Iveta Radičová se ptá, kdo půjčí Irsku. Bude to Řecko?*Opět ukázka práce nekvalitní práce někdejší ODS-DSO.*Centrální náměstí v Ostravě je aušus. Podvod to není.*Tatarstán předbíhá Česko.*Muslimové a jejich přístup k právům křesťanů.
Iveta Radičová: Eurozóna není finanční perpetuum mobile
Rozhovor se slovenskou premiérkou Ivetou Radičovou pro Hospodářské noviny jasně ukazuje, že to není Mirek Topolánek, kdo by se měl chlubit tím, že “má koule.” Musím této dámě vyjádřit velkou poklonu, neboť už dlouho jsem v politice neviděl člověka s tak jasnou myslí (u nás to spíše vypadá, že politikem může být jen člověk, který má v hlavě opravdu temno). Na rozdíl od našich politických řitních alpinistů, jejichž čestným předsedou je Alexander Vondra, dokáže slovenská vláda a Parlament prezentovat svou zemi jako samostatný stát. Radičová zachovává zdravý rozum a logicky se ptá: “Teď má problémy Irsko. To mu teď půjčí Řecko, nebo kdo?! Vždyť to nemůže fungovat.” Napadá mě, že pod taktovkou Evropské unie jednou dospějeme do stavu, kdy si budeme půjčovat navzájem ve stylu obra z cimrmanovské hry “Tak se vzájemně osolte.”
Můžeme našim východním sousedům popřát hodně štěstí pod vedením tak osvícené ministerské předsedkyně a tiše doufat, že když už nemůžeme Slovensko “dohnat a předehnat,” tak alespoň neztratíme stopu.
Kevin Brown: Staňte se milionářem za týden. Podvrh firmy, která neexistuje
Dalibor Z. Chvátal předvedl na serveru Měšec.cz něco, co v české internetové i “papírové” žurnalistice uvidíte jen zřídka: opravdovou investigativní novinařinu. Vyzkoušel zareagovat na podvodný e-mail, slibující milionové dědictví po zemřelé osobě a ve svém pátrání došel docela daleko. Celou anabázi pak podrobně popsal, díky čemuž vznikl takřka ojedinělý dokument. Škoda, že podobně akční články patří v našich médiích mezi výjimky. Přeci jen – opsat tiskovou zprávu či informaci ČTK je jednodušší.
Patří k nejdražším v Česku. Dálnice D1 u Ostravy se přesto opět zvlnila
Dálnice D1 v Ostravě opět připomíná tankodrom, jezdí se osmdesátkou
Jedná se o jednu z nejdražších dálnic široko daleko – jeden kilometr vyšel na miliardu – přesto její kvalita ani zdaleka neodpovídá zaplacené ceně. Řeč je o práci firmy ODS-DSO (Ostravské dopravní stavby), tedy té samé společnosti, které před dvěma lety spadl ve Studénce most před projíždějící vlak. Vzhledem k tomu, jaký mediální obraz tato firma měla, si raději změnila jméno, takže zárukou jisté “kvality” je dnes značka Eurovia.
V roce 2008 přinesla některá média informaci o hrbolech, které se objevily půl roku po otevření části dálnice v Ostravě. Vzdouvání povrchu bylo tak závažné, že v místě byla dočasně snížena rychlost na 80 km/h. ODS následně provedla opravu, která ale, jak se dnes ukazuje, opět odpovídala standardům práce této společnosti. Nemůžeme se tedy divit, že rok a čtvrt po rekonstrukci jsou hrboly zpátky.
Nápad ministra dopravy Bárty, aby dálnice v Česku stavěli Číňané, se setkal s negativní odezvou. Jeho odpůrci používali argumenty, poukazující na zvýšení nezaměstnanosti a snížení kvality dopravních staveb. Já jsem po zkušenosti z našeho kraje přesvědčen, že ani kdyby Číňané stavěli cesty v kvalitě odpovídající pověsti čínských produktů, horší, než práce ODS-DSO/Eurovia to být už nemůže.
Možná bychom mohli inkriminovaný úsek uzavřít a pronajmout ho filmařům. Producenti Kobry 11 by jistě dokázali vymyslet zápletku, při níž by se auto během pronásledování vzneslo do vzduchu. Využití by se určitě našlo i v nějakém katastrofickém filmu o zemětřesení.
Masarykovo náměstí pokrývá nekvalitní dlažba z Číny. Podvod to však není
A ještě jedna ukázka kvality české práce – zde konkrétně společnosti Tchas, která za sto milionů zrekonstruovala ostravské Masarykovo náměstí. První stížnosti občanů byly na to, že použitá dlažba klouže. To nikomu nevadilo – je to přeci žula, ne? Pak se na náměstí propadlo malé hasičské auto. Viník se brzy našel – dlažbu prý podemlela voda.
Později se ukázalo, že místo kvalitní české žuly byla použita méně kvalitní náhražka z Číny. Tchas se brání tím, že konkrétní specifikace materiálu nebyla ve smlouvě. Předpokládám ale, že za dlažbu město Ostrava zaplatilo částku odpovídající kvalitnější variantě. Podvod to ale – alespoň podle policie – není. Asi můžeme být rádi, že Tchas nepoužil k pokrytí náměstí novinový papír.
Výtah pro nemocnou Terezku (5) zamítli sousedi
Pod staršími Týdnovinami js polemizoval nad mým rozhořčením, že jakási firma chce na Václavském náměstí zbourat historickou budovu a postavit místo ní něco “modernějšího.” Argument protistrany byl vcelku pochopitelný: jedná se o soukromý majetek, tudíž si s ním vlastník může naložit podle svého. Bohužel jsem nestihl zareagovat v diskuzi pod článkem, takže tak učiním alespoň teď.
Soukromé vlastnictví v Česku jednoduše neexistuje. Pokud na soukromý pozemek vlezou zloději, nemůžete se bránit všemi dostupnými prostředky – například střelnou zbraní – aniž byste riskovali popotahování na policii, případně soud. Stejně tak si nemůžete ve svém domě a na svém pozemku provádět úpravy dle vlastního uvážení. Ke změnám se totiž musí vyjádřit úřad a často také sousedé. Nemáte-li dobré sousedské vztahy, tak si ani neškrtnete a můžete mít třeba deset papírů s potvrzením vlastnictví.
Pěknou ukázkou je případ rodiny Rumplíkových, kteří potřebovali souhlas všech nájemníků ke stavbě venkovního výtahu pro postiženou dceru. Stačil jeden jediný soused, který si usmyslel, že by mu výtah bránil ve výhledu z balkónu, a dotyční mají smůlu. Ačkoli onen soused není majitelem domu, má prakticky právo veta. Do osudu historické památky ale kecat nemůžeme?
Konec razítek v Tatarstánu?
Občas jsem Česko označoval jako “Tatarstán.” Chtěl bych se tímto této zemi omluvit, neb jsem netušil, že i ona se už – alespoň v některých směrech – dostává před nás. V oblasti byrokracie jsme totiž opravdovou extra-třídou, zatímco v Tatarstánu se rozhodli vystavit “stopku” razítkům a zavedli elektronickou komunikaci s úřady. Podle reportáže funguje docela pěkně. Přitom něco podobného před léty sliboval tehdejší ministr informatiky Langer. Jak je ale u nás zvykem, skutek utekl. Zatímco my papírujeme, běháme, prosíme o razítka, podáváme žádosti, obyvatelé Tatarstánu si mohou přes kiosky zažádat o pas, nebo zaplatit pokutu. Můžeme jen závidět. Ostatně posuďte sami: “Jednání vlády je živě na webu. Záchrannou službu i městskou dopravu kontroluje satelit. Chystá se bezdrátové internetové pokrytí nové generace, první svého druhu v Rusku. Už teď má k internetu přístup polovina obyvatel hlavního města. Příští rok to má být 70 procent.”
V Egyptě protestovali křesťané proti zákazu stavby kostela. Jeden zemřel
V září jsem v Týdnovinách kritizoval připosranost z muslimů, kteří se dožadovali svého práva na výstavbu mešity poblíž místa, kde v roce 2001 spadly dvě budovy WTC. Jeden z nich – Feisal Abdul Rauf – měl dokonce tu drzost říci v televizním vysílání CNN, že “…změna lokace by v této chvíli rozčílila velkou část muslimského světa a byla by z bezpečnostního hlediska ještě horší variantou.” Čili česky: pokud nám to nedovolíte, bude zle!
Opakovaně jsem přitom upozorňoval na fakt, že muslimové se sice ve světě (včetně naší země) dožadují svobody, která je pro ně symbolizována možností stavět své svatostánky na cizím území. Taktéž jsem říkal, že v jejich zemích můžeme na podobnou míru svobody zapomenout. Někteří sice oponovali, nicméně mám tady ukázkový případ: v Egyptě si chtěli křesťané postavit kostel. Je to, mimochodem, obdobná situace, jako když si u nás chtějí muslimové postavit mešitu. U nás jim to dovolíme, protože jim přeci nesmíme upírat jejich práva a svobody. V Egyptě se ale na nějaká práva menšin mohou vykašlat, takže kostel jednoduše zakázali. Na následné demonstraci, kterou chtěli křesťané vyjádřit svůj nesouhlas, ze 150 účastníků tamní policie jednoho zabila a dalších 25 bylo zraněno. Prostě se s tím nemažou. Trvám si na tom, že podobně nekompromisně, jako přistupují muslimové k jiným vírám, by se mělo přistupovat k nim u nás, v Evropě i ve Spojených státech. Tedy: chcete mešitu? Prosím, jak je libo – račte se vrátit domů!
SANOPZ a „nadstandard“
Zajímavý pohled na připravovaný systém standardní a nadstandardní zdravotní péče přinesl na Britských listech Pavel Pečínka. Ten připomíná socialismus, ve kterém soudruzi a jejich kamarádi měli k dispozici speciální zdravotnické zařízení s názvem SANOPZ (sídlilo v dnešní nemocnici Na Homolce). Jednalo se vlastně také o “nadstandardní” péči, byť tenkrát nebyla podmíněna penězi, nýbrž dobrými vztahy či členstvím v ÚV KSČ. Autor komentuje dnešní situaci slovy: “Ovšem nerovnost, vyhozená v listopadu 89 dveřmi, se vrátila oknem v jiné podobě. Na rozdíl od „rudé šlechty“ mnohé dnešní špičky považují „nadstandard“ za normální, naprosto legální věc, nic nemaskují, otevřeně se k ní hlásí. Ne průkazka či telefonát tajemníka, ale schopnost připlatit si má dopomoct k lepšímu zdraví.”
0 komentářů