi Kubrta! 🙂
Odcházející lékaři, založte nemocnice a vytvořte konkurenci
František Matějka rád provokuje, proto bylo jen otázkou času, kdy si vezme na mušku odcházející (možná by bylo přesnější říci “vyhrožující”) lékaře. I tentokrát dokázal trefit hřebík na hlavičku, když vyzval lékaře, ať jen nemluví, ale ukáží v praxi, jak může fungovat zdravotnické zařízení. “Ukončete své zaměstnanecké poměry, ve kterých jste nespokojeni. Zadlužte se (tedy přijměte odpovědnost za vlastní majetek, neboť jedině tím zajistíte, že ho nebude nikdo tunelovat – kdo by si kradl své), založte si nová zdravotnická zařízení, nebo za tržní cenu odkupte stávající, uzavřete smlouvy s pojišťovnami, konkurujte cenou za své služby a úkony státním zařízením, které jsou tak rozežrané a ukažte tomuto státu, jak se má hospodařit ve zdravotnických zařízeních. Budete mít pod kontrolou majetek, náklady i své oprávněné odměny,” vyzývá Matějka.
Dávám mu za pravdu. Na jednu stranu je skutečností, že začínající lékaři mají ve státních nemocnicích naprosto směšný plat. Už minule jsem ale poukazoval na skutečnost, že o ty tolik kritizované přesčasy a pohotovosti se doktoři doslova perou, přičemž jsem přesvědčen, že ani v případě, kdy by jejich platy stouply na dvoj- či trojnásobek, nevzdali by se jich. Lékař v nemocnici má ale, na rozdíl od soukromého, i nějaké výhody: nemusí si platit sestru, úklid ordinace a oddělení, nemusí kupovat drahé vybavení a přístroje a může se tak věnovat výkonu svého povolání. Jednou z daní za tyto výhody je pak nižší platové ohodnocení. Pokud doktoři nejsou spokojení se stávajícím systémem, neměli by jen hlasitě křičet a kritizovat, ale měli by také sebrat odvahu na to, aby nám všem ukázali, že to sami umí udělat lépe.
Dopravní pokuty jako rozpočtový zdroj příjmu?
Podobný názor, jaký prezentoval na webu Svobodných Petr Jaroš, jsem už četl na mnoha jiných stránkách – například na D-Fensovi. Autor poukazuje na fakt, že zdánlivě dobrý nápad, aby peníze z pokut nešly do rozpočtu státu, ale rovnou do pokladny policie, zase tak dobrý není. Nesporným důvodem k obavám je fakt, že ” o sankci (pokutě) rozhoduje ten, kdo je jejím příjemcem.” Je jasné, že pokud by policisté dostávali odměny na základě vybraných pokut, rozmohla by se policejní buzerace do obludných rozměrů.
Jaroš se také pozastavuje nad dalším jevem, kdy “Obce často vybírají pokuty od řidičů jako určitou formu daně nebo poplatku, zamaskovanou za dohled nad bezpečností silničního provozu, a vylepšují tak své rozpočty.” Samozřejmě dochází k otázce, co by obce dělaly, kdyby najednou začali všichni řidiči jezdit podle předpisů a přestali páchat přestupky. Odpovím si sám: vymyslely by jiný způsob buzerace.
Čestné slovo Víta ABL Bárty
“Čestné slovo Víta Bárty má cenu asi jako čestné slovo Ivana Langera nebo Stanislava Grosse,” zahajuje svou glosu Martin Fendrych. Autor se pozastavuje nad “bývalou” firmou dnešního ministra dopravy Víta Bárty, která aktivně sledovala vybrané koaliční politiky. Hlavně, že dnes mnozí koukají skrz prsty na někdejší “estébáky,” ale jaksi nevidí, že v dnešní době je to vlastně stejné, jako před revolucí. Jen nejde o špiclování řízené státem, ale o soukromou firmu.
0 komentářů